Konvoje

Strhující rekonstrukce bojů o ovládnutí Atlantského oceánu za 2. světové války: 1941–1942. Britsko-kanadský dokumentární cyklus

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Severní Atlantik byl významným bojištěm druhé světové války a jedním z míst, kde se rozhodovalo o osudu celého konfliktu. Velká Británie byla životně závislá na dodávkách zásob ze Severní Ameriky. Toto zásobování zajišťovaly konvoje nákladních lodí, doprovázené vojenskou eskortou. Konvoje byly ovšem terčem útoků německých ponorek. Bitva v Atlantiku se stala nejdelší vojenskou kampaní celé války, během níž se poměr sil na bojišti několikrát změnil. Do vývoje událostí zasáhly nové technické vynálezy – především britský sonar. Klíčovou roli měly pro Brity i informace výzvědných služeb, které umožnily rozluštit německou šifru Enigma. Hlavní zásluhu na konečném vítězství spojenců mělo ovšem úsilí a hrdinství vojenských i civilních námořníků.

Útok na Pearl Harbor v prosinci 1941 zavlekl Spojené státy do 2. světové války. Spojenci plánovali, jak rozdrtí ponorky ohrožující britské zásobovací trasy. Ale plánovali i Němci. Vzali si teď na mušku nový cíl a nečekaně přenesly válku přímo k pobřeží Spojených států.

Operace Paukenschlag

Německá dálková ponorka U-123 s Reinhardem Hardegenem, jedním z nejodvážnějších a nejúspěšnějších ponorkových velitelů, vyrazila v prosinci 1941 na přísně tajnou plavbu. „Vypluli jsme 23. prosince. Nechtěl jsem vyrazit 24., aby se mi někdo z posádky nevracel na Štědrý den ožralý z bordelu. Dostal jsem jen rozkaz k vyplutí a obálku, kterou jsem měl otevřít za 10. poledníkem západní délky,“ říká velitel. Když po čtyřech dnech rozpečetil tajné rozkazy, zjistil, že jeho plavba je součástí operace Paukenschlag, nového německého plánu, jehož cílem bylo zvrátit průběh války v Atlantiku: tvrdě udeřit všemi dostupnými ponorkami na Američany u jejich břehů dříve, než se dokáží připravit.

Tvůrcem plánu byl sám Karl Doenitz, mozek německé ponorkové taktiky. Dlouho žádal o povolení zaútočit na americkou lodní dopravu, ale Hitler mu ho odmítal udělit, protože nechtěl Spojené státy zatáhnout do války. Teprve teď měl Doenitz volnou ruku. Jak píše ve svých pamětech, „vůdce zrušil všechny zákazy, týkající se amerických lodí. Tuto příležitost je nutné co nejrychleji využít, aby bylo u amerického pobřeží dosaženo maximálního efektu“.

Doenitz chtěl udeřit, než se Američané vzpamatují z šoku po Pearl Harboru. Doufal, že je zaměstná především válka v Pacifiku a jeho ponorky u východního pobřeží uniknou pozornosti. Pro naplnění těchto plánů použil největší ponorky ze svého arzenálu, typ IX, který byl dlouhý přes 76 metrů, tedy asi jako dnešní letadlo Boeing 747. Posádku tvořilo 48 mužů a výzbroj 22 torpéd. Měla dostatek paliva a zásob, aby dosáhla amerických břehů, mohla tam 2 týdny operovat a pak se vrátit zpět. Doenitz vyslal k americkému kontinentu takových ponorek pět.

Reinhard Hardegen objasňuje okolnosti: „Když jsem otevřel obálku, ukázalo se, že mám přidělenou pozici poblíž New Yorku. Předpokládali jsme, že Američany zaskočíme a že nebudou očekávat, že by německé ponorky mohly dosáhnout tak vzdáleného pobřeží.“ To ale nebyl jediný pokyn: „Měl jsem rozkaz plout k New Yorku, a zároveň okamžitě zaútočit na lodě větší než 10 tisíc tun.“ Když tedy Hardegen 11. ledna 1942 spatřil parník Cyclops, stál před těžkým rozhodnutím. Kdyby teď kapitán zaútočil, riskoval by, že si Američané domyslí, že německé ponorky míří do jejich výsostných vod. Ale tak velká loď byla příliš lákavou kořistí, než aby ji nechal uniknout.

U pobřeží Spojených států nebyla až dosud žádná obchodní loď napadena, takže posádky nedržely protiponorkové hlídky. „Ani nás nenapadlo, že by se německé ponorky mohly dostat tak daleko,“ vzpomíná Ken Ramsden, jeden z protiletadlových dělostřelců na parníku Cyclops mířícím do Halifaxu, kam převážel více než 100 dobrovolníků, kteří měli sloužit na obchodních lodích. Před 2. hodinou ranní vydal Hardegen rozkaz k palbě. „Byl jsem překvapen, když jsem se dozvěděl, že to byla ponorka. Netušil jsem, že operují tak daleko na západě. Myslel jsem si, že jsme najeli na minu,“ dodává Ramsden. Radista parníku Cyclops vyhodnotil situaci lépe a zoufale se snažil varovat velení námořnictva. Když nouzové volání zachytila ponorka, ve snaze o umlčení parníku se posádka snažila dělostřeleckou palbou zasáhnout nejprve můstek a kabinu radisty, aby nemohly být vysílány další signály. Po odpálení dvou torpéd se parník potopil.

Přesto se však ukázalo, že navzdory snaze útočící ponorky pobřežní stráž varování zachytila. Cesta záchranářům ovšem trvala několik hodin. Členové posádky, kteří unikli do záchranných člunů, tak v noci, kdy se teploty pohybovaly kolem nuly, podléhali celkovému podchlazení. „Nikdy předtím jsem neviděl mrtvého a najednou mi jeden ležel u nohou. Jeden nebo dva další ho zvedli a hodili tělo do moře,“ vzpomíná Ken Ramsden, který na rozdíl od stovky jiných námořníků přežil.

Válčení na dohled od New Yorku

Neschopnost posádky ponorky umlčet nouzové volání nyní ohrožovala celou operaci. Britská zpravodajská služba pochopila, o co v tomto případě jde, a okamžitě varovala americké námořnictvo před hrozícím nebezpečím. Protože byl Hardegen přesvědčen, že Američané vyšlou válečné lodě, aby jeho ponorku našly a potopily, zamířil na jih a druhý den vplul do přístupů k newyorkskému přístavu. Pro mladého velitele ponorky to byl mimořádný zážitek – byl prvním německým námořníkem, který během 2. světové války spatřil pobřeží Spojených států. „Celé pobřeží zářilo, všechny lodě pluly s rozsvícenými pozičními světly. Pro ponorky to byl úplný ráj, protože tu prakticky neexistovala žádná obrana - a když, tak úplně nezkušená,“ říká

Američané dosud sledovali bitvu v Atlantiku jen z povzdálí, v novinách a filmových týdenících. Nyní začala chlouba německého ponorkového loďstva operovat přímo před jejich prahem. 15. ledna 1942 už u pobřeží Severní Ameriky bylo všech 5 německých ponorek. Hardegenova U-123 zaujala pozici poblíž jižního pobřeží Long Islandu u New Yorku a když v noci zpozorovala velký britský tanker Coimbra, zaútočila. Je pochopitelné, že tankery byly cennou kořistí, protože ropa byla tehdy stejně důležitou surovinou jako dnes, a bez ní by se válečná mašinérie zastavila. „Plameny byly podle mě tak vysoké, že je muselo být vidět i z New Yorku,“ má dojem Hardegen. Během následujících 2 týdnů rozsévalo Doenitzových ponorek zkázu podél celého amerického pobřeží: bylo potopeno 23 lodí, 8 z nich padlo na konto Reinharda Hardegena. A pak Doenitz vyslal do operačního prostoru další ponorky.

Úkolem zastavit jejich řádění byl pověřen admirál Ernest King, velitel amerického námořnictva. „King strávil celý život v námořnictvu. Začal jako obyčejný kadet a nakonec se z něj stal tvrdý, nesmlouvavý a spolehlivý velitel. Byl to kontroverzní, vznětlivý chlap,“ říká na jeho konto kanadský námořní historik Marc Milner. Naneštěstí pro Spojence však byla Kingova pozornost soustředěna jinam – jeho hlavním cílem v tu dobu bylo vyhrát válku v Tichomoří. Když ztráty na východním pobřeží narůstaly, Britové vyvíjeli na Kinga nátlak, aby zavedl konvojový systém – velké skupiny lodí, chráněné válečnými plavidly. S odůvodněním, že na eskorty nemá dost torpédoborců, to ale odmítal.

Zvědaví Američané tak mohli sledovat útoky ponorek z pláží, jiní německým ponorkovým velitelům dokonce neúmyslně pomáhali. John Tippey z Britského obchodního námořnictva vysvětluje: „Přijížděli s auty až k pobřeží - někdy až 20 vozů. Celé rodiny s dalekohledy pátraly po trosečnících. Když měli reflektory namířené na moře, odhalovaly číhajícím ponorkám siluety proplouvajících lodí. Kvůli tomu jsme ztratili určitě spousty tun lodního prostoru.“ Dokonce i samotného Hardegena podle jeho pamětí překvapovalo, jak Američané podceňují obranu: „Vody kolem Británie byly silně chráněné, protože Britové přesně věděli, co mají dělat. Potopit jejich loď nebylo snadné. Zato Američani byli úplně neškodní.“

Zlom u východního pobřeží: konvoje a ochrana ze vzduchu

V zimě 1942 začínala Británie znovu trpět nedostatkem zásob. Premiér Churchill a jeho námořní velitelé byli rozhořčeni, že King stále odmítá zavést konvojový systém. „Dwight Eisenhower jednou prohlásil, že kdyby někdo Kinga zastřelil, mohla válka skončit mnohem dřív. Britové měli dojem, že je King nemá rád. Měli asi pravdu – ale on neměl rád nikoho, kdo nepatřil k americkému námořnictvu,“ vysvětluje Marc Milner. Poté, co Doenitzovy ponorky potopily během pouhých čtyř měsíců neuvěřitelné dva miliony tun lodního prostoru, nakonec se Churchillovi přeci jen podařilo Kinga ke změně taktiky přinutit. Admirál před vlnou protestů ustoupil a souhlasil se zkušebním zavedením konvojového systému.

Když se Reinhard Hardegen v březnu 1942 k pobřeží Spojených států vrátil, nyní už jako ponorkové eso, brzy zjistil, že se podmínky změnily. Po ponorkách teď pátralo letectvo a z lovce se snadno mohla stát kořist. Také U-123 zpozorovalo letadlo protiponorkové hlídky, které její polohu ohlásilo nejbližšímu torpédoborci, a ten ji zasypal hlubinnými náložemi. Útok poškodil ponorce U-123 motor; poničená a jen s malou šancí, že unikne torpédoborci, natož že se vynoří, ležela v hloubce 20 metrů pod hladinou. Hardegen věděl, že je jen jediný způsob, jak zachránit posádku – vyplavat na hladinu. Teprve, když torpédoborec – přesvědčený, že svou oběť potopil – odplul, mohla se posádka začít pokoušet o záchranu. „Nemohli jsme použít diesel, a tak jsme se jen s pomocí elektromotoru pomalu plížili vpřed,“ vzpomíná velitel. Ponorka se pomalu vracela na základnu ve Francii a Reinhard Hardegen byl oslavován jako národní hrdina: potopením 24 lodí se zapsal mezi nejúspěšnější německé ponorkové velitele.

Koncem května 1942 už plula většina plavidel u východního pobřeží v konvojích, chráněna válečnými loděmi a leteckými hlídkami. Ztráty významně poklesly, přesto byly spojenecké ztráty značné: bylo potopeno přes 300 lodí včetně 129 tankerů a o život přišlo téměř 5 tisíc členů posádek. „Pearl Harbor byl hrozný, ale krveprolití u východního pobřeží je zřejmě největší prohrou v celé historii amerického námořnictva,“ podotýká historik Marc Milner.

Bitvy na řece sv. Vavřince

Zavedením konvojového systému přišly německé ponorky o svou převahu. Doenitz proto přemýšlel, jak ji získat zpět, a v květnu 1942 poslal své ponorky do ústí řeky Sv. Vavřince, kde pronikaly desítky kilometrů do vnitrozemí. Úzkým hrdlem procházela většina kanadské lodní dopravy, proto útok v těchto místech mohl dramaticky snížit množství zásob dodávaných do Británie. Řeka se pro Doenitzovy ponorky ukázala být ideálním rejdištěm: zatímco na širých pláních Atlantiku musely obtížně pátrat po konvojích, na řece lodě připlouvaly samy. „Dvě německé ponorky obvykle čekaly v ústí řeky, až lodě připlují přímo k nim,“ říká Marc Milner. A navíc zde ponorky nebyly dohledatelné sonarem: zvukové vlny tu měly problém proniknout překrývajícími se vrstvami slané a sladké vody s různou hustotou.

Koncem léta dosáhl Doenitz dalšího významného úspěchu. V září 1942 vyplul z Quebecu do Sydney v Novém Skotsku malý konvoj 13 lodí a pod hladinou ho sledovaly 2 ponorky. Netrvalo dlouho a přišel útok. Torpédo odpálené jednou z ponorek roztrhlo trup řecké nákladní lodi Aeas, naložené tisícovkami tun oceli a dříví. Geoff Smith, operátor sonaru eskortní lodi Arrowhead, musel ponorku najít dřív, než udeří znovu: „Pátrali jsme asi 10 až 15 stupňů na obě strany od lodi. Vyslali jsme impuls.“ Operátor věděl, že ponorka tam někde musí být, ale nebyl schopen získat kontakt: „Měl jsem snad jeden dobrý kontakt a potom deset minut nic, takže jsme nevěděli, kde jsou. Někdy se nedá nic dělat, prostě nic nenajdete.“

Ponorka ukrytá v proudících vodách řeky Svatého Vavřince zůstala nezjištěná. Korveta Arrowhead se vrátila, aby pomohla trosečníkům z potopené lodi. „Začali jsme je tahat na palubu. Někteří měli popáleniny. Leželo tam 10 nebo 15 chlapů ve strašných bolestech, ruce vytržené z ramenou a další příšerná zranění. Museli jsme jim nějak pomoct. Udělali jsme všechno, co bylo v našich silách,“ vzpomíná Smith.

Pak ale na konvoj zaútočila druhá ponorka, a to přímo ze středu konvoje, o čemž posádka korvety Arrowhead netušila. „Skončila mi služba a šel jsem na záď, kde hlídkoval jeden z kolegů. Koukám do vody a povídám: ‚Koukni na ty sviňuchy!‘ A on na to: ‚Sakra, to nejsou sviňuchy, to jsou torpéda!‘,“ říká Smith. Ponorce velel Paul Hartwig, pro kterého to byla první plavba. Odpálil současně 3 torpéda na 3 různé lodě a všechna zasáhla cíl. Korveta Arrowhead zaútočila hlubinnými náložemi, načež se zdálo, že ponorka zmizela. To ale Hartwig použil nový německý vynález na rušení sonaru – pillenwerfer. „Pillenwerfer byl kontejner naplněný hydridem vápenatým, který fungoval jako obří šumivá tableta. Vytvářel množství vodíkových bublin, které rozptýlily impulzy sonaru a kontakt s ponorkou byl ztracen,“ vysvětluje Geoff Smith. Hartwig díky novému vynálezu unikl a potopil další 3 lodě. Z kanadských vod se mu nakonec podařilo nepozorovaně vyklouznout a vrátit se zpět na základnu ve Francii. Jeho úspěšná plavba ukázala, že kanadské námořnictvo nedokáže ubránit vlastní vody, proto kanadské úřady lodní dopravu v ústí řeky Svatého Vavřince začaly přísně regulovat.

Nová taktika – chrlení lodí neuvěřitelným tempem

Doenitz zasadil spojencům další citelnou ránu. Dodávky z Kanady do Británie byly výrazně omezeny a ta už nemohla dlouho vydržet. Ztráty způsobené ponorkami v roce 1942 závratně vzrostly a zdálo se, že Spojenci válku o Atlantik prohrávají. Ovšem jako nové světlo na konci tunelu spojenci využili toho, že americký průmysl dokázal chrlit nákladní lodě neuvěřitelným tempem.

Většina nových plavidel byla typu Liberty. Stavba první lodi takového typu trvala v roce 1941 245 dní, ale už o rok později ji dokázali postavit za pouhé 2 měsíce. Spojenecký plán byl prostý – vyrobit víc lodí Liberty, než dokážou Němci potopit. Každý z těchto plovoucích skladů dokázal přepravit desítky tanků nebo zásoby potravin pro půl milionu lidí skoro na celý týden.

Ovšem také německá ponorková flotila se – navzdory Hitlerovým předchozím pochybnostem – rychle rozrůstala. Koncem roku 1942 dosáhl jejich počet čtyř set, tedy dokonce o sto víc, než Doenitz pro vítězství v Atlantiku požadoval.

Nové praktiky Němců?

S novými ponorkami se objevily i zvěsti o nové děsivé taktice Němců. Na tajné poradě v létě 1942 Hitler navrhl, aby velitelé ponorek všechny trosečníky z potopených lodí likvidovali. V té době se všude ve světě prakticky stíral rozdíl mezi civilisty a vojáky: v Británii, Německu a Sovětském svazu přišly při náletech, invazích nebo blokádách o život statisíce nevinných lidí. A kolovala spousta pověstí – vydatně živených propagandou – o tom, že Němci zavádějí kruté praktiky i na moři.

O něčem zcela jiném se však na vlastní kůži přesvědčila například v červenci 1942 posádka nákladní lodi Sithonia. „Plulo nás 5 lodí a my z nich byli nejpomalejší – nejvýš devět a půl uzlu,“ říká Brian Clarke, který na Sithonii sloužil jako radista. Po pár dnech plavby posádka zachytila volání o pomoc lodi, která byla nedaleko konvoje torpédována. Obavy, že teď je na řadě Sithonia, se přirozeně objevily a nakonec i vyplnily. „Ozvala se ohlušující exploze. Netrhala bubínky – rvala celé tělo. Bylo to, jako bych se ocitl v samotném epicentru výbuchu,“ říká Clarke a vzpomíná na následnou komunikaci s velitelem německé ponorky Adalbertem Schnee: „Sotva jsme stačili naskákat do vody, když stará dobrá Sithonia s hrozným syčením páry a praskáním dřeva šla ke dnu. Najednou jsem se ocitl v nafukovacím záchranném člunu uprostřed nekonečného Atlantiku. V tom se ze tmy z megafonu ozvalo bezvadnou angličtinou: ‚Jak se jmenovala vaše loď?‘ Všichni jsme čekali, že Němci každou chvíli zahájí palbu z kulometů. Zeptal se: ‚Odeslali jste nouzové volání?‘ – ‚Ne, neodeslali.‘ – ‚Dobře. Dejte mi váš volací znak. Udělám to za vás.‘ Pak řekl: ‚Držte kurz na severo-severo-východ a za 4 nebo 5 dní se dostanete na Kanárské ostrovy.‘ Potom nám popřál šťastnou cestu a zmizel ve tmě.“

Tentokrát se zvěsti o tom, že Němci zabíjejí trosečníky, nepotvrdily, ale i přes nouzový signál byla naděje, že se je podaří v širém oceánu najít. Trosečníci strávili nakonec na moři skoro 3 týdny, což pro některé bylo příliš dlouho. „Když skočil do moře první, ptal jsem se kapitána: ‚Nepůjdeme za ním, pane?‘ a on odpověděl: ‚Ne! Jestli si myslí, že dokáže doplavat na pevninu, je to blázen, a pro blázny tu nemáme místo. Aspoň je o jeden žíznivý krk míň.‘ Devatenáctý den jsme uviděli zemi. To byla velká vzpruha - najednou jsme v sobě našli dost sil a veslovali jsme jako o život. Dvacátý první den jsme přistáli v západní Africe,“ říká Brian Clarke.

Mrtvá zóna v Atlantiku

Více než rok vedl Karl Doenitz partyzánskou válku v okrajových částech Atlantiku – jednotlivé ponorky číhaly na osamocené obchodní lodě. S příchodem zimy se rozhodl znovu udeřit na konvoje, dopravující do Británie životně důležité zásoby. „Doenitz pochopil, že ponorky plující k americkému pobřeží nebo do Karibiku stráví většinu času přesunem - místo potápěním lodí. Aby dosáhl rychlého efektu, musel posílat ponorky doprostřed severního Atlantiku. Plavba ponorek byla mnohem kratší a kořist bohatší,“ vysvětluje historik Marc Milner.

Konvoje sice měly ochranu: s obchodními loděmi pluly početné ozbrojené eskorty a po většinu plavby ve vzduchu hlídkovala letadla vyzbrojená hlubinnými náložemi. Doenitz však věděl o jedné slabině: uprostřed severního Atlantiku bylo území ležící mimo dolet spojeneckých letadel. „Bylo to mrtvé místo, kde letouny nedokázaly efektivně operovat. Ať už vzlétly z Islandu, Severního Irska nebo New Foundlandu, neměly dostatečný dolet, aby tady mohly hlídkovat,“ říká Andrew Lambert z King's College London.

Doenitz věděl, že tady se letadel nemusí obávat. Pro boj s hladinovou eskortou zvolil obvyklou taktiku vlčích smeček – na konvoj měly současně útočit velké skupiny ponorek. Jedním z cílů byl konvoj SC-107, tvořený 42 plavidly, který vyplul 24. října z New Yorku do Británie. Plán útoku, který zahájil mistr taktiky a zkušený ponorkový velitel Siegfried von Forstner, byl tentokrát jednoduchý a razantní – napadnout konvoj současně 17 ponorkami ze všech stran.

Aby ponorky udržely krok s konvojem, musely plout na hladině. Eskorta se snažila dlouhé hodiny přinutit ponorky k ponoření, ale nedařilo se. Těsně před půlnocí ucítil von Forstner svou šanci: zatímco jediný torpédoborec eskorty pronásledoval jinou ponorku, von Forstner zaútočil. Jakmile Kanaďané přešli do protiútoku, německá ponorka musela pod hladinu a byla zasypána hlubinnými náložemi. Ale zatímco se ji Kanaďané snažili potopit, zaútočily další ponorky. „Koordinovaný útok z mnoha směrů způsobil, že eskorta musela odvracet útoky, místo aby sama vyhledávala nepřátelské ponorky. Tím byla obrana ztížena. Von Forstner který sehrál v bitvě o konvoj SC-107 klíčovou roli, byl profesionál a dobře věděl, co dělá,“ vysvětluje Ken Hansen z Dalhousie University

Doenitzova taktika fungovala. Navzdory veškerému úsilí eskorty bylo během jediné noci potopeno 8 lodí, a zbylé byly vystaveny útokům ponorek ještě další 2 dny, než konvoj konečně vyplul z mrtvé zóny. Zprávy o masakru mezitím dorazily do nervového centra spojeneckých námořních sil – na velitelství západních přístupů v Liverpoolu. Z Islandu vyrazila početná skupina bombardérů, aby pomohla zachránit zbytky prořídlého konvoje. „Vstávali jsme v pět ráno a letěli 1100 km do prostoru, kde operovaly ponorky. (…) Jakmile nás uviděli, zahájili palbu. Ale my pokračovali v útoku. Klesli jsme do výšky 15 metrů, letěli v horizontu a opětovali palbu. Vepředu jsme měli čtveřici dvacetimilimetrových kanonů. Přibližovali jsme se pod úhlem asi 20 stupňů a shazovali jsme hlubinné nálože,“ vzpomíná Terrence Bulloch, jeden ze členů letecké osádky.

Po hodinách letu Bullochova osádka našla konvoj, zpozorovala ponorku a zaútočila. Útoky zničily dvě ponorky, zbytek vlčí smečky se rozprchl. Následující den konvoj dosáhl vod, kde působila britská eskortní plavidla. Ztráty konvoje SC-107 byly nejtěžší za celý rok 1942. Z 42lodí dorazilo do cílového přístavu jen 27. Poučení bylo jasné – dokud bude existovat mrtvá zóna, budou vlčí smečky dál decimovat spojenecké konvoje.

Koncem roku 1942 měli Němci pocit, že konečné vítězství v Atlantiku je na dosah. Doenitzovy ponorky potopily téměř 1200 lodí – dvakrát víc než v předchozím roce. Pokud nechtěli spojenci prohrát, museli najít způsob, jak Doenitzovy vlčí smečky porazit.

3/4