Konvoje

Strhující rekonstrukce bojů o ovládnutí Atlantského oceánu za 2. světové války: rok 1941. Britsko-kanadský dokumentární cyklus

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Severní Atlantik byl významným bojištěm druhé světové války a jedním z míst, kde se rozhodovalo o osudu celého konfliktu. Velká Británie byla životně závislá na dodávkách zásob ze Severní Ameriky. Toto zásobování zajišťovaly konvoje nákladních lodí, doprovázené vojenskou eskortou. Konvoje byly ovšem terčem útoků německých ponorek. Bitva v Atlantiku se stala nejdelší vojenskou kampaní celé války, během níž se poměr sil na bojišti několikrát změnil. Do vývoje událostí zasáhly nové technické vynálezy – především britský sonar. Klíčovou roli měly pro Brity i informace výzvědných služeb, které umožnily rozluštit německou šifru Enigma. Hlavní zásluhu na konečném vítězství spojenců mělo ovšem úsilí a hrdinství vojenských i civilních námořníků.

Začátkem roku 1941 potápěly německé ponorky každý měsíc desítky spojeneckých lodí - a přece stál jejich velitel Karl Doenitz před velkým problémem. K tomu, aby srazil Británii na kolena, by podle propočtů musel potápět třikrát víc lodí. Proto teď plánoval rozsáhlou jarní ofenzívu. Doufal, že se mu podaří konvoje rozprášit. Útok vedla jeho nejlepší ponorková esa, z nichž jedním byl Günter Prien, který potopil během devíti plaveb celkem 27 lodí.

Radar – tajná zbraň Britů

Koncem února vyplula z francouzského přístavu Lorient jeho ponorka k trasám atlantických konvojů. Stejně jako ostatní posádky je vyprovázely slavnostní ovace. Prien zamířil k Rockallu, osamocené skále, trčící z moře 320 km severozápadně od Irska, kde 6. března zpozoroval konvoj OB-293. Skládal se z 37 obchodních lodí, doprovázených čtyřmi eskortními plavidly, a mířil z Británie do Kanady pro zásoby. Než mohl zaútočit, musel odeslat zprávu Doenitzovi, který trval na tom, že každý útok bude řízen z velitelského stanoviště ve Francii. „Karl Doenitz díky radiovému spojení věděl, kde jeho muži jsou, co právě dělají, kam plují, jak bojují. Ze svého bunkru byl schopen řídit námořní bitvy v celém Atlantiku,“ podotýká Andrew Lambert z King's College London.

Doenitz nařídil, že se k Prienovi mají připojit další 3 ponorky a zaútočit společně. Podle vyzkoušené taktiky měly zaútočit na konvoj na hladině, pod příkrovem noci. Ponorka U-47 potopila 4 lodě, ale když se rozednělo, ukázalo se, že za to bylo nutné zaplatit vysokou cenu: 2 ponorky byly potopeny – a jedna z nich byla U-47 pod velením Güntera Priena.

Důvodem, proč Britové mohli ponorky odhalit i v noci, bylo použití nového tajného vynálezu, radaru. Technologie využívala radiové vlny: operátoři na palubě torpédoborce vysílali radiové impulzy, ty se odrážely od pevných objektů, například věží ponorek, a když se signál vrátil, dokázal operátor zjistit směr a vzdálenost objektu. Radar dokázal zaměřit loď na hladině až na vzdálenost 16 km a jeho používání nyní přinášelo Britům významnou výhodu. „Najednou věděli, kde je nepřítel. Sledovali ho a on o tom neměl ani tušení. Mohli ‚vidět‘ i v noci, zatímco Němci měli jen dalekohledy,“ říká Andrew Lambert.

Doenitze Prienova smrt hluboce zasáhla. Jak píše ve svých pamětech, „Prien měl vše, co má mít pravý muž: osobnost, nadšení, energii a elán. Byl zcela oddán naší věci a svým mužům sloužil jako zářný příklad.“ Jen těžko také dokázal pochopit, jak mohli Němci, kteří už čtvrt roku nepřišli o žádnou ponorku, ztratit během jediné noci hned 2 ponorky.

Průlom přišel pro Brity v pravý čas. Velká Británie byla obléhaným ostrovem a nedostatek základních surovin pociťovali všichni. Útoky německých ponorek omezily dodávky potravin a dalších surovin téměř na polovinu z předválečných 59 milionů tun ročně.

Množství ponorek, nebo jedna velká bitevní loď?

Doenitz byl přesvědčen, že dokáže konvoje ponorkami zcela rozprášit, ale německé nejvyšší velení mělo jiný názor. V roce 1941 dostal jen 96 nových ponorek, přestože argumentoval tím, že na rozbití konvojů jich potřebuje nejméně 300. Hitler byl totiž přesvědčen, že klíčem k vítězství na moři nejsou ponorky, ale bitevní lodě. „Hitler uvažoval asi jako dnešní návštěvník muzea, který si prohlíží modely ponorky a bitevní lodě. Když se dívá na bitevní loď, je, stejně jako kdysi Hitler, fascinován její velikostí a silou,“ říká Jann Witt z Německé námořní asociace.

K vyplutí do Atlantiku se připravovala nová chlouba Hitlerovy floty – bitevní loď Bismarck. V dnešních cenách by stála zhruba miliardu dolarů, za což by se dalo pořídit 35 ponorek. Běžná ponorka měla výtlak asi 1000 tun a na palubě nesla jen 14 torpéd, se kterými mohla potopit nejvýš pár lodí a pak se vracela na základnu pro další střelivo. Bitevní loď Bismarck oproti tomu měla padesátkrát větší výtlak, na palubě měla skoro 90 tisíc nábojů. Osm děl ráže 380 mm mělo dostřel přes 30 km.

Hitler věřil, že Bismarck dokáže rozprášit celý konvoj jediným útokem, ale Doenitz byl přesvědčen, že lepší by bylo investovat do ponorek. Věřil, že pokud jich bude mít dost, dokáže válku proti konvojům vyhrát.

Prolomení německého šifrovacího kódu

Nyní měl šanci to dokázat. V březnu 1941 vyslal na další lov do Atlantiku své tři nejlepší velitele: Joachima Schepkeho, Otta Kretschmera a Fritze-Julia Lempa, kteří dohromady potopili bezmála stovku lodí. 15. března Lemp zpozoroval 650 km od britského pobřeží konvoj HX-112 s 41 loďmi, většinou tankery. Ponorkáři, kteří neměli ani tušení o tom, že Britové používají radar, začali zaujímat pozice pro útok. Kretschmer se pod příkrovem tmy protáhl doprostřed konvoje a při učebnicovém útoku se mu podařilo potopit 5 lodí během jediné hodiny. Potom se přiblížil Schepke, aby se připojil k útoku, ale britský torpédoborec ho zaměřil pomocí radaru. Prozrazená ponorka musela před dělostřeleckou palbou hledat úkryt pod hladinu. Ani tady však nebyla v bezpečí – Britové dokázali totiž ponorky pod hladinou lokalizovat pomocí sonaru.

Britský torpédoborec na hladině shazoval série hlubinných náloží do míst, kde předpokládal, že se ponorka nalézá. Každá nálož obsahovala 136 kg výbušniny, která explodovala v předem nastavené hloubce. Ponorka Joachima Schepkeho byla těžce poškozena hlubinnou náloží a jemu nezbylo nic jiného, než naplnit balastní nádrže vzduchem a vynořit se na hladinu. Tam ponorku zpozoroval britský torpédoborec a najel na ni. Schepke a 37 mužů posádky skončilo na dně moře.

Potom eskorta zahájila lov na zbylé ponorky. Rychle se podařilo zaměřit a rovněž poškodit hlubinnou náloží ponorku Otto Kretschmera. Jemu se podařilo dostat se na hladinu, ale musel ponorku opustit a padl i s celou posádkou do zajetí.

Během 10 dnů přišel Doenitz o Priena, Schepkeho a Kretschmera, 3 ponorková esa, zkušené a nenahraditelné velitele. Stále však odmítal uvěřit, že Britové vyvinuli lepší technologii, než Němci, a místo toho hledal špiony. „Nepříteli se nějak podařilo získat informace o našich plánovaných útocích. Proto jsem vydal rozkaz maximálně omezit počet lidí, kteří znají podrobnosti ponorkových operací,“ píše ve svých pamětech.

Z trojice vyslaných velitelů zatím o vlásek unikal jen Fritz-Julius Lemp, ale 9. května 1941 vyčerpal svou dávku štěstí i on. Georg Hőgel, který byl radistou na Lempově ponorce U-110, říká: „Zasáhli jsme 2 lodě v konvoji. Třetí torpédo selhalo. A pak nás napadl torpédoborec.“ Torpédovec Bulldog, na jehož palubě sloužil David Balme, který přidává pohled z druhé strany. „Torpédovali 2 naše lodě. Hned jsme vyrazili směrem, kde podle nás musela ponorka být, a svrhli jsme nálože. Útok byl mimořádně úspěšný.“

Lemp s posádkou opustili ponorku a jeho tělo se nikdy nenašlo. U-110 se ovšem nepotopila. „Plavala na hladině asi 200 metrů od nás. Kapitán mi nařídil: ‚Jděte tam! A zkuste něco ukořistit‘,“ vzpomíná Balme. A kořist to byla pro Brity velmi podstatná – nalezeny byly šifrovací knihy a propracovaný kódovací stroj Enigma, který německé ponorky používaly, aby Britové nemohli dešifrovat radiové depeše.

Díky neuvěřitelnému štěstí se Britům podařilo získat klíč k německým námořním kódům. Během 4 dnů byla Enigma dopravena do kryptologického oddělení v Bletchley Parku, kde nejlepší britské mozky začaly pracovat na odhalení všech Doenitzových tajemství. „Podle některých odhadů to zkrátilo válku o dva roky a zachránilo bezpočet životů,“ říká Jean Valentinová, která se na prolomení kódu podílela.

Rozluštěné depeše byly odesílané do Velitelství západních přístupů v Liverpoolu, nervového centra spojeneckých konvojů, kde se zaznamenávaly polohy jednotlivých ponorek a směrovaly konvoje tak, aby se jim vyhnuly. Díky radaru a prolomení kódu Enigma se poměr sil na moři změnil. Konvoje teď měly větší šanci a Britové mohli pokračovat ve válce. „Bylo to poprvé, kdy měli Britové situaci pod kontrolou – věděli, co Němci chystají. Převahu se jim podařilo udržet do konce roku,“ říká Andrew Lambert z King's College London.

Bismarck v boji a po boji

Doenitz byl zatím stále přesvědčen, že kód Enigma je nerozluštitelný, a taktika ponorek zůstávala nezměněná. Hitler ale prahnul po odvetě a vyslal proti konvojům bitevní loď Bismarck, která byla v květnu 1941 konečně připravena k útoku na konvoje v Atlantiku. Bismarck byl jednou z nejmodernějších lodí své doby a Němci byli přesvědčeni, že je nepotopitelný.

Bismarck vyplul 19. května 1941 a po pěti dnech se dostal do střetu s chloubou královského námořnictva – bitevním křižníkem Hood. Zahynulo na něm 1415 britských námořníků, ale ani Bismarck z bojů nevyšel bez újmy. Měl poškozené dvě nádrže a s unikajícím palivem zamířil do Francie. Churchill v touze po odvetě pověřil královské námořnictvo jediným klíčovým úkolem – Bismarck potopit.

Britové pronásledovali Bismarck neúnavně 3 dny, dokud ho neuštvali. Torpédové bombardéry Swordfish z letadlové lodi Ark Royal Bismarcku poškodily kormidlo a bez možnosti manévrovat byl bezmocný. Pak ho obklíčily 4 britské válečné lodě a proti takové přesile by už neměla šanci ani ta nejsilnější loď na světě. Bismarck zasáhlo přes 400 projektilů. Nakonec křižník Dorsetshire odpálil 3 torpéda a bitevní loď se začala potápět.

Válka o konvoje se jednou provždy změnila. Hitler byl ztrátou Bismarcku zdrcen a nakonec uznal, že investovat obrovské prostředky do jediné lodi byl hazard. Nová strategie šla ruku v ruce s plány Doenitze: riziko rozložit a konvoje napadat celou flotilou menších a levnějších ponorek. Od té doby nesl viceadmirál plnou odpovědnost za válku proti konvojům.

Problémy spojenců

V létě 1941 museli spojenci řešit své vlastní problémy. Měli sice radary, kterými dokázali odhalit ponorky, ale neměli jich dost i pro kanadská eskortní plavidla. Protože kanadské námořnictvo se během 2 let prudce rozrostlo a místo 6 lodí schopných protiponorkového boje jich teď mělo 70, nutně byly zapotřebí navíc i vycvičené posádky. A jestliže chtěli spojenci vyhrát válku, potřebovali, aby do ní vstoupila další země – Spojené státy.

Přestože Američanům se do války nechtělo, prezident Roosevelt nyní ve svých projevech přitvrzoval: „Žádný stát se s nacisty nedokáže domluvit po dobrém. Nikdo neudělá z tygra ochočené kotě tím, že ho bude hladit.“ Navzdory nedostatku radarů i členů posádek kanadské námořnictvo dělalo, co mohlo.

30. srpna 1941 opustil kanadský přístav Sydney v Novém Skotsku konvoj SC-42 s 22 tisíci tun obilí pro Británii. „Konvoj SC-42 sestával asi ze 60 lodí. Eskortu tvořil náš torpédoborec Skeena a 3 korvety,“ vzpomíná Peter Cock, který byl na palubě kanadského Skeeny. Jakmile konvoj vyplul, prozradily dekódované německé depeše, že na jeho trase se shromažďuje vlčí smečka. Britové konvoj varovali, trasu ale nebylo možné změnit, protože v Atlantiku zuřila divoká bouře. Ted Hodgson, jenž byl plavčíkem na nákladní lodi Kheti, dodává: „Byl to pomalý konvoj. Některé lodě nedokázaly vyvinout vyšší rychlost než sedm uzlů. No a když se dostaly do silné bouře, stály prakticky na místě.“

Po 10 dnech plavby padl bezbranný konvoj do spárů vlčí smečky sedmnácti ponorek, což představovalo obrovskou sílu. „Němci už předtím několikrát napadli konvoje s kanadskou eskortou, nikdy je ale nerozbily. Ovšem SC-42 zastihli daleko od nejbližších posil. Konvoj neměl sehrané posádky, lodě nebyly dobře vybavené a komunikace vázla. A hlavně jich bylo málo,“ vysvětluje kanadský námořní historik Marc Milner. 9. září 1941 ponorky zaútočily na svou první oběť, záhy Doenitz vyslal na místo další 3 ponorky.

„Museli jsme pokračovat dál. Z Británie jsme dostali depeše, které nás varovaly, že se k nám stahuje stále víc ponorek. Byly čím dál drzejší a drzejší. Útočily z hladiny i za bílého dne. Vynořovaly se mezi liniemi nákladních lodí, odpalovaly torpéda a ostřelovaly nás,“ říká Peter Cock. Ponorky pokračovaly ve svých nelítostných útocích celé 3 dny. Potopily 16 lodí, na kterých zahynulo přes 200 námořníků, téměř třetinu všech posádek konvoje. Byla to katastrofa.

Pokud chtěli spojenci válku vyhrát, nemohli si takové ztráty dlouhodobě dovolit. A to nebylo všechno. Protože po zkáze bitevní lodi Bismarck dal Hitler Doenitzovým ponorkám zelenou, německé ponorkové loďstvo se rozrostlo na 187 plavidel. Ačkoliv Doenitz dosud neměl tušení ani o britském radaru, ani o rozluštění kódu Enigma, s tolika ponorkami mělo Německo dostatek sil, aby dokázalo proti konvojům efektivně bojovat.

Rooseveltovo váhání

Británii a Kanadě zůstávala poslední naděje – že se Spojené státy do boje brzy zapojí. Ačkoli Roosevelt zatím nevyhlásil Německu válku, posílal do Británie důležité suroviny a navíc nařídil, aby tyto americké konvoje doprovázela eskorta amerických válečných lodí. Jak podotýká Marc Milner, „od září 1941 Američané eskortovali svá plavidla až k Islandu a k jejich konvojům se mohly připojit i další země.“ Admirál Doenitz proti tomu nemohl nic dělat. Hitler totiž odmítal povolit útoky na americké válečné lodě, a to z jednoho vážného důvodu: „Hitler měl plné ruce práce s válkou v Sovětském svazu. Poslední, co mohl na přelomu léta a podzimu 1941 ještě potřebovat, bylo bojovat ještě proti Spojeným státům,“ říká Warrenn Kimball z Ruthers University. Bylo ovšem jen otázkou času, kdy dojde k omylu a na nějakou americkou loď bude zaútočeno.

31. října 1941 se konvoj HX-156, střežený 5 americkými loďmi včetně torpédoborce Reuben James, dostal před číhající vlčí smečky. Po 5. hodině ráno uviděl velitel ponorky Erich Topp eskortní plavidlo a aniž by tušil, že jde o americkou loď, vypálil 2 torpéda. Při potopení torpédoborce zahynulo 115 amerických námořníků.

Když se o incidentu dozvěděl Churchill, uvědomil si, že přišel okamžik, na který čekal. „Churchilla to muselo potěšit, možná se mu dokonce ulevilo. Doufal, že Spojené státy konečně vyhlásí Německu válku. V Atlantiku došlo k několika incidentům a řekl bych, že Churchill by uvítal, kdyby některý z nich urychlil vstup Spojených států do války,“ říká Warrenn Kimball. Ale prezident Roosevelt tehdy udělal něco zcela nečekaného: neudělal nic. „Jistě, došlo k incidentu a Britové nejspíš očekávali razantnější reakci. Ale Roosevelt na to ještě nebyl připraven - psychicky připraven. Přesněji řečeno, nevěděl, jak Američany přesvědčit. Proto zatím nechtěl vyhlásit válku.“

Ochrana konvojů ze vzduchu

Spojenci se zatím snažili s pomocí radarů a údajů z Enigmy směřovat konvoje tak, aby se vyhnuli útokům ponorek. Británie hledala najít nový, efektivnější způsob ochrany svých konvojů, a rozhodla se oživit starou taktiku – ochranu ze vzduchu.

Britové věděli, že ponorky jsou ze vzduchu zranitelné a tuto slabinu se pokoušeli využít hned na začátku války, ale dostali tvrdou lekci, když letadlová loď Courageous s 500 muži byla v roce 1939 potopena jedinou ponorkou. Podobnou ztrátu nemohli riskovat. Teď se jim ale naskýtalo rychlé a jednoduché řešení: vzali ukořistěnou německou nákladní loď Hannover, uřízli nástavby a na trup instalovali letovou palubu. Přestavba trvala 5 měsíců a výsledkem byla malá letadlová loď Audacity se šesti letouny na palubě.

Prvním úkolem letadlové lodi Audacity bylo chránit konvoje plující mezi Gibraltarem a Liverpoolem. 14. prosince 1941 opustila Gibraltar s konvojem 32 lodí, každé ráno na úsvitu z ní vzlétly 2 letouny, ve vzduchu se rozdělily a pátraly na všech stranách po možném ponorkovém nebezpečí. S podporou letadlové lodi Audacity zničila eskortní plavidla 3 ponorky. Zpočátku šlo všechno hladce, ale po 8 dnech plavby se objevila další ponorka. „Přistál jsem po poslední večerní hlídce. Seděl jsem v šatně a pil kávu, když loď zasáhlo první torpédo. Trefilo záď a vyřadilo kormidlo. Ponorka odpálila další 2 torpéda, která odtrhla příď a poničila trup. Seběhl jsem po žebříku o 2 paluby níž a zjistil jsem, že nemůžu dál - a tak jsem skočil do vody. Krátce nato se loď rychle potopila,“ vzpomíná Eric Brown.

Navzdory ztrátě Audacity se ukázalo, že eskortní letadlové lodě mohou způsobit ponorkám těžké ztráty, což pochopil i Karl Doenitz, v jehož pamětech se uvádí: „Výsledky nejsou dobré. Ponorka U-751 potopila Audacity, ale z konvoje byly zničeny jen dvě lodě, a my ztratili 5 ponorek.“

Letadlová loď Audacity ukázala cestu – její přestavba byla rychlá a levná. A tak Britové začali pro ochranu konvojů stavět více podobných plavidel a v závěru roku 1941 přineslo nasazení letadel radikální změnu v poměru sil mezi ponorkami a eskortami konvojů.

Na opačné straně světa ale došlo k daleko důležitější události, která navždy změnila průběh námořní války v Atlantiku. 7. prosince 1941 napadli Japonci Pearl Harbor a o 4 dny později vyhlásil válku Spojeným státům i Hitler. Doenitz mohl konečně útočit na americké lodě. Brzy měl k dispozici už 300 ponorek. Obě strany měly to, po čem toužily: Němci dostatek ponorek, Britové a Kanaďané americké spojence. Konvojová válka se přesunula k pobřeží Spojených států. A Karl Doenitz byl připraven udělit americkému námořnictvu tvrdou lekci.

2/4