Kolaborovali s nacisty: Dinko Šakič

Ve svých čtyřiadvaceti letech se tento Chorvat stal velitelem nejobávanějšího ustašovského koncentračního tábora. Po letech exilu v Argentině byl v roce 1998 vydán do vlasti, kde byl souzen a odsouzen. Britský dokumentární cyklus

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Dinko Šakič /1921–2008/ je typickým představitelem teroristického režimu,

který byl charakteristický pro tzv. Nezavislý stát Chorvatsko v letech 1941 – 1945. O jeho vznik se v dubnu 1941, po dobytí Jugoslávie Němci a Italy, zasloužil chorvatský nacionalista Ante Pavelič a jeho fašizující hnutí „Ustaša“. Šakič se ve svých třiadvaceti letech stal velitelem nejhroznějšího koncentračního tábora na Balkáně, kde ustašovci promyšleně decimovali své odpůrce a jiné nepohodlné osoby – komunisty, Srby, Židy, Cikány. Odhaduje se, že v Jasenovaci zemřelo na 100 000 lidí. Po válce uprchl Šakič do Argentiny, kde se v devadesátých letech přišlo na jeho pravou totožnost. V roce 1998 požádalo nové, samostatné Chorvatsko o jeho vydání. V Záhřebu byl Šakič souzen a odsouzen k dvaceti letům odnětí svobody, maximálnímu trestu, který je v Chorvatsku možno udělit. Z vězení už ale Šakič živý nevyšel…

Dinko Šakič

Po více než 50 letech na útěku Šakiče dostihla spravedlnost, ale v jeho vlasti vyvolal tento případ hluboký názorový rozkol. Zločiny, ze kterých byl obviněn, byly kompromitující nejen pro nově vzniklý chorvatský stát, ale také pro katolickou církev. Může se ve jménu nezávislosti ospravedlnit kolaborace s nacisty? A byl Šakič bojovník za svobodu Chorvatů, nebo sadistický válečný zločinec?

Paveličův režim

Srbský král Alexandr se po konci 1. světové války stal hlavou nového státu, vzniklého na válečných troskách. Byl to však státní útvar dosti komplikovaný a neklidný: král vládl mimo vlastního národu ještě Chorvatům, Slovincům, Bosňanům, Kosovským Albáncům, Makedoncům a Černohorcům. Jeho poddaní vyznávali různá náboženství, měli rozdílnou historii, odlišnou kulturu a mluvili různými jazyky. V roce 1929 dal Alexandr království nové jméno, Jugoslávie, země jižních Slovanů. Brzy tvrdě zakročil proti svým politickým oponentům, a to včetně strany chorvatského nacionalisty Ante Paveliče. Toho v roce 1929 represe donutily uprchnout do sousední Itálie, jejíž vůdce Benito Mussolini byl tehdy na vrcholu své moci a popularity. Jeho fašistická taktika se Paveličovi zamlouvala, a o rok později proto založil vlastní fašistické hnutí Ustaša, v překladu „povstalec“.

Mussolini považoval ustašovce za vhodný prostředek k rozvrácení Jugoslávského království a rozšíření italského vlivu na Balkáně. Poskytoval jim peníze a zbraně, a ti v roce 1934 zorganizovali útočný oddíl, který měl odstranit krále. Příležitost nastala, když Alexandr přijel v říjnu na státní návštěvu do Marseille. Ve chvíli, kdy obyvatelé zdravili krále a francouzského ministra zahraničí Louise Barthoua, na něj bylo vystřeleno, a oba politici podlehli. Ačkoliv za účast na atentátu odsoudil francouzský soud Paveliče v nepřítomnosti k trestu smrti, pod Mussoliniho ochranou byl v bezpečí. Záhy navíc získal dalšího potenciálního spojence, vůdce nacistického Německa Adolfa Hitlera. Pavelič byl přesvědčen, že italský fašismus a německý nacismus určují budoucnost Evropy a jsou silou, díky níž Chorvatsko získá nezávislost. Jeho snem – a také přitažlivým cílem pro mnoho Chorvatů – byl nezávislý stát zbavený Srbů a Židů. A příležitost se objevila zanedlouho.

Alexandrův následník Petr měl pouze 11 let, byl tedy příliš mladý a slabý na to, aby zemi sjednocoval. 8. dubna 1941 zasáhla Jugoslávii válka, armáda se brzy zhroutila a král uprchl ze země. V některých částech Jugoslávie však byla německá a italská armáda vítána jako osvoboditelka, a což hnutí Ustaša umožnilo převzít moc v Chorvatsku a již 10. dubna vyhlásit nezávislý stát s Paveličem v čele. Zatímco ovšem nacisté opovrhovali náboženstvím, Pavelič chtěl vytvořit výlučně katolický stát a vyčistit svou zemi od všech cizích elementů. Jelikož k tradičnímu chorvatskému území patřila navíc ještě celá Bosna a Hercegovina, pod vládou ustašovců se ocitla i početná srbská menšina, proti které represe přišly jako jedny z prvních. „Měli svou strategii třetin. To znamená, že třetina Srbů měla být zabita, třetinu Srbů chtěli vyhnat do Srbska a z jedné třetiny se měli stát katolíky, to znamená „pravými Chorvaty,“ vysvětluje Ivo Goldstein, profesor chorvatských dějin na záhřebské univerzitě.

Chorvatská katolická církev se ve značné míře stala aktivním partnerem ustašovců při vynuceném obracení tradičně pravoslavných Srbů na katolickou víru. Jak podotýká Goldstein, „postavení katolické církve za druhé světové války je hodně kontroverzní. Veřejnost se dovídala o ustašovských zločinech, ale církev k nim nezaujala jednotný postoj. Někteří představitelé církve s ustašovci spolupracovali a někteří z nich dokonce jejich řádění tolerovali“.

Tábor Jasenovac

Ve vězení skončili také protifašističtí Chorvaté, vůči Židům a Romům ustašovci použili nacistické metody. V červenci 1941 už věznice nestačily záplavě nových vězňů, a proto velitel Paveličových speciálních policejních jednotek a vrchní velitel ustašovských koncentračních táborů Maks Luburič inicioval komplexu několika samostatných táborů na břehu řeky Sávy v Jasenovaci. V jednom z největších a nejhrůznějších koncentračních táborů celé Evropy byl soustředěn největší počet vězňů v Chorvatsku.

Své šance se chopil i tehdy dvacetiletý Dinko Šakič. Přihlásil se jako strážný a během několika let si vybudoval úspěšnou kariéru. V roce 1943 se oženil s nevlastní sestrou Luburiče, Naďou, dozorkyní v jednom z ženských táborů v Jasenovaci, čímž se dostal do okruhu Luburičových nejbližších spolupracovníků. Ve čtyřiadvaceti už letech byl jmenován velitelem celého tábora.

Luburič bedlivě sledoval nacistické experimenty s hromadným vražděním, například komory, v nichž byli lidé udušeni oxidem uhelnatým z výfuků motorů. Dozorci v Jasenovaci ale dávali přednost úplně jednoduchým metodám zabíjení. Jedním z hrůzných nástrojů byla speciální čepel určená k rychlému a pohodlnému podřezání hrdla, které se říkalo „podřezávač Srbů“. Vězně také házeli do pece cihelny, která byla uvnitř jednoho z táborů, a upalovali je zaživa. Režim v Jasenovaci byl tak brutální, že to začalo vadit dokonce i nacistům. V jedné zprávě z roku 1942, kterou dostal velitel SS Heinrich Himmler od německých agentů v Chorvatsku, se píše: „Ustašovci páchají své bestiální činy nejen na mužích vojenského věku, ale i na bezmocných starých lidech, ženách a dětech. Chorvaté už sadisticky umučili k smrti asi 300 tisíc pravoslavných věřících.“

Titovi partyzáni

Tyto brutality posilovaly odboj. Ke konci roku 1942 už měl Paveličův režim plné ruce práce s potlačováním narůstajícího počtu partyzánských skupin, bojujících proti fašistům. Nejsilnější takovou, navíc zásobovanou Brity a Američany, vedl Josip Broz-Tito. „Titovi partyzáni měli jasný program. Nabízeli bratrství a jednotu. Říkali: ‚Ve válce proti nacistům, fašistům a kolaborantům chceme vyhrát.‘,“ říká Ivo Goldstein ze záhřebské univerzity. Zabity byly statisíce civilistů i partyzánů, ovšem partyzánská armáda odolat dokázala. Sovětská armáda pokračovala na podzim roku 1944 ve svém postupu na západ a společně s Titovými partyzány a osvobodila Bělehrad. Loutkový chorvatský stát byl vážně ohrožen.

Dinko Šakič dostal rozkaz zabít všechny vězně, kteří v Jasenovaci přežili, a zničit důkazy. Během dvaceti dnů vybrali mezi vězni nemocné a staré, zabili je a jejich těla hodili do řeky Sávy. Když v dubnu 1945 přišli Titovi partyzáni do Jasenovace, našli zde jenom trosky, rozkládající se těla a obrovské hromady oblečení, ukradeného mrtvým. Na konci války se začalo vyšetřovat, kolik lidí vlastně v uplynulých čtyřech letech Šakič a jeho kumpáni připravili o život, ale kvůli zničeným dokumentům se nikdy nepodařilo dojít k nějakému spolehlivému číslu. Historici předpokládají, že mezi lety 1941 a 1945 v táboře Jasenovac zahynulo asi 100 tisíc z celkového milionu jugoslávských obětí.

Poválečné období

V květnu 1945 Němci kapitulovali a nezávislý chorvatský stát se sesypal jako domeček z karet. Tisíce ustašovců uprchly spolu s německými vojáky a našly útočiště v zajateckých táborech v Itálii a Rakousku. Šakičovi se podařilo z internace – podle některých pamětníků s pomocí představitelů katolické církve – uniknout, a jako někteří další váleční zločinci začal nový život v zahraničí, jihoamerické Argentině.

Pro podporu ustašovského režimu stanuli před soudem někteří církevní představitelé. Protože se novému režimu nepodařilo zadržet klíčové osoby, jako byl Pavelič, Luburič nebo Šakič, posadil na lavici obžalovaných arcibiskupa Stepinace. Soudili ho za kolaboraci s ustašovci a za souhlas s násilným obracením Srbů z pravoslaví na katolictví. Byl uznán vinným z vlastizrady a válečných zločinů a vyvázl s 16 lety vězení, už po pěti letech byl ale propuštěn na svobodu. Později, v roce 1998, učinil papež Jan Pavel II. krok, který polarizoval veřejné mínění nejen v Chorvatsku, a prohlásil arcibiskupa Stepinace za mučedníka a blahoslaveného.

Šakič, stejně jako Pavelič, si mezitím užíval pohostinnosti argentinského prezidenta Juana Peróna, který evropské diktátory obdivoval a muže, jako byli tito dva, považoval za hrdiny. Šakič žil v Argentině v klidu, dokonce tady založil textilní továrnu, a to celé půlstoletí. Na rozdíl od Paveliče, který poté, co v roce 1957 přežil atentát, uprchl do Španělska, kde o dva roky později zemřel.

V roce 1991 – to už byl prezident Tito více než 10 let mrtev – přišla opět na pořad dne nezávislost Chorvatska. Nově zvolený předák Franjo Tudjman byl původně Titovým věrným stoupencem, ale když Jugoslávii hrozil rozpad, stal se z něj chorvatský nacionalista. Srbové chtěli přinutit Chorvaty k poslušnosti, vyslali proti nim armádu, a tak začala na Balkáně nová válka, do níž se postupně zapojily téměř všechny národy dnes již bývalé Jugoslávie.

Šakičovo objevení a odsouzení

Novináři na celém světě se začali znovu zajímat o válečnou historii Chorvatska a pustili se také do pátrání po Dinku Šakičovi. „Jsem chorvatský vlastenec, který bojoval za svou zemi. To bylo mé mládí. Vždycky jsem byl řádným člověkem,“ řekl v roce 1995 v rozhovoru pro argentinskou televizi. Na otázku, zda působil v Jasenovaci, tehdy odpověděl slovy: „Ano, řekněme, že tam někde jsem byl. Byl jsem tam v nějaké jednotce.“ A neminula ho ani přímá otázka na jeho velení, k němuž prohlásil: „Nebyl jsem velitelem, ale ředitelem, jenom 100 dnů. Podívejte, když jsem tam tehdy byl, dozorci vězňům neubližovali, ať už to byli Židé nebo kdokoliv jiný. (…) Nemluvím o tom, co bylo předtím nebo potom, ale když jsem tam byl já, nikdo nesměl nikomu ubližovat. Nikdo nesměl na nikoho vztáhnout ruku. Platil tam táborový řád, a když někdo něco provedl, velení ho potrestalo. (…) Nevím, že by tam někoho zabili. Neměli jsme zájem lidi zabíjet. Potřebovali jsme je, aby pracovali pro naše zásobování.“

Jakmile se o Šakičově vystoupení v televizi dozvěděl jeden z nejvýznamnějších lovců nacistů Efraim Zuroff, okamžitě začal pracovat na jeho vydání. Objevení postavilo před dilema i prezidenta Tudjmana: podle jeho mínění byl Šakič bojovníkem za nezávislost a chorvatským vlastencem, na druhou stranu potřeboval Tudjman ukázat světu, že je Chorvatsko prozápadním demokratickým státem. V podobných případech reagovaly argentinské úřady na požadavky vydání nacistických válečných zločinců vždy velmi pomalu, ale tentokrát byla reakce odlišná. Krátce po televizním rozhovoru byl Šakič vzat do vazby a v červnu 1998 se ocitl opět v Chorvatsku.

Proces se Šakičem začal v listopadu 1998 u záhřebského soudu. Svědčilo proti němu třicet svědků, včetně osob, které tábor přežily. Sám sice trval na své nevině a neměl pocit, že by se měl komukoliv za své činy omlouvat, nakonec byl shledán vinným ze zabití a spoluúčasti na zabití více než 2 tisíc Srbů, Židů a Romů a odsouzen k nejvyššímu možnému trestu, dvaceti letům vězení. Dinko Šakič zemřel v červenci 2008 ve vězeňské nemocnici, bylo mu 86 let.

Chorvatsko se chtě nechtě musí vyrovnávat s fašistickou minulostí. I dnes ještě existuje hodně jejich krajanů, kteří jsou přesvědčeni, že tito lidé nebyli zločinci, ale bojovníci za svobodu svého národa. Věří tomu, že skutečnými zločinci byli Srbové, Židé, Romové a komunisté, a že spolupráce ustašovců s nacisty přispěla k obraně chorvatského národa a katolické víry. Na pohřbu řekl katolický kněz smutečním hostům, že „je hrdý na to, že viděl Šakiče v rakvi, oblečeného do ustašovské uniformy“ a „každý opravdový Chorvat je hrdý na jméno Dinko Šakič“. Ale ne každý Chorvat s tím souhlasí. Pro mnohé z nich je ustašovský režim brutálním a krvavým obdobím v dějinách země.