Kolaborovali s nacisty: Leon Degrellle

Leon Degrelle. Někdejší belgický katolický aktivista se stal ve své zemi představitelem krajní pravice. A za 2. světové války neváhal obléci uniformu SS. Britský dokumentární cyklus

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Leon Degrelle /1906 – 1994/ měl pověst rázného chlapíka, kovaného pravičáka, nacionalisty a nakonec i nacisty. Svou politickou dráhu započal ve třicátých letech, kdy ve své rodné Belgii vytvořil populistické katolické hnutí. Po obsazení národnostně smíšeného království v roce 1940 delší dobu usiloval o přízeň nacistů. Učinil přitom dokonce pro politika dosti neobvyklé gesto. Sám se vydal do boje a se svými „věrnými Valony“ sloužil po boku „německých kamarádů“ na Východní frontě. Po válce by ho v Belgii jako vlastizrádce rádi oběsili, ale on spektakulárně unikl 8. května 1945 německým letadlem do Španělska, kde získal politický azyl. Na Pyrenejském poloostrově žil až do své smrti a na veřejnosti pravidelně vystupoval se svými vzpomínkami na boj za „Novou Evropu“.

Léon Degrelle

V jiné době by byl Léon Degrelle hrdinou. Dobře vypadal, měl své kouzlo i ctižádost. Byl to vyznamenaný voják a rozený vůdce, ale také belgický fašista, který se zapletl s nacistickým Německem. Aby si získal jeho přízeň, musel zradit vše, co mu bylo drahé: svou víru i svou vlast.

Katolické začátky

Léon Degrelle se narodil v roce 1906 v městečku Bouillon uprostřed Arden v Belgii. Ve 20. letech navštěvoval tradičně vedené jezuitské školy a později studoval práva na Katolické univerzitě v Lovani. Jako mladý náboženský aktivista chtěl psát o církevních otázkách, tak se stal redaktorem časopisu pro katolickou mládež a v roce 1930 vedoucím církevního nakladatelství Christus Rex.

Jeho rexismus hlásal náboženské a sociální reformy. K agitaci tehdy bylo dost důvodů: opravdu tvrdě Belgii ve 30. letech zasáhla Velká hospodářská krize, na vzestupu byla krajně levicová hnutí, krizí procházela identita belgického státu, mezi Valony a Vlámy – dvěma belgickými národy – panovalo napětí. Degrelle se domníval, že vlámskému nacionalismu může čelit jen silná vlastenecká vláda, a rexismus tak chtěl přeměnit ve vlivnou politickou sílu.

Byl bezpochyby skvělým řečníkem a lidé mu začali naslouchat. Volby v roce 1936 přinesly rexistům úspěch – 300 tisíc voličů zvolilo celkem 33 jejich kandidátů. Sám Degrelle se však poslancem nestal, což bylo pro prosazování jeho plánů nevýhodou. V březnu 1937 proto jednoho rexistického politika přiměl k odstoupení, vyvolal doplňkové volby a sám se ucházel o parlamentní křeslo. Jeho protivník, katolický předseda vlády Paul van Zeeland, zpochybnil Degrellovo tvrzení, že mluví za rozčarované katolické voliče, navíc kardinál van Roey prohlásil, že rexismus je hrozbou. A tentokrát utrpěl porážku. Byl ocejchován jako extrémista, katolická církev se od něj distancovala, rexisté přicházeli o podporu veřejnosti a jejich členská základna se kvapem ztenčovala. Nakonec byl zatčen jako nacistický sympatizant a odvezen do vězení ve Francii.

Napadení Belgie

V květnu 1940 byla Belgie napadena Německem. Tanky drtily vše, co jim stálo v cestě, a slabá belgická armáda proti nim byla bezmocná. Po 18 dnech král Leopold III. podepsal protokol o kapitulaci. Když se Degrelle ve francouzské internaci o německém vpádu dozvěděl, uvědomil si, že má-li uskutečnit svou představu o novém řádu, musí se dostat na svobodu.

Němci zavedli vlastní vojenskou správu v čele s Eggertem Reederem, jenž se rozhodl Vlámy proti Valonům štvát. Hlavní představitele nové správy vybíral z řad fašistického Vlámského národního svazu, strany soupeřící se skomírajícími rexisty. Když Degrella v červenci 1940 propustili z vězení, rozhodl se, že se pro nacisty stane nepostradatelným. Z příkazu Hitlerova ministra propagandy Josepha Goebbelse byl ale stále ignorován. Pak se rozhodl přebudovat rexismus podle fašistických zásad, vytvořit takový zrcadlový obraz: po vzoru hákového kříže Degrelle přišel s vlastním heraldickým symbolem, snažil se vytvořit kult vůdce, inspiroval se i u jednotek SA, mládežnického svazu Hitlerjugend, terčem se stávali Židé, liberálové, svobodní zednáři a komunisté. A v roce 1941 zašel ještě dál, nacisty rozhodně v tisku a svůj článek zakončil slovy „Heil Hitler“. Touha po moci ho přivedla na cestu kolaborace.

Vstup do legií

Když v červnu 1941 zahájila německá armáda gigantický vpád do Sovětského svazu, Degrelle si uvědomil, že se mu nabízí příležitost. Měl následující plán: na bojišti bude tak úspěšný, že se vrátí do Belgie v čele vítězné armády, čímž si konečně získá politickou důvěru a moc. Jenže tu byl háček, neměl totiž žádné vojenské zkušenosti. Svými dalšími kroky proto ohromil: předal vedení strany Victoru Matthysovi a přihlásil se do boje proti jako obyčejný pěšák. Vstoupil do legie SS Vallonie, německé armádní jednotky složené z francouzsky mluvících Valonů.

Degrelle a legionáři toho roku svedli na ruské frontě těžké boje. Do ledna 1942 přišla Legie o polovinu svých mužů, během února jich padlo dalších 200. Pak se oddíl přesunul do jižního Ruska, kde bojoval proti přesile a zůstal tam odříznut, za což si tehdy vysloužil první ocenění za zásluhy – železný kříž druhé třídy za statečnost a povýšení na poddůstojníka. Hned v květnu 1942 už z něj byl důstojník, na seznam svých vyznamenání si připsal železný kříž první třídy, další tři měsíce nato obdržel odznak za pěchotní útok. Legie se zkonsolidovala a přicházeli do ní další dobrovolníci. Sázka na vojenský úspěch Degrellovi vyšla.

V lednu 1943 utrpěli Němci u Stalingradu porážku kolosálních rozměrů: 400 tisíc vojáků padlo nebo bylo zajato. Degrelle to chápal jako příležitost, aby se ještě více zviditelnil. Nacistům totiž mohl nabídnout životy mužů, které uměl přesvědčit, aby ho následovali. V květnu 1943 byl nakonec přijat Heinrichem Himmlerem, říšským vůdcem SS, a seznámil se s jeho pojetím Velkoněmecké říše – rasově čistým státem germánských národů. Degrelle se tím nadchl. Nikomu přitom nevadila skutečnost, že Valoni nejsou Germáni.

Námaha, s níž se snažil nacistům vlichotit, se mu konečně vyplatila v červnu 1943, kdy po reorganizaci jednotky SS Vallonie byla vytvořena brigáda s téměř 2000 muži, kterým velel. Teď měl svou soukromou armádu, po které tolik toužil. Po tankové bitvě u Kurska, kde Němci utrpěli značné ztráty a dali se na ústup, se Degrelle vydával do Belgie na nábor dobrovolníků a pak se s nimi vracel do boje. V lednu 1944 se svými muži a 60 tisíci Němci uvízl v tzv. korsuňském kotli u Čerkas a hrozilo, že je nepřítel obklíčí a úplně vyhladí. Valoni utrpěli značné ztráty, z 2200 se jich vrátilo 632 a sám Degrelle byl zraněn, ale navzdory tomu se jim podařilo rudoarmějce zadržet. A Hitler Degrellovi udělil rytířský kříž, jedno z nejvyšších vyznamenání za statečnost.

Zpět do Belgie a na východní frontu

V dubnu 1944 byl Valonům povolen návrat do Bruselu, kde byla zorganizována pompézní vítězná přehlídka. Degrelle dosáhl osobního úspěchu, ale válka se vyvíjela nepříznivě. Brzy přišla zpráva, které se Němci báli ze všeho nejvíc – spojenci se vylodili v Normandii. To znamenalo první krok k osvobození okupované Francie i Belgie.

Když se spojenecká vojska přiblížila k belgickým hranicím, propukly v zemi nepokoje. Rexisté a další kolaboranti se začali stávat terčem odbojářů a za oběť padal jeden kolaborant za druhým. Když se terčem stal i Degrelleho bratr Edouard, lékárník, volal po krvavé odplatě. V telegramu Himmlerovi se dožadoval popravy stovky Belgičanů. I když jeho žádost splněna nebyla, prokázal, že dovede být stejně nemilosrdný jako nacisté. Nejprve byl na odplatu zabit jiný lékárník, pak další tři muži z jeho rodného města.

Ovšem zatímco obě strany prolévaly stále víc krve, Degrelle se připravoval k návratu na frontu. I v těchto časech, plných porážek, se mu podařilo zverbovat další muže, s nimiž bojoval při obraně Estonska. Teď působil na východní frontě jako velitel celé divize, už to však byl pouhý houf zhruba 200 přeživších dobrovolníků. Snaha zastavit postupující Rudou armádu ale byla beznadějná a porážka se nedala odvrátit.

Útěk do Španělska

Degrelle měl ještě poslední plán. V květnu 1945 se zmocnil německého bombardéru typu Heinkel a odletěl do Frankova Španělska. Byl to mimořádně dobrodružný let. Neměl dostatek paliva, musel nouzově přistát poblíž San Sebastianu, a utrpěl při tom vážné zranění.

V Belgii ho odsoudili k smrti, ale několik žádostí o jeho vydání bylo Frankovým režimem zamítnuto. Ve Španělsku hovořil s pýchou o době, kdy byl nacistickým kolaborantem. Často se ukazoval se svými řády a v uniformě SS, ve sdělovacích prostředcích úporně hájil svou minulost, nadále propagoval rasové teorie a pochybné zásady nacistické ideologie.

Léon Degrelle zemřel v roce 1994 ve španělské Malaze, bylo mu 87 let. Jeho osoba Belgii dodnes rozděluje. Do posledního dechu tvrdil, že bojoval jako statečný belgický vlastenec. Bojoval ovšem za nacistické Německo, aby ukojil svou ctižádost, a jeho cesta jej nakonec zavedla až k vraždění.