Ioannis Rallis se stal v roce 1943 ministerským předsedou loutkové vlády okupovaného Řecka. Nepomohl tím ani svým spoluobčanům, ani svému svědomí. Britský dokumentární cyklus
Ioannis Rallis (1878–1946) se nechvalně proslavil jako předseda třetí kolaborantské vlády okupovaného Řecka v letech 1943–1944. Vystudovaný právník a profesionální politik pocházel z tradiční konzervativní rodiny. Na začátku 2. světové války se vlastně už chystal do penze, ale do víru světodějného konfliktu se nakonec dostala i jeho zem. V říjnu 1940 na Řecko zaútočil Mussolini. Jeho armádě se Řecko ještě ubránilo, ale na jaře 1941 přispěchal Ducemu na pomoc Fuehrer a jeho vojáci. Řecko bylo okupováno. Zvláště Němci se snažili zemi hospodářsky doslova vyždímat. Propukl nebývalý hladomor, kterému padlo za oběť čtvrt miliónu lidí. Jakýkoliv odpor byl „bezohledně“ likvidován. Na 60 000 řeckých občanů židovského původu bylo zavlečeno do táborů smrti v Polsku a zavražděno. Rallils patřil k těm domácím politikům, kteří se snažili s Němci, Italy a Bulhary, později už jen s Němci vyjednávat. Nezmohl však takřka nic. A navíc – v roce 1943 proti domácímu odboji, který nabyl velkých rozměrů, postavil ozbrojené kolaborantské bezpečnostní jednotky. 2. světová válka stála Řecko 600 000 obětí. Ioannis Rallis zemřel v roce 1946 ve vězení.
Ioannis Rallis
Události v Řecku během nacistické okupace jsou příběhem velkého utrpení místního lidu. Byla to doba obrovských lidských obětí, hrdinského odporu ale také kolaborace. Ioannis Rallis tvrdil, že s okupanty spolupracoval, aby zabránil komunistům dostat se v Řecku k moci. Místo toho, aby řecké občany chránil, však přihlížel, jak jsou desetitisíce řeckých Židů deportovány. Byl tedy vlastencem, který se pokoušel chránit svůj lid před „rudým nebezpečím“? Měl dobré úmysly, které jen špatně realizoval? Nebo to byl jen bezcharakterní přisluhovač?
- Začátek války v Řecku
- Velký hladomor a začátek odboje
- Rallis premiérem
- Likvidace židovských komunit
- Za 1 Němce 50 Řeků
- Spojenci na obzoru
- Bilance
Začátek války v Řecku
V roce 1936 vyvolalo chaos, když řecká komunistická strana svým úspěchem ve volbách ohrozila postavení krále Jiřího II. a vlády. Král proto volby ignoroval a obrátil se na muže, o kterém se domníval, že by mohl komunisty porazit – na Ioannise Metaxase, jehož vzorem byl Benito Mussolini. V srpnu 1936 vyhlásil výjimečný stav, rozpustil parlament a prohlásil se diktátorem. Rallis, který až do roku 1935 působil jako ministr v několika vládách a kdysi byl politickým spojencem Metaxase, s jeho příklonem k fašismu nesouhlasil. Nic ještě nenaznačovalo, že je to člověk, který sám bude jednou spolupracovat s nacisty. Ani po vypuknutí 2. světové války v roce 1939 se Řekům nezdálo pravděpodobné, že by se do ní mohli sami brzy zapojit. Konflikt tehdy probíhal tisíce kilometrů daleko. Nepočítali ale s Metaxasovým italským vzorem Benitem Mussolinim, mužem, jenž tehdy disponoval jednou z největších armád v Evropě a plánem obnovit staré Římské impérium, jehož součástí kdysi bylo i Řecko.
První krok Mussolini podnikl koncem října 1940, kdy italská vojska z Albánie do severního Řecka. Zradou svého idolu byl Metaxas zděšen a odmítl ultimátum Italů, aby jim umožnil okupaci země. Jelikož Řekové neměli dostatek tanků, rozhodli se zadržet Italy v horách. Získali tak určitou výhodu a za pouhých šest týdnů zatlačili Italy zpátky do Albánie. V listopadu 1940 do Řecka dorazily lodě Královského námořnictva, které na pomoc přivezly britské jednotky, k nimž se posléze připojilo ještě několik perutí Královského letectva.
Začátkem roku 1941 se stalo několik zlomů. Jednak zemřel řecký diktátor Ioannis Metaxas. Churchill už také mohl poslat do Řecka mnohem větší sbor, sestávající se také z australských a novozélandských jednotek. Když Hitler viděl, v jak prekérní situaci jeho italští spojenci jsou, rozhodl se jim pomoci. „Proč Němci zaútočili na Řecko přesto, že v té době plánovali invazi do Sovětského svazu? Hlavně kvůli obavám, že britské letectvo, rozmístěné v Řecku, by mohlo bombardovat ropná pole v Rumunsku. Tam německá armáda plánovala doplňování pohonných hmot během svého útoku na jih Sovětského svazu,“ říká profesor Athénské univerzity Thanos Veremis.
V dubnu 1941 německá vojska vtrhla do Řecka a spojenci byli poraženi a donuceni k ústupu. Země se však ještě nevzdávala. Strategickým centrem se stal ostrov Kréta, kde byly rozmístěny desetitisíce řeckých a spojeneckých vojáků. Hitler proto nařídil největší výsadkovou operaci své doby – Merkur: z dopravních letounů seskočilo na severu ostrova 10 tisíc elitních výsadkářů, jejichž hlavním cílem bylo obsazení strategických míst. Navzdory urputnému odporu a za cenu 3 tisíc životů výsadkářů ale i Kréta po týdnu padla. Jak říká profesor Veremis, byl to krvavý chaos. „Přišli tam o množství svých vojáků, protože Britové a Řekové bojovali zuby nehty, aby ostrov uhájili. Kréťané používali všechny možné zbraně, včetně vidlí. Čekali na Němce, když doskakovali na zem, a zabíjeli je.“
Král a vláda uprchli a Spojenci se stáhli. Země byla celá v rukou okupantů z Německa jeho spojenců, Itálie a Bulharska. A protože Němci bojovali s Brtitánií a chystali se na Sovětský svaz, neměli dostatek lidí k tomu, aby Řecku vládli sami, a potřebovali loutkovou vládu, která by byla složena z Řeků a plnila jejich požadavky. Její představitelé přesvědčovali řeckou veřejnost, že je lepší spolupracovat s nacisty, než pokračovat v boji. Jak se však brzy ukázalo, okupanti zavedli tzv. „platby za rekonstrukci“, což znamenalo, že Řekové museli hradit pobyt okupačních vojsk. A protože neměli potřebnou hotovost, Němci si platby vybírali v naturáliích – potravinách, které měly nasytit řecký lid.
Velký hladomor a začátek odboje
Nedostatek potravin zhoršovali paradoxně i Spojenci, když blokovali přístavy, aby vojáky Osy vyhladověli. Výsledek je dnes známý jako „Velký hladomor“. Lidé byli nuceni prohledávat haldy odpadků, aby si našli něco k jídlu. „Zima roku 1942 byla katastrofická. Lidé prostě padali vyčerpáním na ulicích,“ říká Thanos Veremis. „V té tragické zimě byla smrt na denním pořádku. Kvůli nedostatku potravin zemřelo asi 300 tisíc lidí, možná i víc.“ Ani v této situaci kolaborantští politici nic nepodnikli. Jiní Řekové ale byli aktivnější a začali formovat odbojová hnutí, hlavně na venkově a v horách.
I tady se však projevila politická roztříštěnost řecké společnosti. Soupeřit mezi sebou začali nacionalističtí, liberální, socialističtí a komunističtí odbojáři. Z odbojových skupin byla největší Národní osvobozenecká fronta-EAM, tvořená převážně komunisty, se svými partyzánskými ozbrojenými silami ELAS. Jejich hlavním soupeřem bylo pravé křídlo Řecké národní republikánské ligy, známé pod zkratkou EDES. Vzhledem k protichůdným ideologiím se často střetávaly, ale přinejmenším v jedné věci se shodovaly – nenáviděly okupanty a pro jejich vyhnání byly ochotny udělat cokoliv.
Britové si brzy uvědomili, že spolupráce s odbojem jim přinese strategické výhody. Jejich Oddělení pro zvláštní operace S.O.E. proto sestavilo tým expertů na špionáž a guerillovou válku, který se v listopadu setkal s bojovníky ELAS i EDES. „Britové byli přesvědčeni, že čím více škod Němcům odboj způsobí, tím příznivěji se pro ně bude válka vyvíjet. A tak zpočátku nerozlišovali mezi levicovým a pravicovým odbojem – kdo je komunista a kdo antikomunista. Podporovali obě strany a snažili se jim pomoci. Po nějaké době si však uvědomili, že probíhá ještě jedna válka, a to mezi komunisty a ostatními odbojovými organizacemi,“ vysvětluje Veremis. Britům se podařilo přesvědčit obě strany, aby – byť jen v jednom případě – spolupracovaly. Šlo o operaci Harling, jejímž cílem byl železniční viadukt u Gorgopotamosu. Vyřazení této součásti hlavní zásobovací trasy mezi Soluní a Aténami, bylo obrovským úspěchem.
Rallis premiérem
Do dubna 1943 odboj proti okupantům stále narůstal, tak se Němci obrátili na člověka, o němž si mysleli, že by jim mohl pomoci v boji s partyzány – Ioannise Rallise. „Ustavili novou vládu, v pořadí třetí. Vedl ji Ioannis Rallis – politik, který s okupanty už několik let spolupracoval,“ říká Veremis. „Velmi dobře chápal, že válka dříve nebo později skončí porážkou Německa, ale obával se, že se k moci dostane odbojové hnutí, vedené komunisty. Osobně si myslím, že jeho hlavním záměrem bylo připravit Řecko na poválečné období. Přesto se však spolčil s Němci.“
V době, kdy se Rallis dostal k moci, měla už německá armáda hodně problémů. V Sovětském svazu utrpěla debakl u Stalingradu a v severní Africe stály její jednotky před porážkou. Komunisty ovládaná ELAS už navíc kontrolovala třetinu země. Aby Německo nemuseli bojovat ještě s řeckými partyzány, požádali Rallise o sestavení vlastní armády. Teď byl v opravdu podivném postavení: jako řecký ministerský předseda totiž souhlasil s nasazením svých ozbrojenců proti řeckým vlastencům. Bezpečnostní prapory, jak se jim říkalo, měly za úkol především likvidovat odbojové skupiny na řeckém venkově. „Příslušníci Bezpečnostních praporů byli většinou násilníci, kteří se chovali brutálně k lidem, jež považovali za levicově zaměřené nebo přímo za stoupence komunistické strany. Počítali k nim i ty, kteří prostě nechtěli udávat své krajany. Je samozřejmé, že je lidé neměli moc rádi,“ říká profesor Veremis. Do Bezpečnostních praporů se dobrovolně přihlásilo 22 tisíc mužů, ale jakékoliv představy o tom, že bojují za Řecko, se rychle rozptýlily. Při nástupu k praporu museli přísahat věrnost Adolfu Hitlerovi. Rallis proti tomu sice protestoval s tím, že „řecké ozbrojené síly nemohou být podřízeny cizí vládě“, ale nic nezmohl.
Likvidace židovských komunit
V Soluni byla tradiční početná komunita Židů, jichž tu na začátku války žilo na 50 tisíc. Už v červenci 1942 dostali židovští muži příkaz, aby se hlásili na hlavním náměstí k registraci na nucené práce, a na žhoucím slunci museli před esesáky vykonávat ponižující cviky. O půl roku později byl v Soluni zničen hlavní židovský hřbitov a v březnu 1943 bylo veškeré židovské obyvatelstvo Soluně spolu s Židy z Thrákie nacpáno do dobytčích vagonů a posláno do polských koncentračních táborů v Osvětimi a Treblince. Zlikvidována tím byla celá židovská komunita v Soluni.
Počátkem léta 1943 se v ohrožení ocitla i židovská komunita v Aténách. K akci proti tamním Židům Němce vedla série spojeneckých vítězství. V červenci 1943 se Spojenci vylodili na Sicílii, Mussoliniho režim se zhroutil a o dva měsíce později se Italské království připojilo ke Spojencům. Hitler proto jednal rychle. Německá vojska v Řecku odzbrojila své bývalé italské spojence a převzala kontrolu i nad územími, která dosud okupovali Italové. Židé ve městě jim teď byli vydáni na milost a nemilost.
Nacisté tlak na židovskou komunitu stále stupňovali. Požadovali, aby jim řecké úřady pomohly Židy násilně soustředit. Mnozí řečtí policejní důstojníci příkaz k zadržení Židů a jejich předání Němcům ignorovali. Vzepřel se i athénský arcibiskup Damaskinos Papandreu, který dal pravoslavným kněžím a mnichům pokyn, aby Židům pomohli, a Rallisovi poslal ostře formulovaný dopis. A ač sám Rallis nebyl antisemita, ale svou horlivou spoluprací s nacisty se dostal do pasti. Veřejně sice podporoval nacistická opatření proti Židům, ale pomoc Řeků židovským spoluobčanům toleroval. Aby aténští Židé unikli pronásledování, zamířili do hor, kde se připojovali k partyzánům. Jiní opouštěli město na lodích, mnoho se jich skrývalo. Přesto na podzim 1944, před ústupem ze země, Němci shromáždili 800 aténských Židů a odvezli je do Osvětimi.
Za 1 Němce 50 Řeků
Němečtí vojáci, kteří obsadili oblasti dříve okupované Italy, však nepronásledovali jen Židy. K rozdrcení řeckého odboje Němci podnikali tvrdá opatření. Za každý útok proti Němcům následovala odveta: za jednoho mrtvého německého vojáka popravovali 20 až 50 Řeků, a za důstojníka dokonce ještě víc. Pokud nenašli pachatele, mstili se na prostých vesničanech. A popraveni měli být také všichni muži z vesnic, kde se naleznou zbraně. „Jak mohl někdo lidem vysvětlit, že jsme zabili jednoho Němce a potom za to bylo popraveno 20 nebo 50 Řeků? Došlo k mnoha případům, kdy Němci vyhladili prakticky celé vesnice, aby ukázali, co se stane, když budou odbojové akce pokračovat,“ říká profesor Veremis.
K nejkrvavějšímu masakru na řeckém území za 2. světové války došlo v prosinci 1943. Poté, co odbojáři z ELAS zabili 81 německých vojáků, byla do města Kalavryta na Peloponéském poloostrově převelena jednotka Wehrmachtu. Jakmile vojáci přijeli do města, zavřeli ženy a děti v místní škole. Potom nařídili všem mužům a chlapcům starším dvanácti let, aby se shromáždili na kopci nad městem. Zavraždili zde 696 mužů a chlapců. Potom se němečtí vojáci vydali do města a vypálili všechny budovy.
Spojenci na obzoru
Když už v Sovětském svazu Němci delší dobu ustupovali a v Normandii se vylodili Spojenci, většina Řeků netrpělivě čekala na den osvobození. V srpnu 1944 postoupila Rudá armáda na Balkán, rychle obsadila Rumunsko a vyřadila z války Bulharsko. Jakmile se bulharská vojska v severním Řecku dala na útěk, Němcům hrozilo odříznutí od jejich hlavních sil na Balkáně. Nezbylo jim než stáhnout se na sever. „Když Němci ustupovali, nejprve zničili všechno, co mohli zničit. Likvidovali nádraží, ničili elektrárny, všechno. A tak se nakonec Řecko ocitlo v naprostém chaosu,“ podotýká Thanos Veremis. Němci se zaměřili na strategické objekty, jako byl například Korintský průplav. Trvalo několik měsíců, někdy i let, než se je podařilo obnovit.
Spojenecké jednotky se v řeckých přístavech vylodily 16. října 1944. Lidé si s úlevou uvědomili, že čtyři roky útlaku ze strany států Osy skončily. Ve stejnou dobu neslavně skončil Ioannis Rallis ve funkci předsedy vlády. Příchod Britů umožnil také návrat partyzánů do hlavního města. Odboj však nebyl jednotný. Oddíly hnutí EDES občas bojovaly s komunisty podporovanou ELAS. Šlo o to, kdo ovládne zemi po válce. „Byla to složitá situace, protože v Řecku probíhalo několik válek současně. Jednu vedli všichni proti okupačním silám. A pak existovala válka mezi domácím odbojovým hnutím o budoucnost Řecka. Kdo převezme vládu v zemi po válce? Bude to republikánský režim? Bude to monarchistická demokracie, nebo to bude režim, vedený komunisty?,“ vysvětluje Veremis.
Po dva měsíce trval mezi ELAS a britskými vojsky na řecké pevnině rozpačitý klid. Začátkem prosince se ale ozbrojenci ELAS pokusili převzít moc. Znamenalo to začátek nové války, tentokrát komunistů proti Britům. Churchill nařídil britským jednotkám, aby povstání ELAS potlačily, a osobně do Athén přijel, aby vytvoření probritské vlády podpořil.
Jako premiéra navrhl arcibiskupa Damaskinose, který se zasloužil o ochranu Židů před nacisty, ale teprve po několika týdnech komunističtí partyzáni ustoupili a nová vláda mohla začít s obnovou země. Situace se uklidnila. Ale ne nadlouho. V roce 1946 řečtí komunisté opět pozvedli zbraně. Začala skutečná občanská válka, která trvala tři roky a vyžádala si životy dalších tisíců lidí.
Bilance
Ioannis Rallis zemřel v roce 1946, ještě ve stejném roce, kdy byl jako přisluhovač nacistů odsouzen k doživotnímu vězení. Hájil se, že jeho obava z komunismu byla oprávněná. Vypadalo to tak, že občanská válka a životy, které si vyžádala, jsou toho důkazem. Jak ale ospravedlnit Rallisovu nečinnost v době, když tisíce Řeků umíraly hlady? Čím omluvit faktickou podporu nacistů při deportacích řeckých Židů do táborů smrti? V poměru k počtu obyvatel patřilo Řecko k zemím, které za války přinesly nejvíce obětí. Zahynulo na 600 tisíc lidí, 8 %předválečného počtu obyvatel Řecka. A komunismus, kterého se Ioannis Rallis nejvíc obával, nakonec neporazili nacisté, ale monarchisté a jejich západní spojenci.
„Svou energii zaměřoval hlavně proti komunismu. Byl to antikomunista, a to ho přivedlo až ke kolaboraci. To byla jeho hlavní chyba. Měl pochopit, že být v této době antikomunistou, znamenalo něco jiného, než jim být o pět let později. V důsledku toho udělal velmi nerozumné rozhodnutí ohledně spolupráce s Němci. Německá armáda byla postrachem obyvatelstva. Právě Němci, a nikdo jiný, vyhladověli čtvrt milionu Řeků k smrti,“ uzavírá Thanos Veremis.