Kolaborovali s nacisty: Chaim Rumkowski

Chaimu Rumkowskemu připravil osud nelehkou zkoušku. Stal se „židovským starším“ v lodžském ghettu a chtě nechtě se tak zapojil do hry s nacisty, kterou nemohl vyhrát. Britský dokumentární cyklus

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Na podzim 1939 dobyli nacisté Polsko. Pod jejich nadvládu se tak dostal největší počet Židů v Evropě. V prvním dějství tragédie, ke které se schylovalo, byla většina z nich soustředěna do velkých i menších ghett. Spolu s Varšavou mělo smutný primát ghetto lodžské, zřízené v roce 1940. Předměstská čtvrť Baluty se stala de facto velkým koncentračním táborem – mimo jiné i pro Židy z Německa a českých zemí. Podobně jako jiná ghetta existovala i zde „rada starších“ v čele se svým „judenaeltestem“. Do této nevděčné úlohy byl jmenován Chaim Rumkowski, podnikatel a ředitel předválečného židovského sirotčince. Snažil se o nemožné – zachránit své lidi a zároveň vyhovět Němcům. Jeho devízou bylo heslo o užitečnosti a nezbytnosti práce a pořádku. A skutečně, v ghettu se rozběhla produkce nejrůznějších výrobků určených pro německou správu. Rumkowského úřad se snažil i o sociální a kulturní potřeby svých svěřenců, ale základními problémy, které vše přehlušily, byly hlad, nemoci a nedostatečná hygiena. A hlavně to, co nacisté s Židy zamýšleli. Na začátku roku 1942 dostalo „konečné řešení“ svou definitivní podobu a i z Lodže začaly jezdit transporty do táborů smrti. Ghetto existovalo až do srpna 1944. A právě tehdy odvezli nacisté i svého „mouřenína“, Chaima Rumkowského, do Osvětimi. Většina lidí, která lodžským ghettem prošla, ho zatracovala, a co si on sám myslel při vstupu do plynové komory, zůstane navždy hádankou.

Lodžské ghetto – židovský ministát

1. září 1939 zaútočila německá armáda na Polsko a rozpoutala tak 2. světovou válku. Postupovala rychle a bezohledně, polský odpor se zhroutil a za pár týdnů byla celá země obsazena. Osudem západní části Polska bylo připojení k Velkoněmecké říši. Pouhý týden po vpádu do Polska vstoupili nacisté do Lodže, která v tu dobu měla jednu z největších židovských obcí v Evropě, a dali jí nové jméno – Litzmannstadt. Příslušníci německé menšiny jásali, ale židovskému obyvatelstvu nastávaly docela jiné časy. Nacisté je ihned začali pronásledovat a vypálili čtyři hlavní synagogy.

Podle plánu měli být Židé, Romové a Poláci vyhnáni, aby uvolnili prostor novým německým osadníkům. Navzdory své neomezené moci si však Němci brzy uvědomili, že v Lodži narazili na problém: ve městě bylo prostě příliš mnoho Židů, než aby se jich mohli v krátké době zbavit. Nacistické řešení bylo prosté. Když už nemohli Židy vyhnat úplně, rozhodli se je vyvézt z centra a uzavřít do menší, lépe ovladatelné oblasti na předměstí – chudinské čtvrti Baluty. K 30. dubnu 1940 bylo ghetto obehnáno ostnatým drátem a neprodyšně uzavřeno. Pod trestem smrti nesměli Židé toto území opouštět, dovnitř směli jen Němci a prověřené osoby. Vzniklo tak jedno z největších smutně proslulých židovských ghett druhé světové války.

Aby nacisté předešli tomu, že by sem posílali početný německý personál, chtěli, aby běžnou správu ghetta měli na starosti sami Židé. Pro jednání s německými úřady tak měla být jmenována jedna z respektovaných osobností židovské komunity. Vybrali si Mordechaie Chaima Rumkowského, význačnou osobnost lodžské židovské obce. Patrně tomu napomohl i jeho vzhled – nevypadal jako Žid, byl hladce oholený a měl pronikavé modré oči. Už z minulosti měl zkušenosti z jednání s neochotnými polskými úřady. Jeho nová funkce židovského staršího ho ale postavila před strašlivé dilema. Kdyby odmítl spolupracovat, Němci by se k lodžským Židům chovali brutálněji, naopak kdyby spolupracoval, vystavil by se riziku, že bude ocejchován jako nacistický kolaborant. Rumkowski se rozhodl pro druhou cestu.

Jakmile byl Rumkowski jmenován do funkce, byl pověřen vytvořením tzv. Židovské rady, tvořené skupinou význačných Židů, která měla řídit záležitosti ghetta a obstarávat pro internované práci, potraviny, bydlení a zdravotní služby. Jelikož v uzavřené oblasti ghetta se tísnilo na 160 tisíc lidí izolovaných od ostatní společnosti – jimž byl navíc odebrán veškerý cenný majetek –, velmi závažným problémem se brzy stalo zásobování potravinami.

Úspěšný, nebo neúspěšný plán?

Rumkowského plán spočíval v tom, že se má přistoupit na všechny německé požadavky. Tvrdil, že kdyby se tak nestalo, Němci by je stejně prosadili, ovšem za cenu násilí a krveprolití. Přece jen se ale zdálo, že má v rukávě jeden trumf. Mohl využít toho, co nazýval „zlatou měnou nejvyšší ceny“, práce židovských rukou, a umínil si, že ghetto přemění v obrovský pracovní tábor, který se stane levným a vysoce ziskovým zdrojem dodávek pro německou válečnou mašinérii. Chtěl, aby se ghetto stalo nepostradatelným.

Jeho plán zafungoval a šéf německé správy Hans Biebow s Rumkowského návrhy souhlasil. Koncem roku 1940 byly v ghettu založeny nové dílny a továrny. Byly tu krejčovské a obuvnické provozovny, tesařské dílny a také železárny. Největším zákazníkem ghetta byla německá armáda, jež odtud byla zásobována uniformami, vojenskými botami, batohy, a dokonce střelivem.

Ve funkci židovského staršího dostal Rumkowski vlastně volnou ruku, a rozhodl se utvořit to, co se podle jeho mínění dalo nazvat „židovským ministátem“. Místní poměry byly zanedlouho lepší než v mnohých dalších židovských ghettech. Bylo založeno oddělení pro bydlení, které si mělo poradit s chronickou bytovou nouzí, vznikl systém sociální péče, který měl přidělovat pomoc potřebným, podařilo se založit v ghettu školy, a dokonce i ustavit židovské kulturní středisko a konat náboženské obřady. Když Němci zakázali činnost rabínům, Rumkowski sám konal svatební obřady.

Jenže netrvalo dlouho a mistrovský plán stihla drtivá rána. Když se dohodl s Němci, že bude směňovat výrobky ghetta za potraviny, nepadla zmínka o ceně. Ceny surovin dovážených do ghetta a množství potravin, které výměnou dostávali židé, stanovovali nacisté. Rumkowski vycházel z toho, že němci si budou počínat racionálně, a domníval se, že bude-li ghetto produktivní, německé orgány budou mít samy zájem na tom, aby ho udržovaly v chodu. Nedošlo mu ale, že pro nacisty je mnohem důležitější Židy zabíjet, než aby z nich měli dlouhodobý ekonomický zisk. Drželi všechny trumfy. A postarali se, aby jídla nebylo nikdy dost.

Sám Rumkowski zavedl potravinové příděly, ale jejich množství bylo stejně pod existenčním minimem. Přese všechno jeho úsilí lidé umírali hladem, protože počet obyvatel ghetta stále rostl. Zároveň se ale zvyšovaly i pracovní normy a od židovského obyvatelstva se žádalo, aby pracovalo stále intenzivněji. Dělníci proto začali organizovat stávky a proti drsným podmínkám protestovali.

Rumkowského autorita i strategie závisely na tom, zda si německou spolupráci vykoupí stálými dodávkami levného zboží. Rumkowski viděl, že potíže narůstají. Tvrdil však, že stávky a nepokoje ohrožují samotnou existenci ghetta, a kdyby dopustil, aby pokračovaly, Němci by ještě víc přiškrtili dodávky potravin. „Stávkující jsou zločinci. Budu jednat jako diktátor. Já s nimi zatočím. Jak s nimi, tak s jejich rodinami. Dám je zatknout a poslat do pracovních táborů,“ prohlásil na jednom shromáždění dělníků. A jak řekl, tak se i stalo. Poslal židovskou policii, aby jeho kritiky umlčela, a rozdělování potravin využil k tomu, aby uplatnil svou vůli: ti, kdo začali opět pracovat, dostali najíst, kdo ne, zůstal o hladu.

Transporty do Osvětimi

K dalším tvrdým krokům se uchýlil v roce 1942. V lednu se ve Wannsee na předměstí Berlína sešli nacističtí pohlaváři, aby probrali „konečné řešení židovské otázky“ – způsob, jak budou evropští Židé systematicky vyhlazováni. První opatření této nové politiky pocítili Židé v Lodži téměř okamžitě.

Pouhých pár týdnů po konferenci dostal Rumkowski příkaz, podle kterého měl německým orgánům pomáhat při akci „přesídlení“. Dvacet tisíc Židů mělo být přepraveno údajně do pracovních táborů na východě. Při jednání s německou správou dosáhl Rumkowski snížení počtu těchto osob na polovinu, ale jak se posléze se ukázalo, nebylo to skoro k ničemu. Po celé jaro a léto roku 1942 odjížděl z Lodže jeden transport za druhým. A to tehdy ještě obyvatelé ghetta neměli tušení o osudu, který měl stihnout jejich přátele a rodiny po deportaci. V létě roku 1942 byly odváženy obrovské počty lidí a začaly se objevovat příznaky, že Rumkowského obliba neustále klesá. Dokonce se vyrojily pověsti, že transporty využívá k tomu, aby se zbavil svých protivníků. Existují názory, že Rumkowski o strašlivém osudu, jenž čekal ty, co odjíždějí, věděl. Nadále však tvrdil, že je v dlouhodobém zájmu většiny, když obětuje menšinu.

Odvezeni z ghetta byli všichni, o nichž se soudilo, že jsou přítěží – například 2000 lidí včetně 400 dětí z nemocnic, které se tím vyprázdnily. V září 1942 vznesli nacisté požadavek, který byl úděsnější než cokoli předtím. Nařídili, aby byli do transportu zařazeni židovské děti mladší 10 let a dospělí starší 65 let. Ačkoliv Rumkowski sám kdysi pracoval s dětmi a vedl hlavní sirotčinec v Lodži, i tentokrát Němcům vyšel vstříc. „Ghetto postihla bolestivá rána. Žádají po nás, abychom se vzdali toho nejcennějšího, co máme, dětí a starých lidí. Nikdy jsem si nedovedl představit, že budu nucen vlastníma rukama přinést na oltář tuto oběť. Ve svém stáří musím pozvednout ruce a prosit: bratři a sestry, vydejte mi je. Otcové a matky, dejte mi své děti,“ pronesl v jednom z nejotřesnějších a nejdramatičtějších projevů 2. světové války.

V létě roku 1944 se už válečná štěstěna od Němců definitivně odvrátila. Bylo jasné, že Hitlerovy ozbrojené síly se brzy ocitnou v kleštích. Od západu po svém vylodění v Normandii postupovali Spojenci a od východu nezadržitelně přicházela Rudá armáda. V reakci na to nařídil říšský vůdce SS Heinrich Himmler konečnou likvidaci lodžského ghetta, kde byla největší koncentrace Židů v okupované Evropě. Rumkowski opět spolupracoval a v srpnu toho roku řekl zbývajícím obyvatelům ghetta: „Židé, mějte rozum a sami se hlaste do transportů.“ Z ghetta byli odvezeni takřka všichni jeho obyvatelé. Německé orgány rozhodly, že jich tam má zůstat jen 750, a ti byli využíváni na likvidační práce. Akce se protáhla do ledna 1945, a potom konečně přišla záchrana. Na předměstí Lodže se ocitli rychle postupující sovětští vojáci.

Jak skončil Rumkowski?

Obecně se má za to, že Mordechaj Chaim Rumkowski se spolu se svou ženou dobrovolně přihlásil k „přesídlení“ a s ostatními z ghetta nastoupil na vlak do Osvětimi. Svědectví se ale různí. „Nevěděl, co se děje. Otočil se ke mně a zeptal se: ‚Co to tady je?‘ – ‚Vy necítíte ten zápach? Vy nevidíte ten oheň?‘ odpověděl jsem. V mém hlase byl znát hněv, ale i touha po odplatě za to, co provedl mým přátelům. ‚Kde to jsem?‘ zeptal se. ‚V Osvětimi.‘ – ‚Ach, bože,‘ řekl a udeřil se dlaní do čela,“ popsal Rumkowského příjezd do Osvětimi jeden svědek. A podle některých měl být údajně po příjezdu do Osvětimi za odplatu zabit samotnými Židy, nikoliv Němci.

Rumkowski, jenž za 2. světové války spravoval jedno z největších židovských ghett v Polsku, se domníval, že bude-li s Němci spolupracovat, mohl by zachránit aspoň některé příslušníky svého národa. Mnoho lidí ho považuje za kolaboranta, jiní za pouhou loutku v rukou nacistů, Žida, jenž zradil ostatní Židy, někteří naopak za obratného vyjednávače, který pro svůj národ dělal to nejlepší. Pravda je, že zde nakonec přece jen přežilo 750 lidí. Není to sice mnoho, ale někteří z nich to připisují právě tomu, že po dohodě Rumkowského s Němci mohli zůstat v ghettu až do konce.