Paříž

Pouť za historií a přítomností obdivuhodného „města světel“. Dokument BBC

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

V závěrečném dílu svého dokumentu dospěli jeho autoři k poznání, že Paříž nestačí jen obdivovat; je třeba ji zkoumat, poznávat a těšit se z ní. Během jejích dějin ji často čekaly těžké chvíle, ale Paříž nakonec překonala všechny strasti, aby se stala prvním moderním městem na světě, magnetem pro lidi z celého světa. Vykrystalizovala jako město inovace, líheň nových idejí a ohnisko revolucí. Proto se neustále mění, roste a zůstává věčně mladá…

Úsvit 20. století se rychle blížil, a Paříž pořád ještě neměla metro. Zatímco Londýn i New York měly podzemku už dávno. Potíž byla v tom, že Pařížané se neuměli rozhodnout, jakou formu by mělo metro mít: nadzemní či podzemní. Stoupenci nadzemní dráhy tvrdili, že podzemní systém se hodí do Londýna, ale Pařížané, jako praví Pařížané, milující světlo a krásu, odmítnou jít pod zem. Na první pohled je patrné, v čem spočívaly největší obavy: že nadzemní dráha by zničila vzhled Paříže a ulice by se ponořily do tmy. Nakonec vyhrála podzemka. První trasa byla hotová právě včas, aby se stihlo přivítat nové století. Londýnská podzemka byla v provozu dlouho před pařížským metrem, ale my se utěšujeme tím, že se vyplatilo počkat si. Pařížské metro je levnější, výkonnější, vlaky mají gumová kola. Takže nejste ohlušeni skřípěním kovových kol pokaždé, když přijíždí vlak.

Secese

Pařížané byli hrdí na své metro. Aby světu ukázali, jak je moderní, byly vstupy do něj navrženy v nejnovějším slohu. To byl zbrusu nový vzhled města, žádaný všemi, kteří si to mohli dovolit. Hnutí dostalo název Art Nouveau, prostě nové umění, a definují jej organické splývavé tvary. Z ladných křivek vystupují ženské postavy, to zřejmě samotná Paříž ukazuje svoji tvář, a někdy i něco víc. Secese neusiluje o velké projekty jako Eiffelovka, jde jí o drobnou zdobnost. Důraz se klade na detail. Secese se stala trhákem a záhy pronikla do všech oblastí každodenního života.

První kinematograf

Paříž zachvátila nová móda. Pařížané zavrhli světlo a barvy městských ulic a nahrnuli se do zšeřelých místností, aby tytéž ulice spatřili na černobílých mihotavých obrázcích. Dělo se tak zásluhou bratří Lumiérových, kteří poprvé představili svůj kinematograf v roce 1895. Vynález kina měl změnit svět. Kromě samotných filmů nezbyl v Paříži už žádný svědek tohoto velkého dobrodružství, kromě kupodivu tohoto kostela. Notre Dame de Consolation – kostel Panny Marie Utěšitelky není obyčejný kostel, je to chrám zármutku. Až do přelomu 19. a 20. století tady sídlil dobročinný bazar pro ženy v nouzi. V roce 1897 se tady konala dobročinná akce s novým vynálezem bratří Lumiérových jako hlavní atrakcí, jenže na promítači vypukl požár a dřevěnou halu zachvátily plameny. V troskách našli těla 140 lidí, převážně žen a dětí. Kostel byl postaven na památku životů těch, kteří zahynuli v plamenech. Kostel zdobí sochy truchlících žen. Je to dojemný prostor.

Renault

Klíčem nové doby byla vynalézavost. Jeden bravurní čin v Montmartru záhy změnil pařížské ulice, aniž by se hnulo jediným kamenem. V roce 1898 se jeden mladík vsadil s kamarády, že sestrojí automobil, který bude schopen vyjet strmou uličkou na vršek Montmartru, což byl na tehdejší dobu mistrovský výkon. Ten mladík tenkrát se jmenoval Louis Renault. Na Štědrý den jeho kamarádi sledovali, jak ve své voiturette, tedy v autíčku, jede nahoru strmou ulicí. Pěšky by to bylo rychlejší, jenže v sázce nešlo o rychlost. Voiturette jízdu přežila a vyjela, jak Renault slíbil, na vršek Montmartru. Dobrodružství Louise Renaulta odstartovalo rozvoj jednoho z největších průmyslových odvětví Francie. Dnešní Paříž je přecpaná auty a velkou část tvoří právě renaulty. Jezdí v nich dokonce i policie.

Moulin Rouge

Láska Pařížanů k podzemním světům a inovaci měla nabrat jiný směr. V samém srdci Montmartru bujela nová subkultura: bohémství, způsob života nové generace umělců a volnomyšlenkářů při hledání levného podnájmu, inspirace a sexuálního dobrodružství. Zanedlouho se světově uznávaným střediskem exotického království bohémů stal Moulin Rouge. Červený mlýn je nejslavnější noční klub na světě, ale každý Pařížan – byť jen se špetkou sebeúcty v těle – se mu vyhýbá širokým obloukem, protože z Moulin Rouge se stala fraška, léčka na turisty. Tento rozlehlý dům rozkoše, jednou označen jako Hostinec pekla, byl ztělesněním bohémství: sexy, svůdný a nestydatý. Měl dokonce vlastního dvorního bohémského umělce, Toulouse Lautreca, jehož plakáty a malby pomohly zvěčnit Moulin Rouge v lidové kultuře. Dnes tam sotva najdete něco, co Lautreca tenkrát inspirovalo. Jako by ani nikdo nebyl z Paříže, včetně tanečnic.

Abyste nasáli pravou bohémskou atmosféru, musíte vyjít nahoru do restaurace Au Lapin Agile. V tomto doupěti pasáků, anarchistů a avantgardních umělců vysedávali praví bohémové, třeba mladý malíř jménem Pablo Picasso. Jednou se namaloval, jak popíjí v baru. Obrazem, který má dnes hodnotu několika milionů, tehdy zaplatil za pár panáků. Pil se zde také bohémský nápoj par excellence: absint neboli „Zelená víla“ byl v 19. století obdobou kvalitního kokainu. Absint nechvalně proslul hlavně tím, co si do něj bohémové dávali: opium. Dalším pravidelným hostem Au Lapin Agile byl skladatel Eric Satie, který se živil jako klavírista v kabaretech Montmartru. V jeho mysli se rodily prosté melodie, které zachycovaly jinou stránku bohémství: onu melancholii, která přichází, když davy odejdou a každý je sám se svými myšlenkami a obavami.

Pablo Picasso

K bohémství nepatřila jen rozpustilá zábava, ale také skutečná vášeň pro umění, nové umění, které zavrhovalo vše staré a začínalo od začátku. Největším obrazoborcem byl mladý Španěl Pablo Picasso. Všichni mladí španělští umělci se domnívali, že to podstatné se odehrává v Paříži, a tak všichni snili o tom, odjet do Paříže, která byla daleko. Picassovi trvalo asi dva dny, než dojel do Paříže. Poprvé ji navštívil v roce 1900. Mladý Picasso, hladový a chudý jak kostelní myš, nemohl tušit, že jedna z nejhezčích budov Paříže se jednoho dne stane muzeem zasvěceným jeho dílu. Picasso našel inspiraci v skrytém podbřišku Paříže. Chudí lidé žijící ve velkoměstě. Picasso záhy vyvinul vlastní převratný styl. Ten však nebyl vůči modelům vždy zrovna lichotivý. Ženy mu prostě důvěřovat. Pokud trvaly na tom, aby je namaloval tak, jak chtěly ony, pak to na plátně nebyl pravý Picasso. Ale některé mu důvěřovaly, a dnes jejich portréty vidíte ve všech muzeích světa, takže jsou vlastně nesmrtelné. Vše na Picassovi je upřímné, včetně lásky k ženě.

Přistěhovalci

Začátkem 20. let se nálada v Paříži začala měnit. Po první světové válce bylo pramálo důvodů k veselí. Dokonce i samo město vypadalo sklíčeně. Po první světové válce řada domů nevyhovovala podmínkám moderního bydlení, navíc do Paříže proudili stále další a další lidé, z venkova i z ciziny, takže chyběl prostor a některé části Paříže se měnily ve slumy. Anglický spisovatel George Orwell ve své knize „Na dně v Paříži a Londýně“ popisuje ulice jako rokle leprou stižených, k sobě se naklánějících domů znehybnělých těsně před zřícením. Všude je cítit nakyslý zápach, v domech se hemží štěnice, bují tuberkulóza. Někdy ve 20. letech, v roce 1921 vypukla v Paříži epidemie dýmějového moru. Město bylo nakrátko uvrženo zpátky do středověku.

Ale zatímco stará Paříž chátrala a bortila se, začalo se rodit nové město. Jen ve 20. letech se počet cizinců ze všech koutů světa v městě zdvojnásobil. Ve 20. století se Paříž postupně stala mezinárodním městem, a zároveň s tím i magnetem různých vlivů a nových idejí. Přítomnost přistěhovalců v Paříži měnila tradiční vzhled města. Pařížská Grande Mosque, Velká mešita. Máte pocit, že ani nejste v Paříži, klidně byste mohli být v zahradách španělské Alhambry. Architektura je nesmírně elegantní a stylová. Ale toto mírumilovné místo uprostřed Levého břehu vypráví smutný příběh. Velkou mešitu postavili v roce 1926 na počest desetitisíců francouzských muslimů, kteří padli v bojích první světové války.

Druhá světová válka

Zlatý věk Paříže jako kulturní metropole světa byl náhle zpřetrhán. V červnu 1940, krátce po vypuknutí druhé světové války, vpochodovaly do Paříže nacistické jednotky. Invaze hluboce otřásla nejen Pařížany, nejen všemi Francouzi, ale i celým světem. Paříž, město světla, civilizace a svobody, náhle obsadila cizí vojska. Za několik týdnů navštívil Paříž sám Hitler a nechal se vyfotografovat jako turista před Eiffelovou věží. Jen tak mimochodem poznamenal, že zvažoval, že město srovná se zemí, ale nestálo mu to za to. Po dvacetiletém období, kdy byla Paříž útočištěm lidí ze všech koutů světa, do něj Hitler opět vnesl xenofobii a nenávist. Čtvrť Le Marais je dnes je proslulá hezkými butiky a luxusními restauracemi, ale tenkrát to byla židovská dělnická čtvrť. Židé žili v Paříži více než 1500 let. 14. května 1941 je na příkaz nacistů začala městská policie zatýkat.

Z Francie deportovali 76 tisíc Židů. Z toho více než 11 tisíc byly děti. Prakticky v každé škole po celé Paříži můžete spatřit jméno, příjmení a věk každého dítěte, které zemřelo za války. Zatímco městští úředníci kolaborovali, jiní se postavili na odpor. Pařížské katakomby poskytovaly v dějinách často útočiště podzemním hnutím, a nejinak tomu bylo i za války. Toto bylo velitelské středisko pařížského odboje. Více než 15 tisíc Pařížanů a Pařížanek riskovalo život v boji proti nacistům. Od rozdávání propagačních letáků a pomoci Židům na útěku až po zabíjení nacistických důstojníků a boje v ulicích.

Troglodyti

Spojenecká vojska s pomocí pařížského odboje osvobodila Paříž v roce 1944. Objevila se nová generace bohémů, která zaplavila úzké klikaté uličky kolem univerzity. Vycházeli v noci a scházeli se v podzemních klubech. Tisk je přezdíval „sklepní krysy“ a „troglodyti“, a přece i oni měli zvláštní kouzlo. Je jen málo míst na světě, která mají ten mýtický status Levého břehu, La Rive Gauche. Hned vám vytanou na mysli studenti, radikální intelektuálové, jazz a požitkářství. To všechno najdete na Levém břehu. Hrdiny Levého břehu byli filozofové jako například Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir, známí jako existencialisté. Pracovali a scházeli se v kavárnách a barech, kde byli pravidelnými hosty. Existencializmus tvrdil, že člověk je na této zemi sám a musí si vytvořit vlastní smysl života. „Že Bůh neexistuje, to nemohu popřít,“ řekl Sartre, „ale že celá má bytost volá po Bohu, to nemohu zapomenout.“ Mluvit o filozofii frčí i dnes a může být dobrou záminkou, jak sbalit holku.

Nová vlna

Pařížané milují filmy a v dnešním světě multiplexů se všemožně snaží udržet malá kina. Promítají se zde filmy takzvané Nové vlny, Nouvelle Vague, pařížského filmového hnutí konce 50. a 60. let. Režiséři jako Francois Truffaut a Jean-Luc Goddard byli rozhodnuti, že vytrhnou kulturu kinematografie ze spárů Hollywoodu směsí militantní politiky, sex appealu a stylu. Jejich filmy zobrazovaly okouzlující obraz Paříže. Filmy Nové vlny se točily černobíle za pár šupů. Jsou směsí hollywoodského pozlátka a intelektuálství Levého břehu. Je v nich pár gangsterů a femme fatale, které vsadíte do existenciální scény, aby mohli zkoumat témata jako osamělost a lidské odcizení. Ať už pronásledovatel či zábavný milenec, hrdina Nové vlny je ve svém srdci samotář.

Technika filmů Nové vlny se lišila od tradičního natáčení. Největší oblibě se těšil způsob, při kterém se z plynulého záběru vystříhávaly určité úseky, čímž se narušilo vnímání časové kontinuity. Divákům se tak neustále připomíná, že se dívají na umělý výtvor, na film. Lze vystřihnout zvuk, na plátně probleskují hesla a odhaluje se samotný mechanizmus tvorby filmu. Ale opravdovou hvězdou filmů Nové vlny se stala samotná Paříž. Nikdy předtím nebyla Paříž tak hýčkána a zbožňována, dlouhé scény neobsahují nic jiného než záběry města. Nová vlna taky točila lásku a romantiku, ale nikdy to nebylo jednoduché. Nová vlna změnila vnímání toho, co je na Paříží tak báječné. Ale nejbáječnější ze všech byl zpěvák Serge Gainsbourg. Až do své smrti na začátku 90. let byl nejmilovanějším bohémem Paříže. V 60. letech shrnul celou kulturní revoluci v jediné legendární písni, kterou nazpíval se svou múzou a milenkou Jane Birkinovou. Píseň se jmenuje „Je t'aime, moi, non plus“.

Svoboda bez cenzury

Ačkoliv Paříž pořád ještě dovedla šokovat svět, hrozilo nebezpečí, že ona sama začne vypadat trochu „passé“. Navzdory dvěma světovým válkám, z nich Paříž vyšla bez jediného šrámu, jako zázrakem. Pokušení nechat ji takovou, jaká je, jako muzeální exponát, bylo velké, ale naštěstí město bylo odhodláno nezůstávat pozadu. Úkol zmodernizovat Paříž připadl studentům. V očích mnoha z nich bylo město zatíženo břemenem zastaralých institucí a směrnic, a jeho starobylé budovy byly přímo staromódní. Sorbonna, historické srdce univerzity, bylo semeništěm nových idejí od svého založení v 13. století.

Pro mladé lidi v 60. letech to nebyla snadná situace. U moci byl pořád ještě válečný hrdina Charles de Gaulle a s mládeží si příliš nerozuměl. Vládla tedy docela velká nespokojenost, lidi se toužili vysvobodit. Všechno začalo, když ze Sorbonny chtěli vyloučit několik radikálních studentů. Mírový protest narazil na policejní brutalitu. Město povstalo. Nejen studenti, ale i běžní občané. Volali po svobodě, svobodě být a říkat, co chtějí, bez cenzury. Ale vnějšímu světu připadaly všechny ty bouřlivé nepokoje a ničení ulic, jako by vzbouřenci ze všeho vinili samotnou Paříž. Události roku 1968 byly stejně tak kulturním jako politickým povstáním. Bouře nepřerostly v otevřenou revoluci především díky diplomacii Georgese Pompidoua.

Georges Pompidou

Když byl následující rok zvolen prezidentem, pokusil se uvést město do moderní doby. Pompidou chtěl z Paříže vytvořit vysoce moderní město a podpořil řadu projektů. Některé, jako například odklonění dopravy podél Seiny, nejsou oblíbené. Jiné, například La Defénse, obchodní čtvrť na okraji města, se setkaly s nadšeným přijetím. Klenotem v koruně Pompidua bylo Pompiduovo centrum, palác moderního umění. Tehdy jej řada lidí nenáviděla, dnes je přijímáno jako jedna z velkých atrakcí Paříže. Ať už se Pompidouovy projekty setkávaly se střídavými úspěchy, jeho přístup byl správný, protože vytvořil precedens pro modernizaci, což umožnilo, aby se Paříž dál rozvíjela. Pompidou vytyčil trend, na který navázali mnozí francouzští prezidenti. Paříž je dnes posetá „grands projects“, prestižními architektonickými projekty. Někteří Pařížané je milují, jiní nenávidí, ale „grands projects“ jsou důležité, protože jsou součástí Paříže jako moderního města, které nechce usnout na vavřínech, „reposer sur ses lauriers“, jak říkáme francouzsky.

Předměstí Paříže

Ale i přes všechno pokrokové myšlení nebyl Pompidou schopen vyřešit nejbolavější problém Paříže. V průběhu 20. století vzrostl počet obyvatel pařížských předměstí z jednoho na deset milionů. Paříž se stává příběhem dvou měst, přičemž bohatí lidé bydlí v centru, chudí lidé a přistěhovalci jsou vytlačováni do předměstí. O takové Paříži nikdo nesnil, ale pro tři čtvrtiny Pařížanů je to tvrdá realita. Stavba velkých domů sahá do konce 50. let minulého století. Musely poskytnout ubytování pro zahraniční pracovní síly, které Francie potřebovala, aby znovu vybudovala všechno, co bylo zničené válkou. Po čtyřiceti letech jsou to naprosto nezdravá místa. Některé čtvrti se změnily v ghetta. Byla to naprosto nevyhovující místa, nedůstojná pro život lidí.

Po desetiletích rostoucího napětí vypukly v listopadu 2005 v pařížských předměstích velké nepokoje. Prezident Chirac vyhlásil výjimečný stav. Opakovaly se události roku 1968. Jen motivace byla jiná. Tito Pařížané byli rozzlobení, že se s nimi jedná jako s občany druhé kategorie. Vláda naslibovala hory doly a uronila potoky krokodýlích slz, ale žádné konkrétní výsledky to nepřineslo. Příčiny nepokojů, zejména sociální příčiny, životní nejistoty, nezaměstnanost, selhání ve škole, diskriminace v práci, nic z toho se nezměnilo. Pro jejich řešení se vůbec nic neudělalo.

Módní afektovanost

Návštěvníkům Paříže dnes nikdo nemůže mít za zlé, pokud se domnívají, že v centru Paříže žijí jen boháči. Je to svět přepychových apartmánů a elegantních butiků, požitkářství a exkluzivních rozkoší. Dokonce i z bohémství, kdysi vzrušujícího uměleckého hnutí, se podle všeho stala módní afektovanost. Kolem kanálu St. Martin ve východní Paříži najdete „bobos“. „Bobo“ je buržoazní mladík, někdo, kdo si může dovolit bydlet v centru, ale vyznává bohémské hodnoty a romantický životní styl. Má peníze a užívá si je. Takže jak poznáte „boba“ na ulici? Obvykle podle vzhledu: drahé boty, značkové oblečení.

Skutečné bohémství, které vydrželo tak dlouho, které přežilo dokonce i hrůzy druhé světové války, se dnes jen s obtížemi vypořádává s největší překážkou: přemrštěně vysokými cenami nemovitostí. To, co dynamizovalo Paříž po celé 20. století až do dnešních dnů, leží pod povrchem – její antikonformismus, a my potřebujeme udržet tohoto ducha naživu. Pařížané se vlastním, bouřliváckým a nenapodobitelným způsobem už začínají vypořádávat s touto těžkostí. Z řady umělců se stávají squateři. Protizákonně se zabydleli ve skladištích, protože chtějí sdílet umělecký odkaz Paříže, ale nemohou si dovolit vlastní ateliér.

Stejného ducha vidíte i v ulicích. Pokud bloumáte v pátek večer pařížskými ulicemi, možná se vám naskytne zvláštní podívaná. Tisíce lidí na kolečkových bruslích zastaví celé město, aby nám připomněli, že Paříž nemáme jen obdivovat a koukat na ni, ale taky ji zkoumat, poznávat a těšit se z ní. Tento duch tady bude vždycky, protože je součástí Paříže, je to její DNA, to, co dělá Paříž Paříží. Během svých dlouhých dějin se vykrystalizovala jako město inovace – líheň nových idejí – a ohnisko revoluce. Ale především jako město světel přitahující lidi z celého světa, kteří je neustále mění, díky nimž neustále roste a zůstává věčně mladé. Paříž je dnes stejně lákavá jako kdysi, nejen proto, že přežila všechny bouře, ale protože se neustále vyvíjí a Pařížané jí vdechují život a vzrušující kouzlo. Co víc si můžeme přát?

3/3