Paříž

Pouť za historií a přítomností obdivuhodného „města světel“. Dokument BBC

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Druhý díl dokumentu BBC o Paříži jako věčném cíli turistů z celého světa ji objevuje jako město extrémů: lásky i nenávisti, katedrál i podezřelých zákoutí, zlopověstných uliček i pozlacených paláců. Tepe tady jedinečný duch Paříže, vždy tvůrčí, vždy v předvoji změn. Je to město s věčně živým duchem revoluce, přinášející ideje, jež nám všem od základů změnily život.

Boj o prostor

V Paříži znamenají dějiny změnu. Město je dynamické, vždy bylo takové. Vždy se těžilo z nových idejí, nových způsobů života a lásky. Není divu, že Paříž je známá jako město světel a kolébka revoluce. Převážná část dějin je dobře čitelná a všem na očích, ale abychom pochopili duši Pařížanů, musíme zapátrat trochu hlouběji. V Paříži všechno začíná a končí řekou Seinou, která protéká přímo středem města. Před více než dvěma tisíci lety se tady usadil keltský kmen Parisiů, podle kterých byla Paříž pojmenována, a po nich přišli Římané.

Skutečné srdce Paříže jsou dva ostrovy. Jsou to význačná místa. Paříž, to byl zpočátku jen „Ile de la Cité“. Most Notre Dame, byl poslední obývaný most s větrným mlýnem na rohu. Ale řeka utvářela Paříž i jinak. Jedno přísloví říká: „Tedy pravý břeh utrácí a levý břeh přemýšlí.“ Pravý břeh je zaměřen obchodně, zatímco levý břeh je sídlem intelektuálů. Mezi nimi uprostřed: Ile de la Cité, kde to všechno začalo. Abyste pochopili dnešní podobu Paříže, musíte si uvědomit, že Paříž celá ta století bojovala o prostor. Vytlačovala městské hradby a stavěla domy jeden na druhém.

Středověká Paříž

Začít tedy nelze jinde než na Ile de la Cité. Od středověku až do 19. století se zde tísnily chatrče chudiny, kde bujely nemoci. Úzké staré uličky dnes vystřídalo rozlehlé náměstí před úchvatnou katedrálou Matky Boží. Chrám Matky Boží je duchovním a bájným srdcem Francie. Katedrálu Matky Boží začali stavět ve 12. století, dokončili o 170 let později. Byla to nadlouho nejvyšší stavba Paříže. Dnes je jednou z nejkrásnějších katedrál, mistrovské dílo gotiky. Katedrála Notre Dame povýšila Paříž na jedno z nejposvátnějších měst v Evropě, středisko kultury a tvořivého ducha. Ale měla i svou stinnou stránku, plnou zhýralosti, násilí a záhad. Katedrála byla po staletí dějištěm „Féte des fous“, „Slavnosti bláznů“, neslýchané podívané plné neřesti, násilí a opilství uvnitř posvátných zdí chrámu. Toto podivuhodné a nádherné místo inspirovalo řadu skvělých literárních děl, včetně hrbáče Victora Huga.

Středověká Paříž byla městem protikladů, střediskem kultury i líhní násilí. Následující staletí se nesla ve znamení válek, nemocí a bouřlivých nepokojů. Několik panovníků se pokoušelo zvrátit ten chaos, ale marně. Paříž čekala na krále Jindřicha IV., který nastoupil na trůn v roce 1589. Jindřich IV. je archetyp dobrého krále, protože přinesl zemi mír, snášenlivost a bohatství, a s městem měl smělé, takřka vizionářské plány. 17. století považujeme za nejskvělejší, naše „grand siecle“, a to zčásti díky Jindřichovi IV. Stejně jako mnozí francouzští panovníci chtěl i on zavádět změny ve velkém. Ale nešlo mu jen o to, aby Paříž byla krásná. Chtěl ji také zkulturnit a svým poddaným zajistit práci a stylové bydlení.

O jeho snaze si uděláme lepší představu na náměstí Place des Vosges ve čtvrti Marais. Jindřich IV. chtěl, aby se Paříž stala jedním z evropských klenotů, a tak nám dal tohle úžasné náměstí. Patří mezi skryté chlouby Paříže, je hůř dostupné a snadno jej minete. Jako inspirace posloužila italská renesanční náměstí s podloubím. Jindřich byl odhodlán strhnout z Paříže středověký háv, a tak stavitelé nesměli používat dřevo, pouze kámen a cihly. Když bylo náměstí hotové, muselo působit hypermoderně a impozantně mezi všemi těmi dřevenými chýšemi. Není divu, že se záhy stalo nejmódnější a nejžádanější adresou Paříže. Nejvyhledávanější lokalitou náměstí je odjakživa dům, který si Jindřich IV. vyhradil pro sebe. Jindřich IV. se do nového domova bohužel nestihl nastěhovat. Krátce před dokončením stavby zemřel. Jeho plány obnovy Paříže poháněla potřeba znovu sjednotit město poté, co je rozvrátily náboženské války mezi katolíky a protestanty.

Potřeboval stavět mosty, a to doslova. Pont Neuf, Nový most, se stal velkým symbolem Paříže, stejně jako později Eiffelovka. Byl moderní, elegantní a symbolizoval jednotu. Nový most, dokončený ještě za Jindřichova života, se stal důležitým spojníkem mezi pravým a levým břehem Seiny. Dnes patří jeho okolí mezi nejromantičtější zákoutí Paříže. Už dávno je to ideální místo, kde se dá krásně zamilovat. Krátce po otevření Pont Neuf proslulo jeho okolí divokými večírky. Místo jako stvořené k zábavě, o kterou pečují komedianti, žongléři a zpěváci. Pařížská pouliční zábava má dlouhé a bohaté dějiny sahající až do středověku.

Chudinské čtvrti

Ale Paříž Jindřicha IV. měla i svou stinnou stránku: chudinské čtvrti, kde bujel zločin. Jeho nejtěžším úkolem bylo nastolit právo a pořádek v ulicích hlavního města. I dnes jsou ve městě jisté čtvrti, kde se v noci necítí bezpečně. Za vlády Jindřicha byste si tady koledovali o velký malér. Když vás okradli či oloupili, nemohli jste se na nic vymluvit, protože názvy ulic prozrazovaly, co vás tam čeká. Žebrácká ulice, Ulice zlých hochů, Ulice skunků, páchnoucích ulic bylo víc. V Paříži byste jich našli hodně, to všechno byly ulice páchnoucí výkaly. Ale to nebyly zdaleka nejhorší názvy. Existovaly ještě barvitější a vulgárnější, které byly už dávno změněny. Hrdlořezská ulice, Promenáda lehkých žen, Ulice zadečková, fantazie neznala mezí.

Jindřich IV. se všemožně snažil vnést do ulic čistotu a pořádek. Posílil městské stráže a snažil se nasytit a chránit chudé. Nakonec tyto ulice pozřely samotného krále. 14. května 1610 jel Jindřich IV. ve svém kočáře právě tudy. Ve stínech na něj číhal Francois Ravaillac, náboženský fanatik, který chtěl krále zabít. Příležitost se mu naskytla ve chvíli, kdy králův kočár musel zastavit. Ravaillac vtrhl dovnitř a třikrát vrazil králi dýku do srdce. Nikdo nevěřil, že je to osamělý maniak, ale ani na mučidlech nepřiznal, že pracoval pro Jindřichovy katolické nepřátele. Milovaného Jindřicha tak stihl krvavý konec, ale svou práci odvedl. Položil základy, na kterých stavěli další.

Paříž získala zcela novou pověst a proslula bezpočtem nových palácových domů. Většinu jich postavili v 17. století v oblasti zvané Marais. Byly označovány jako „hotels particuliers“ a sídlili v nich městští aristokraté. Nenechte se zmást názvem, nebyly to hotely v dnešním smyslu slova, „hotel“ tehdy znamenal velké městské sídlo. Ze všech hotelů v Le Marais je hotel Carnavalet nejelegantnější a nejúchvatnější. Idylické zahrady a nádvoří zosobňovaly vrchol aristokratické elegance. Hotel Carnavalet dnes slouží jako muzeum, ale mě sem přitahuje něco jiného. Bydlela v něm jedna z nejpozoruhodnějších žen, jaké kdy v Paříži žily: markýza de Sévigné. Byla to doba takzvaných salonů, literárních a uměleckých sešlostí, které pořádaly vzdělané aristokratky. Markýza patřila mezi nejvlivnější osobnosti, přátelila se s velkými spisovateli, například s Moliérem a La Fontainem, a proslula taky vlastním dílem, zejména dopisy své dceři.

Láska k čokoládě

Čokoláda se stala velkou módou pařížské smetánky: byla zdravá, sexy a elitářská. Čokoláda se dostala do Francie za vlády Jindřichova syna Ludvíka XIII. O pozvánku na večírek „chocolat du roi“ záhy usilovali všichni pařížští boháči. Čokoláda byla exkluzivní zboží. Kakaové boby i cukr byly tak drahé, že si je mohli dovolit jen členové královského dvora. Čokoládě se připisovaly léčivé účinky. Lékaři ji předepisovali při poruchách trávení i jako lék na zlomené srdce. Jedním z důvodů, proč všichni tak horovali pro čokoládu, byly její afrodiziakální účinky. Markýz de Sade jí podával na svých orgiích a Casanova ji nazýval elixírem lásky. Královna Marie Terese tvrdila, že jí záleží jen na dvou věcech: na čokoládě a na králi, v tomto pořadí. To bylo dost neslýchané tvrzení, když uvážíme, že jejím manželem byl nejslavnější francouzský panovník, Ludvík XIV., samotný Král-Slunce.

Ludvík XIV.

Paříž se pyšní tím, že je ve všem avantgardní a udává světový trend. Pokud existuje muž, který položil základy moderní Paříže, je to Ludvík XIV., symbol absolutistického vládce. Tento vnuk Jindřicha IV. měl v plánu přeměnit Paříž v nejúžasnější město, jaké kdy spatřil svět. Během 72 let své vlády vybudoval Ludvík nové kanály, aby posílil obchod, a zavedl široké bulváry, které se staly neodmyslitelnou součástí Paříže. Zboural středověké městské hradby a postavil vítězné oblouky, například Porte Saint-Denis, symbol jeho moci a slávy. V Ludvíkově Paříži nebylo místo pro chudinu.

Ta žila na levém břehu, v nemocnici Hopital Pitié Salpetriére. Ten název je vám možná povědomý, tady zemřela princezna Diana v roce 1997. Dnes je to největší nemocnice v Evropě, ale tenkrát to byl nejbezútěšnější dům ve městě. Původní budova nebyla nemocnicí v pravém smyslu slova. Nešlo v ní ani tolik o dobročinnost, jako o kontrolu nad spodinou společnosti. Ludvík byl odhodlán očistit ulice od žebráků, prostitutek a duševně nemocných, protože ti všichni kazili zářný obraz Krále-Slunce a jeho hlavního města. Pět tisíc ztracených duší bylo tady zavřeno v otřesných podmínkách. Duševně nemocní byli řetězem přivázaní ke zdi. Špitál byl hnisavou ránou na tváři Paříže, symbolem nesnášenlivosti a segregace.

Na druhém břehu řeky, ve zcela jiném světě, Ludvík okázale přestavěl královský palác. Louvre dostal majestátní novou fasádu s vyobrazením samotného krále. Uvnitř vytvořil jednu z nejokázalejších komnat v Paříži – Galerie d'Apolon. Král-Slunce se nechal ztvárnit Bohem Slunce. Architektura je to skvostná, okázalá a majestátní. Umění a architektura měly podle Ludvíka XIV. sloužit jedinému účelu: slávě krále. Tento typ umění nemusí vyhovovat vkusu všech, někomu může přijít přemrštěný, tak trochu jako samotný Ludvík. Tehdy byli všichni monarchové přesvědčeni, že jsou Bohem vyvolení, ale Ludvík měl o sobě mimořádné vysoké mínění.

Galerie se stala prototypem něčeho ještě velkolepějšího rozměry i ambicemi: Versailleského paláce. Ludvíkův rozlehlý palác, 24 kilometrů od Paříže, byl největší a nejdražší, jaký kdy Francie viděla. Byl oslavou přepychu a extravagance. Ludvík chtěl jen to nejlepší: umění, nábytek, koberce a tapiserie. To přineslo velký rozmach pařížskému průmyslu. Mezi těmi, které těžily nejvíc, byla továrna Gobelin na levém břehu, která proslula výrobou tapisérií. O výrobu gobelínů se zasloužil Jean-Baptiste Colbert, Ludvíkova pravá ruka, který zabavil továrnu ve jménu koruny. Posláním továrny bylo vytvořit krásné umění v průmyslovém měřítku. Colbert chtěl z Paříže vytvořit světovou metropoli stylu a vkusu. Naše průmyslová revoluce, věrna francouzskému duchu, se specializovala na výrobu krásných věcí. Továrna na goblény a nedaleká továrna na koberce Savonnerie se staly chloubou národa a zůstaly jí dodnes. Francouzská vláda ani dnes nešetří prostředky na podporu tohoto uměleckého řemesla.

Móda

Colbert věděl o dalším skvělém způsobu, jak králi vydělat peníze: módu. V té době se začala rodit pověst Francie coby metropole „Haute Couture“. Exotická móda Versailles dodnes inspiruje některé špičkové návrháře. Colbert říkával, že móda je pro Francii tím, čím jsou zlaté doly v Peru pro Španělsko. Móda ho inspirovala nejen jako zdroj uměleckého vyžití, jako estetická záležitost, ale i jako odvětví komerčně zajímavé a výnosné. Někteří dvořané cestovali po Evropě, do Německa i do Ruska, s malými panenkami oblečenými v šatech vytvořených pařížskými návrháři. Panenky pomáhaly šířit pařížskou módu po Evropě, ale odvětví zažilo největší rozmach v 18. století, kdy se královna Marie Antoinetta, choť Ludvíka XVI., stala první světovou supermodelkou. Její portréty s nejnovějšími módními modely byly obdobou titulní strany módního časopisu Vogue.

Právě Marie Antoinetta jako první prosazovala myšlenku sezónní kolekce nebo kolekce na určitou příležitost. Versailles byly sice nejoslnivějším dvorem v Evropě, ale byl také dekadentní a zcela odtržené od reality. Co to znamenalo pro Paříž? Král ji opustil, takže už nebyla střediskem moci. Město, ponecháno svému osudu, se stávalo semeništěm radikálních nových myšlenek. Poprvé v dějinách Paříže hrozilo, že změna nepřijde seshora, ale zdola, od obyčejných lidí.

Volnomyšlenkáři

Paříž měla vlastní náhražkový dvůr jen přes ulici od Louvre. Zatímco král s královnou škrobeně pózovali ve Versailles, lidé si našli své středisko zábavy: Palais Royal, královský palác se stal doménou požitkářů a tzv. volnomyšlenkářů. Královský palác byl sídlem velkého playboye, králova bratrance, vévody Orleánského, který jej přeměnil v zábavný palác 18. století, nákupní středisko proslulé exkluzivními obchody, kavárnami a hazardními doupaty. Nejvíc ale palác proslul svými nevěstinci. Paříž byla odjakživa magnetem pro lidi vyhledávající a prodávající sex, ale nyní se stalo něco mimořádného: sex a politika splynuly způsobem, který měl jednou provždy změnit způsob našeho života a milování.

Průkopníci nevázaného sexu prosluli jako volnomyšlenkáři a nejslavnějším z nich byl Markýz de Sade. Strávil třicet let ve vězení. Poprvé ho zavřeli za pohlavní zneužívání v nevěstinci. Ať už to znamená cokoliv. Je škoda, že nejslavnější libertin poškodil celé hnutí. Na druhou stranu se stal proslulým a všichni si ho pamatují. De Sade se zřekl duchovní víry, aby se mohl oddávat tělesné rozkoši. Dnes to možná nezní nikterak podvratně, ale tenkrát to znamenalo, že se zřekl i krále, který byl vyvolený Bohem.

Osvícení

V 18. století se Bůh stal terčem útoků ze všech stran. 18. století nazýváme Siécle Lumiere, století světla, v mnoha zemích se vžil název Osvícení. Na levém břehu Seiny znám jedno místo, kde osvícenecké myšlenky zapustily silné kořeny. Co bylo původně soukromou zahradou pro krále, se postupně rozrostlo v sídlo francouzské vědy. V Le Jardin Royal des Plantes se původně pěstovaly léčivé byliny pro dvůr, ale když se král odstěhoval do Versailles, stala se bitevním polem mezi vědou a náboženstvím.

V těchto místech bylo učiněno několik nejvýznamnějších vědeckých objevů v dějinách lidstva. Chevreul tady v roce 1813 objevil cholesterol, v roce 1896 Henri Becquerel objevil radioaktivitu. Bylo tu hodně géniů na metr čtvereční. Chodili sem i osvícenci Rousseau a Diderot. Diderot byl hvězdou osvícenství. Jeho encyklopedie jako symbol vzdoru proti církvi a předsudkům oslavovala rozum a vědu. Vystudoval chemii a ve své zahradě znal každou rostlinu. Jedna z nich, původně považovaná za léčivku, později sehrála významnou roli v nadcházejících převratných změnách. Věřte nebo ne, je to káva.

Káva

Káva původně pocházela z Etiopie, v arabských zemích ji poznali až později. Starosta Amsterdamu věnoval Ludvíkovi XIV. první sazenici kávy. V 18. století si lidé často pochutnávali na kávě a čokoládě. V té době se objevily první kavárny. Kavárna Procope leží na levém břehu Seiny a v roce 1686 ji otevřel Sicilan Procopio jako první kavárnu v Paříži. To byl začátek nového trendu. Během pár desetiletí jich už bylo kolem 200 a nakonec 40 tisíc. Paříž – město kaváren. Káva, francouzsky café, nebyla tak exkluzivní jako čokoláda a těšila se oblibě zejména u středních vrstev.

Kávová kultura je slavná a silná tady v Paříži i v celé Francii. Studie a konverzace u kávy změnily v 18. století svět. Kavárna Procope přitahovala slavné filozofy té doby: Diderota, Voltaira a Rousseaua, předchůdce moderních myšlenek o svobodě a demokracii. Chodili sem filozofové a diskutovali o myšlenkách, které přineslo osvícenství. Po nich sem začala chodit mnohem radikálnější generace, revolucionáři jako Danton, Marat a Robespierre, kteří kuli pikle, jak svrhnout monarchii. Paříž měla zanedlouho zažít jeden z největších otřesů ve svých dějinách.

Revoluce

Semínka revoluce byla zaseta na levém břehu, ale revoluce sama vypukla na pravém břehu 14. července 1789. Rozzuřený dav toho dne zaútočil na vězení v Bastile ve východní části města. Bastila je symbolem revoluce, ale je to také mýtus. 14. července bylo propuštěno na svobodu jen sedm lidí a nezboural ji rozzuřený dav, ale později jej odstranila demoliční četa. To, co se podařilo zachránit, se rozprodalo jako suvenýr, ale i přes všechen mýtus to, co se tady stalo v roce 1789, změnilo nejen Paříž, ale i celý svět. 26. srpna 1789 sepsalo francouzské Národní shromáždění neboli parlament epochální Práva člověka. Deklarace práv člověka, Declaration des droits de l'Homme, vyhlášená 3. září 1791. Říká se v ní: „Lidé, všichni lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní ve svých právech.“ Je zajímavé, že na celém světě je tato deklarace lidských práv považována za milník svobody jednotlivce.

Po revoluci roku 1789 ale také přestaly takřka všechny památky v Paříži sloužit původnímu účelu. Pochybná zásluha revoluce. Z katedrály Notre Dame se stalo skladiště, sochám uťali hlavy. Sainte Chapelle se změnila v sýpku. Z Louvre se stalo lidové muzeum. Královská zahrada byla přebudována na Přírodopisné muzeum. Původní socha Jindřicha IV. na Pont Neuf byla roztavena na výrobu děl. Odsouzenci, čekající na popravu, byli vězněni v Conciergerie, mezi nimi také Marie Antoinetta.

Smrt na gilotině

Marie Antoinetta zemřela pod gilotinou na náměstí Place de la Concorde, spolu se svým manželem Ludvíkem XVI. a tisíci dalšími. Gilotina byla pojmenována po Pařížanovi, doktoru Guillotinovi. Dnes můžete narazit na tento smrtící stroj tam, kde to nejmíň čekáte: v jazzovém baru na levém břehu Seiny. Je z roku 1793 a používala ji francouzská republikánská armáda proti roajalistům. Je přenosná a čepel váží 37 kilo. Je to jediná veřejně vystavovaná gilotina ve Francii. Gilotinu použili poprvé v roce 1792, ale nevynalezl ji doktor Guillotin, už předtím ji používali Italové. Marie Antoinetta a Ludvík XVI. byli nakonec pohřbeni v bazilice Saint-Denis na severním předměstí Paříže.

Je to jeden z klenotů Paříže a místo posledního odpočinku francouzských králů. V Kapli princů jsou uloženy ostatky francouzských králů, včetně Ludvíka XIV. a Jindřicha IV., dvou mužů, kteří se tolik zasloužili o Paříž, nyní bok po boku ve smrti. Ale oběťmi revolučního kvasu se nestali jen slavní a význační lidé. Lidé ze všech společenských vrstev přišli o hlavu během nejkrvavější fáze, v období teroru, který rozpoutal Maximilián Robespierre v roce 1793. Mnoho obětí skončilo v katakombách na jihu Paříže.

Je to nejhrůzostrašnější galerie na světě. Více než kilometr přízračných chodeb lemovaných haldami lebek a kostí. Katakomby byly vybudovány těsně před revolucí, aby ulevily přeplněným městským hřbitovům. Teror přinesl vlnu za vlnou mrtvol lidí ze všech tříd. Jedna oběť před svým skonem zvolala: „Svobodo, kolik zločinů je pácháno ve tvém jménu?“ Byla to revoluce, která se zvrhla v masové vraždění. Skončil tady i Robespierre, poté, co zemřel pod gilotinou. Poetická spravedlnost. Spolu s Robespierrem jsou tady jeho spolubojovníci, Marat a Danton. Jejich ostatky jsou tady někde mezi šesti miliony bezejmenných Pařížanů. Francouzská revoluce navždy změnila Paříž i svět. Město čekala velmi nejistá budoucnost, ale nakonec překonalo všechny překážky a přežilo všechny strasti, aby se stalo prvním moderním městem na světě, magnetem pro lidi z celého světa.

2/3