Historie vodíkové bomby

Jaderné závody Spojených států a Sovětského svazu přivedly svět takřka na pokraj zkázy. Americký dokument

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

12. srpna 1953 bylo skóre vyrovnáno. Sovětský svaz úspěšně vyzkoušel svou vlastní vodíkovou pumu. Jaderná konfrontace nabývala zcela reálných rozměrů a v generálních štábech obou stran se s použitím atomových zbraní počítalo jako s daným faktem. Američané snížili výdaje na konvenční zbraně a vsadili na atomový arzenál. Sověti zbrojili na obou frontách. Další jaderný test podnikly USA v roce 1954. Jejich puma byla čtyřicetkrát silnější než sovětská. Moskva kontrovala o rok později. Šílené závody a z dnešního pohledu nepředstavitelně nebezpečné zkoušky v ovzduší se rozjely naplno. Vodíkové pumy se staly předmětem diplomatických jednání a politického vydírání. Západní vědci a veřejnost si otevřeně přiznávali nebezpečí, které světu hrozilo. Sověti využívali nastalou situaci pro svou demagogickou propagandu v zahraničí i doma. I v SSSR se ale ozvaly hlasy rozumu – byť zatím jen neveřejně. Akademik Kurčatov a jeho tři kolegové informovali v důvěrném memorandu stranické vedení o skutečnosti, že v případě jaderného konfliktu hrozí lidstvu totální zkáza. Koncem padesátých let 20. století obě supervelmoci pochopily, že použití „superbomb“ není v zájmu ani jedné z nich. Ruku na pomyslné spoušti však američtí i sovětští stratégové drželi dále. Jaderné zbraně ani na počátku 21. století ze světa nezmizely. Naopak, „klub jaderných mocností“ se „úspěšně“ rozrostl.

Demonstrace síly

Klikněte pro větší obrázek V březnu roku 1953 se Moskva zahalila do smutku. Zemřel Josif Vissarionovič Stalin, jenž Sovětskému svazu vládl téměř 30 let. O dominantní postavení v Kremlu usiloval Lavrentij Berija, který nadále řídil tajnou policii i atomový program. Vnitrostranický puč vedený Nikitou Chruščovem ho však záhy zbavil veškerého vlivu. Nové vedení ihned ohlásilo, že Sovětský svaz disponuje vodíkovou bombou, ačkoliv tehdy ještě ani nebyla odzkoušena. Snažili se tím posílit nejenom morálku obyvatelstva, ale především svou vlastní legitimitu. Test nové Sacharovovy bomby se měl uskutečnit teprve 4 dny po ukvapeném prohlášení. Z blízkosti střelnice v Kazachstánu musely být evakuovány tisíce civilistů. Sacharovovův projekt byl úspěšný. Přestože jeho bomba nebyla tak silná, jako byla ta americká, měla jednu zásadní výhodu – byla dostatečně malá, aby se dala svrhnout z letadla.

O demonstraci síly se v srpnu téhož roku rozhodl i nově zvolený americký prezident Dwight Eisenhower. Stalinova smrt znamenala ukončení patové situace v Koreji. Obě strany jevily známky ochoty k domluvě. Aby dodal váhu mírovým rozhovorům, povolal Eisenhower 20 bombardérů vyzbrojených atomovými bombami na základnu na Okinawě a udržovat je v pohotovosti. Jejich umístění v těsné blízkosti ruské a čínské hranice bylo jasným vzkazem. Nakonec byla podepsána dohoda o příměří. To Eisenhowera zřejmě přesvědčilo, že jeho taktika byla správná. Přijal proto novou strategii obrany: Snížil výdaje na konvenční zbraně a spolehl se na to, že americké zájmy ve světě ochrání atomový arzenál.

Hrozba jaderné války přiměla přední vědce, aby se znovu postavili proti výrobě vodíkové bomby. Robert Oppenheimer, fyzik a člen Komise pro atomovou energii, v tajné zprávě kritizoval nemorálnost amerického atomového programu a zásadně odmítal plán bombardovat nepřátelská města vodíkovými pumami. Jeho kritická slova nezůstala bez odezvy. V dubnu roku 1954 se komise několikrát tajně sešla, aby posoudila bezpečnostní prověrku svého nejvýznamnějšího člena, a Oppenheimer byl obviněn z levicových postojů a z maření vývoje vodíkové bomby. Bezpečnostní prověrku Oppenheimerovi komise neobnovila, a jako poradce vlády tím skončil.

Utajované jaderné testy

Klikněte pro větší obrázek V době, kdy se objevila první obvinění proti Oppenheimerovi, mířili američtí vědci zpátky do Tichomoří. Chystali se tam vyzkoušet prototyp vodíkové pumy, kterou by bylo možné svrhnout z letadla. Test s krycím jménem Bravo proběhl na atolu Bikini v březnu roku 1954. Exploze byla čtyřicetkrát silnější než Sacharovova bomba, během několika minut dosáhl atomový hřib pětadvacetikilometrové výšky a radioaktivní spad zasáhl několik ostrovů v dané oblasti. Evakuace obyvatel však začala až za 2 dny. Mezitím bylo 229 obyvatel Marshallových ostrovů a 28 členů amerického personálu převezeno na pozorování do nemocnice. U většiny postižených se zvýšená radioaktivita projevila krátkodobou nevolností a vypadáváním vlasů, u značné části ostrovanů se utvořily četné kožní léze převážně na zadní části hlavy, krku a nohou.

Zpráva o jaderném testu a jeho následcích pronikla na veřejnost o několik týdnů později, když se z Tichomoří vrátila domů jedna japonská rybářská loď. Třiadvacetičlenná posádka trpěla akutní nemocí z ozáření, jeden z rybářů později i zemřel. Vláda Spojených států nejprve zachovávala mlčení, ale pak musel předseda Komise pro jadernou energii Strauss přece jenom zareagovat. Prohlásil: „První test termojaderné pumy byl opakovaně označován jako destruktivní a neřízený. Nemíním jeho sílu zlehčovat. Šlo o silný výbuch v řádu megatun, ale ani na jediný okamžik se nevymkl kontrole našich vědců.“

Klikněte pro větší obrázek Tisková agentura Sovětského svazu výsledky testu Bravo zlehčovala, avšak sami vědci byli jeho silou šokováni. Ředitel sovětského jaderného programu Igor Kurčatov varoval před novou hrozbou. Napsal, že exploze stovky vodíkových pum by na zeměkouli vytvořila podmínky, za nichž by další existence života nebyla možná. V Kremlu Kurčatovovu zprávu nikdo nekomentoval, ale krátce nato proběhlo rozsáhlé vojenské cvičení s nasazením atomových zbraní, které mělo prokázat, že veškeré obavy jsou bezdůvodné. Při závěrečném vyhodnocení uvedl velitel cvičení maršál Bulganin, že žádný z vojáků přítomných v zamořeném území nebyl vystaven takové dávce záření, aby odůvodňovala strach, které tyto zbraně vyvolávají. Závěr zněl, že atomová válka „není tak hrozivá, jak se snaží imperialisté namluvit“. A také americká armáda provedla v Nevadě několik menších výbuchů s cílem zjistit, zda je možné jaderný útok přežít. Stejně jako její sovětský protivník dospěla i americká armáda k optimistickému závěru.

Za každou cenu udržet krok s protistranou

Sovětským vědcům vynesly úspěšné jaderné zkoušky vysoká státní vyznamenání. Andrej Sacharov obdržel titul Hrdina socialistické práce a Stalinovu cenu a ve svých 33 letech se stal vedoucím teoretického oddělení Arzamaské zbrojní laboratoře. Na oslavy mu ale mnoho času nezbylo. Úkolem jeho týmu bylo držet krok se Spojenými státy, aby Sovětský svaz nezůstal v ničem pozadu. Po testu Bravo bylo vědcům v Arzamasu okamžitě jasné, že Američané zaznamenali ve vývoji vodíkové pumy zásadní průlom. Sacharovovův tým hledal způsob, jak vlastní konstrukci vylepšit, a jen několik týdnů po americké jaderné zkoušce přišli sovětští výzkumníci s myšlenkou radiační imploze. Šlo o stejné řešení, jaké vyvinuli Teller s Ulamem. Sovětský svaz už tedy věděl, jak superbombu sestrojit.

Klikněte pro větší obrázek V listopadu roku 1955, rok a půl po testu Bravo, byla sovětská verze vodíkové pumy hotová. Mohutná tlaková vlna při zkoušce zasáhla města vzdálená více než 80 km od epicentra. Oslavy brzy zastínila zpráva, že si test vyžádal dva lidské životy – pod troskami zahynul voják a dvouleté děvčátko. Sám Sacharov navštívil epicentrum krátce po výbuchu. „Když to spatříte na vlastní oči, něco se ve vás zlomí,“ napsal. „Když vidíte spálené ptáky na sežehlé stepi, domy rozmetané tlakovou vlnou jako domečky z karet, když cítíte pach rozvalin a roztaveného skla, ihned se vám vybaví válka. To všechno vás hluboce zasáhne. V takovém okamžiku není možné vyhnout se pocitu osobní zodpovědnosti.“ Exploze na Sacharova i Kurčatova trvale zapůsobila. Oba vědci se začali obávat následků, které by jejich práce mohla mít. A hrozící nebezpečí si uvědomoval také nový sovětský vůdce Nikita Chruščov. Uvedl: „Když jsem byl jmenován prvním tajemníkem ústředního výboru a dozvěděl se detaily jaderného programu, několik nocí jsem nespal. Dospěl jsem k přesvědčení, že použití těchto zbraní nesmíme nikdy dopustit.“

Jako kdyby byla válka

Klikněte pro větší obrázek V roce 1955 se vodíková puma stala symbolem zkázy. Superbomba, dříve oslavovaná jako záchrana světa před komunismem, se proměnila v noční můru. Obavy z napadení a války, právě z těchto důvodů udržoval generál Curtis Lemay svá letadla ve stavu neustálé pohotovosti, každá posádka znala předem stanovený cíl v Sovětském svazu. Plán vyžadoval, aby velení strategického letectva fungovalo tak, jako by země byla ve válce. Kdyby k ní pak skutečně došlo, nemuseli by ztrácet čas zbytečným přípravami. Od roku 1954 probíhaly v USA pravidelné cvičné poplachy

V New Yorku se nejprve projevily ojedinělé akty občanské neposlušnosti. Protesty ale zaplnily titulní strany newyorských novin a příští rok už proti poplachovým cvičením demonstrovaly tisíce žen s dětmi. Cvičení přesto dál pokračovala. A dokonce i Eisenhower v soukromí nesmyslnost cvičení uznal: „Hromadíme zbraně, o nichž víme, že nám naprostou ochranu nikdy nezaručí. Nenapadá nás totiž nic jiného, co bychom mohli pro bezpečí země ještě udělat,“ svěřil se prezident svým poradcům.

Obě země se připravovaly na nejhorší variantu. V roce 1960 vypracovalo velení strategického letectva plán, podle něhož měly být v prvních hodinách konfliktu použity více než 3 tisíce jaderných zbraní – včetně stovek vodíkových pum – k útoku na tisícovku cílů uvnitř komunistického bloku. To se ovšem zcela rozcházelo s Eisenhowerovým přesvědčením o katastrofálních důsledcích jaderné války.

Bez jasného vítěze

Závody o sestrojení superbomby skončily bez jasného vítěze. Pozornost mocností se přesunula na vývoj prostředků, které by jaderné zbraně dopravily k cíli rychleji a přesněji. Dlouho po rozpadu sovětského impéria ponechávají Spojené státy i Rusko v pohotovosti několik tisíc jaderných hlavic. Zdá se, že zbavit se superbomby vyžaduje větší úsilí, než jaké bylo potřeba k jejímu sestrojení.