Jaderné závody Spojených států a Sovětského svazu přivedly svět takřka na pokraj zkázy. Americký dokument

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

V srpnu roku 1945 vstoupil svět do nové, atomové éry. Ukázalo se, že moderní věda a technika nemají takřka hranic. Osud Hirošimy a Nagasaki poznamenal svět druhé poloviny XX. století. V roce 1949 vyzkoušel SSSR atomovou pumu. Byla nastolena rovnováha, která však neměla dlouhého trvání. Rozjelo se další kolo jaderných závodů mezi bývalými spojenci z dob 2. světové války. Spojené státy se rozhodly realizovat myšlenku jaderného fyzika Edwarda Tellera a v roce 1952 úspěšně vyzkoušely superbombu – vodíkovou pumu. Sověti, v režii všemocného Lavrentije Beriji, nasadili na závodní dráhu své nejlepší mozky – Kurčatova, Tamma a mladého Andreje Sacharova.

Projekt Manhattan

Na podzim roku 1945 se začali američtí vojáci vracet domů ze svých misí ve 2. světové válce. Také řada vědců, již se podíleli na vývoji zbraní, považovala svou misi za ukončenou a chtěla se vrátit ke svým původním profesím – učit a pěstovat čistou vědu. Fyzik Edward Teller, který uprchl z Evropy před nacisty, optimistickou náladu svých spolupracovníků nesdílel. Narodil se v roce 1908 v Maďarsku, po 1. světové válce zažil komunistický převrat, a již v mládí pochopil, jak velké nebezpečí pro demokracii představují jak Sovětský svaz, tak i Hitlerovo Německo. S tímto osudovým zaujetím přesvědčoval kolegy v Los Alamos, aby započatou práci neopouštěli.

Cílem projektu Manhattan bylo vyrobit atomovou bombu, tedy bombu založenou na principu štěpení jader těžkých atomů, například uranu. Když se to podařilo, snažil se Teller získat ostatní pro spolupráci na sestrojení zbraně, která by byla ještě účinnější – vodíkové pumy. Stejně jako slunce měla nová zbraň čerpat energii z jaderné fúze – slučováním nejmenších a nejlehčích atomů prvků. Doufal, že se mu podaří využít nesmírné energie uvolněné jaderným výbuchem ke spuštění termojaderné reakce a vytvořit tak bombu prakticky neomezené ničivé síly.

Na jaře roku 1946 byla do Los Alamos svolána konference, která měla posoudit možnosti vývoje takzvané superbomby. Mezi přítomnými vědci byl i fyzik Klaus Fuchs. Také on uprchl z Německa před Hitlerem a podílel se na projektu Manhattan. Fuchs představil poměrně složitý návrh vylepšující Tellerův princip. Debata trvala několik dní, ale nikdo nedokázal odhadnout, zda by puma fungovala. Teller brzy opustil Los Alamos, aby se věnoval akademické dráze a Fuchs odjel do Británie, kde pomáhal s vývojem atomových zbraní.

Sovětská protiakce

Spojené státy ukončily 2. světovou válku opravdu ohromujícím způsobem. Atomová bomba vyvolala v Moskvě značné obavy, sovětští vůdci totiž vnímali novou zbraň jako přímou hrozbu. Nukleární program, který do té doby v Sovětském svazu zůstával stranou zájmu, získal náhle na důležitosti. V srpnu roku 1945, přesně dva týdny po útoku na Hirošimu, podepsal Stalin výnos stanovující jasnou prioritu – co nejdříve vyrobit vlastní atomovou bombu.

Klikněte pro větší obrázek Řízením náročného projektu byl pověřen šéf všemocné tajné policie Lavrentij Berija. Aby ušetřil čas, nařídil Berija vědcům sestrojit bombu podle vzoru té americké. Potřebné plány získali od špiónů působících v Los Alamos. Jak vyšlo později najevo, nejužitečnější informace dodal Klaus Fuchs. Na konspirační schůzce v roce 1948 předal Fuchs Sovětům také detailní popis Tellerovy teorie. Nebyl si však jistý, zda už Američané na vodíkové bombě začali pracovat. V Moskvě vypukla panika. Berija okamžitě sestavil nový tým a do jeho čela byl jmenován Igor Kurčatov. Kurčatov se rozhodl do projektu zapojit další výzkumné pracovníky. Jako první byl osloven známý fyzik Igor Tamm, který rychle shromáždil skupinu nadaných studentů.

Mezi nimi byl i Andrej Sacharov. Předtím už účast v jaderném programu dvakrát odmítl, ale jak později řekl, „tentokrát se ho na souhlas nikdo neptal.“ Již za několik měsíců přišel Sacharov s novou myšlenkou na sestrojení vodíkové pumy. Sacharov chtěl prostřídat několik vrstev těžkých a lehkých prvků. Vysoce účinná trhavina umístěná na obvodu měla odpálit atomovou nálož uprostřed. Štěpná reakce by pak vytvořila potřebnou teplotu pro termojadernou fúzi. Myšlenka všechny ohromila. Sovětští vědci však museli nejprve dokončit konstrukci vlastní atomové bomby. Na Urale připravovali spuštění prvního jaderného reaktoru pro výrobu plutonia. Závody ve zbrojení se rozběhly naplno.

V létě 1948 to už vypadalo, že se mezi Spojenými státy a Sovětským svazem schyluje k válce. Když Stalin nechal uzavřít veškeré přístupové cesty do západních sektorů rozděleného města, vypukla takzvaná berlínská krize. Po 8 měsíců museli spojenci město zásobovat pouze letecky. Blokáda přiměla velení americké armády zahájit přípravy na boj s novým nepřítelem.

Klikněte pro větší obrázek Na podzim 1948 byl Curtis Lemay, někdejší hlavní stratég letecké války proti Japonsku, pověřen vybudováním strategického letectva – jednotky schopné provádět atomové útoky. Byl přesvědčen, že strategické bombardování bude hrát v nastupující éře rozhodující úlohu. Začátkem roku 1949 měl už připraven první strategický plán, podle něhož mělo být během prvních dnů války na 70 sovětských měst svrženo 133 atomových bomb, čímž by došlo k vyhlazení většiny obyvatelstva. Prezident Harry Truman měl ale pochybnosti: „Tady nejde o konvenční zbraně. Pokud k tomu nebudeme donuceni, nikdy je znovu nepoužijeme.“ Vzápětí však dodal: „Je mi ale jasné, že kdyby je měli Rusové, neváhali by je nasadit.“

První jaderný test SSSR

V létě 1949 odjeli vybraní vědci v čele s Igorem Kurčatovem do kazašské stepi provést první jaderný test. O několik týdnů později zachytily filtry speciálně upraveného amerického pozorovacího letounu radioaktivní částice. Jejich přítomnost svědčila o tom, že na území Sovětského svazu došlo nedávno k atomovému výbuchu. Prezident Truman se s touto zprávou nemohl dlouho vyrovnat a nemohl uvěřit.

Američanů se začaly zmocňovat obavy z jaderného napadení. Pentagon v tajné zprávě uvedl, že Sovětský svaz může vyrobit tolik atomových zbraní, aby mohl napadnout Spojené státy. Ve Washingtonu rokovala vláda o tom, jak si před Sověty zachovat náskok. Tellerovu plánu na sestrojení vodíkové pumy se náhle dostalo pozornosti. Vláda ho konzultovala s předními vědci, ovšem koncem října o návrhu jednala zvláštní komise a po vášnivých debatách byl její závěr takový, že spěchat s konstrukcí vodíkové pumy není vhodné, místo toho by bylo lepší urychlit produkci atomových zbraní. Tlak na Trumana v průběhu podzimu rostl. Nakonec se v lednu roku 1950 tlaku podvolil. Zdůvodnil to tím, že nelze riskovat takovou situaci, kdy by Sověti tuto zbraň měli a USA ne.

Kongresmani přijali jeho slova bouřlivým potleskem. Sovětské vedení v Moskvě reagovalo okamžitě. Sacharov dostal příkaz, aby se přesunul do tajné laboratoře 400 km východně od Moskvy. Vědci v Los Alamos přešli na šestidenní pracovní týden, jako v době války. Závody o sestrojení superbomby byly zahájeny. Dva dny po Trumanově rozhodnutí se vodíková bomba vrátila na titulní stránky novin. Klaus Fuchs byl zatčen pro špionáž. Přiznal, že je komunista. Do strany vstoupil v Německu už jako student, aby bojoval proti rostoucí hrozbě nacismu. Fuchs byl v Londýně odsouzen při procesu, který netrval ani dvě hodiny. Britská vláda nechtěla, aby případ budil pozornost déle, než bylo nezbytně nutné.

Vědci v Los Alamos postupovali velmi pomalu. Někteří fyzici se programu odmítli zúčastnit, jiní, jako například Enrico Fermi, se naopak snažili dokázat, že Tellerova teorie nemůže v praxi fungovat. První úspěch zaznamenal matematik polského původu Stanislaw Ulam, který přišel totiž na to, jak nesmírně složité výpočty zjednodušit. Spolu s Fermim mohli konečně zjistit, jestli se Tellerova myšlenka dá uskutečnit. Na univerzitě v Princetonu ověřoval kalkulace Tellerův přítel, matematik John von Neumann na jednom z prvních elektronických počítačů. Také on Ulamovy výsledky potvrdil. Americký program se tedy potýkal s vážnými problémy.

Klikněte pro větší obrázek Sovětští výzkumníci postupovali mnohem rychleji. Přísně tajná laboratoř Arzamas 16, vybudovaná v místě bývalého kláštera, nebyla zanesena na žádné mapě. „Stali jsme se součástí významného programu, který měl k dispozici ohromné zdroje,“ napsal později Sacharov. „O důležitosti své práce jsme nikdy nepochybovali. Nic nás nerozptylovalo. Zbytek světa byl daleko – za dvěma ploty z ostnatého drátu.“

Korejská válka

25. června 1950 zaútočila za Stalinova tichého souhlasu severokorejská armáda na jižní část Korejského poloostrova. V čele vojsk koalice OSN se do konfliktu zapojily USA. Byla to první válka, kdy hrozilo vzájemné napadení jadernými zbraněmi. Nadřízeným v Pentagonu Lemay doporučil vybombardovat největší severokorejská města. Trumanova vláda se však rozhodla pro jiný postup. Bombardovány byly především rafinérie, továrny a mosty.

Pak spojence zaskočila intervence Číny, mnoho vojáků USA přišlo o život. Řada Američanů byla tehdy velmi rozhořčena a domnívala se, že použití atomových pum ušetří životy vojáků a válku rychle ukončí. Truman velmi pečlivě zvažoval, za jakých okolností by mohly Spojené státy jadernými zbraněmi zaútočit. Ve zprávě pro Pentagon dospěl Lemay k závěru, že použití jaderných zbraní na Dálném východě by v současné situaci nebylo vhodné, pokud by nebylo součástí válečného tažení proti Rudé Číně. Ale Truman nechtěl riskovat rozsáhlejší konflikt. On i Stalin se ostražitě vyhýbali jakýmkoliv krokům, které by mohly vést k jaderné konfrontaci. Místo aby válku rozhodly, přivedly ji atomové zbraně do patové situace.

Klikněte pro větší obrázek V Tichomoří mezitím vědci z Los Alamos připravovali důležitý experiment. Téměř rok po prezidentově rozhodnutí se vývoj vodíkové bomby nehýbal z místa. Test s krycím jménem George měl poskytnout alespoň informace o termojaderné fúzi. Paradoxně právě proces přípravy této zkoušky ukázal vědcům, kudy se dál ubírat. Tellerův George byl podobný plánu, se kterým původně přišel špion Klaus Fuchs. Ještě před odchodem z Los Alamos navrhl umístit jadernou nálož do pevného pouzdra a v její v blízkosti vodíkové palivo. Pouzdro by v okamžiku detonace na zlomek sekundy - než se celá sestava rozletí na kousky – zadrželo záření z atomového výbuchu, které by zahřálo a stlačilo deuterium natolik, aby došlo ke spuštění termonukleární fúze. Konstrukce však byla pro praktické použití příliš složitá. Zlepšení vymyslel matematik Stanislaw Ulam. I on umístil komponenty bomby do pouzdra, ale ke stlačení vodíkového paliva navrhl využít neutronů uvolněných při jaderném výbuchu. Klíčovým prvkem jeho plánu však bylo využití tzv. čoček – materiálu obklopujícího nádobu s palivem, který by energii neutronů zesiloval. Teller vzápětí Ulamovu myšlenku ještě vylepšil. Uvědomil si, že neutrony nejsou ideálním prostředkem ke stlačení vodíku. Navrhl využít záření, a tak v podstatě zkombinoval Ulamovo řešení s konstrukcí použitou při testu George.

Teller prosazoval myšlenku superbomby téměř deset let. Nyní se měla konečně naplnit. První test nové bomby s krycím jménem Mike měl proběhnout na podzim roku 1952, ale Ale Tellerovi se to zdálo pozdě. Teller obvinil vedení Los Alamos z lehkovážného přístupu k přípravě testu Mike a odešel. Na místě bývalé letecké základny v kalifornském Livermoru Teller založil konkurenční laboratoř. Rozchod s Los Alamos ho připravil o šanci přímo sledovat první zkoušku svého objevu.

Tajná jaderná zkouška v Pacifiku

Klikněte pro větší obrázek V Pacifiku byly mezitím práce na montáži Mikea v plném proudu. Zařízení bylo obklopeno množstvím diagnostických přístrojů, které měly explozi sledovat. Na sousední ostrov vedl tři km dlouhý tunel z překližky vyplněný balónky s héliem. Tím se měly šířit neutrony a záření gama k měřidlům určeným k zaznamenání začátku jaderné fúze. Záběry všech důležitých přístrojů umístěných poblíž Mikea přenášely kamery na řídící loď 50 km jižně od epicentra. Edward Teller čekal na výsledek v daleké Kalifornii. Sám přišel na způsob, jak ho na dálku zjistit. Seděl v temném sklepení katedry geologie na Berkeley a upřeně pozoroval malý světelný bod. Na pomalu se otáčející pás fotografického papíru zaznamenával seismograf sebemenší otřesy půdy. „Přesně ve stanovený čas se světlo zachvělo,“ vzpomínal později. „Byl to pohyb tak nepatrný, že jsem si vůbec nebyl jistý, jestli se mi to nezdálo. Čekal jsem dalších 10 minut, abych tu událost nepropásl. Pak jsem nechal film vyvolat. Signál byl přesně tam, kde jsem ho předpověděl.“

Dvě hodiny po explozi se průzkumný letoun přiblížil k hřibovitému oblaku. Ale i ve výšce čtrnácti kilometrů byla radioaktivita tak silná, že se pilot ihned obrátil zpátky. Jiný tým se vypravil obhlédnout místo exploze. Ostrovy byly výbuchem úplně smeteny. Exploze první vodíkové pumy na světě měla sílu deseti megatun - osmsetkrát více než bomba, která zničila Hirošimu. Zatímco jaderná zkouška v Tichomoří zůstávala přísně střeženým tajemstvím, přednesl prezident Truman projev o nebezpečí, které s sebou nesou zbraně budoucnosti. „V jediném okamžiku dokáží zahubit miliony životů. Ohrožují tak samotnou podstatu lidské civilizace, dlouho a bolestně budované po stovky generací. Takovou válku musí každý rozumný člověk odmítnout,“ prohlásil. Prezidentova slova byla adresována do Moskvy. Nikdo totiž nevěděl, zda Sověti také nepracují na vodíkové bombě, a pokud ano, jaké s ní mají záměry.