Dokumentární cyklus o naší přírodě (1991)
Je to kraj pytláků, pašeráků, financů a dřevorubců, těch bájných králů Šumavy. Je to místo tvrdého zápasu a překrásné přírody. "Žádný živý tvor neruší mrtvé ticho. Žádné ptáče tu nežije, žádný dobytek se tu nepase. Pouze občas vyvstávají ze slatin roje dravých mušek a komárů, jež víříce zdvihají se k nebi jako sloupy šedého kouře." Těmito slovy charakterizoval známý šumavský klasik K. Klostermann oblast tzv. Šumavských plání ve výběžku mezi již německými horami Luzným a Roklanem.
Pláně jsou největším kompaktním geomorfologickým celkem Šumavy. Leží v nadmořské výšce 1050 až 1150 m. Jejich geologické podloží patří mezi nejstarší části zemského povrchu v Evropě. Současný stav vegetace je výsledkem vývoje od poslední doby ledové, která odezněla zhruba před 9 až 10 000 roky. Charakteristickými pro tuto přírodní rezervaci jsou četná vrchovištní a svahová rašeliniště, slatě s mnoha jezírky, podmáčené i horské klimatické smrčiny. Je to místo velmi citlivé na vnější vlivy a neuváženou činnost člověka. I přes unikátnost krajiny dochází stále k jejímu poškozování.
Nejcitlivější částí chráněného území jsou vlastní rašeliniště, která začala vznikat na sklonku posledního glaciálu. Od té doby prakticky jejich vývoj až na dílčí zásahy lidí nebyl ovlivňován. Zpočátku se na tvorbě rašelinišť podílely hlavně různé druhy ostřic, později převládl rašeliník. Ten nejrychleji vyrůstá při okrajích volné vodní hladiny jezírek, která při dostředivém zarůstání zůstávají uprostřed. Střed budoucích rašelinišť s jezírkem se tak zvedal rychleji nad okolí než jeho okraje. Proto se tato rašeliniště nazývají vrchovištní. Krátce vrchoviště. Spodní vrstvy rašeliníků odumírají a bez přístupu vzduchu v silně kyselém prostředí z nich vzniká rašelina. Tempo růstu rašeliny je asi 1 m za 1 000 let. Výsledkem vývoje jsou vrstvy rašeliny o síle 7 až 10 m. Dosud živá rašeliniště mají rosolovitý charakter a jsou velmi nebezpečná.
Slatě jsou složitá přírodní společenstva. Vedle rašeliníků a nejrůznějších druhů trav je pro šumavské rašeliniště charakteristická vzácnější a méně rozšířená rosnatka okrouhlolistá. Ta některých místech vytváří doslova rudé koberce. Vyskytuje se zde i velmi vzácná rosnatka anglická, kterou se nepodařilo nafilmovat. Další z typických rašeliništních rostlin je vlochyně, vzezřením i plody podobná borůvce. Častou je i klikva bahenní.
Pro celou oblast je charakteristické velmi krátké vegetační období připomínající spíše severskou tundru než středoevropské lesy. Roční množství srážek přesahuje 1 300 mm. Přesto je zde běžný vřes obecný, který zarůstá sušší místa rašelinišť a svoje vegetační období si posunul do letních měsíců. Drobná vrbovka není charakteristickou květinou v šumavských slatích. Zde vytváří esteticky hodnotné porosty.
Vývoj a růst rašelinišť nebyl a není plynulý. Je závislý na vydatnosti srážek či jiných vodních zdrojů. V případě že voda nestačí sytit do výšky narůstající vrstvy rašeliníků, dochází k odumření. Zmizí jezírka a postupně se objeví porosty dřevin. Kleče, smrku a břízy zakrslé. Pozoruhodně živá horská vrchoviště ještě bez souvislých klečových porostů zůstala už jen v centrální části Šumavských plání.
V těchto místech vedly v počátku 50. let hraniční zátarasy nabité několika tisíci volty. Za dobu jeho existence zde došlo k mnoha tragickým událostem, které si vyžádaly životy hodně lidí. Paradoxně i vojáků základní služby, pohraničníků. Nyní patří zbytky plotů k postupně zarůstajícím jizvám.
V údolí Modravského potoka, dříve přísně nedostupného, dnes mohou turisté obdivovat překrásnou šumavskou přírodu. "V nedávné době se tu potulovali medvědi, rysi, vlci. V létě sem nahoru táhla i stáda jelení zvěře. V nejednom boji se tady střetli myslivci s pytláky a strážci hranic s pašeráky." Tak zní slova klasika.
Nás však zajímala příroda. Proto jsme počítači na správě Národního parku v Sušici zadali otázku. Odpověď zněla: Údolí pod Březníkem u Luzanského potoka. Tam nás poslala elektronika hledat květy hořce panonského. Vlastně nás tam poslali ti, kteří jej do počítačové evidence zanesli. Hořec panonský se na Šumavu rozšířil při tzv. 1. fázi imigrace alpských druhů po odeznění poslední doby ledové.
Sečtělé turisty i televizní diváky bude jistě zajímat, že právě sem situoval Klostermann svůj první román Ze světa lesních samot. Jeho hrdinové jistě občas spočinuli svými zraky na lánech žlutých květů prhy arniky. Arnika je 1 ze symbolů chráněné přírody a stejně jako hořec i ona patří k alpským imigrantům. Arnikové louky působí velmi esteticky. Jsou výrazným a bohatým lučním společenstvím. Prha je rovněž známa jako léčivka.
Kropenáč vytrvalý patří do čeledi hořcovitých. Roste na horských lukách, u vody a na prameništích. Kropenáč je chráněn zákonem. Jeho evidovaný výskyt v Luzeňském údolí nebyl několik let potvrzen. Lokalita byla těžce poškozena výstavbou lesní cesty. V roce 1991 se po dlouhé době navrátil.
Dalším alpským druhem Šumavských plání je bylina nápadná svým křiklavě oranžovým zbarvením, jestřábník oranžový. Je vzácný, a proto chráněný zákonem. Ozdobou Šumavských plání je vysoká, nápadná, modrá květina, oměj šalamounek. Je jedovatá, stačí prý velmi malý kousek. V tomto směru je naší nejjedovatější rostlinou, také chráněná zákonem.
Dalším z pozůstatků minulého režimu a klasickým příkladem necitlivého vztahu k přírodě je autotábořiště kolem renovovaného, historicky cenného Kralováckého dvorce Antýgl. Zde v těsném sousedství státní přírodní rezervace, na území národního parku, v okolí technické a kulturní památky táboří na náplavové nivě řeky Vydry lidé, kteří mnohdy ani nevědí, proč právě zde. Snad i proto v rámci ochranného režimu 1. zóny národního parku jsou místa, kam lidé nesmí.
Pod špičatou siluetou Luzného je pravděpodobně nechladnější místo Šumavy a v posledních 5 letech i celých Čech. Dno údolí pokrývají rozsáhlá vrchoviště, horské louky a vřesoviště s pásmem podmáčených smrčin, které souvisle přechází v přirozené smrčiny horské, jejichž stáří přesahuje 300 let.
V podrostu přirozených smrčin Šumavských plání mají velké zastoupení různé druhy plavuní. Plavuň pučivá, vranec jedlový, plavuň vidlačka. I ony jako by navozovaly tajemnou atmosféru hlubokých lesů těchto zapadlých míst.
V horských lesích Šumavy lze ještě dnes občas spatřit na kmenech větších stromů bohaté porosty nápadných epifytních lišejníků. Jsou to především provazovky a vousatce. Dva velmi citlivé druhy na čistotu ovzduší. Tyto lišejníky kdysi vytvářely dlouhé chomáče, či provazce visící na stromech a vlající ve větru. Kontinuita růstu však byla vlivem imisí s tepelných elektráren přerušena.
Další z hříchů. Asfaltová cesta středem Modravských slatí. Po pádu socialismu se pracovníkům ochrany přírody podařilo stavbu zastavit. Nejnovější rozbory ukázaly, že stavba je kontaminována PCV a těžkými kovy. Pro stavbu oné asfaltové silnice bylo nutno vykácet a upravit asi 20 m široký pruh přirozenými porosty smrků, které zde po staletí rostou bez zásahu či ovlivnění člověkem. Tím více vyniká nehoráznost podobného činu.
Porost horských smrčin, tzv. klimaxových je druhově chudý a jednotvárný. Stromové patro je tvořeno téměř výhradně smrkem. Jen místy se objevuje horský ekotyp jeřábu ptačího. Smrkové porosty v polohách nad 1200 m většinou nedosahují takových výšek a mohutnosti jako smrky v nižších vegetačních stupních. Jsou místy rozvolněné a stromy i v zapojeném lese bývají často hluboko zavětveny. Prokazatelně původní porosty jsou dnes jedinými dochovanými lokalitami autochtonního šumavského smrku.
Ze živočišné říše patří k nejohroženějším druhům Národního parku Šumava tetřev hlušec, vlastně poslední zbytky jeho šumavské populace. I když se v poslední době daří tetřeva množit v zajetí, ve volné přírodě patrně nemá velkou naději přežít. Vedle klimatických změn je velkým nebezpečím především živelná turistika. Hlavně zimní běh na lyžích tetřevími lokalitami. Zdá se, že na sklonku 20. století přijde náš stát o další živočišný druh.
"Pozdní podzim nastoupil vládu svou a přioděl les nevšední krásou. Listí buků žloutlo a červenalo se ve všech odstínech. Tu ohnivě plálo, tam nachově se rdělo tvoříc různobarevné ostrovy v moři temné zeleni smrků." Ta slova možná napsal spisovatel Klostermann právě na Březníku, ten lom zde zanechali lidé minulého režimu, bezohlední a ekologicky negramotní. Přesně tak to vypadalo dříve, než byly vytěženy stovky tun materiálu na výstavbu lesních cest uprostřed přísně chráněné krajiny.
"Krásný zářijový den. Buky se rděly, javory žloutly, taková krása barev, že ani vesna takové neskýtala." Vraťme se ještě jednou do Luzeňského údolí, kde právě vrcholí podzim. Důvody mohou být hned dva. Jednak zde pramení potok, který lze považovat za jeden z pramenů Vydry. Protéká celým tímto skvostem přírody a sbírá vody i z úpatí, nejvyššího vrcholku Šumavských plání, Mokrůvky. A právě na úbočích Mokrůvky byla pod záminkou likvidace tzv. kůrovcové kalamity povolena v posledních letech před listopadovou revolucí těžba dřeva. Došlo k vážnému narušení přírody zprostředkovaného zastánci exploatačního lesnictví v horských podmínkách Šumavy. I laik si dokáže představit, čeho je těžká těžební technika schopna, k jakému poškození došlo. Tehdejší kompetentní a řídící pracovníci však v tom nic špatného neviděli.
V září pomalu končí podzim a začínají první mrazíky. Vzduchem občas poletuje sníh. Na hraniční slati, která je zdrojem vody Luzanského potoka, už zaúřadoval větší mráz. Rostliny jsou sežehnuty dočerna, daří se jen lišejníkům. I červené plody klikvy těžce snášejí nástup chladného počasí. Zakrslé a všelijak pokroucené smrky se chystají přezimovat. Po kolikáté už? Z jejich vzrůstu to lze jen těžko odhadnout. Věřte však, že těch zim už bylo hodně. Stačí třeba neuvážené konání člověka a právě letošní zima může být tou poslední, a nejen pro pokroucené smrky. Řečeno opět slovy šumavského klasika: "V říjnu nadejde zima, lehnou bílé mlhy a zahalí v své roucho černé smrky. Napadnou spousty sněhu, spousty ohromné, jež údoliny vyplní a vše srovnají v nekonečnou, jednotvárnou a přece lesklou pláň."
Zima tady začíná v říjnu a trvá až do června. Zima s pravými severskými hrůzami, ale bez velebného lesku polární záře. Zima v naprosté odloučenosti, v níž je člověk vydán napospas řádění živlů. A nade vší tou příšernou pouští, která ani dnes nemá stálého obyvatelstva, kam zabloudí leda noha dřevorubce nebo lichého lesníka, kraluje velikán Roklan, dvouhlavý obr. Odtud, ze Šumavských plání, svádí vodu Roklanský potok, svými meandry je typickým pro tuto část Modravských slatí.
Poblíž Modravy se oba potoky, ten z pod Luzného i ten Roklanský, stékají. A dál už je to řeka Vydra. Spěchá dolů do údolí korytem, které je v zimě částečně zakryto příkrovem ledu a sněhu. Na první pohled je viditelná barva vody a zvláště v zimě její hněď kontrastuje s bílou barvou okolí. Voda kvapí dolů k Čeňkově pile, kde dlel B. Smetana. A první tóny Vltavy mu prý zněly v uších právě tam. Zde se Vydra stéká s blankytnou Křemelnou a dál pokračují pod společným názvem. Jméno zelené řeky sline Otava. Prostřednictvím průzračné vody se ještě dlouho nese poselství o tom, že tam nahoře u pramenů leží 1 z nejkrásnějších koutů naší země. Místo dosud nenarušené, hodné naší péče a lásky.
(1991)
