Přírodovědný pořad (1998). Připravil J. Pálka
Čmelák je blízký příbuzný včel, vos, sršňů, ale i mravenců – spolu s nimi totiž patří k řádu blanokřídlých. I hnízda čmeláků jsou přísně hierarchizovaným společenstvím, které však prochází každou zimu zánikem a s jejím koncem pak opětovným znovuzrozením. Mnozí z nás berou tento hmyz za samozřejmou součást našich luk, nicméně i on patří k ohroženým živočichům. Decimující účinek má na jeho populaci především zánik tradiční mozaikovité krajiny, v níž by čmeláci měli dostatečně různorodou skladbu rostlin k opylení a nebyli by například v případě rozsáhlých obilných lánů odkázáni pouze na jediný druh. Jeho sklizní totiž přicházejí ze dne na den o veškerý zdroj potravy a tmeliva, které udržuje pohromadě nejen jejich hnízda, ale i celé společenství.
Čmeláci jsou nejbližšími příbuznými včel. S vosami, sršni a mravenci patří do řádu blanokřídlého hmyzu. Jejich původ lze vystopovat v horách střední Asie. Dnes jsou rozšířeni v Evropě, Asii, Severní a Jižní Americe, severní Africe. Uměle byli vysazeni v Austrálii a na Novém Zélandu.
Tělo čmeláka má tři části: hlavu, hruď a zadeček. Na hlavě vidíme pár tykadel, která jsou sídlem čichu. Sosák se vyvinul z čelistí. Slouží k sání nektaru z květů. Čich je pro hmyz důležitým smyslem. Pomocí něho vyhledávají potravu a vchod do hnízda. Pomocí čichu rozpoznávají ostatní čmeláky. Na hrudi má dva páry křídel a tři páry nohou. Na zadním páru nohou jsou košíčky z dlouhých brv, které slouží ke sbírání pylu. Tomuto orgánu vděčíme za opylení květů. Matka a dělnice jsou vyzbrojeny žahadly. Samečkové mají místo žahadla pohlavní ústrojí.
Čmelák zemní žije v nižších a středních polohách a má dva žluté pruhy na hřbetě a bílý zadeček. Čmelák rolní má rezavou hruď a pruhovaný hnědočerný zadeček. Čmelák hájový žije na chladnějších a vlhčích místech. Čmelák rokytový má rezavou hruď a na zadečku má bílé chlupy, žije v parcích a hnízdí v ptačích budkách vysoko v korunách stromů. Čmelák skalní je černý a zadeček má červený hnízdí většinou pod zemí. Jeho hnízda bývají velmi početná. Čmelák zahradní má z našich čmeláků nejdelší sosák. Vedle čmeláků existují pačmeláci se zakouřenými křídly. Mezi čmeláky jsou tím, čím jsou kukačky mezi ptáky.
Čmeláci jsou životně závislí na kvetoucích rostlinách. Sají nektar ze dna květních trubek. Nektar je cukerný roztok, kterým rostliny lákají hmyz. Při sbírání nektaru je hmyz opyluje. Čmeláci potřebují mnoho nektaru pro udržení sociální struktury hnízda a pro zahřívání larev. Z pylu a nektaru vytvářejí směs, kterou krmí svoje larvy. Některé rostliny opylují výhradně čmeláci. Od potravy se odvíjí i jejich nároky na biotop. Potřebují, aby v okolí hnízda stále něco kvetlo. Velcí čmeláci, které vidíme na jaře, jsou samičky. Po probuzení se samička krmí na jarních květinách. Po dvou týdnech hledá hnízdo. Když ho najde, udělá si komůrku a v ní postaví buňku z vosku. Do ní pak naklade vajíčka. Po pěti dnech se vylíhnou larvy, uzavřené do voskové schránky, s dírkou na krmení. Samička je pak krmí a zahřívá. Současně vyrábí další buňky a snáší vajíčka. První vylíhnuté dělnice hned pomáhají královně při krmení larev. Zastrčí sosák do dírky ve vosku a předají potravu hladové larvě. Dospělé larvy se zakuklí.
Dělnice sundají vosk z larev a použijí v jiné části hnízda. Z kukel se za nějaký čas vylíhnou čmeláčí dělnice. Pohybem zadečku královna a dělnice zahřívají larvy a hnízdo. Aby mohly tuto práci vykonávat, potřebují dostatek potravy. Když je hnízdo početné, začne královna klást neoplozená vajíčka, ze kterých se líhnou samci. Některým dělnicím dozrají vaječníky a začnou také klást vajíčka. Dělnice si je však navzájem ničí.
Na konci léta dojde ke spáření samců a samiček. V domovském hnízdě dochází k totálnímu rozvratu. Mladé, oplodněné samičky si na zimu najdou úkryt. Samci a dělnice s prvními mrazíky hynou. Čmeláky v přírodě nejvíce ohrožují chemické látky, používané v zemědělství a lesnictví. Nebezpečný nešvar je jarní vypalování mezí. V plamenech tak hynou přezimující čmeláčí samičky. Čmeláci potřebují k životu pestrou krajinu a různé typy rostlin. Kvetoucí lán některé monokultury sice poskytuje dost potravy, ale jen do sklizně. Nevhodné je také nárazové kosení luk. Čmeláci totiž přijdou ze dne na den o zdroj potravy. To ohrožuje vývoj hnízda právě v době vývoje mladých matek. Péče o zachování čmeláků je jasná. V okolí monokultur nechat květnaté louky. A louky nekosit naráz, ale po částech. V posledních desetiletích ubývají v celé Evropě čmeláci. Proto Výzkumný ústav včelařský a Český svaz ochránců přírody realizují program umělých chovů tohoto hmyzu. Pánové Pavelka a Chumchal z ČSOP Valašské Meziříčí dosahují v chovech čmeláků dobrých výsledků. Jejich práce je nadějí pro zachování čmeláků v naší přírodě.