Malému savci, který obývá především naše pole, hrozí, že se dostane pod hranici biologického minima (1996). Připravil J. Pálka
Zajíce si mnozí pletou s větším hlodavcem, náleží však do čeledi savců. Mezi našimi živočichy patří v rychlosti běhu k mistrům. Živí se travinami, a proto se zdržuje především na loukách a v polních porostech, kde jsou jeho největšími nepřáteli kombajny a používané pesticidy. Zajíce ovšem ohrožují i řízené, leč nepřiměřené odstřely, s nimiž roste riziko, že jejich populace již nebude schopná se přirozeně obnovovat.
Zajíc je temperamentní a hravý živočich. Mnoho lidí si myslí, že jde o hlodavce, ve skutečnosti je to ale savec. Patří mezi stepní a lesostepní zvířata, a proto ho potkáme na polích, loukách a okrajích remízků. Spásá především traviny: chutná mu jetel, vojtěška a další zelená potrava.
Hnědá až šedohnědá srst mu umožňuje dokonale splynout s terénem. Dobře slyší, ale se zrakem je to horší. Dobrým pomocníkem je pro něj čich. Hmatové vousky mu pak umožňují pohyb po zaječích pěšinkách v trávě, sloužících mu slouží k přemísťování z místa odpočinku na pastvu. V běhu je zajíc mistr, dokáže výborně kličkovat i pelášit do kopce.
Zajíc si nestaví nory, ale vyhrabává si pouze mělké pelíšky. Tak žije i v zimě, kdy ve sněhu tato mělká lože můžeme i najít. V lednu a únoru, někdy i déle, také můžeme vidět na polích shlukování zajíců do větších skupin.
Samci pronásledují samičky a svádějí o ně komické zápasy: boxují se, až chlupy létají. Březost samičky trvá asi 40 dnů. Třikrát až čtyřikrát ročně rodí 2 až 3 mláďata na holou zem, která od narození vidí a mají srst. Mláďata jsou téměř neviditelná a chrání se tím, že jen nehybně leží. Mláďata kojí několikrát denně, jinak jsou osamocena, někteří lidé si dokonce myslí, že opuštěna. Když se jich však dotknou, samice se o ně přestane starat, opustí je a zajíci zahynou. Aby samice chránila zajíčky před liškou, pernatými dravci, divokým prasetem nebo čápem, odskakuje od pelíšku, aby zmátla pachovou stopu.
Právě mladí zajíci vykazují nejvyšší ztráty. Statisíce jich ročně hynou pod koly aut, ještě větším nebezpečím ovšem jsou zemědělské práce. Nejnže jarní orba zahubí mnoho malých zajíčků, sklizeň pícnin vytváří pro zajíce období nedostatku potravy a ti jsou tak nuceni přejít na jinou stravu, což jim způsobuje zažívací potíže. Když jezdí kombajn od okraje pole ke středu, dojde nakonec uprostřed pole k zaječím jatkám. Dlouho totiž vyčkávají a potom už nestačí utéct. A velmi zrádné je také chemické ošetření pole.
V posledních letech dochází k souběhu populačního minima se znehodnocením jeho životního prostředí, navíc v některých místech dochází k příliš velkým odstřelům. Protože vývoj zajíce probíhá ve víceletých cyklech, jeho populace není schopna se rychle obnovovat. A to je varující, zajíc je totiž významný bioindikátor.