O duši a Dušičkách
Jaroslav Achab Haidler
Působí jako herec, překladatel, fotograf a regionální politik. Studoval historii a judaismus. Fascinovala ho symbolika, tajemství, znamení a překládal nápisy na židovských náhrobcích. V divadelním prostředí začínal jako kulisák, později začal vystupovat a stal se ředitelem Činoherního studia v Ústí nad Labem. V krajských volbách v roce 2012 byl zvolen do zastupitelstva Ústeckého kraje.
O duši a Dušičkách
Takhle nějak to začalo. Ale já nechci mluvit o stvoření, ale i když možná taky, spíš v tomto čase o duši. Kolik váží duše? Je to těch 0,000001784 gramů? Nebo neváží vůbec nic? Důkaz najdeme jednoduše. Vesnický hřbitůvek během Dušiček napříč všemi spektry: věřící, nevěřící, muslim, křesťan, Žid. Jedna svíčička vedle druhé.
Důkazem, že duše nemůže nic vážit, jsou hřbitovní světélka. Kdyby se nasčítaly všechny nultiny gramů v celém lidstvu, tak by duše vážila megatunu. Proto jsem škrtal zapalovač, že i vesmír má duši.
Abychom dobře pochopili, co to duše je, a proč i vesmír má duši a jaká je ta naše lidská, je možná dobře podívat se i na židovské představy. Všechno, vesmír, kytky, kameny, mají něco jako jiskru života, energie. To je jedna věc.
Ta druhá, kterou dostal jen člověk, protože ve zprávě o stvoření je psáno, že Pán Bůh do nás duši vdechnul, to je rozum, rati? S tím se dá žít a pořád ještě bez duše. Teprve když se životní jiskra spojí s ratiem a člověk si uvědomí, že má něco navíc, tak se narodí duše a ta už je nesmrtelná. Všichni lidé, nejen Židé, říkají: „Ta jiskra životního principu, kterou jsi do mě vložil, je čistá.“
Ta nemůže nic vážit a přesto ji nesmírně potřebujeme. O to jde. Nesmírně důležité je to kvůli jedné zajímavé skutečnosti. Já jsem s tím zapalovačem nečaroval samoúčelně, ne zbytečně jsem sem tahal příběh o stvoření. Ve zprávě o stvoření se dočítáme, že Pán Bůh zformátoval člověka k obrazu svému. Asi nevypadá jak já. Navíc se dočítáme: „I učinil Bůh člověka k obrazu svému.“ Muže a ženu učinil je,
tedy množné číslo. Vesmír má duši, člověk má duši, lidé mají duši. Ta duše nemůže být jen jiskra života, moje vědomí a sobecká duše. Tím se stávám pneumatikou. Sobeckou pneumatikou. S dušičkou, která někam odejde a bude celou věčnost haleluja!
Nikoliv. Duše musí pochopit to, že se musí sjednotit s celým vesmírem. S tou duší vesmíru. To je hodně závažné. Možná právě v dnešní době. My si neuvědomujeme, my si myslíme, že naše duše je v pohodě a ta druhá duše je špatná, že jsme lepší? Nikoliv. Jestliže má vesmír duši a ta je rozprostřená v nás ve všech, tak pokud ubližuju někomu jinému, tak ubližuju vlastní duši. Teprve teď pochopíme všechny
ty tzaddiky nebo Matku Terezu.
Ono je úplně jedno, jestli někdo dělá dobro, protože vesmír byl stvořen dobrý, protože miluje Ježíše, nebo je laický kabalista, ale proto, protože to dělá, aby neubližoval své vlastní duši tím, že páchá zlo na druhých. To je potřeba si uvědomovat. A bude rozhodně lépe. Nebo přinejmenším jinak.