Miroslav Horníček tentokrát se svým kolegou, slovenským hercem, režisérem a přítelem Milanem Lasicou. ### Režie P. Vantuch
00:00:08 ZPÍVAJÍ
00:01:42 MLUVÍ SLOVENSKY Tak na zdraví.
00:01:44 Na zdraví. Počkej, máš to prázdný.
00:01:47 Na to pozor, ježíšmarjá, to by byl malér,
00:01:51 to bys mě pomluvil na Slovensku.
00:01:55 Tak hochu...
00:01:57 -Na tvoje zdraví.
-Na tvoje.
00:02:02 Kdysi jsi pil francouzské, teď jsi přešel na moravské.
00:02:07 Co se děje?
00:02:11 To francouzský, to byl trošku snobismus,
00:02:15 a to moravský, to je spíš chuť.
00:02:20 My jsme kdysi s Julom měli takový program,
00:02:24 jestli se pamatuješ, jmenovalo se to Soaré.
00:02:27 Už to bude pomalu třicet roků. Tam jsme měli takový dialog,
00:02:32 kde Julo mluvil o tom, v jakém prostředí vyrůstal,
00:02:37 že pocházel z aristokratické rodiny,
00:02:42 narozdíl ode mě, já jsem pocházel z chudé rodiny.
00:02:46 A on povídal, že každé ráno, když vstal,
00:02:51 tak měli ke snídani kaviár a Beaujolais.
00:02:58 A já mu povídám:
00:03:00 Beaujolais nemám rád, Beaujolais jsou příliš mastné.
00:03:13 A to byl kterej rok?
00:03:16 Ten první díl Soaré
00:03:19 měl tuším premiéru začátkem roku 1968,
00:03:23 to bylo u nás v Divadle Na Korze v Bratislavě.
00:03:27 Potom jsme tam měli ještě jednu premiéru
00:03:31 a potom nás odtamtud vyhodili.
00:03:35 Tam jsme byli velmi krátce, ale bylo to takové slavné období,
00:03:39 možná právě proto, že bylo takové krátké.
00:03:42 A v kterém roce jsem já vaši dvojici poznal?
00:03:45 -Pamatuješ se na to?
-Já vím, že mě zkoušíš,
00:03:49 jestli si ještě něco pamatuju,
00:03:51 ale tohle si pamatuju, na to se nedá zapomenout.
00:03:54 To bylo v roce 1959.
00:03:57 My jsme se s Julom seznámili v podstatě celkem náhodně
00:04:00 a celkem náhodou jsme začali hrát na jevišti jako dvojice.
00:04:08 Nejprve to bylo někdy v padesátém třetím roce,
00:04:12 to jsme se o sebe poprvé tak nějak otřeli
00:04:15 v nějakém takovém programu,
00:04:18 který organizoval Pionýrský palác v Bratislavě.
00:04:21 Byl to takový program, kde se spojovaly dvě tradice,
00:04:26 zkrátka na scéně sedělo okolo vatry
00:04:30 dvanáct měsíčků jako v té pohádce,
00:04:35 a z ničeho nic přišel Děda Mráz.
00:04:39 A ten přišel přímo z Kamčatky.
00:04:43 No fakt, vždyť ty to víš, nesměj se.
00:04:49 My jsme byli mezi těmi měsíci, Julo byl Marec,
00:04:54 já nevím, jestli to mám překládat, prostě Březen.
00:05:00 Jazyková bariéra ještě stále není tak veliká.
00:05:04 Tak on byl Marec a já jsem byl Jún, čili Červen,
00:05:07 takže už tehdy jsme k sobě měli poměrně blízko,
00:05:11 mezi námi seděl jenom Apríl a Máj.
00:05:13 To bylo jen náhodné setkání,
00:05:15 ale potom jsme se potkali asi po čtyřech letech
00:05:18 zase při takové zvláštní příležitosti
00:05:21 v Hviezdoslavovom Kubíně.
00:05:25 To byly recitační soutěže,
00:05:27 celoslovenské soutěže recitátorů poezie a prózy.
00:05:31 To byla tehdy taková móda.
00:05:34 Mě ve škole přinutili, abych šel do té soutěže,
00:05:38 protože museli vykazovat nějakou činnost,
00:05:41 tak abychom i z naší třídy měli někoho, kdo tam půjde.
00:05:45 A já jsem se probojoval až do finále
00:05:48 a tam jsem recitoval báseň Pavla Orságha Hviezdoslava
00:05:52 Krvavé sonety.
00:05:54 To byla taková silná protiválečná báseň.
00:05:57 A národ oboril sa na národ s úmyslom vraždy...
00:06:02 Julo na to vzpomínal a říkal,
00:06:05 že jedno oko v sále nezůstalo suché.
00:06:07 Nevím, jestli od smíchu,
00:06:10 ale zkrátka jsem zvítězil v té kategorii.
00:06:13 Julo tam také soutěžil, ale v přednesu prózy,
00:06:17 ten přednášel nějakou povídku od Čapka.
00:06:20 Tam jsme spolu začali tak nějak žertovat,
00:06:24 byli jsme tam týden a celkem nám to šlo,
00:06:27 bavili jsme tím i ostatní,
00:06:30 byli jsme rádi, že to dokážeme,
00:06:33 a když jsme se vrátili do Bratislavy,
00:06:35 tak jsme stále toužili po tom,
00:06:38 abychom mohli zase zopakovat tenhle úspěch.
00:06:41 A na konci padesátých let,
00:06:44 celkem v souladu s tím, co se dělo tady,
00:06:47 vznikala v Bratislavě divadla malých forem.
00:06:50 Tady vznikl Semafor, Divadlo Na zábradlí,
00:06:53 a v Bratislavě vznikly takzvané mládežnické dopoledne,
00:06:57 a v bývalé Tatra revui,
00:07:00 tam, kde je dnes naše divadlo Studio LaS,
00:07:03 tak tam se organizovaly takové pořady pro mládež.
00:07:07 To bylo tehdy velmi nekonvenční, hrál se tam jazz,
00:07:11 což mělo příchuť zakázaného ovoce,
00:07:13 recitovala se tam moderní poezie,
00:07:18 ale byla tam potřeba i trocha humoru.
00:07:23 Tak nás dali s Julom dohromady,
00:07:27 dali nám takový text, dialog dvou postav,
00:07:30 které se shodou okolností jmenovaly Cvok a Necvok.
00:07:35 Dost dlouho jsme se hádali, kdo bude kdo,
00:07:38 nakonec ten Cvok padl na Julu.
00:07:43 My jsme si ten dialog ale přepsali,
00:07:47 protože to byla taková komunální satira
00:07:51 a nám se to odjakživa nelíbilo,
00:07:53 tahle povolená satira, která se může zveřejnit
00:07:57 a která je namířená proti vrátným
00:08:02 a nebo přímo proti imperialistům.
00:08:07 Byly v podstatě jen tyhle dvě možnosti.
00:08:11 Tak jsme si to nějak přepsali,
00:08:14 protože nám nešlo ani tak o nějakou satiru,
00:08:17 spíš jsme tam vnesli takový trochu dada humor,
00:08:20 něco, co se nám prostě líbilo.
00:08:22 A měli jsme s tím obrovský úspěch,
00:08:25 tak obrovský,
00:08:27 že jsme to po týdnu museli zopakovat.
00:08:29 My jsme byli z toho tak překvapení a nadšení,
00:08:33 že nám lidi tleskali a že se smáli,
00:08:36 že jsme se rozhodli, že v tom budeme pokračovat.
00:08:41 A potom každou neděli jsme v tom programu účinkovali s něčím,
00:08:46 co jsme si za ten týden vymysleli.
00:08:48 A hned na začátku jsi tam přišel ty jako host programu,
00:08:53 seděl jsi v hledišti,
00:08:56 my jsme tam vystupovali a ty ses velmi bavil.
00:08:59 A pak si to i veřejně řekl, že se ti to strašně líbilo,
00:09:04 dokonce jsi to i nějak charakterizoval,
00:09:07 což bylo úžasné,
00:09:09 protože my jsme absolutně netušili, co vlastně děláme.
00:09:13 Ale nás to strašně povzbudilo,
00:09:15 to byl dokonce takový rozhodující moment
00:09:18 v tom našem profesionálním životě,
00:09:20 protože kdyby se to nebylo stalo,
00:09:23 tak je celkem pravděpodobné,
00:09:25 že bychom se tomu nevěnovali dlouho.
00:09:27 Ale jak jsi přišel ty a řekl jsi, že ano,
00:09:30 tak my jsme byli přesvědčeni, že když to řekl Horníček,
00:09:34 tak v tom musíme pokračovat,
00:09:36 to přece nejde, abychom se teď rozešli.
00:09:39 Pravda, my jsme měli svoje vzory
00:09:42 a ten vzor byl v tom klaunském dialogu,
00:09:47 jaký jste mívali vy s Werichem,
00:09:51 protože vy jste tehdy s Werichem
00:09:54 obnovili ty hry z Osvobozeného divadla.
00:09:57 Já si vzpomínám,
00:10:00 že jsem chodil do Divadla ABC na ta představení,
00:10:05 například na Těžkou Barboru.
00:10:09 Já jsem studoval na Vysoké škole múzických umění,
00:10:13 ale ne herectví, však je to vidět.
00:10:16 Studoval jsem dramaturgii a jezdívali jsme do Prahy
00:10:21 na takové zájezdy dramaturgů a budoucích herců.
00:10:24 Vždycky jsme tady byli týden
00:10:27 a každý večer jsme chodili do nějakého jiného divadla,
00:10:30 abychom toho viděli co nejvíc.
00:10:32 Jediný já jsem chodil každý večer do Divadla ABC na Těžkou Barboru.
00:10:37 Mimo soboty, to jsem šel ještě i odpoledne.
00:10:40 Ano to jsem šel dvakrát, měl jsem lístky k stání
00:10:44 a byl jsem úplně okouzlený těmi vašimi předscénami.
00:10:48 To bylo asi v osmapadesátém roce.
00:10:53 A teď se mi stala taková zvláštní věc.
00:10:57 Byl jsem v Praze v lednu o trochu déle,
00:11:01 protože jsem pracoval v Divadle Ypsilon,
00:11:04 a nemohl jsem v noci spát.
00:11:10 Nevím, proč jsem nespal, to je jedno,
00:11:13 ale poslouchal jsem rádio.
00:11:16 A tam na nějaké stanici, nevím, jestli to víš,
00:11:20 pouštějí v hluboké noci, asi tak okolo druhé,
00:11:23 tyhle vaše předscény s Werichem z Divadla ABC.
00:11:28 Já jsem to poslouchal po dlouhé době,
00:11:33 a můžu ti říct,
00:11:35 že to nic neztratilo na svém půvabu,
00:11:39 nic to neztratilo na humoru a nic to neztratilo na svojí kráse.
00:11:43 Nedá se říct, že by ty dialogy ve své době nebyly aktuální,
00:11:48 že by nějak politicky nerezonovaly, ba právě naopak,
00:11:52 ale přesto jsou tak nadčasové a tak báječné,
00:11:56 že se dá říct, že po čtyřiceti letech
00:12:00 je vnímáš aspoň tak, jako tenkrát.
00:12:05 Byl jsem jimi okouzlený stejně tak, jako tehdy,
00:12:11 dokonce jsem měl pocit, že jste ještě lepší.
00:12:28 Milane, nám nezbývalo nic jiného, než se za ty roky vylepšovat.
00:12:33 Ale děkuju ti za ta slova.
00:12:35 Já když jsem je poznal,
00:12:37 tak dělali ty svoje svazácký predpoludnia.
00:12:40 Ano, Zväzácke predpoludnia se to jmenovalo.
00:12:43 Vy jste tehdy byli studenti, středoškoláci, že?
00:12:46 Už jsme byli na vysoké škole, Julo byl v prvním ročníku.
00:12:50 Tak to už byla vysoká? Vypadali jste jako středoškoláci.
00:12:54 Já jsem byl ve třetím ročníku, Julo v prvním.
00:12:59 Oni tehdy vydávali takovej časopis,
00:13:03 kterej měl jenom jedno číslo a to si lidi půjčovali.
00:13:07 -Ano, byl to jeden exemplář.
-A jmenovalo se to Krivda.
00:13:13 -Krivda, už tenkrát.
-Ano.
00:13:16 To bylo v tom devětapadesátém roce,
00:13:19 tehdy jsem bydlel u Jula v podnájmu.
00:13:24 Zažil jsem tam nádherné chvíle s ním a s jeho otcem.
00:13:30 -Bývalý kaviárník.
-Ano, oni žili sami dva
00:13:35 a jeho otec měl obrovský smysl pro humor,
00:13:39 takže jsme se vždycky dobře bavili.
00:13:41 Vždycky se o nás staral,
00:13:44 když jsme přišli v noci nebo až nad ránem domů,
00:13:47 protože tehdy jsme často chodívali flámovat
00:13:50 po všelijakých barech.
00:13:53 To už by dneska nebylo možné,
00:13:55 ne snad proto, že bychom už byli tak staří,
00:13:58 ale proto, že všude tam, kde býval bar,
00:14:01 je dneska v Bratislavě banka.
00:14:06 Takže dneska chodíme po bankách.
00:14:10 S maskou?
00:14:13 Tehdy jsme občas přišli nad ránem domů
00:14:17 a pan Satinský se o nás vždycky ohromně postaral.
00:14:21 Jednou jsme přišli pěkně namazaný
00:14:24 a když jsme se tak okolo poledne probudili,
00:14:28 tak pan Satinský už byl v práci,
00:14:31 ale na stole v kuchyni byla připravená snídaně
00:14:35 a byl tam lístek, kde bylo napsáno:
00:14:39 Kdo je svině, ať skape. Váš otec.
00:14:47 Tam jsme spolu bydleli
00:14:50 a dostali jsme ten nápad, že budeme vydávat časopis.
00:14:53 -Krivda.
-Časopis Krivda,
00:14:56 protože tehdy byl jediný oficiálně schválený časopis Pravda,
00:15:01 a z té Pravdy jsme to ...vda vystřihli
00:15:04 a to kri..., to jsme připsali,
00:15:07 takže to byl takový opoziční plátek.
00:15:10 My jsme vlastně vůbec netušili, že to byl samizdat,
00:15:13 to tenkrát ještě nebylo v módě.
00:15:16 Tam jsme potom psali takové články a velmi prudké polemiky,
00:15:20 například mezi katolickými duchovními
00:15:24 a komunistickou stranou,
00:15:26 takové věci jsme si tam vymýšleli.
00:15:28 -A můžu to říct?
-Ano.
00:15:31 Na poslední stránce,
00:15:33 jak bývají v některých časopisech takové obrázky na pokračování,
00:15:38 je třeba obrázek a pod ním pokračování příště.
00:15:41 Tak tam bylo: Pro velký zájem čtenářů
00:15:45 uveřejňujeme na pokračování mapu Sovětského svazu.
00:16:04 Byly tam různé zprávy,
00:16:07 dokonce i zprávy ze zahraničí,
00:16:10 že nějakému fotografovi
00:16:14 se podařilo vyfotografovat odvrácenou stranu
00:16:20 Měsíce československo-sovětského přátelství.
00:16:33 Nebo že nějaký ruský atlet
00:16:36 hodil kladivem sedmdesát šest metrů
00:16:40 a kosákom osmdesát devět.
00:16:47 Kosák je srp, abyste rozuměli.
00:16:50 A u nás Srb, to je národnost.
00:16:57 V Hovorech vždycky vzpomínáme nejenom na začátky,
00:17:01 ale třeba i na klukovská léta.
00:17:04 Čím vy jste chtěl být, když jste byl malý kluk?
00:17:08 Já se pamatuju, že když jsem měl asi osm roků,
00:17:11 tak jsem chtěl být strojní inženýr, což dneska nedokážu pochopit.
00:17:16 Zřejmě se mi líbilo to spojení těch dvou slov.
00:17:20 Strojní inženýr, to se mi zdálo asi velmi důstojné.
00:17:25 A pak jsem si říkal, že když chci být strojní inženýr,
00:17:29 tak pro to musím něco udělat.
00:17:32 Nevěděl jsem, co přesně,
00:17:34 tak jsem šel do obchodu a koupil jsem si kladivo.
00:17:39 To si pamatuju, to je pravda.
00:17:42 Tak takové já jsem měl představy o strojním inženýrovi.
00:17:46 Jak vidíte, je velké štěstí, že jsem se jím nestal.
00:17:51 To ti chyběl ještě srp.
00:17:57 To byla taková touha, na kterou si pamatuju.
00:18:01 A druhá, ale to není dětská touha,
00:18:05 ta mě provází celý život a vlastně až dodnes.
00:18:10 Já bych strašně rád byl klavíristou,
00:18:15 který hrává v barech
00:18:18 a nebo aspoň v restauracích při obědě a při večeři.
00:18:22 Hrál bych různé evergreeny
00:18:26 a při tom bych si do mikrofonu jen tiše zpíval.
00:18:30 Občas mi hosti něco pošlou
00:18:33 nebo si objednají nějakou tu písničku,
00:18:36 a zase mi za to něco pošlou.
00:18:39 -Panáka.
-Ano, a já bych jim zazpíval.
00:18:42 A tohle já bych byl ochoten jít okamžitě dělat,
00:18:46 ale bohužel neumím hrát na klavír.
00:18:57 Zeptej se mě taky na něco.
00:19:01 Na co já bych se tě mohl zeptat?
00:19:04 Já se tě zeptám, jestli si vzpomínáš,
00:19:07 jak jsi nás tady v Praze prezentoval.
00:19:10 -Pamatuješ si to?
-No, prezentoval...
00:19:12 -To byly Hovory H, ne?
-No.
00:19:14 Jako dneska je tady hostem Milan, tak tenkrát byli oba, i s Julom.
00:19:19 Dělali jsme takový rozhovor v Hovorech H
00:19:23 a Julo se tenkrát vyznamenal tím, že nechal kolovat halušku.
00:19:28 Říkal: Slovenská haluška, dejte kolovat, ale vrátit.
00:19:34 Takže čeští diváci obdivovali slovenskou halušku.
00:19:40 Ano, mluvili jsme o Slovensku,
00:19:43 dokonce to vyšlo i na gramofonové desce,
00:19:47 a dodnes se potkávám s lidmi, nejen tady,
00:19:50 ale i třeba v Kanadě a ve Spojených státech,
00:19:54 odkud jsme už dvakrát dostali pozvání od krajanů.
00:19:58 A všichni si pamatují na to, jak jsme dali kolovat halušku
00:20:03 a jak jsme upozornili na zvuk slovenské banky.
00:20:08 Vyžádali si ticho a Milan povídá: To je zvuk slovenské banky.
00:20:14 Ano, vždyť jsem povídal, že slovenská banka má dobrý zvuk.
00:20:21 Tebe už pozvali krajané do Ameriky?
00:20:24 Já tam byl jednou, a to jim, myslím, stačí.
00:20:28 My jsme tam byli dvakrát
00:20:32 a poznali jsme tam zajímavé věci,
00:20:34 bylo to velmi poučné.
00:20:36 Ale bylo tam i cosi, co jsem ještě nikdy nezažil.
00:20:40 Na těch představeních byli většinou lidé,
00:20:44 kteří odsud odešli po šedesátém osmém roce a později,
00:20:47 čili ti, kteří nás už znali,
00:20:50 chodili na naše představení a pamatovali si naše dialogy.
00:20:54 A my jsme tam přijeli s těmi našimi dialogy,
00:20:58 které jsme hrávali tehdy, když oni ještě byli tady.
00:21:02 A tam se nám stala taková zvláštní věc.
00:21:05 Bylo to, myslím, v Torontě,
00:21:08 kdy po první polovině programu o přestávce
00:21:12 přišla do šatny jedna paní a povídá:
00:21:16 To je báječné, já jsem úplně dojatá,
00:21:19 ale v tom dialogu s tím telefonem
00:21:22 jste zapomněli říct tohle a ještě tohle.
00:21:26 Zkrátka bylo to poprvé,
00:21:29 kdy obecenstvo kontrolovalo herce, jestli mluví správně text.
00:21:34 Já jsem tam byl jednou, to bylo krásný,
00:21:38 a pak jsem byl pozvanej k rodákům do Austrálie
00:21:42 taky na takovýhle vystoupení,
00:21:46 a to jsem odmítl, protože to je devatenáct hodin letu
00:21:50 a přestupovat se musí
00:21:54 z jednoho letadla do druhého.
00:21:59 Já myslím, že v Sydney.
00:22:03 Ne, to už je v Austrálii, to musí být někde jinde.
00:22:07 To musí být někde v Bombaji.
00:22:11 -Ne, to bylo v Singapuru.
-No vida, v Singapuru.
00:22:15 To je na Chodsku.
00:22:17 A já jsem si říkal: Ježíšmarjá,
00:22:19 já když mám přestupovat v Český Třebový,
00:22:22 tak jsem nervózní,
00:22:24 a co já bych si počal v Singapuru?
00:22:27 To je kravina, to nemůžu.
00:22:29 Ale jednou mi někdo vykládal jednu zkušenost z cestování.
00:22:34 Moravská stařenka v šátku,
00:22:36 taková ještě téměř v kroji,
00:22:38 přestupovala v tom Singapuru, a taky nevěděla kam,
00:22:43 prostě někam, snad právě taky do Sydney.
00:22:48 Když to vyprávěla, tak říkala:
00:22:51 Tam šla taková mladá holka s takovejma plácačkama pod rukou,
00:22:56 a tak jsem se jí česky zeptala na cestu,
00:23:00 a ona mi samozřejmě odpověděla česky,
00:23:04 odvedla mě k letadlu,
00:23:07 a ona to byla Martina Navrátilová.
00:23:21 To je neuvěřitelný, že stařenka z Moravy
00:23:24 narazí v Singapuru na Martinu Navrátilovou.
00:23:27 V Singapuru byl i můj přítel a kolega Stano Dančiak,
00:23:31 člen Národního divadla.
00:23:34 On tam měl takovou velmi speciální příhodu,
00:23:37 zkrátka způsobil něco,
00:23:39 co se zřejmě stalo poprvé v dějinách.
00:23:42 Šel si do obchodu koupit džíny. A tam je zvykem,
00:23:47 že v obchodě se jedná o ceně, že se smlouvá.
00:23:53 Tak on tam vešel a povídá,
00:23:57 že by chtěl nějaké džíny.
00:24:01 Ten obchodník mu nějaké ukázal,
00:24:03 Stano ukázal na jedny a zeptal se na cenu.
00:24:08 A ten obchodník mu udal cenu
00:24:12 asi osmdesát singapurských dolarů.
00:24:17 A Stano věděl, že se má smlouvat, tak povídá: Ne, čtyřicet.
00:24:26 Ten obchodník se chytil za hlavu,
00:24:29 předvedl to divadlo, které k tomu patří,
00:24:33 a potom povídá: Šedesát.
00:24:35 A Stano Dančiak se na něho podívá a povídá: Dvacet.
00:24:53 To bylo poprvé v dějinách,
00:24:55 kdy kupující i prodavač šli s cenou dolů.
00:25:01 A ten obchodník byl z toho tak šokovaný,
00:25:04 že mu to potom dal za patnáct.
00:25:07 A druhý den, když se Stano procházel i s manželkou
00:25:11 po té ulici, kde byl ten obchod,
00:25:14 tak jakmile je ten obchodník uviděl,
00:25:17 tak rychle stáhnul roletu.
00:25:25 My jsme byli s rodinou a s kamarádama v Bulharsku
00:25:30 a šli jsme po...
00:25:34 Jak se jmenuje hlavní město Bulharska?
00:25:37 -Sofia.
-Ano, Sofia.
00:25:40 Narozdíl od Lorenové je to hlavní město Bulharska.
00:25:47 Šli jsme po Sofii
00:25:50 a tam měli za výlohou takový hedvábný šátečky.
00:25:54 A já jsem tenkrát nosil takový šátečky místo kravaty,
00:25:58 taková frajeřina to v té době byla.
00:26:01 Já povídám: Tenhle chci, já tam jdu.
00:26:04 A jak jim to vysvětlíš, ptá se moje žena.
00:26:07 No prostě na něj ukážu, co budu vysvětlovat.
00:26:10 Tak jsem tam vešel a povídám mu,
00:26:13 že bych chtěl tohle, ten šáteček.
00:26:19 Prodavač na mě takhle kouknul,
00:26:22 sundal mi sluneční brejle, zaplatil mi a já vypad.
00:26:29 A manželka mi povídá: Kde máš šátek?
00:26:32 No nemám, povídám, ale taky nemám brejle.
00:26:37 To byl nejrychlejší obchod, kterej jsem v životě podniknul.
00:26:41 Takhle jsem já přišel v Moskvě o boty.
00:26:46 Já jsem v Moskvě byl jednou,
00:26:50 a dokonce jako host Arkadije Rajkina,
00:26:53 jejich národního umělce.
00:26:56 Já jsem dělal v Divadle ABC jeho hru Tři pomeranče,
00:27:00 kterou jsem režíroval a upravoval,
00:27:03 a on mě tam pozval.
00:27:05 U nás na to nebyly prachy, tak Rajkin řek, abych přijel,
00:27:09 že on to všecko platí, hotel, obědy a tak dále.
00:27:12 Tak jsem byl u Rajkina asi tejden
00:27:15 a byl jsem u nich na obědě i na večeři.
00:27:18 A on mi říká: Měl bys vidět ještě nějaký jiný divadlo,
00:27:22 nejenom to naše, Rajkinovo.
00:27:24 Tady je taky výbornej režisér Akimov.
00:27:27 Já jsem to jméno znal, tak on mně tam objednal lístek
00:27:31 a já šel k tomu Akimovovi, to bylo městské divadlo.
00:27:36 A oni hráli takovou sovětskou konverzačku,
00:27:40 takovou velice blbou, realistickou,
00:27:43 takovej ten banální žánr.
00:27:46 A já neumím azbuku,
00:27:50 tak jsem šel po prvním jednání domů.
00:27:53 A v chodbě toho divadla mě potkal nějakej chlap
00:27:57 a povídá mi něco tou azbukou,
00:28:00 něco v tom smyslu, proč už jdu pryč.
00:28:04 A já říkám, že neponimaju po rusky
00:28:09 ale zítra že Akimov dává Čechova
00:28:14 a toho chci vidět, takže přijdu závtra.
00:28:19 Druhý den přijdu k Rajkinovi na oběd
00:28:23 a on mně povídá:
00:28:25 Tys byl včera u Akimova.
00:28:28 No, byl, jak to víš?
00:28:30 A odešel jsi po prvním jednání.
00:28:33 No. Jak to, že to víš?
00:28:36 A mluvil tam s tebou nějakej chlap a to byl Akimov.
00:28:48 A toho Čechova jsem viděl,
00:28:52 a to bylo, člověče, vynikající.
00:28:55 Krucifix, to bylo představení jak bič, nádherný.
00:29:01 Přestože už se na to dneska budeme dívat skepticky,
00:29:05 tak tam byla povídka Angrešt.
00:29:08 A tam byl pohřeb carského úředníka
00:29:11 a všichni carští úředníci tam byli v černém,
00:29:16 měli zavřené deštníky a takhle je drželi.
00:29:20 A teď byly ty ruský chorály,
00:29:24 najednou se změnila světla
00:29:27 a na ně začal padat takovej ostrej bílej reflektor
00:29:31 a oni všichni proti tomu světlu otevřeli ty deštníky a chránili se.
00:29:37 A pod tím šla melodie písně Široka strana moja rodnaja.
00:29:43 Člověče, přestože to byla sovětská píseň,
00:29:47 tak tenhle moment byl fantastickej,
00:29:51 jak ti carští úředníci se bránili.
00:29:54 A to byl jen takovej malinkej příliv tý písně,
00:29:58 která hned zmizela,
00:30:00 oni zase zavřeli ty deštníky a dál šel ten carskej pohřeb.
00:30:05 To bylo divadelně nádherný.
00:30:08 A ať už to bylo ideově tak či tak,
00:30:11 to bylo jedno, ale bylo to výborný.
00:30:13 A teď mluv ty.
00:30:16 Já jsem měl takové sny,
00:30:19 ze kterých jsem se vždycky vzbudil
00:30:23 a byl jsem strašně zpocený a vystrašený.
00:30:26 Bylo to v čase,
00:30:29 kdy jsem nejvíc obdivoval vaši dvojici Horníček - Werich,
00:30:34 ale ten sen se mi stále opakuje.
00:30:39 Představ si obrovský nabitý amfiteátr,
00:30:43 a já se najednou ocitám v situaci,
00:30:49 kdy mám jít na scénu před ty lidi,
00:30:54 a mám tam jít s Werichem.
00:30:58 Já nevím, kde se tam vzal Werich, kde to bylo,
00:31:02 ale najednou nás tam vystrčili, že máme improvizovat.
00:31:07 Takže nás tam vystrčili,
00:31:10 postavili jsme se před těch pět tisíc lidí
00:31:14 a Werich se na mě podívá a povídá:
00:31:17 Začněte.
00:31:19 A v tu chvíli jsem se vždycky s hrůzou probudil
00:31:23 a ještě teď se to někdy opakuje.
00:31:26 To jsi mi připomněl, že Werich, když se probudil,
00:31:30 tak ještě půl hodiny nevěděl, ve kterém je městě,
00:31:35 kterej je rok, jak se jmenuje,
00:31:38 prostě nevěděl nic a jenom tak tápal.
00:31:41 On mi vždycky říkal: Přijďte, Horníčku, v půl desátý,
00:31:45 a když jsem přišel v půl desátý
00:31:48 tak paní Zdeňka mi řekla, že ještě spí.
00:31:51 Nechte ho spát, povídám.
00:31:53 Já jsem si tam zatím četl, on pak přišel,
00:31:57 ale ještě hodinu nevěděl, kdo je, kdo jsem já,
00:32:00 nevěděl nic.
00:32:02 Kterej vy jste? ptal se mě. Já jsem Horníček.
00:32:07 A co děláte? Já říkám: Jsem u divadla.
00:32:11 Jo? A u kterýho?
00:32:15 A já říkám: U vašeho, pane Werichu.
00:32:18 A pak se zeptal: Dáte si vizoura?
00:32:21 A tak se pomalu dopracovával k vědomí.
00:32:25 Jednou takhle účinkoval v Plzni v tom obrovským amfiteátru,
00:32:30 kde probíhá ta slavná Porta, ten hudební country festival.
00:32:34 Přivezli ho odpoledne autem
00:32:39 a on si potřeboval po obědě lehnout,
00:32:42 což já vždycky taky.
00:32:44 Lehnul si,
00:32:46 ale oni ho probudili až v momentě, kdy měl jít na scénu.
00:32:51 Odvezli ho tam autem,
00:32:53 přivedli ho před obrovskej vyprodanej amfiteátr,
00:32:57 a on mi to pak takhle vyprávěl:
00:33:00 Horníčku, poslyšte, já jsem řek asi tři věty,
00:33:04 ani jedna nesouvisela s tou druhou,
00:33:07 a když jsem věděl, že je zle,
00:33:11 tak jsem se uklonil a povídám:
00:33:14 Promiňte, mně se neudělalo dobře.
00:33:18 To je nádherná formulace,
00:33:21 jako že dobře je ti pořád, ale někdy se ti neudělá.
00:33:25 Takže od tý doby u nás doma říkáme, že se mně neudělalo dobře.
00:33:30 To je něco podobného, jak jsi mi jednou vyprávěl,
00:33:35 co Werich hovoříval o Honzlovi,
00:33:38 což byl takový suchopár, možná až trochu vzteklý člověk.
00:33:43 Říkal o něm, že to je žaludeční vřed,
00:33:46 kterému se udělal režisér.
00:33:53 Ty jsi teď dělal sám takový krásný večery,
00:33:56 třeba toho Cyrana, kterého jsem teď nedávno viděl.
00:34:00 Tam nás bylo plno, tam jsem nebyl sám.
00:34:03 Já vím, myslím sám bez Jula.
00:34:05 Ano, bez Jula.
00:34:08 A jako dvojice chystáte něco nového
00:34:10 v tom svém stylu?
00:34:13 To je taková zvláštní věc,
00:34:15 že jsme se po patnácti letech nechali přemluvit.
00:34:19 My jsme před patnácti lety
00:34:22 z času na čas dělali takové pořady,
00:34:24 které se jmenovaly Ktosi je za dverami.
00:34:27 V jednom z nich jsi také účinkoval jako host.
00:34:30 Ale měli jsme s tím pořád těžkosti.
00:34:33 My jsme ten program natočili,
00:34:35 a oni váhali, jestli to mají vysílat,
00:34:38 potom zase váhali, jestli se má natočit další,
00:34:41 zkrátka potom to nakonec celé prasklo a ten pořad zakázali,
00:34:47 bylo toho asi deset dílů.
00:34:53 A my jsme si řekli,
00:34:55 že už v televizi radši nebudeme nic dělat,
00:34:59 abychom neměli pořád nějaké potíže,
00:35:01 a teď jsme se po patnácti letech nechali přemluvit
00:35:05 od nové slovenské televizní stanice,
00:35:08 která se jmenuje Markíza.
00:35:10 To je soukromá komerční televizní stanice Markíza,
00:35:14 a tam jsme začali dělat pravidelně jednou za měsíc
00:35:19 takové čtyřicetiminutové programy,
00:35:23 jmenuje se to Všeci sú za dverami.
00:35:31 A vypadá to tak, že jsou.
00:35:48 ZPÍVAJÍ
00:38:33 Dámy a pánové,
00:38:35 končí další pokračování Hovorů H z Paláce K.
00:38:38 Dovolte, abych ještě jednou popřál
00:38:41 všechno krásné, lepší a nejlepší panu Horníčkovi k narozeninám
00:38:45 a zároveň se rozloučil
00:38:47 i s naším milým hostem, panem Lasicou.
00:38:50 Pánové, děkujeme vám.
00:38:59 I my přejeme hodně štěstí a ve zdraví si to užijte.
00:39:03 Děkuji.
00:39:08 Skryté titulky: Miloslava Čumpelíková
Po vzájemné dohodě České televize a Kongresového centra v Praze realizoval režisér a zároveň střihač Pavel Vantuch cyklus pořadů s inteligentním dialogem Miroslava Horníčka a jeho českých i slovenských přátel – Ladislava Chudíka, Jiřího Suchého, Svatopluka Beneše, Radovana Lukavského, Jiřího Sováka, Milana Lasicy, Stelly Zázvorkové, Jiřiny Jiráskové.
