Země nepotřebuje nové kontinenty, ale nové lidi (2013). Životní příběhy cizinců, které nás mohou obohatit, mívají nečekané podoby
Obsah dílu
Pepíci
Mariusz Surosz je polský autor, který žije v Čechách a mluví dobře česky. Píše, stejně jako u nás známá hvězda polské literatury Mariusz Szczygiel, o Češích pro Poláky. Mariusz Surosz za knihu Pepíci – o ,,dramatickém století Čechů polskýma očima“, byl navržen na cenu Magnesia litera. Jde o spisovatele a historika, který žil dvě desetiletí v Krakově mezi kulturní špičkou a dlouhodobě studoval českou literaturu a české dějiny.
Průměrnému Polákovi se jeví Československo jako země selanky a anekdot, zbavená dramatických událostí a kultury hodné pozornosti. Poláci si zamilovali hrdiny knih a filmů podle předloh Bohumila Hrabala a Jaroslava Haška, a stejně se dívají i na Čechy…,“ říká autor. Mariusz Surozs (1963) díky svým schopnostem nových pohledů na české osobnosti a nové souvislosti boří vžité představy jak u Poláků, tak i Čechů. Statě věnoval důležitým osobnostem československých dějin 20. století jako jsou Vlasta Chramostová, Klement Gottwald, Milada Horáková, Milena Jesenská, Jan Masaryk, Jan Patočka, Jaroslav Seifert, František Kriegel či Milan Rastislav Štefánik.
Klaun Igor
Igor Táborský (umělecké jméno Klaun Bimbo) – jediný klaun s diplomem v Česku, v Moskvě vystudoval obor režisér cirkusového a varietního umění. Od malička chtěl být hercem, na hereckou fakultu se hlásil 3krát, vždy se dostal do posledního, třetího kola zkoušek a pak se dozvěděl, že ho nevzali. Při dalším pokusu si už dal přihlášku i na „cirkusovou“ školu, prošel na obou školách dvěma prvními koly, termín 3. byl na obou ve stejnou dobu. Celou noc přemýšlel, čemu dát přednost, nakonec se rozhodl pro cirkus. 4 roky studoval na Státní škole cirkusového umění, klaunské fakultě. Tvrdí, že ruská klaunská škola je nejlepší na světě, je tam právě hodně herectví – učili se to všechno, co herci, navíc měli klaunské specializace. On si zvolil specializaci klaun-herec (herecké etudy mezi vystoupeními ostatních umělců, cca 2–3 min., je to, jak říká, taková malinká divadelní hra). Začínal v menších ruských cirkusech (v Rusku cirkus má jinou pozici než u nás, jsou tam desítky „kamenných“ cirkusů, cirkus s maringotkami a šapitó se považuje za tu nejnižší cirkusovou „ligu“.
Tradice cirkusů přežila všechno – za komunismu to byla pro lidí jedna z mála možnosti, jak se bavit, klauni si mohli dělat z lidi a ze života „srandu“, i když ve 30. letech bylo třeba na nějakou dobu zakázané nosit klaunské atributy – červený nos, velké boty atd., aby to nepřipomínalo „buržoazní“ klauny a tak klauni vystupovali oblečení do civilu. Tím se do určité míry zlidštilo a zcivilnilo vystoupení klaunů, a když pak zákaz pominul, civilní ráz klaunství zůstal a je to vlastně to specifické v ruské klaunské škole. V divadle je podle něj herec závislý na režisérovi, jestli ho obsadí a na spoustě dalších okolností. „V cirkuse jsem dělal to, co jsem chtěl, co jsme považoval za dobré.“ Říká a dodává, že své volby stát se klaunem z povolání nikdy nelitoval a nelituje. Časem se dostal i do moskevského cirkusu, hodně jezdil do světa, tam se poprvé setkal s českými cirkusovými umělci, například s Kludskými, se kterými ho dodnes pojí blízké přátelství. Poprvé s cirkusem Kludský vystupoval v letech 1991–92. Když se v Čechách po revoluci opět „rozjíždělo“ cirkusové umění, Kludský ho jako přítele oslovil, jestli by nechtěl vystupovat s nimi. V moskevském cirkuse to už bylo tehdy volnější, podal si žádost a na rok odjel do Česka. Myslel si, že umí česky, že nebude mít problém, protože během společných turné s umělci jiných zemí „východního bloku“ ještě za totality prosil vždy Čechy, aby ho učili česky. Jenže problém byl, že všichni používali zvláštní slang složený ze všech možných slovanských jazyků. A tak když Igor Táborský poprvé vyrazil do pražských ulic zjistil, že nerozumí vlastně ničemu. A začal se učit česky.
Po skončení angažmá u Kludských se vrátil do Ruska a zůstal tam až do r. 2004, kdy opět dostal nabídku hostování v zahraničí – souběžně do Německa a do Česka. Zvolil Česko – a tvrdí, že nelituje. „Já jsem v Čechách doma a je mi tady dobře. Nikam už neodjedu a asi tu budu i pochován. Proč Česko? To prý neumí vysvětlit. Když se ve svých 12–13 letech rozhodl naučit nějaký cizí jazyk, zvolil češtinu, aniž by kdy měl s tím jazykem nebo zemí něco společného. Objednal si učebnici češtiny, protože ji v knihkupectví neměli, a když mu konečně přišla, naučil se jen pár slov: „Přijdeš zítra? Ne. Proč ne?“ – a tím výuka češtiny pro něj v danou chvíli skončila.
Igor Táborský klaunské umění provozuje už bezmála 30 let, vystupuje pod uměleckým jménem „Bimbo“, spolu se svoji manželkou a partnerkou Ljubou Simonovou tvoří dvojici „Bimbo a Ljuba“. Tato formace působí déle než 15 let. Během své kariéry procestovala téměř polovinu světa – počínaje Ruskem, dále přes Evropu, Japonsko a konče jak jinak než Spojenými státy. Samozřejmě k vidění je také v Česku. Ale i světoběžnictví jednou unaví. A tak se i Igor Táborský rozhodl usadit – samozřejmě kde jinde, než v milovaném Česku. „Synovi tehdy bylo 11 let, byl v 5. třídě, každým rokem několikrát měnil školu. Věděl jsem, že Rádio Svobodná Evropa z Prahy vysílá i v ruštině, rozhodl jsem se to zkusit. Nebylo to hned, ale nakonec mě vzali jako moderátora zpráv v ruštině – byl jsem herec, tak to nebylo tak těžké, i když jsem se musel lecčemus naučit. Pracoval jsem tam 9 let. Bylo to fajn, ale cirkus mi chyběl. A stále chybí.“