Jaromír Hanzlík vám tentokrát představí Vladimíra Menšíka, jak ho možná neznáte (2013). Režie P. Vantuch
00:00:19 Vítám vás, milí diváci. Vladimír Menšík.
00:00:26 Jsem přesvědčen, že mnohým z vás
00:00:31 se teď na tvářích rozhostil úsměv.
00:00:33 Určitě. Protože Vladimír Menšík, to bylo sluníčko.
00:00:37 My jsme se rozhodli, že tento díl nazveme
00:00:39 FENOMÉN MENŠÍK. Ano, protože Vladimír byl živel.
00:00:46 Jako oheň nebo voda. A protože jsme v archivu našli
00:00:50 několik pořadů, které se téměř nereprizují,
00:00:53 tak jsme se rozhodli, že Vladimíra představíme
00:00:56 jako moudrého, laskavého a přemýšlivého člověka.
00:01:01 Já jsem přesvědčen, že kdyby tady seděl vedle mě,
00:01:05 tak že tohle by byla poslední slova, která jsem řekl.
00:01:09 Protože Vladimír měl jednu takovou vlastnost,
00:01:12 že nikoho nepustil ke slovu. Takže já bych to viděl asi takhle:
00:01:19 Necháme Vladimíra vyprávět, necháme Vladimíra dokonce i zpívat.
00:01:25 Vladimíre - je to tvoje.
00:01:28 Já už nemám žádný soukromí. Já už jsem na sebe všechno řekl.
00:01:30 I co není pravda.
00:01:34 Já jsem se narodil v Ivančicích. Nerodila mě porodní bába,
00:01:39 my jsme s ní nevycházeli, tak tam byly jistý obavy.
00:01:43 Tak jsem se narodil v porodnici.
00:01:47 A já mám pořád něco takového nevyřešeného.
00:01:50 Moje maminka mi vyprávěla, že v porodnici jednoho dne,
00:01:53 jak přinášejí ta novorozeňata, aby je maminky kojily
00:01:56 a polaskaly se s nima, takže najednou jedna paní
00:02:01 křikla, nebo dokonce zařvala: "To není moje dítě!"
00:02:06 Teď všechny maminky koukaly a ona:
00:02:08 "Dejte mi moje dítě!" Teď tam všichni přiběhli.
00:02:10 I primář říká: "Co tady vyvádíte?
00:02:12 To je vaše dítě! Vždyť má cedulku na nožičce."
00:02:15 Ona říká: "Cedulka je správná, ale dítě ne!"
00:02:18 A teď tam takhle povykovala a museli ji dát do tohohle.
00:02:22 Teď ty maminky nechtěly dávat ty děti vůbec od sebe,
00:02:25 protože neměly tužku, tak si na ně vykusovaly
00:02:27 taková různá znamení a takový, aby si je poznaly.
00:02:32 A ta moje maminka, jak mně to vyprávěla,
00:02:35 tak já najednou po letech jsem si mnohokrát řekl:
00:02:39 "Nejsem já vyměněnej?"
00:02:41 ZPĚV
00:02:43 Kde je moje máma, kde je, kdo ji zná?
00:02:48 Někde za horama na mě vzpomíná
00:02:56 Někde za horama pro mě pláče snad
00:03:03 Kde je moje máma, k té se vždycky vrátím rád.
00:03:10 V Invančicích jsem prožíval velký kus svého mládí.
00:03:14 Já jsem taky žil v rodišti svého otce, v Hicmanicích.
00:03:18 Ale v Ivančicích, tam jsem si toho považoval,
00:03:21 poněvadž to bylo královské město a já pořád čekal,
00:03:23 že to taky něco dá. Nic!
00:03:26 Já, samozřejmě, když jsem se narodil,
00:03:29 tak ne že bych koukal: "Jé, já jsem v Ivančicích."
00:03:31 Ne. Já měl úplně jiný starosti.
00:03:34 Ale v těch Ivančicích jsem si toho začal považovat,
00:03:38 poněvadž tam byli slavní rodáci, naši předchůdci.
00:03:41 Ředitelem na škole byl ředitel Vašek,
00:03:44 což byl rodný bratr Petra Bezruče.
00:03:46 Ten tam taky asi dvakrát zajel do Ivančic,
00:03:49 pak mu tam někdo hvízdnul sako, tak už tam nepřijel.
00:03:52 No, nás tam byla spousta zázračných dětí.
00:03:55 A nelišily jsme se v těch Ivančicích.
00:03:57 Jak bylo trošku teplo, tak nám vzali boty,
00:03:59 všichni jsme měli jen klotový trenýrky, i děvčata.
00:04:02 I když nutno říct, že děvčata měla takový pufny
00:04:06 a měly to na gumičku, aby nebyly tak snadno přístupný.
00:04:09 Prostě já jsem v těch Ivančicích prožil i lásky!
00:04:13 Bohužel jsem se zamiloval do jedné dívky,
00:04:15 která byla z dvojčat. Byly k nerozeznání,
00:04:17 takže jsem vlastně skončil neslavně.
00:04:20 To je takový známý případ, jak se ptá někde v kanceláři
00:04:25 kolega kolegy: "Poslechni, Nováku, ty prý sis vzal
00:04:27 manželku z dvojčat." On povídá: "Ano, ano."
00:04:30 "Ale prý jsou ta dvojčata k nerozeznání."
00:04:32 On povídá: "Ano, ano." "Ale prý ta sestra
00:04:34 žije s váma ve společné domácnosti."
00:04:36 On povídá: "Tak ano. Pomáhá manželce s různými věcmi."
00:04:39 "No dobře, ale když jsou k nerozeznání,
00:04:41 tak jak poznáš, která je která." On povídá:
00:04:43 "To nepoznáš. To je jejich věc."
00:04:45 ZPĚV
00:04:46 Zdá se mi, že jsem motýl, který si vzal do hlavy
00:04:49 A lítat z kytky na kytku ho vlastně nebaví
00:04:52 A proto rozhodl se hned dát na čelíčko led
00:04:57 A někde někde v klidu hodlá žít...
00:05:01 Snad řek jsi víc, než chtěl jsi říct
00:05:05 To už se stává
00:05:09 Snad je to tím, že houby vím
00:05:13 Která je pravá...
00:05:17 Že se mi hlava točí - za to může volný pád
00:05:21 A tužkou na obočí chtěl bych zkusit verše psát
00:05:25 To bude všechno jenom tím, že dávno dobře vím
00:05:30 Že láska nedá lidem spát
00:05:33 Že láska nedá, nedá lidem spát...
00:05:49 Mně se dostala do ruky taková knížečka ANDALUSKÁ POEZIE,
00:05:52 kde říká dívka chlapci:
00:05:55 "Řekla jsem ti ne a ty jsi mi zbled,
00:05:58 my přec nemůžem říct vám ano hned."
00:06:02 Já jsem si řekl: "To kdybych napsal,
00:06:05 tak to přece nemůže zůstat bez odezvy."
00:06:07 Teď honem do stodoly a inkoustovou tužkou,
00:06:09 aby to bylo nezničitelný. Já byl jako od borůvek.
00:06:13 Pořád jsem olizoval tu tužku. Teď slámu.
00:06:15 Překousal jsem asi dvě otýpky slámy,
00:06:18 když najednou sám Pegas do mě vstoupil
00:06:20 a já jsem napsal jediný a nejkrásnější milostný verše
00:06:23 svýho života, když jsem miloval platonicky Přesličkovou:
00:06:26 "Že i hezký holky jako ptáci jsou.
00:06:33 Přilétnou jarem, létem odlétnou
00:06:38 A srdce moje pláče naříká
00:06:42 už, Přesličková, nemiluješ Menšíka."
00:06:45 ZPĚV
00:06:47 Ty jsi prostě jedna báseň, stále se mi o tobě jen zdá
00:06:53 Pod tvým oknem marně toulávám se
00:06:57 To je ta laa...a...a... lásky hra osudná
00:07:17 Tak tady v té brněnské budově to všechno pro vás začalo, že?
00:07:21 To začalo a taky to mohlo skončit, paní Věruško.
00:07:26 Já jsem totiž ty první zkoušky neudělal, víte?
00:07:29 Mně poslali, já nevím, co se jim na mně nelíbilo.
00:07:32 Ačkoliv trošku vím. Tam mě někdo zastavil na chodbě
00:07:35 během zkoušky a povídá: "Vy máte takovou nějakou
00:07:38 malou bradku, viďte? A předkus."
00:07:40 Já povídám: "A taky mám malý uši, skoro nic neslyším.
00:07:42 Co jste to říkal?"
00:07:44 No prostě - dělali jsme tři dny zkoušky
00:07:46 a pak mně přišlo oznámení, že bych to mohl jít zkusit
00:07:48 někam jinam, jenomže tahle škola mě strašně přitahovala.
00:07:51 Protože, všimněte si, tady kolem této budovy
00:07:53 se vždycky pohybovala strašná spousta hezkých holek.
00:07:55 Já jsem říkal: "Sem bych chtěl chodit."
00:07:57 To jsem ještě ani nevěděl, co je to za školu.
00:07:59 Tak jsem si vybral dobře. Druhý rok jsem udělal zkoušky,
00:08:02 ale byli jsme tady jenom krátce, poněvadž vznikla
00:08:04 o něco později, než v Praze Janáčkova akademie múzických umění.
00:08:07 A to už bylo v jiné budově. ZPĚV
00:08:10 Z nás každý rád nechá si o svém štěstí zdát
00:08:15 O štěstí svém zatoulaném
00:08:22 Sny odvanou, vzpomínky však nám zůstanou
00:08:30 Vraťte se k nám, na shledanou...
00:08:38 -A jak to tedy bylo tady?
-Jak to bylo tady?
00:08:41 Tak to je škola jiného druhu. Tamto byla konzervatoř
00:08:46 a tohle byla škola vysoká. To je vůbec to nejhezčí,
00:08:51 když byli herci nuceni mít vysokoškolské vzdělání.
00:08:57 Takže dívky přicházely k divadlu ve věku,
00:09:01 kdy už ani nemohly hrát Mahuleny a tak dále,
00:09:05 ale spíš takový komicky starý, že jo?
00:09:08 Ale byli jsme velice dobře připraveni do života,
00:09:11 poněvadž v tý době nebyly skripta, nebylo vůbec nic.
00:09:14 Všechno jsme si dělali sami. My jsme byli vůbec
00:09:16 takový ročníky - říkalo se BUDOVATELŮ.
00:09:18 My, co jsme si sami nepostavili, jsme neměli.
00:09:20 Dělali jsme si divadlo, když nás vyhodili z VÝSTAVIŠTĚ,
00:09:22 udělali jsme si divadlo v MARTĚ.
00:09:25 A tady někdo přišel na výborný nápad,
00:09:27 že bychom tady mohli mít takovou malou komorní scénu.
00:09:29 -Tady v budově?
-Tady v budově. Z auly.
00:09:31 Z vlastních prostředků. Já jsem v té době
00:09:33 bydlel v továrně. A poněvadž jsem původně strojař,
00:09:36 tak jsem dostal za úkol vybavit to těma různejma věcma,
00:09:38 jak je systém opon a tak dál. A spolužák Kostelka
00:09:42 byl elektrikář, tak zase tu část osvětlovací.
00:09:46 Byla slavnostní premiéra LESNÍ PANNA.
00:09:49 Dopadlo to tak, že když Kostelka,
00:09:51 kterýmu to samozřejmě nikdo nekolaudoval,
00:09:53 rozsvítil naplno všechny světla, tak zhasla celá čtvrť.
00:09:57 A já přesto, že jsme to po nocích zkoušeli,
00:09:59 a ta opona pořád nesmírně fungovala,
00:10:02 že si to i z jiných škol zkoušeli a chodili zkoušet,
00:10:04 jak to krásně jde, tak na té premiéře
00:10:06 se roztáhla jen půlka opony, čili jsme celou LESNÍ PANNU
00:10:08 odehráli na půlce toho jeviště. No.
00:10:11 A mám tady i jiný krásný vzpomínky.
00:10:13 Tady je naproti lékařská fakulta, s těmi jsme velice spolupracovali.
00:10:16 S adepty lékařství. Támhle byli farmaceuti.
00:10:18 Tady byl DŮM ARMÁDY, kde ale nebyli vojáci.
00:10:21 Tady byli výtvarníci, kteří měli možnost
00:10:24 dělat v ARMÁDNÍM STUDIU, tak nás malovali
00:10:26 v různých pozicích, víte? V pěknejch pozicích.
00:10:31 Tady dělali takový veliký triptych OSVOBOZENÍ MĚSTA BRNA.
00:10:34 Takže já jsem hned byl na barikádách,
00:10:36 hned jsem byl jako mrtvej. Vždycky půl dne jsem
00:10:38 tady někde ležel a oni si mě obmalovávali.
00:10:41 A tady je SLÁVIE, kde jsem poprvé ochutnal budvar.
00:10:43 Protože po válce bylo slabý pivo, asi šestka nebo jen dvojka.
00:10:47 A najednou dvanáctka. Tak jsme asi týden
00:10:50 chodili spíš tam než na fakultu.
00:10:52 ZPĚV
00:10:54 Hrajte mi tu mou, já to dneska platím
00:11:00 Dřív než s mou milou v tanci hlavu ztratím
00:11:08 Hrajte, hrajte dál, od čeho je máj
00:11:16 Na buben, na basu, máte na to dost času
00:11:20 Hraje česká muzika, lidičky, jak to utíká
00:11:24 Na buben, na basu, do smrti je dost času
00:11:28 A proto, hoši, hrajte dál, vždyť na to máme sál...
00:11:33 Co byste nám mohl říct tady o panu Menšíkovi?
00:11:36 -O panu Menšíkovi?
-Z dob jeho studií.
00:11:38 Že to byl ohromně šikovnej žák. A už tenkrát
00:11:42 se projevoval jako že to někdy někam dotáhne,
00:11:46 jak se to říká po brněnsku. A ono to NĚKDY už přišlo
00:11:50 a myslím, že se to bude ještě zvyšovat, ne?
00:11:53 -Já mám na pana profesora Högera takovou vzpomínku.
00:11:57 Není to možná nějak krátký, ale je to veselý.
00:11:59 Pan profesor nás učil takový masky,
00:12:02 na který často v divadelní praxi dochází.
00:12:04 My jsme uměli Číňany, vodníky, ale taky černochy.
00:12:07 Ne, ale vedle jiných, když dovolíte v tomhle tónu.
00:12:10 A my jsme dělali na 1. máje alegorický vůz,
00:12:13 že jako mládež celýho světa hledá zeměkouli.
00:12:16 Tak to byla kašírovaná zeměkoule a my kolem ní stáli.
00:12:19 Korejci a tak dále. A já hrál černocha.
00:12:21 A namíchal jsem si, podle vašeho receptu,
00:12:23 nějakou takovou zvláštní černou hmotu, která ale neschla.
00:12:27 A poněvadž jsem měl takovou bílou rubášku
00:12:29 a bílý kalhoty a ten vůz jel dlouho po Brně,
00:12:32 tak se mi chtělo, s odpuštěním, na malou stranu.
00:12:34 Teď jsem seskočil z toho vozu a zjistil jsem,
00:12:36 že ale nemůžu sám, protože to bylo pořád mokrý,
00:12:38 že bych nechal na sobě stopy, že by to vypadalo,
00:12:41 že zase jiný černoch šel zas po mně, víte?
00:12:43 Tak jsem požádal jednoho pána, jestli by byl tak laskav
00:12:46 a udělal mi takovou službu. A ten velice nerad.
00:12:48 Furt trošku jako na útěku šel a vyhověl mi.
00:12:52 Na tohle to jsem si často vzpomněl. Na neschnoucí barvu.
00:12:54 -Na to už si nepamatuju.
-Ne? Já velice dobře.
00:12:56 -Ono těch barev je totiž moc. A každá je jiná,
00:13:00 každá má jiný účinek. Některá nejde vůbec umýt, že?
00:13:03 -My vždycky, když se nám nechtělo pracovat,
00:13:05 tak jsme vždycky poprosili pana profesora Högera,
00:13:08 jestli by nám vyprávěl něco z mládí jeho bratra Karla.
00:13:11 A tak jsme proseděli část hodin, že?
00:13:14 -Tak zase to nebylo tak strašné. Tak to nemůžeme veřejně říkat.
00:13:18 Co jsem vám říkal?
00:13:20 Ani svého profesora nepustil ke slovu.
00:13:24 Vzpomínáte si na roli, kterou jste měl nejraději,
00:13:26 tady v Brně?
-Nejraději?
00:13:30 Vzpomínám si na jednu roli, o které nemůžu říct,
00:13:35 že jsem ji měl nejraději, ale nejčastěji na ni vzpomínám.
00:13:40 Protože jsem z ním dlouho měl, jak se říká - mindrák.
00:13:44 Tedy pocit méněcennosti, víte?
00:13:47 To byla taková doba, kdy se obsazovalo
00:13:50 takzvaně PEDAGOGICKY, aby si lidi zkoušeli,
00:13:53 do jaké šíře sahá jejich talent,
00:13:57 takže tlustí hráli štíhlé a naopak.
00:14:01 A já jsem v rámci tohoto pedagogického obsazení
00:14:04 dostal roli Frondóza v Lope de Vegovi. Milovníka.
00:14:10 Ale jakýho milovníka! Romantickýho.
00:14:13 Se vším všudy! Tak jak má být.
00:14:17 A můj kolega, kamarád a spolužák, krásnej kluk,
00:14:21 hrál takovýho ošklivýho vojáka-násilníka,
00:14:23 kterého já jsem mohl zahrát levou rukou! Bez líčení.
00:14:26 Snad ani kostýmovat bych se nemusel.
00:14:28 Tak jenom přijít a už bych to hrál.
00:14:31 Takže ten hrál toho ošklivýho a já hrál toho krásnýho Frondóza,
00:14:33 po kterém, jak se říká, ženy prahly.
00:14:35 A strašně jsem se na jevišti styděl,
00:14:37 poněvadž jsem cítil, že to ke mně nejde.
00:14:39 Sama jste si všimla, že mně setí takový ty,
00:14:41 že když už ženy po mně jdou, tak aby mě ubily.
00:14:44 Nebo mě přejíždí vlak na konci filmu...
00:14:46 A tak dál. Aby se se mnou nějak tak vypořádaly.
00:14:49 Ačkoliv nechápu...
00:14:51 Domníváte se, že bych nemohl hrát milovníka?
00:14:53 Já se domnívám, že ideálního milovníka.
00:14:55 Ano, ano. Ale nesmělo by to být na jevišti.
00:14:57 Povahu na to mám. Tak abych jako...
00:14:59 Já jsem se tak styděl, že jsem si potom řekl:
00:15:01 "Tady ty milostný scény jen tak přejít."
00:15:04 A tam jsou scény, kdy toho Frondóza mučí.
00:15:07 Tak hlavně na to jsem se upnul a to mi šlo nejlíp.
00:15:09 Když mě natahují na ty různý kola, na ty žebře,
00:15:11 všechno různě skřípá a já skřípal zubama.
00:15:14 A tak jsem odehrál tuhle první roli a na ni mám tuhle tu vzpomínku.
00:15:17 Já jsem totiž velice krátce potom šel z Brna
00:15:20 do vesnického divadla. To bylo takové zřízení,
00:15:22 tomu kdysi říkali MALÝ NÁRODNÍ DIVADLO.
00:15:26 Jako že jezdí národu vstříc. Jezdilo se takřka na žebřiňácích,
00:15:31 všechno si tam herci dělali sami. To bylo zajímavý.
00:15:34 A i trošičku pěkný. My jsme si sami pečovali
00:15:38 o kostýmy, o vlásenky, sami jsme si stavěli scénu.
00:15:40 Na různých malinkých jevišťátkách jako plivátka.
00:15:43 Ale lidi nás měli rádi. Tenkrát ještě nebyla televize,
00:15:46 takže jsme vlastně dost těm lidem přinášeli jako jediní kulturu.
00:15:52 ZPĚV
00:15:53 Od městečka k vesnici, od hranice k hranici
00:15:58 Stále dál nás vede touha žádná cesta není dlouhá
00:16:05 Žádná cesta není dlouhá zaprášenou silnicí...
00:16:12 Tak tady do toho ještě musím vstoupit krátkou vzpomínkou.
00:16:16 Když se točila tahle písnička, tak Vladimír Menšík
00:16:19 vždycky při každém natáčení mlel, mlel,
00:16:22 vyprávěl historky až do posledního okamžiku před klapkou.
00:16:25 A tak tomu činil i tady při tom natáčení.
00:16:28 A říkal opravdu nějaký hrozný srandy.
00:16:32 A Jiřinka Bohdalová to nevydržela a do toho bílého kostýmu
00:16:36 si prostě crnkla. A Podskalský to zastavil a říká:
00:16:41 "Prosím tě, Láďo, neblbni, nech toho. Nebo to nenatočíme.
00:16:44 Převlíkněte tu Bohdalovou. Protože ona měla naštěstí
00:16:47 ušité tři ty kostýmy, protože na konci té písničky
00:16:50 padala do rybníka.
00:16:52 Tak kdyby se to nepodařilo, aby měli.
00:16:54 Takže převlíkli Jiřinku a točili znova.
00:16:57 Podskalský řekl KLAPKA, Láďa Menšík řekl
00:16:59 nějaký děsný fór a Jiřinka si crnkla podruhý.
00:17:02 A to už se Podskalský opravdu naštval a říkal:
00:17:05 "Láďo, prosím tě, nech toho. už máme jenom jeden kostým.
00:17:08 My to nenatočíme!" Láďa říkal: "Ne, ne, podívej se!"
00:17:12 Podskalský řekl KAMERA a Menšík povídá:
00:17:16 "Jiřinko, máš dost moče?" Nenatočili to.
00:17:20 My jsme hráli velice krásnou operu od Emila Františka Buriana,
00:17:24 která se jmenovala OPERA Z POUTI.
00:17:27 Ta byla prostě z takové lidové báchorky.
00:17:32 O truhlářském synkovi, který se vydal až do turecké země
00:17:37 na nějaký inzerát, jestli se tomu tak dalo říkat,
00:17:41 tureckého císaře, který hledal šikovného řemeslníka,
00:17:43 který by mu vyrobil "cimrtáfl". Bylo to velice půvabný dílo.
00:17:50 My jsme tam ovládali veškerý árie, dvojzpěvy, co zpívali zpěváci,
00:17:57 ale mně dal Emil František Burian, což byla pro mě čest,
00:18:01 roli tureckýho císaře. Tam se lidi divili, proč právě mně.
00:18:04 Pak to pochopili, protože ten turecký císař zpíval:
00:18:08 NESROZUMITELNÝ ZPĚV A FALEŠNÝ
00:18:20 On tak vyčíhl, že já budu nejlíp kňučet.
00:18:25 My to hráli! Já to hrál strašně rád!
00:18:28 Zdeněk Seidl dělal výpravu... Bylo to prostě kouzelný.
00:18:32 Bylo to jako tak napůl na střelnici.
00:18:35 A přišel tehdejší prezident, soudruh Antonín Zápotocký
00:18:39 do divadla, my jsme byli ARMÁDNÍ UMĚLECKÉ DIVADLO.
00:18:42 Soudruh Burian byl plukovník. A teď jsme z toho byli
00:18:45 naprosto paf, poněvadž jsme to nečekali!
00:18:47 To byla nehlášená návštěva. Většinou ty návštěvy byly hlášený.
00:18:52 Tak už soudruh Burian, první trapas byl,
00:18:54 že na tom balkóně, když vítal soudruha prezidenta,
00:18:57 tak chtěl říct, že se pokusíme "v plné slávy"
00:19:01 a řekl "v plné polní". Teď přišel.
00:19:06 A soudruh Burian, jelikož znal ty chybičky v představení,
00:19:09 tak řekl: "Tam, jak je tam ten s tím slavíkem v tom,
00:19:13 tak jenom prima volte, sekunda volte ne,
00:19:15 protože oni to pak neumí, protože tam mají jiný tón,
00:19:18 nastoupit ty sbory a tak." A teď najednou
00:19:21 s náma mluvil jako s renomovanými muzikanty.
00:19:23 A sbor byli: Brabec, Haničinec a tihle ti hudební analfabeti.
00:19:29 Tak mě deprimoval, že já tam pak potom,
00:19:33 když já zjistil, že mně kromě "cimrtáflu" taky dělal do dcery,
00:19:37 ten truhlář, tak já mám zpívat:
00:19:40 "Jdi, ty zlořečená potvoro. Ty jsi mě tedy velmi zklamal.
00:19:43 Tys moji důvěru oklamal..." A takový.
00:19:46 Já už si to nepamatuju, co jsem měl říct.
00:19:49 A tím, jak to najednou všechno bylo takový napjatý,
00:19:52 tak já začal zpívat: "I ty zlořečený, ty, ty, ty.
00:19:58 Ty to budeš platiti. Platiti, platiti..."
00:20:04 A ti ti ti jsem dělal ťu ťu ťu.
00:20:07 A teď ti eunoši všichni utekli, zbabělci.
00:20:11 Já tam zůstal sám. A protože jsme měli orchestr
00:20:13 pod jevištěm a ten dirigent Pinkas nevěděl, co se děje,
00:20:17 tak jel dál. A já už jsem potom jenom dělal:
00:20:30 A druhý den jsem byl pozván k soudruhu náčelníkovi,
00:20:33 což byl Emil František Burian. Čekal jsem pokutu,
00:20:36 nebo takovou nějakou důtku s výstrahou,
00:20:38 a on se na mě velice starostlivě podíval, mateřsky, a povídá:
00:20:43 "Nemáš ty něco s hlavou?" ZPĚV
00:20:45 Líp je v noci při měsíčku s holkou špásovat
00:20:48 Nežli za císaře Pána s kvérem bojovat
00:20:52 Až mě cizí kulka zchvátí, opatrujte moji máti
00:20:56 Kdož jste mě měl z kamarádů trochu rád...
00:21:07 My jsme dělali film, kde hrála Milena Dvorská
00:21:11 takovou dívenku na stavbě mládeže, Slávo Zahradník,
00:21:14 to byl jeho první film, si ji tam namlouval.
00:21:16 A já hrál takovýho šofírka, který už měl trochu za ušima,
00:21:19 neustále nadbíhal té dívce a to.
00:21:23 A pak ji jednou pod jistou záminkou dostal do maringotky
00:21:25 a tam se pokusil ji proti její vůli...
00:21:28 se s ní tam nějak... povídat si, nebo...
00:21:34 Já mám zakázaný od manželky, abych tady říkal
00:21:37 některý cizí slova.
00:21:40 No a Milenka Dvorská upozornila režiséra Hubáčka,
00:21:44 že čeká miminko. A žádala, protože film
00:21:46 se netočí chronologicky, aby ten záběr udělal co nejdřív,
00:21:49 aby nemusela mít obavy o normální průběh toho porodu.
00:21:55 A ten režisér na to nějak zapomněl.
00:21:57 A jednoho dne povídá: "Zítra děláme tu scénu, Milenko..."
00:22:00 A ona povídá: "Ale beze mne. Já už to nemůžu riskovat."
00:22:05 Já povídám: "Tak to škrtněte." A on povídá: "Ne, přemluvíme ji."
00:22:07 Nepřemluvili. Já jsem myslel, co teď bude.
00:22:10 A přišli a povídali: "Dáme napevno kameru,
00:22:13 tam dáme slamník, na to hodíme pár toho jejího šatstva,
00:22:16 aby to trošku vypadalo, že je tam něco.
00:22:18 Já povídám: "Na slamníku?" To je poprvé,
00:22:21 kdy jsem měl hrát milovníka. Jednou už jsem ho měl,
00:22:24 to mi nabídli, ale ten byl jen v prvním obraze.
00:22:27 Ještě po titulku. Ale oni povídají. Celý film se o tom mluví.
00:22:30 Tam bylo napsáno: "Poštmistr Jouza jede k své milé
00:22:32 a na přejezdu ho přejede vlak."
00:22:36 Řekli: "Nedá se nic dělat, ta scéna tam být musí."
00:22:39 Tak já jsem ulehl na slamník. A teď to spustili.
00:22:43 Tam bylo najednou lidstva, v tom ateliéru:
00:22:47 "Menšík tam bude se slamníkem." A to mně deprimovalo.
00:22:50 Pomocný asistent povídal: "Dej jí pusinku."
00:22:54 Tak já ukousl kus slámy. "A trošku pod sukýnku."
00:22:57 A já jsem najednou vstal a povídám:
00:22:59 "Poslyš, Hubáčku, a co když mi to zůstane?"
00:23:03 On by byl vlastně právně zodpovědný za to, že já jsem zvrhlík.
00:23:07 ZPĚV
00:23:09 Márinko, buď rozumná přijď navečer za humna
00:23:14 Márinko má rozmilá, víš, co jsi mně slíbila
00:23:21 Až budem při měsíčku navracet se z lesíčku
00:23:29 Ne abys mně komoru zavřela na závoru...
00:23:36 Já se přece jenom osmělím něco podotknout.
00:23:39 Kromě toho, že Vladimír byl, jak jsme slyšeli,
00:23:42 skvělý zpěvák, byl geniální herec a vypravěč,
00:23:45 tak on měl taky spisovatelský ambice.
00:23:47 No, poslechněte si sami.
00:23:49 Já jsem měl několik takových pokusů, baví mě to.
00:23:52 Nedá se říct přímo, že by to byl můj koníček,
00:23:54 poněvadž to bych se tomu musel víc věnovat,
00:23:57 ale zkoušel jsem si napsat různý věci, víte?
00:24:00 A domnívám se, že jsem na tom líp s fantazií
00:24:03 než potom s tím řemeslem, poněvadž jsem kupodivu zjistil,
00:24:06 že je přece jenom potřeba, aby spisovatel,
00:24:09 já jsem nechtěl být spisovatel, ale aby kdo píše, měl výdrž.
00:24:13 A aby psal tak, jak myslí. A to já nedovedu.
00:24:16 Já si něco vymyslím a teď napíšu první větu.
00:24:20 Dejme tomu mám představu babičky, která jde z lesa
00:24:24 a nese si nějaký palivo. A protože vím, že to takhle
00:24:27 jednoduše nemůže být napsáno, poněvadž přeci jenom
00:24:30 čtu autory světových a zvučných jmen, že ano.
00:24:32 A obdivuju se jejich stylu, tak chci, aby to taky
00:24:35 bylo trošičku jiný. A tak napíšu:
00:24:37 "Babička jde z lesa a nese si roští."
00:24:39 To je obyčejný, to nejde. Tak: Babička...
00:24:41 ...a už jsem v přechodnících. "Babička jdavše z lesa,
00:24:44 roští si nesavše..." To je zase blbost.
00:24:48 Tak: "Babička roští nesavše z lesa šadše..."
00:24:51 Já povídám: "Babičko, jděte si s tím domů,
00:24:53 zatopte si, já se na to vykašlu.
00:24:55 Vždyť jsem herec, tak co bych psal."
00:24:57 A tak končí mý dramatický pokusy. A mám taky
00:25:00 nějaký pěkný věci, ovšem ty zatím nezveřejňuju.
00:25:04 Mně stačí, že jsem známý Parléř české mluvy.
00:25:08 Když jsem začínal jako král "ŠUMLAŘŮ".
00:25:13 My jsme jednou přijeli asi čtyři herci téhož jmenovatele
00:25:16 na postsynchrony z nějakého exteriéru.
00:25:19 Sovák tam tak seděl a povídá: "Mohl přijet jenom jeden
00:25:22 a všechno odmluvit, poněvadž ani jednomu není rozumět."
00:25:25 ZPĚV
00:25:27 Swing, to mě baví
00:25:29 Swing, to je zdravý
00:25:31 -My přece nejsme jen ňáký co zaspali čas
00:25:33 Rozbal ty fóry a ty saky ať rozdělá nás
00:25:36 Ten swing, ten jasně stoprocentně vlezlej
00:25:39 Swing, to mě baví
00:25:42 Swing, to je zdravý
00:25:45 -Ty sukně vysoukej si, mamá, a jen do toho hoho!
00:25:51 -Ber kde ber, vypoť pro psinu
00:25:54 Plnej džber děti tvejch synů
00:25:57 I tvejch dcer černý jsou jako tér
00:26:02 Dostaň se do toho - hou houpy hou
00:26:06 A jazz dnes frčí
00:26:10 Tujídiuá
00:26:12 beat, beat, beat
00:26:16 Kočky máte pré... Swing!
00:26:21 Vladimíre, ono je o vás známo, že jste takový kamarádský člověk,
00:26:24 družný člověk...
-To je známo?
00:26:27 -To je obecně známo. To vědí všichni diváci.
00:26:31 Takže tím se vlastně nabízí otázka -
00:26:33 jak se díváte na přátelství? A neodbuďte mě.
00:26:37 Na přátelství? Velice kladně. A jestli myslíte
00:26:42 mezi mužem a ženou, tak ještě kladněji.
00:26:44 No, když se podaří, samozřejmě. Já se...
00:26:49 Ono je toho málo, tak proto si člověk přátelství váží.
00:26:52 A bohužel, jak léta přibývají, jak by řekl básník,
00:26:58 tak přátel ubývá, protože některá přátelství
00:27:01 vznikají spíš společnými zájmy, že ano,
00:27:06 potom kus zájmu vezme jinochovi rodina,
00:27:10 potom jistý existenční boj a takovéhle věci.
00:27:15 Ten kruh se pořád zužuje, zužuje.
00:27:19 Pak už si nějaké přátele dáváte do uvozovek.
00:27:24 Pak, tímto mírně zaskočena, si začínáte říkat,
00:27:27 že vlastně největší váš přítel je vaše žena, vaše děti.
00:27:33 Pak vás opustí děti, tak vaše žena, že ano.
00:27:36 Pokud vám neuteče, tak potom až do smrti.
00:27:40 To je tak asi můj názor na to. Mělo by přátelství být víc.
00:27:44 Ale měli bychom pro to taky něco udělat.
00:27:46 Já sám si uvědomuju, že člověk to přátelství bere
00:27:50 jako samo o sobě, že to vznikne a už to bude trvat.
00:27:55 A je natolik sobecký, že pro to nic neudělá,
00:27:58 aby to pěstoval jako květinku, jako se láska musí pěstovat,
00:28:02 aby se změnila v trvalé přátelství mezi mužem a ženou.
00:28:06 Ale to už je, myslím, i na mě dost složitý to tady říkat.
00:28:10 ZPĚV
00:28:11 Musíme si zazpívat, my pytláci
00:28:14 Jednu hezkou písničku pro legraci
00:28:19 Doma se nám sedět nezdá
00:28:23 Hajnýho se nebojíme, ani fořta
00:28:28 Doma se nám sedět nezdá
00:28:32 Hajnýho se nebojíme, ani fořta
00:28:38 Flintu máme každý z nás, a to dvojku
00:28:43 I když je to starý krám bez kohoutku
00:28:48 Bez kohoutku, bez cylindru
00:28:52 Každý den s ní běháme po revíru
00:28:57 Bez kohoutku, bez cylindru
00:29:01 Každý den s ní běháme po revíru
00:29:07 Rodina pro herce je pomoc nebo může být taky
00:29:13 překážkou v práci?
-No, pomocník ohromný.
00:29:18 To je zázemí, to je týl. A je to taky důvod k snažení se.
00:29:22 Víte, já se domnívám, že nejen ten sám obor,
00:29:27 ve kterém pracujete, vás inspiruje,
00:29:30 ale že se taky chcete, a to je lidský,
00:29:32 před někým trošku jako ukázat, rozumíte mně?
00:29:35 Nemyslím vytahovat, vytáhnout se, ale prostě je v tom
00:29:39 i kus smyslu té práce, že to pro někoho
00:29:44 a před někým děláte a že to potom
00:29:48 i v řadách těch nejbližších najde nějaké ocenění.
00:29:52 Tady bych si dovolil Vladimíra ještě jednou přerušit.
00:29:55 A to vzpomínkou, protože Vladimír, jak jsem říkal, byl sluníčko,
00:29:59 rozdával úsměvy a radost, tak jednou v životě
00:30:03 mě přinutil k slzám. Opravdu jsem plakal.
00:30:08 A to bylo v okamžiku, kdy zahajoval výstavu svojí ženy,
00:30:13 milované Olinky Menšíkové, která vyšívala obrázky.
00:30:19 A on tu výstavu uvedl takovým holdem své ženě.
00:30:26 Tím, že říkal asi něco v tom smyslu:
00:30:30 "Zatímco já jsem se toulal s kamarády po hospodách mezi prací,
00:30:35 tak moje Olinka seděla doma a vyšívala krásný obrázky,
00:30:39 které právě dneska večer uvidíte."
00:30:42 On to samozřejmě řekl po menšíkovsku, vtipně,
00:30:47 ale pointa byla natolik dojemná, že jsem plakal nejenom já,
00:30:50 ale všichni ostatní, kteří jsme toho byli zúčastněni.
00:30:54 A prosím, tady jsem si přinesl jeden obrázek Olinky Menšíkové.
00:30:58 A takové obrázky ona vyšívala v okamžiku,
00:31:01 kdy ten Láďa buď pracoval, nebo se veselil někde jinde.
00:31:06 Dvě hrdličky - rodina.
00:31:09 My máme velice těžký povolání, protože naším materiálem,
00:31:12 se kterým pracujeme, je naše tělo, a to, jak víme, je zranitelný.
00:31:16 I ta dušička někdy dostane zabrat.
00:31:19 A ještě jedna stránka věci je tu zajímavá.
00:31:22 Že my to, co vyrábíme zároveň taky prodáváme.
00:31:27 Čili my, když uděláme zmetka,
00:31:30 tak se mám to opravdu velmi špatně prodává.
00:31:36 -Tati, táto!
-No?
00:31:42 -Kam jdeš?
-Já jdu tam, Ondro.
00:31:49 Já jsem se rozhod.
00:31:56 Já už totiž nemůžu.
00:32:00 Já ti děkuju, žes mi pomoh, žes do mě nekop.
00:32:06 Za to, že jsem tobě i mámě přinášel zatím jen samé starosti.
00:32:14 Poslechni, já jsem ti vlastně nikdy nevyprávěl,
00:32:18 proč jsem začal pít, viď?
-To už je jedno.
00:32:23 Teď už na tom nezáleží.
-No jistě. Já to taky špatně řek.
00:32:27 Ne, proč jsem začal pít. Nakonec - to se říká.
00:32:30 Když chce někdo pít, tak si vždycky důvod najde.
00:32:33 Kdy jsem začal pít. A to je, myslím, dost důležitý.
00:32:36 Protože když jsme s mámou dostali tenhle ten byt, víš,
00:32:40 tak nás k sobě vzal strejda Karel...
00:32:44 ...a to byl vlastně takovej kámen úrazu.
00:32:47 Já jsem se tam nikdy, od samýho prvopočátku necítil dobře.
00:32:50 Já se tam cejtil jako v nějakým hotelu,
00:32:53 ale kde nemáš zaplacený účet, kde tě pořád upomínají, víš?
00:32:56 Jak kdybych byl v učení. Víš, jak on je na všechno
00:32:59 takovej puntičkář, támhle mě napomínal,
00:33:02 to se mu nezdálo dost dobrý. A já snad,
00:33:04 abych mu ten pořádek tak nějak narušil, tak na just,
00:33:07 z takovýho nějakýho furiantství jsem se prostě občas napil.
00:33:12 Teda v domnění, že když budu chtít, tak toho nechám,
00:33:16 ale neměl jsem pravdu. Pak mně umřel táta
00:33:23 a ve mně jak kdyby se něco protrhlo.
00:33:27 Já už to nemoh vůbec zvládnout. ZVONÍ ZVONEK
00:33:30 No, už je tady.
00:33:32 Prosím tě, zatelefonuj mámě. Hned teď.
00:33:37 Tohle jí dej.
00:33:43 -My za tebou s mámou přijdem, jo?
-Děkuju.
00:33:52 Mě dneska v noci něco napadlo. Že když má člověk
00:33:58 někoho doopravdy rád, tak je to snad
00:34:05 ta největší věc na světě, která ho může potkat.
00:34:18 A teď se ještě musím k něčemu přiznat.
00:34:21 Že Láďa mě nerozplakal jenom jednou při té výstavě.
00:34:25 Když jsme točili tuhle scénu, tak mě tehdy
00:34:29 Láďa opravdu hluboce dojal.
00:34:32 Jako teď, když jsem ji znovu viděl.
00:34:36 Byl to geniální umělec. Ale abychom nekončili smutně!
00:34:39 Jsou to Úsměvy.
00:34:42 Láďo, zazpívej nám ještě jednu na konec.
00:34:45 -Až obroste nás mech...
-Nebo chaluhy...
00:34:48 -A budem kvílet ech...
-Vpřed, neduhy
00:34:51 -Páni, chytnem druhej dech...
-To budete koukat
00:34:57 -A až k nám za pár let...
-Staň se, osude
00:35:00 -Začnou říkat KMET...
-Toho nebude
00:35:04 Páni, chytnem druhej dech
00:35:10 Buď jak buď, vypnem hruď, zas dostenem glanc
00:35:17 -Duch par exelence a kostra paráda nostra...
00:35:23 -To není neslušné, nýbrž latinské slovo
00:35:25 -Až obroste nás dech...
-Chytnem druhej dech
00:35:31 -Všem se nezaleknem...
-Klíďo píďo řeknem
00:35:37 -Nám dech stačí, ať stárnou mladší
00:35:44 My mládnem, koukej - pořád jsme OK!!!
00:35:52 -Copak OK, to jo, ale co tahle ta?
-Já vím, ty myslíš skleróza.
00:35:57 -No.
-Ta se musí to...
00:36:00 -Myslíš zamlčet.
-V mým případě zamlčet.
00:36:03 V tvým spíš ukecat.
-Říká se ucekat.
00:36:06 -No jo, píše se to ucekat, ale čte se to ukecat.
00:36:11 A věř, že hlavní věc je chytit druhej dech.
00:36:13 -To mně povídej. Já na ten druhej dech
00:36:16 jedu už několik let. Podívej!
00:36:18 Buď jak buď, vypnem hruď, zas dostenem glanc.
00:36:25 -Duch par exelence a kostra paráda nostra...
00:36:30 -Tohle to je latinsky!
-Děkuji.
00:36:33 Až obroste nás mech chytnem druhej dech...
00:36:53 Skryté titulky: Alena Fenclová Česká televize 2013
Vladimír Menšík, komediální herec, bavič, nedostižný průvodce silvestrovskými pořady – to je tvář, kterou dobře známe a máme rádi. Ale je i méně známá Menšíkova tvář, řekněme občanská, meditující, rodinná. A je taky Menšík – zpěvák. Tuto hercovu podobu se pokouší odhalit Jaromír Hanzlík.