Společně s J. Hanzlíkem se podíváme na to, jak spojením divadla, filmu a rozhlasu vznikaly první televizní programy (2013). Režie P. Vantuch
00:00:20 Vítám vás, milí diváci.
00:00:24 Dnes si zavzpomínáme na začátky vysílání pro děti
00:00:27 a první odvysílaná divadelní představení.
00:00:30 Jak vlastně tedy televize vypadala?
00:00:33 Obrazovka byla velká jako dopisní obálka,
00:00:36 vysílalo se jenom několikrát týdně
00:00:39 a diváci by se dali počítat na stovky.
00:00:42 No a tvůrci? Televize žádné neměla.
00:00:45 Musela si je přetahovat z divadel, z rozhlasu, z Barrandova.
00:00:50 První skuteční televizáci byli mladí absolventi uměleckých škol.
00:00:55 Z divadelní akademie například přišla
00:00:58 Eva Sadková a Antonín Moskalyk.
00:01:01 A z filmové akademie přišel například František Filip.
00:01:07 František Filip zůstal televizi věrný až do dnešních dní.
00:01:10 A já jsem šťasten, že přijal mé pozvání a je tady s námi ve studiu.
00:01:15 Ahoj, Františku. Prosím tě, zajímá mě jedna věc.
00:01:18 Ty jsi jako jeden z prvních opravdových televizáků,
00:01:21 jak jsem řekl, ale vím,
00:01:23 že jsi tehdy dostal nabídku na Barrandov.
00:01:25 Co tě tak na televizi uchvátilo, že jsi jí dal přednost?
00:01:29 Samozřejmě peníze. Najednou někdo zavolal z televize
00:01:34 v roce 53, na konci: "Heleďte, co děláte večer?"
00:01:39 Myslel jsem, co mají na mysli: Jestli byste tady
00:01:42 nemohl zaasistovat při večerním vysílání."
00:01:45 Tak jsem se prvně dostal, na jaře v roce 54
00:01:49 do televize, tak jsem čuměl, co se to tam vůbec děje.
00:01:53 A hlavně jsem dostal 60 korun! No tak proto!
00:01:57 Při stipendiu, které jsem měl 360,
00:02:00 tak za večer dostat 60. A říkali: "Nemohl byste ještě jednou?"
00:02:05 Tak jsem říkal, že přijdu a přišel jsem.
00:02:09 A on zase nepřišel režisér, tak jsem to střihnul za něj.
00:02:12 Byly to jednoduché věci, byla tam hlasatelka
00:02:15 a jenom nějaký filmový ty, ale dostal jsem zase balík.
00:02:21 Tak tím mě to draplo.
00:02:24 Ale pozor! Pro mě to bylo zajímavý.
00:02:27 Řekl jsem si: "Člověče, než se na Barrandově
00:02:29 dostaneš k lisu, když tam nastoupíš,
00:02:31 tak kdoví co bude." A tady se člověk mohl rozkoukávat,
00:02:34 poznávat osudy, lidi, tak jsem tam hupsnul.
00:02:38 V legitimaci jsem měl jediné razítko - Československý rozhlas.
00:02:43 Tenkrát jsem měl na smlouvě Československý rozhlas
00:02:47 a pod tím drobounkým písmem "Televisní studio Praha".
00:02:53 Tak to jsem tam měl
00:02:55 a celý život jsem s tím razítkem vydržel.
00:02:58 Františku, já si pamatuji ze svého dětství -
00:03:00 v televizi byla jedna pohádka, která byla strašně slavná
00:03:03 a ty jsi byl jejím režisérem. A těch pohádek bylo.
00:03:07 A ta se jmenovala Tlustý pradědeček a páni detektivové.
00:03:13 Blázne, já jsem s ním absolvoval FAMU!
00:03:16 Převzaté představení z Brna. Tady se to nastudovalo,
00:03:21 secvičilo ve studiu, byla to opereta.
00:03:24 60 hudebních vstupů. Tenkrát byly tři magnetofony.
00:03:27 Tři proto, že to šlo rychle za sebou
00:03:30 a oni by to nestihli nastavit. Takže první, druhý, třetí.
00:03:35 Zatímco jel jeden, pouštěli si to zrychleně
00:03:39 do sluchátek, nastavili další číslo a tak dále.
00:03:42 Rozjelo se to a já šťastný. No, šťastný - zaujatý.
00:03:46 A najednou, představ si, ten tlustý pradědeček,
00:03:50 hrál ho pan Poláček z Brna, starý pán.
00:03:54 No, zlatý, výborný, ale on najednou chudinka přeskočil
00:03:58 asi deset stránek. Živý vysílání!
00:04:03 Tak jsem řekl: "Jéje, jéje." Rychle jsem zalistoval
00:04:06 ve scénáři, všichni tam text našli,
00:04:10 aby ten skok napravili. Ale co se teď dělo!
00:04:14 Na třech strojích měli nastavené ty hudby.
00:04:17 A tak rychle přejížděli, aby to nastavili
00:04:22 a teď, představ si, když už se to zase hezky rozjelo,
00:04:24 ten pan Poláček si vzpomněl a bylo mu to líto,
00:04:27 že přeskočil tolik stránek, že to musí vrátit.
00:04:29 A tak se šikovně vrátil a já jsem zase zařval:
00:04:33 "Strana 16!" Teď ti to vraceli...
00:04:37 A navzdory tomu všemu se to odvysílalo,
00:04:40 televizor měli půjčený na katedře na FAMU,
00:04:44 státnicová komise, protože tenkrát televizor neměli doma televizor
00:04:49 ani Vávrové, ani... Wasserman, zlatý tatínek.
00:04:53 Říkám táta to byl náš, Wasserman, režisér,
00:04:56 můj hlavní profesor. Takže ti to shlédli díky tomu,
00:05:00 že si půjčili televizor, a já jsem kupodivu
00:05:03 i s tím absolvoval.
00:05:05 Franto, ty jsi jedním z opravdu mála pamětníků začátků.
00:05:09 Mnoha, mnoha. Jak to?
00:05:11 Blázne, ty myslíš, že já jsem to dal dohromady?
00:05:13 To jsem si teď uvědomil, když jsem sem jel,
00:05:16 tak jsem koukl - o čem my tam budeme povídat?
00:05:19 Tak jsem šáhl po albu, který tam mám.
00:05:23 Tak jenom nahlídni. Tam jsou dětský, tady mám tatínka.
00:05:28 Je, hele, to musíš vidět. To jsou právě lidi,
00:05:31 kterým vděčím za všechno, s kterými jsem...
00:05:34 Schválně, jestli mě tu najdeš. To je Áda Navara, kameraman.
00:05:38 Ano. Toto je Jindra Novotný.
00:05:41 A ten mladík se sluchátky na uších, to jsem já.
00:05:45 Tady jsme Tři chlapi v chalupě. My jsme toho zažili.
00:05:49 Tady Jarda Dietl - to je furt něco.
00:05:52 Jé, tohle to! U toho jsi byl.
00:05:55 Hádej, co to je? Jé, ano. To jsem...
00:06:00 Ano, já když jsem byl malej kluk, bylo mi 10 let,
00:06:05 tak moje máma nastoupila do Československé televize
00:06:08 jako asistentka režie 1. září 1957.
00:06:12 Ona mně asistovala.
-Tobě?-Mně.
00:06:14 A ona mě brávala, když potřebovali nějaké děti,
00:06:18 tak mě brávala do televize. A já si pamatuju,
00:06:22 že tady v tom Duchcovském viaduktu jsem přiběhl,
00:06:25 běžel jsem po tom nádvoří a volal jsem:
00:06:27 "Četníci, četníci jdou." A já jsem říkal:
00:06:29 "Z tohohle hocha někdo bude. To bude velký herec. A taky jo."
00:06:34 No, vidíš to. A víš, co je na tom zajímavý, Františku?
00:06:37 U toho bychom se mohli zastavit. Že všechny ty dekorace
00:06:40 jsou malovaný. To je ruční práce pana Voláka.
00:06:44 Hochu, Volák, ten dvojhlasně hvízdal.
00:06:47 Maloval a dělal dokonalý pozadí za oknem, tam byla Praha.
00:06:52 Ale pozadí. Tohle všechno je namalovaný!
00:06:55 To byl zázrak, co ti lidi tenkrát...
00:06:57 My jsme si poradili se vším! Františku je moc dobře,
00:07:00 že sis přinesl tyhle ty fotografie,
00:07:02 protože na nich je krásně vidět,
00:07:05 jak to tehdy v té Měšťanské besedě vypadalo.
00:07:08 Že na těch pavlačích, jak vidíme, stály ty strašně velikánský lampy,
00:07:12 který tak strašně žhnuly a bylo tam horko.
00:07:15 Tady už naštěstí na těch pavlačích nejsou partaje.
00:07:18 Já, když jsem prvně nastoupil do televize,
00:07:21 tak jsem vstupoval do redakce dětského vysílání
00:07:24 přes předsíň, černou, tmavou, tam nebyly okna,
00:07:28 kde v oblacích páry nad neckama paní Lapáčková
00:07:33 na valše tvrdě pracovala.
00:07:35 Já jsem se jí vyhýbal, ona po mně loupla zlým okem,
00:07:39 poněvadž jsme se jí tam vecpali, ale my jsme neměli kam!
00:07:43 Tak tam jí jednu cimru sebrali a tam jsme byli.
00:07:46 Františku, ty jsi měl štěstí, že ač jsi byl mladík,
00:07:49 tak jsi pracoval s tehdy už opravdu vyzrálými herci.
00:07:53 To byl ten Dürenmatův Malér. Hochu, to bylo nabitý.
00:07:58 To byl Štěpánek, Pešek, Pivec...
00:08:00 Naše hra je snad trochu zvláštní.
00:08:04 Spočívá v tom, že si večer hrajeme na svá bývalá povolání.
00:08:07 -Ano? Tomu dobře nerozumím.
00:08:10 -No... Já jsem býval kdysi soudcem.
00:08:14 Pan... státním zástupcem, pan Kemr obhájcem.
00:08:18 A tak si prostě večer hrajeme na soud. -A tak!
00:08:21 -Tak zrovna předevčírem jsme zde měli poslance,
00:08:25 který měl ve vsi předvolební řeč a zmeškal poslední vlak.
00:08:28 Odsoudili jsme ho k 14 letům káznice
00:08:32 pro vyděračství a úplatkářství.
-To je náramně přísný soud.
00:08:37 -Na tom si zakládáme.
00:08:41 Představ si, že jsme se poprvé sešli při čtený zkoušce
00:08:45 a teď to Štěpánek tak jako říkal, četl si to polohlasem,
00:08:50 Hrušínský ten konec uplivoval a Pivec to říkal zpaměti.
00:08:56 Oni po sobě koukali. Pivec je šprt!
00:08:59 A on to uměl celý! A já už jsem věděl, co se bude dít.
00:09:04 Ten Pivec, tomu to nabíralo zezadu, červeň se mu hrnula do hlavy -
00:09:09 věděl jsem, co přijde, protože jsem ho dost znal.
00:09:13 Taky jo. Nakonec se zvedl a utekl!
00:09:17 Večer mi volá:
00:09:18 "Já to dělat nebudu. Nemůžu to dělat.
00:09:20 Vždyť se mi smějí! Vždyť jsi to slyšel!
00:09:23 Oni se mi smějí proto, že jsem nejlepší a že to umím zpaměti!
00:09:27 A oni se mi smějí." Já jsem říkal:
00:09:29 "Ale, Jeníčku, když to takhle umíš" my jsme si tykali,
00:09:35 měli jsme se rádi,
00:09:37 já ho snesl a on mě taky, to bylo zajímavý,
00:09:40 "já to dělat nemůžu, nebudu, s nima namůžu!"
00:09:44 Já jsem říkal: "Tak se nemusíte sejít.
00:09:46 Já to tak vymyslím." A taky jsem to vymyslel,
00:09:50 že tam byli ve velkých detailech. On říkal: "Je to možný?!
00:09:53 Já říkám: "Je to možný." Ani jednou se s nima neviděl.
00:09:57 A potom přišlo studio a on seděl extra za rohem.
00:10:03 Seděl v dekoraci! A vybaloval to, vybaloval.
00:10:08 A ty situace ve studiu? Ta kamera najednou z něj
00:10:11 musela jít taky jednou vedle, na Högera.
00:10:17 Rozčílil se: "Jak to myslíš? To je moje kamera.
00:10:23 A to brněnský médium najednou..."
00:10:27 No prostě jsem to všechno dal dohromady.
00:10:31 Pivec byl geniální, Hrušínský za to dostal
00:10:35 státní cenu - bylo to špičkový.
00:10:37 Franto, když se dneska ohlídneš zpátky na ty svoje
00:10:39 úplný televizní začátky, tak jsou to určitě
00:10:43 hezký vzpomínky, viď? Na ta léta vzpomínám s povděkem,
00:10:46 že jsem se k tomu dostal a že jsem měl kolem sebe
00:10:50 tolik lidí, kteří to milovali stejně jako já.
00:10:53 Bylo to hezký. Ale mě zajímá to,
00:10:56 že když to tehdy všechno začínalo,
00:10:59 tak se všechno budovalo na koleně.
00:11:01 A to nadšení mezi těmi lidmi byl u toho cítit.
00:11:06 Ten byl cítit skrz naskrz. Tam přišel
00:11:09 nějaký pan rekvizitář - prostý, zlatý člověk
00:11:13 a viděl, jak jak kameramani a některý herci
00:11:18 se umí šikovně mezi těmi kamerami motat,
00:11:21 postřehl, když nemají být vidět, že se sehnou po objektivem,
00:11:25 podlezou a jsou pryč a nikdo nic nenarušuje.
00:11:30 On to postřehl a vzpomínám si, že najednou ve velkým celku
00:11:33 v záběru vzatu prošel pomalu skrčený pán před záběrem.
00:11:40 Tak vidíš, to jsou ty učednický léta.
00:11:44 A já jsem taky při živém vysílání měl příležitost
00:11:47 udělat něco na film. A udělal jsem loutkovou pohádku
00:11:52 Čertův mlýn. A to jsem dělal strašně rád,
00:11:55 protože to bylo výborně obsazený
00:11:57 a hlavně jsem tam potkal Vlastu Buriana.
00:12:01 Mluvil čerta. Ten už byl na tom tak špatně,
00:12:04 že paní s ním šla se scénářem a prstíčkem mu ukazovala,
00:12:08 jak to jede, co má říkat. Tak on:
00:12:14 Zavrčel, ale furt byl dokonalý čert.
00:12:17 Bek, který si s ním povídal, ten byl odbouraný.
00:12:21 Furt řval, padal pod stůl. A Burian při tom všem řekl:
00:12:27 "Co se furt směješ?!" Jako čert. Prostě ho sprdnul.
00:12:32 "Směješ se jako blbej." Tak mu to všechno řekl
00:12:35 a ten úplně spadl pod stůl. A dohráli.
00:12:37 Takový byl život.
00:12:41 (Burian) Červe pozemský, co tady chceš?!
00:12:45 Zmiz! Nebo tě na kaši roztrhám!
00:12:53 Co koukáš na strop?
00:12:56 (Bek) -Čekám, jestli tě ještě kousek spadne.
00:12:59 -I hrome, snad jsem celý?
-Rohy ti přiletěly
00:13:03 i ocas chlupatý, jen filipa jsi nechal u táty.
00:13:13 Pro televizní vysílání je velmi důležitý zvuk.
00:13:17 A toto je historický mikrofon zvaný "účko",
00:13:20 který ještě dnes funguje.
00:13:24 Ten byl zavěšen na takzvané šibenici.
00:13:27 A všechno se ovládalo tady vzadu. Historie.
00:13:31 A dnes se zvuk snímá na toto.
00:13:36 Toto je dnes snímač zvuku. A tady je vysílač.
00:13:43 A jak tuto historickou záležitost, tak tento moderní mikrofon
00:13:47 ovládala paní Svatva Hrubcová, což je můj dnešní host.
00:13:52 Je to legendární zvukařka České a Československé televize.
00:13:57 Já vás tady velice srdečně vítám.
00:13:59 Děkuju, pane Hanzlík, je to od vás báječný.
00:14:02 Děkuju moc. Paní Svatavo,
00:14:04 by jste přišla do televize z rozhlasu.
00:14:07 Někdy na přelomu roku 55 a 56. Ano, přesně tak.
00:14:10 Ale přišla jste jako odborník. Už jste za sebou měla...
00:14:14 Šest let praxe. Šest let praxe v rádiu.
00:14:17 To znamená, že jste přišla s řemeslem.
00:14:21 Kdežto ti, kteří přišli do televize dělat obrazovou stránku,
00:14:25 tak to byli novici. Oni se to teprve učili.
00:14:27 Ano. Ano.
00:14:31 A začínala naše spolupráce s kameramany.
00:14:33 A tam to zpočátku nebylo zrovna jednoduchý.
00:14:36 Ale pak taky pochopili, že když zasvítí špatně
00:14:42 a my se nedostaneme s mikrofonem k interpretům,
00:14:44 tak se těžko někdo doví, kdo je vrah.
00:14:47 Ano, ano. Ale to, co vám, zvukařům,
00:14:49 ztěžovalo práci, nebyli jenom kameramani.
00:14:52 To přece tehdy bylo celé to prostředí.
00:14:55 To byly stísněné prostory. Opravdu prostředí a prostor.
00:14:58 Protože ten prostor byl pro požadavky tvůrců
00:15:02 opravdu malý. Tam jsme se museli stěsnat -
00:15:07 zpravodajci, dětské vysílání, počasí, hlasatelky
00:15:12 a ve finále samozřejmě i inscenace.
00:15:15 A k realizací inscenací s počátečními úspěchy
00:15:19 přistupovali režiséři se stále většími požadavky.
00:15:25 V situaci, kdy režisér realizoval inscenaci
00:15:30 o Egonu Erwinu Kischovi měl ještě podporu v architektovi,
00:15:36 který vytvořil zcela uzavřený prostor
00:15:40 pro jednu scénu. Kameramani si nechali
00:15:43 chytře udělat malé sklápěcí otvory...
00:15:48 V dekoraci.
00:15:50 Neboť nebyli schopni ten prostor pojmout.
00:15:54 A o mně se vůbec neuvažovalo. A když jsem se dozvěděla,
00:15:57 jak to mám udělat, tak mi bylo řečeno:
00:16:00 "Nějak to zvládneš." No zvládla jsem to tak,
00:16:03 že jak třeba vidíte dekoraci tady za námi,
00:16:07 tak jsem požádala architekta a stavbu,
00:16:10 aby postavili za tou dekorací vysokou lávku
00:16:14 a požádala jsem mikrofonistu, jestli bude ochoten
00:16:18 pracovat takhle vysoko s bambusem.
00:16:21 To je tyč, která má na konci mikrofon.
00:16:25 Vylezl tam po štaflích nahoru, nazkoušeli jsme,
00:16:30 všechno bylo bezvadný, těch 50 minut
00:16:32 šlapalo všechno báječně a když jsme se blížili ke konci
00:16:36 a zbýval nám asi ještě 5minutový záběr
00:16:40 v té uzavřené dekoraci, já jsem byla úplně beznadějně...
00:16:47 Prostě bylo to tragický, neměla jsem zvuk.
00:16:50 Skončilo vysílání, vběhla jsem plna rozhořčení
00:16:54 do studia a spatřila jsem, že mikrofonista
00:16:59 je přes tu dekoraci předkloněn a bohužel byl v bezvědomí.
00:17:03 Ale proč. Protože v tu dobu se
00:17:05 strašně moc svítilo a on měl za zády, vlastně za hlavou
00:17:09 silný reflektor, který vydával ohromné teplo.
00:17:15 A on to nezvládl a omdlel. A takhle jsme dopadli.
00:17:18 Byla zavolaná záchranka, oživovali jsme ho
00:17:22 a naštěstí do dopadlo dobře.
00:17:25 Tak tahle historka krásně dokresluje tu situaci
00:17:28 ve studiu v Měšťanské besedě. Ale nebylo to moc veselé.
00:17:32 Jistě tam najdete nějakou veselejší příhodu.
00:17:35 Já si vzpomínám na to, když jsme vysílali živě
00:17:38 inscenaci Hadriána z Římsů. Já jsem prostě zase byla
00:17:43 neuvěřitelně iniciativní a chtěla jsem se předvést,
00:17:46 že i v té době kamenné vytvoříme echo.
00:17:51 A zjistila jsem jediný dostupný prostor,
00:17:54 který je prázdný - pánské toalety ve studiu,
00:17:58 které patřily stavbařům. Požádala jsem je,
00:18:02 jestli by byli tak laskaví, že tam natáhneme kabely,
00:18:05 velikou bednu reproduktorů, na druhou stranu mikrofon -
00:18:08 chodilo to, znělo to úplně přepychově.
00:18:11 Na dveře jsem dala plakátek BĚHEM VYSÍLÁNÍ NEPOUŽÍVAT.
00:18:16 Všichni to vzali na vědomí, rozjeli jsme inscenaci jak víno,
00:18:20 roztomilá, a v momentě, kdy byl Hadrián ve vězení,
00:18:25 já jsme se předvedla, bylo to krásný,
00:18:28 ale asi po dvou větách někdo spláchl.
00:18:32 Nepřejte si, co to bylo. Já jsem pomalu lehala k tomu stolu
00:18:37 a takhle jsem si utřela dlaně, které byly propocené.
00:18:41 To jsou právě ta rizika živého vysílání.
00:18:44 Ano, to je studio. Ale někdy se můžete zasmát
00:18:48 nebo pousmát i v zákulisí. Vysílaly se Televizní noviny,
00:18:52 taková 5., 6. minuta, všichni našponovaní
00:18:57 a otevřely se ty těžký dveře, vstup do režie,
00:19:03 a vstoupili tři muži velice suverénním způsobem
00:19:07 a velice hlučně vstoupili dovnitř.
00:19:10 Já jsem se bleskově otočila a suverénně jsem je vyhodila.
00:19:15 Vedle mě režisér Televizních novin
00:19:17 pozvolna klesal ke stolu, nechápala jsem proč,
00:19:20 jeli jsme dál. Skončily noviny,
00:19:23 dveře se opět otevřely, stoupil elegantní, bezvadný pán,
00:19:29 naklonil se ke mně a říkal:
00:19:32 "Dobrý večer, já jsem Karel Kohout,
00:19:35 ředitel Československé televize. Jsem potěšen,
00:19:38 že máme tak energické pracovníky v televizi."
00:19:42 Paní Svatavo, já jsem na začátku říkal,
00:19:44 že se kdysi snímal zvuk na tato účka.
00:19:48 Ano, ano. Víte, co je zajímavý?
00:19:50 Když si pustím jakýkoliv film, možná ještě starší -
00:19:52 s Oldřichem Novým nebo z nějakých těch let,
00:19:55 já dodneška slyším každé slovo. Já vám to vyvrátím.
00:19:58 Tak staré ty mikrofony nebyly.
00:20:01 To jsou, já se domnívám, východoněmecké mikrofony
00:20:05 a ty jsou pro moji generaci reprezentační.
00:20:09 Musím vás upozornit na ten mikrofon.
00:20:11 Pardon, já se omlouvám. Prosím, pokračujte.
00:20:14 Ne, tohle jsou mnohem a mnohem modernější mikrofony.
00:20:17 A ty byly speciálně u nás používány na tu šibenici,
00:20:20 jak jste hovořil. A hovořil jste o tom,
00:20:23 že tam byly pracovníci, kteří s tím perfektně manipulovali.
00:20:28 A já musím zdůraznit, že tento obor byl
00:20:30 těžce feminizovaný. Kluci se to nikdy nenaučili.
00:20:36 Tak samozřejmě ti mikrofonisti, ať už byli u šibenice,
00:20:38 nebo u toho bambusu, jak jste říkala,
00:20:41 tak ti byli ve studiu na place, takzvaně,
00:20:44 ale vy jste seděla v režii u těch hejblátek, že jo.
00:20:47 Ano. Zpočátku těch hejblátek bylo minimum.
00:20:51 To až potom jsme se roztáhli na ten stůl
00:20:54 opravdu úctyhodně velký, takže například já
00:20:57 jsem nikdy nemohla chodit do práce oblečená za dámu,
00:21:01 protože by mi rukávy a všechno vadilo.
00:21:04 Takže jsem zásadně pracovala v tričkách nebo ve svetrech.
00:21:08 Ale my jsme tu práci měli rádi,
00:21:11 i když se dělala za tvrdých podmínek.
00:21:15 Podávali jsme maximální výkon.
00:21:18 A byli jsme rádi, když nás někdo pochválil.
00:21:21 Byli jsme v zákulisí, ale bylo to celá ta léta fajn.
00:21:29 Včera neděle byla včera byl hezký čas
00:21:36 včera neděle byla za týden bude...
00:21:42 Pamětníci už určitě poznali, že tuhle písničku
00:21:43 nám zpívala Pavlína Filipovská, která je právě teď
00:21:47 mým dalším hostem. Pavlíno, já tě tady srdečně vítám.
00:21:50 Prosím tě, hned na začátek - upřesni mi jednu informaci.
00:21:55 Ano. Já jsem tady proto, abych upřesňovala.
00:21:58 Ano, přesně. Někteří tvrdí, že jsi jako dítě
00:22:00 byla přítomna tomu dějinnému okamžiku,
00:22:03 kdy tvůj tatínek poprvé v životě vystupoval v televizi.
00:22:07 Jiní tvrdí, žes u toho nebyla. Bylas nebo nebylas?!
00:22:11 Jsem s těmi jinými na téže straně, poněvadž já tam nebyla!
00:22:15 To se celý odehrálo strašně rychle, nečekaně.
00:22:21 A vlastně jsme nevěděli, o co jde!
00:22:23 My jsme byli normálně doma, táta taky náhodou
00:22:26 jednou doma, nehrál. Najednou telefon a říkal:
00:22:30 "Děti, já pojedu asi do tý... do televize!"
00:22:35 My jsme s bráchou zůstali koukat - do televize?
00:22:40 Tatínek se začal strojit do takovýho toho vystupovacího.
00:22:44 Ano, do kouzelnickýho. Ale taky nevěděl, co ho čeká.
00:22:49 A najednou před barákem přistálo takový to...
00:22:55 Byla to 50. léta, bylo to takový auto,
00:22:58 kterého se každý bál. Černý, jo?
00:23:02 Takový tajný auto. Maminka zvlášť vraštila čelo.
00:23:07 A koukali jsme, jak ten táta do toho auta nasedl.
00:23:10 A odvezli ho. To nebylo hezký, v tý době.
00:23:15 Tak jsme všichni byli potichu a asi po čtvrt hodině
00:23:19 tady tý ponurý nálady se ozval telefon.
00:23:24 A byl to táta: "Jděte se podívat ke Stallichům."
00:23:27 Oni totiž měli televizor. To byl kameraman.
00:23:30 To byli sousedi, víš? "Jděte se podívat ke Stallichům,
00:23:34 já budu asi v televizi." Tak shon.
00:23:38 Máma nás sebrala a šla vedle do baráku ke Stallichům.
00:23:43 Zazvonili jsme. Tam taky rodinka pohromadě:
00:23:47 "No, zrovna na to koukáme." A najednou tam byl tatínek.
00:23:51 A začal vykřikovat monolog z Hrdinů okamžiků
00:23:57 od Jaroslava Průchy. A poněvadž Mošna
00:23:59 byl jeho veliký idol, tak šoupl v tý televizi Mošnu.
00:24:05 A vůbec mi nepřipadalo, že byl byl nějaký nervózní.
00:24:10 Totiž to televizní prostředí, kamery a tak,
00:24:12 to bylo pro všechny tak nový, neznámý,
00:24:17 že proč by se bál? On si to ani nedovedl představit,
00:24:20 že v tu ránu, v tu chvíli my civíme u Stallichů
00:24:23 na tu obrazovčičku a že ho tam vidíme, jak křičí:
00:24:27 "Penízky, penízky, kde jsou moje penízky?"
00:24:30 Tak to si pamatuju jako dneska!
00:24:34 No a pak jsme šli domů
00:24:36 a s napětím jsme čekali. Tak zas to černý,
00:24:39 nebezpečný auto zastavilo a táta byl doma.
00:24:43 A to je celá ta sláva. Ale nebyla jsem u toho.
00:24:47 Byla jsem u Stallichů.
00:24:49 A pak nastal rok 58, čili pět let poté
00:24:55 jsem se objevila na té obrazovce, to už jsme měli doma, i já.
00:25:00 To je 55 let! Kolik?
00:25:03 58 a kolik je, že jo. Mě nezkoušej.
00:25:06 To bysme se daleko nedostali. Já vím.
00:25:09 Takže ty ses ocitla na obrazovce jako mladá holčička.
00:25:14 A co jsi tam, porosím tě, dělala? Já to vím, ale...
00:25:16 Já jsem tam byla na letní brigádě po maturitě,
00:25:19 těsně, protože Štěpánka Haničincová
00:25:22 odcházela na mateřskou dovolenou. Ano.
00:25:25 A potřebovali někoho tam do toho křesílka
00:25:28 po Štěpánce na pár týdnů šoupnout.
00:25:32 Tak konkurz. A přišly jsme dvě.
00:25:36 Já si na to pamatuju, ona šla ta holka první.
00:25:39 Bála se jako čert. Já pochopitelně taky.
00:25:42 Holčička tam něco vyblekotala, napsali jí pár vět,
00:25:48 odešla a měla plný oči slzí.
00:25:50 Jmenovala se Hana Lasotová. Já si to pamatuju proto,
00:25:53 poněvadž ten text, který jí napsali, zněl:
00:25:59 "Jmenuji se Hana Lasotová, doma mi říkají Hanko.
00:26:04 Děti, teď se společně podíváme na pohádku Telátko ze slámy."
00:26:10 To bylo celý. A oni říkali:
00:26:12 "Slečno, podívejte se, ta utekla.
00:26:16 Tak my to nebudeme přepisovat, viďte.
00:26:19 Řekněte tenhle ten text, párkrát si to přečtěte.
00:26:22 Tak můžeme?" Tak já: "Jmenuji se Hana Lasotová,
00:26:27 doma mi říkají Hanko..." a tak dál.
00:26:29 Prostě byly jsme jedna horší než druhá,
00:26:31 samozřejmě, ale on nikdo nebyl!!!
00:26:33 Tak si mě nechali. A Štěpánka se vrátila
00:26:36 a protože to byla enormně hodná ženská
00:26:40 a i ta dětská redakce se začala rozrůstat,
00:26:43 tak nakonec usoudila, že se nade mnou slitovali
00:26:49 a nechali si mě tam. Myslím, že ta Štěpka to zařídila.
00:26:55 Protože nakonec ona pochopila, že když na to budeme dvě
00:26:59 a budeme si občas při těch pořadech povídat...
00:27:02 Teď mně vymysleli panenku Kačenku, maňáska.
00:27:05 Ona měla ty čertíky Bertíky a povídala si s klubíčky,
00:27:10 ale sama! A najedou bylo veseleji.
00:27:13 A hlavně měla učednici vedle sebe.
00:27:16 Prosím tě, v té době, to už jste svým způsobem
00:27:18 byly hvězdy mezi dětmi. No, mezi dětmi.
00:27:20 Ano, tak...
00:27:22 Dostala jsem nádherný milostný dopisy.
00:27:25 A když jsi šla po ulici, poznávaly tě děti? Volaly na tebe?
00:27:27 Poznávaly mě. A teď už potkávám dědečky,
00:27:33 kteří vedou vnoučata a ukazují na mě.
00:27:37 Ty děti koukají jako blázen, trochu se bojí.
00:27:40 Stařenka a to... Ale dědeček si se mnou pokecá.
00:27:44 A jeden byl už skoro bezzubý. A tenhle přihrbený pán
00:27:50 s dětmi, měl snad tři vnoučata, jeden zub a:
00:27:55 "Ježišikriste! Děti, pojďte sem!
00:27:58 To je naše Pavlínka!" Děti vůbec nevěděly, začaly couvat.
00:28:05 "Vždyť já jsem chodil do tý školky,
00:28:07 když jste sázela s Kačenkou hrášek!"
00:28:12 Dá se třeba povídat pohádka pro děti,
00:28:15 co si neumějí zavázat tkaničku?
00:28:20 -No ano. Taková pohádka by se klidně dala vyprávět.
00:28:22 Třeba zrovna pro...
-Pro koho?
00:28:24 -Pro tebe.
-Pro mě?
00:28:27 -Pro tebe, no. Ale já tu pohádku
00:28:30 dneska nemohu vyprávět, víš?
-Vyprávěj!
00:28:33 -Já nemohu.
-Já se nebudu zlobit!
00:28:35 -Já nemám šněrovací boty.
-Nemáš.
00:28:37 -Nemám tkaničku.
-Ach jo.
00:28:40 A co, Pavlíno, třeba povídat pohádku pro děti,
00:28:44 co neradi jedí špenát?
-To taky nejde.
00:28:49 Nemáme špenát.
-Ach jo.
00:28:54 -To je těžké. Jé, Kačko!
00:28:56 Jedna pohádka by se dala vypravovat, víš?
00:28:58 Pro děti, které neumějí počítat do deseti.
00:29:01 Co tomu říkáš?
-Dobře, tak jo.
00:29:04 -Tak... Já nemůžu.
-Proč?
00:29:07 -Já nemám obrázky.
00:29:09 A k té pohádce nutně potřebuju obrázky.
00:29:12 -Potřebuješ.
-Tak co budeme dělat?
00:29:14 -Počkej, Pavlíno. Já to zařídím!
00:29:17 -Ale...
-Neboj se! Já se hned vrátím!
00:29:19 -Kačenko... Ty chceš jít pryč? Kačko!
00:29:25 Když si připomínáme začátky vysílání pro děti,
00:29:29 musíme si uvědomit, že televize už tehdy měla
00:29:32 své dětské herecké hvězdy. A jednou z těch hvězd
00:29:36 je Jaroslav Someš, který je mým dalším hostem.
00:29:40 Já tě vítám, Jášo. Ahoj.
00:29:42 Tak mně říkali doma. Prosím tě, ty jsi byl
00:29:46 dětským hercem v první komponovaném pořadu,
00:29:49 který byl vysílán k výročí vítězného února,
00:29:53 25. února 1954. Bylo to pro děti. Je to tak.
00:29:57 A jak to tehdy vypadalo?
00:30:03 Vypadalo to tak, že vlastně poprvé
00:30:06 nebyly děti obšťastněné nějakou krátkou scénkou,
00:30:09 nebo nějakým krátkým filmem před večerními Zprávami,
00:30:13 ale dostaly takový první komponovaný blok.
00:30:16 A vypadalo to tak, že se nejdřív promítla
00:30:18 nějaká Trnková groteska, jestli se nepletu,
00:30:21 tak to bylo ZASADIL DĚDEK ŘEPU.
00:30:24 Pak byla maňásková scénka KUŤÁSEK A KUTILKA,
00:30:29 to byly takové ty oblíbené postavičky,
00:30:31 které se v televizi objevovaly hodně často.
00:30:34 A potom byla dvě jednání z Michalkovovy hry
00:30:37 PIONÝRSKÝ ŠÁTEK, což je hra o tom,
00:30:41 jak všechny dětičky už jsou pionýři
00:30:45 a jeden zlobivý chlapeček pionýr není právě proto,
00:30:47 že je zlobivý, až na konci to skončí happyendem
00:30:51 a on ten vytoužený pionýrský šátek dostane, protože se napraví.
00:30:55 Toho zlobivého chlapečka jsem tehdy hrál já.
00:30:58 To byl protiúkol. Jášo, jak jsi se k tomu dostal?
00:31:02 Tak k tomu Pionýrskému šátku poměrně snadno,
00:31:06 protože já jsem chodil do jedenáctiletky
00:31:10 v Praze na Malé Straně v Hellichově ulici.
00:31:13 Neříkej! Ano, tam vystudovalo samozřejmě
00:31:17 mnoho slavných lidí, například Jaromír Hanzlík.
00:31:21 Pak tam také třeba vystudoval Jan Tříska,
00:31:24 Milan Neděla, Klárka Jarneková, oba dva bratři Štěpánkové,
00:31:28 Jirka Štěpnička a tak dále. No, hodně.
00:31:31 Bylo to proto, že tam byl dramatický kroužek,
00:31:34 možná nejuznávanější ze všech středoškolských souborů
00:31:38 v republice, v té době. Ano.
00:31:40 Nejprve ho vedl takový starý, kultivovaný pán,
00:31:43 profesor francouzštiny Karel Fetr ze staropražské rodiny.
00:31:47 Studoval s námi Sofokla, Moliéra, Shakespeara a tak dále.
00:31:51 A občas musel udělat úlitbu bohům.
00:31:55 Čili udělal úlitbu bohům a době tím,
00:31:57 že nastudoval ten Pionýrský šátek.
00:32:00 A potom dvě jednání z toho vytáhli do televize,
00:32:04 protože jsme byli tak populární kroužek
00:32:06 a chtěli ukázat činnost té mládeže na středních školách.
00:32:11 Televize taky velmi záhy začala vzdělávat děti
00:32:14 v takzvaných vzdělávacích pořadech a tam jsi účinkoval taky.
00:32:19 Tam jsem účinkoval také, to je tedy pravda.
00:32:22 Ono to celé začalo tím, že jednorázově
00:32:26 pan režisér František Filip režíroval pořad
00:32:31 o mladých meteorolozích, což byli dva chlapečkové,
00:32:34 které zajímala meteorologie, bavili se o tom
00:32:38 a dělali i takové jednoduché pokusy.
00:32:41 A ten pořad se zřejmě líbil, takže se z toho
00:32:44 vyvinul pořad VĚDA A TECHNIKA MLÁDEŽI,
00:32:47 což už nebyli dva chlapečkové, jenom jeden chlapeček,
00:32:50 to jsem byl já a takový starý pan profesor
00:32:52 chemie a fyziky, jmenoval se Rudolf Faukner
00:32:55 a byl to zároveň redaktor časopisu VĚDA A TECHNIKA MLÁDEŽI.
00:32:59 A běželo to pravidelně každý měsíc,
00:33:02 takže to byl takový vědecko-populární seriál.
00:33:05 A na druhé straně, zase jednorázově,
00:33:07 jsem natočil takový docela zajímavý pořad,
00:33:11 který se jmenoval DOZVÍŠ SE, CO NEVÍŠ.
00:33:13 Kluk byl učitel a v lavicích seděli dospělí.
00:33:17 A každý dospělý měl nějaké jiné povolání.
00:33:20 Takže třeba pan Kemr tam představoval knihovníka.
00:33:23 Par Vršťala tam představoval malíře.
00:33:26 Pan Hanus tam představoval myslivce.
00:33:28 A ten kluk je vždycky vyvolal k tabuli a oni ho poučovali.
00:33:31 Bylo to hrozně pěkné, musím říct.
00:33:34 A vlastně spojením těchto dvou pořadů
00:33:37 vznikl další cyklu, který se jmenoval VÍŠ, CO NEVÍŠ,
00:33:42 byl také vědecko-populární, především o fyzice, chemii
00:33:46 a těchto vynálezech, ale byl tak trošku sci-fi.
00:33:50 A byla tam postava profesora VŠEVĚDA,
00:33:52 což byla taková trošku jakoby záhadná postava.
00:33:56 Hrál ho herec Milan Mach a mě měl jako pomocníka.
00:34:01 Dokonce jsme tam měli takovou velkou desku,
00:34:03 na té desce byly nejrůznější přístroje,
00:34:06 ty byly namalovány. A protože tam byla
00:34:09 malinká obrazovka, ta byla skutečná,
00:34:12 čili když byl třeba nějaký dokumentární film,
00:34:15 tak zabrali tu obrazovku a tam se to začalo promítat,
00:34:18 pak to střihli už do normálního filmu.
00:34:20 A dokonce se zvali velice zajímaví hosté.
00:34:23 Takže do každého toho pořadu, který se opět vysílal
00:34:27 tak rok a půl pravidelně, dokonce i o prázdninách
00:34:30 i o Vánocích, přišel nějaký host,
00:34:33 jako například pan Král ze zoologické zahrady
00:34:36 a přivezl opičku, byl tam filatelista,
00:34:39 byl tam motocyklový závodník pan Trejbal,
00:34:42 byl tam dokonce potápěč, ten přišel
00:34:44 právě do toho silvestrovského pořadu.
00:34:47 A aby to bylo komičtější, tak se předtočila
00:34:49 taková komická scénka, jak ho vezu taxíkem po Praze,
00:34:53 taxík se pod ním prohne a propadne
00:34:56 a on pak jde pěšky v tom těžkém skafandru.
00:34:59 Tenkrát potápěči nosili takovou tu velkou přilbu.
00:35:02 Vypadal jako středověcí rytíři. Jde, jde, jde
00:35:05 a v té výstroji pak vešel do studia, dřepnul tam,
00:35:08 sundal přilbu a povíval o tom, jak se potápějí.
00:35:12 Dokonce ten silvestrovský pořad končil takovou groteskou,
00:35:15 že předtočili, jak s tím Machem děláme také nebezpečné pokusy.
00:35:20 Pak to vybouchne a my jsme celí černí
00:35:23 a visíme tam někde po dekoracích
00:35:25 jako totálně zdevastovaná dvojice.
00:35:28 Když to říkáš, tak já si to vybavuji,
00:35:32 protože jako dítě jsem tyhle věci sledoval,
00:35:35 tak si to přesně vybavuji a toho potápěče vidím.
00:35:39 A to byl Silvestr 1957!
00:35:44 Jášo, prosím tě, ty jsi byl dětská herecká hvězda.
00:35:48 Viděli tě vůbec někdy tvoji rodiče?
00:35:50 Tak tehdy vůbec ne! My jsme doma neměli televizi.
00:35:53 Tehdy televize nebyly běžně v domácnostech.
00:35:56 To mělo pár lidí, nebo závodní kluby.
00:35:59 Nebo třeba v čekárnách na nádraží byly televize.
00:36:03 Takže naši, když mě chtěli vidět,
00:36:06 tak museli dojet na Hlavní nádraží, tam usednout do čekárny
00:36:11 a koukat na mě v televizi. Tak prosím!
00:36:14 I takové byly začátky
00:36:16 dětského vysílání Československé televise.
00:36:21 Já ti děkuju, Jášo. A vámi se sloučím
00:36:24 a těším se s vámi příště na shledanou.
00:36:50 Skryté tituly: Alena Fenclová Česká televize 2013
Když už existovalo televizní vysílání, bylo třeba také vymyslet, co se bude vlastně vysílat a kdo se na tom bude podílet. Neexistovaly profese, a tak se pomalu a jistě začal budovat televizní program. Spojením několika profesí tak byly položeny základy toho, co známe dnes. Divadla dodala herce, film zase režiséry a rozhlas redaktory a zpravodajce. Ostatně i František Filip, host dnešního dílu, studoval FAMU a nejprve se setkal s divadlem a filmem. Ovšem hned po studiích zamířil přímo do televize a na svém kontě má na 600 počinů z řad hudby, dramatiky i zábavné tvorby. Samozřejmě nebyl samotný a vzpomeneme i na další, jako jsou Eva Sadková nebo Antonín Moskalyk. Kromě Františka Filipa budou hosty pořadu i Pavlína Filipovská, Svatava Hrubcová a Jaroslav Someš.