Život savců: Společenský žebříček

Budeme cestovat po celém světě, abychom poznali, jak rozmanití a úchvatní savci jsou. Nejrozsáhlejší přírodovědný cyklus BBC posledních let

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Opice, přesněji vyšší primáti, jsou společně s lidoopy naši nejbližší příbuzní. Vedou ze všech savců nejbohatší společenský život a značnou část svého času tráví budováním vzájemných vztahů a postupu na společenském žebříčku.

Dobrá paměť a inteligence

Malpy kapucínské se podle fosilních nálezů velmi podobají prvním vyšším primátům. Svým způsobem představují jakýsi prototyp celé skupiny. Zručné ruce a chápavý ocas jim umožňují pohybovat se v džungli s obdivuhodnou šikovností a rychlostí. Výhodu proti jiným zvířatům jim ale dává hlavně jejich velký mozek. Malpy sežerou skoro všechno. Dobrá paměť, vzpomínky a inteligence se jim hodí, chtějí-li najít potravu, která není vidět. Mozek primátů umožňuje najít i to, co jiní minuli, a zvědavé malpy ji hledají všude kolem sebe.

V džungli ale opice nesbírají jen potravu. Pipa je rostlina, jejíž míza odpuzuje hmyz. Není snadné ji nalézt, proto vždy vyvolá mezi opicemi pozdvižení. Potírání šťávou z pipy je velká společenská událost: všechny opice na chvíli přestanou myslet na společenské rozdíly a připojí se bez ohledu na své postavení v tlupě. Přitom se vůbec s určitostí nedá říct, zdali malpy vědí, že je toto chování chrání proti kožním infekcím a komárům.

Jiné druhy jsou specializované, a každý na trochu jinou potravou, proto jich tu vedle sebe může žít bez problémů celá řada. Uakariové se živí plody, které jsou jasně zelené, což značí, že ještě neuzrály, sakiové jsou zas vybaveni speciálním chrupem, s kterým rozlousknou ořechy, na nichž by si ostatní opice vylámaly zuby, a chápani se díky svým velmi dlouhým končetinám a chápavému ocasu dostávají k tomu nejzralejšímu ovoci.

Nejmenší primát na světě

Jídlo najdou opice v každé části tropické džungle, některé je ale těžko dosažitelné. Na vrcholcích stromů jsou větve už tak tenké, že větší opici neudrží, zato pod listy jsou tu schované kokony, housenky a další hmyz. Bez problémů se sem dokáže dostat a využít toho kosman zakrslý, nejmenší opice na světě, ne větší než má dlaň. Má tak malé končetiny, že se nedokáží chytnout ničeho jiného než těch nejtenčích větviček. Před uklouznutím je chrání drápky ostré jako jehly. Jejich hlavní potravu ale tvoří něco zcela jiného. Okusují kůru březule, čímž ji nutí, aby ronila mízu, která se dá jíst. Aby si opice zajistily, že tu bude dostatek ztuhlé mízy i zítra, jizvy, které strom zacelil, znovu vykusují. Dobře ošetřovaná březule má pro opičí tlupu cenu zlata.

Jediná opice, která loví v noci

Na celém světě existuje jen jedna opice, která sbírá potravu v noci – mirikiny, jimž se také občas přezdívá soví opice. I když mají velké oči, v noci nijak zvlášť dobře nevidí. Podle toho se dá předpokládat, že jejich ne moc vzdálení předkové byli aktivní ve dne a mirikiny se staly nočními zvířaty teprve nedávno. Živí se květy bohatými na nektar. Díky tomu, že jsou aktivní jen v noci, je nikdo neodhání a mohou se nasytit v klidu.

Za dne jsou totiž tytéž stromy zuřivě bráněny jinými opicemi živícími se nektarem a ovocem, tamaríny vousatými a sedlovými z čeledi kosmanovitých. Tamaríni vousatí žijí v malých tlupách, přičemž samice má dva partnery a rodí téměř vždy dvojčata. Když se samice chce vydat najít něco k snědku, jazykem naznačuje, že by měl jeden z partnerů převzít mláďata. A ani jeden neprotestuje. Samice se s oběma pářila, takže každý má důvod si myslet, že mláďata jsou jeho. Opice obvykle svou potravu zuřivě brání, tyto dva druhy tamarínů ale bez problémů hodují vedle sebe. A když jedna opice odběhne, ostatní ji následují. Nejdříve jdou tamaríni vousatí a až za nimi sedloví, kteří mají co dělat, aby jim se svými kratšími nožkami stačili. V obou případech jde o malé, velmi čilé opice s rychlým metabolizmem, které musejí často doplňovat palivo. Kdyby se oba druhy kosmanů živily zvlášť, mohlo by se stát, že se opičí tlupa vydá na dlouhou cestu, jen aby dorazila ke stromu, který před chvíli navštívila konkurence. Pro kosmany je proto lepší, když putují společně a o potravu, na kterou narazí, se rozdělí. Navíc mají společného nepřítele – obrovskou lasici tayru. Když ji spatří, spustí poplach, kterému rozumí příslušníci obou druhů.

Podivuhodná obranná aliance

Mezi ty méně vybíravé primáty, pokud jde o potravu, patří třeba kočkodani. V Africe jich žije 17 různých druhů. Všichni se živí plody a hmyzem, každý druh je ale hledá na jiném místě. Všechny mají podobný tvar těla, každý má ale svou paletu barev a vzorů, které jim slouží jako společenské signály, podle nichž se na první pohled poznají přátelé nebo sokové. Je to nejbarevnější skupina opic na světě.

Funguje tady také jedna z nejpozoruhodnějších obranných aliancí v živočišné říši. Několik druhů primátů tvoří jednu velkou bezpečnostní síť sahající od vrcholků stromů až dolů na zem. Například kočkodan Dianin shání potravu ve vrcholcích stromů, a je proto většinou první, kdo si všimne nebezpečí přicházejícího ze vzduchu, třeba orla. Mangabejové kouřoví či promyky naopak dávají pozor na nebezpečí přicházející zdola, jiní varují ostatní před nebezpečím přicházejícím ze vzduchu nebo z vrcholů stromů. Když je na každé úrovni lesa tolik očí, je téměř jisté, že někdo nebezpečí postřehne, bez ohledu na to, odkud přichází. Opice patřící do tohoto obranného společenství putují společně bok po boku. V hustém lese s malou viditelností komunikují prakticky pouze hlasově, což je nejlepší prostředek udržování kontaktu i varování před nebezpečím.

I opice mohou mít kastovní systém

Tlupy makaků bandarů se celá staletí procházejí po zdech starodávného města Polonnaruva na Srí Lance. Až v posledních desetiletích jsme začali rozumět složitému uspořádání jejich společnosti. Podrobně zaznamenávány byly všechny jejich projevy, takže dnes už máme dostatek informací o jejich společenském životě. Mláďata si ještě hrají jako rovný s rovným, každé ale čeká jiná budoucnost. Panuje zde neúprosný kastovní systém a ta, která měla to štěstí, že se narodila vysoce postaveným rodičům, mají pro budoucí život mnohem lepší výchozí pozici. Taková urozenější opice je oprávněna vzít si, co bude chtít, včetně potravy z úst méně postavené opice.

V tlupách primátů je výhodné, když jste z dobré rodiny. Rozhodně ale není k zahození, když jste inteligentní, což se dobře pozná třeba v době páření. Samice jsou v říji jen několik týdnů v roce a během této krátké doby se s nimi chce pářit spousta samců. Společenské postavení jim to ale nedovolí. Vůdčí samec má nezadatelné právo vybrat si samici jako první. i když se najde vždy několik mladých samců, kteří se snaží tento zaběhlý pořádek narušit. Nižší postavení brání otevřeně se pářit s plodnou samicí. Jedinou šancí je v takovém případě tajný milostný poměr. Vedoucí samec má sice spoustu pomocníků, kteří zastaví každou samici, která by se chtěla vytratit někam do houští, občas se ale v nestřeženém okamžiku zadaří.

Hbité prsty a velké mozky

Před 10 miliony let se klima naší planety začalo výrazně měnit, a právě tyto změny životního prostředí umožnily primátům postoupit na vývojovém žebříčku o stupínek výš. Na mnoha místech zavládlo sucho, deštné pralesy stále ustupovaly a byly nahrazovány otevřenými pláněmi s řídkým porostem keřů. Na tomto území stále bylo dost potravy, proto se některé druhy opic rozhodly slézt se stromů a vydat se do otevřené krajiny.

První primáti tu našli známé druhy potravy – květy a různé bobule. Dnešní paviáni, již tato místa obývají, se ale živí i něčím jiným: hlízami, sukulenty, a dokonce i králíky. Tyto pláně jsou skvělým místem pro každého, kdo umí využít novou příležitost. A paviáni mají hbité prsty a velké mozky. Před všudypřítomnými predátory se paviáni chrání tím, že se shromažďují do velkých tlup. Samci, kteří se ucházejí o samice, se musejí umět dobře orientovat ve složitých společenských vztazích. Když samice přijde do říje, její zadek nateče a zrůžoví. Toto znamení vidí všichni samci, samice se ale nabídne jen tomu, který se o ni stará po zbytek roku. Nejlepší způsob, jak utužovat vztahy, je probírání srsti. Zaboduje však také ten, kdo se věnuje mláděti. Nehledě na to, že péče mláďata jsou v paviání společnosti chráněná, a když je budete mít u sebe, nikdo se vás neodváží napadnout. To chytrým paviánům umožňuje používat mláďata jako jakýsi štít, když se cítí ohroženi.

Pasoucí se opice

Největší opičí tlupy na světě žijí na etiopské vysočině a tvoří je dželady. Navíc jsou to jediní primáti, kteří se pasou. Trávy je tu všude dost, a tak jim dobře daří. Dželady nemají dlátovité zuby jako ovce nebo králíci, proto musejí trhat trávu rukama, a to se nejlépe provádí vsedě. Vzhledem k tomu, že většinu času sedí, musely se jejich sexuální znaky přesunout na hrudník, aby je ostatní dželady viděly. Červené vzorky na hrudníku každého hned upozorní na sílu a potenci jejich nositele. Všichni tedy mohou odhadnout jeho společenské postavení, a vyhnout se tak zbytečnému konfliktu. Souboje, při kterých se skupina svobodných mládenců chce stát majitelem harému, jsou většinou jen ukázkou síly a jen zřídkakdy vedou ke zranění. Každopádně ale ubírají vzácný čas, který je nutné věnovat pastvě. Spásání trávy je časově velmi náročné a zaměstnává ruce, takže zbývá málo času na péči o srst přátel. Dželady proto utužují vzájemné vztahy jiným způsobem – trochu si poklábosí. To jim navíc umožňuje komunikovat s více jedinci najednou. Jejich neustálé tlachání zní jako řeč, ačkoliv zatím nemáme ani nejmenší představu, jaký druh informací si vyměňují.

Jedno je ale zřejmé. Byla to právě potřeba sdělit více jednotlivcům detailní informaci, která nakonec vedla k vývoji jazyka našeho vlastního druhu. A tak, ačkoliv opice žijící na stromech vedou bohatý a rozmanitý život, byly to právě druhy, jež se spustily dolů na zem a žily ve velkých skupinách, které vytvořily nejsložitější společenství schopné vnitřní komunikace. A tato skutečnost měla rozhodující vliv i na nás - lidi.