Život savců: Život na stromech

Budeme cestovat po celém světě, abychom poznali, jak rozmanití a úchvatní savci jsou. Nejrozsáhlejší přírodovědný cyklus BBC posledních let

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Pro některé savce je schopnost šplhat po stromech zcela nezbytná, protože ve větvích tráví celý život. K tomu je ale nutné umět se přizpůsobit. Tvor žijící na stromech by měl – i když se najdou i výjimky – mít chápavé končetiny, dlouhé paže, aby dosáhl na vzdálenou větev, a dlouhý ocas, který by mu pomáhal udržovat rovnováhu. Život na stromech je nebezpečný a jedna větší chyba může být vaše poslední. Úspěšná cesta druhu Homo sapiens začala ve chvíli, kdy se noha našeho prapředka dotkla země. Damani, tamanduové nebo giboni jsou ale důkazem, že se dá dobře žít i tam nahoře.

S hlavou v písku

Surikaty, drobné šelmičky z pouště Kalahari, najdou všechnu potravu na zemi nebo pod zemí. Paradoxně právě proto se jim hodí schopnost šplhat po stromech. Když máte hlavu v písku, nemůžete vidět blížící se nebezpečí, a protože se okolo nich pohybuje mnoho nepřátel, někdo musí zůstat na stráži. Aby hlídka měla dobrý výhled, musí se dostat někam výš. Surikaty nemají nijak dlouhé drápy ani žádné jiné přizpůsobení k lezení po stromech, přesto se ve větvích pohybují s překvapivou jistotou. Jsou schopny vylézt prakticky na cokoli, jen aby měly dobrý výhled.

Damani běhají po stromech s velkou jistotou, i když na to na první pohled nevypadají. Umožňují jim to jejich chodidla, která mají uprostřed nášlapné plochy zvláštní svaly, které ji zvedají do obloučku. Jejich tlapky jsou navíc vlhké, a tak zde vzniká malý podtlak, který pomáhá držet chodidlo jako přísavku na ploše. Také mají velmi pružnou páteř, což jim pomáhá běhat po větvích s překvapivou rychlostí. Odměnou za takový provazolezecký výkon jsou jim listy, jež jim slouží jako potrava i zdroj vody. Šplhání po stromech je proto pro damany životně důležitou schopností.

Vybité baterky v tropickém deštném lese

V tropickém deštném lese je mnohem větší výběr potravy než kdekoli jinde na světě. Hlavním zdrojem potravy tu jsou listy, které ale bývají často tuhé a špatně se tráví, navíc obsahují poměrně málo živin. Jeden savec vyřešil problém tím, že nejí příliš často, zato se méně pohybuje. Lenochodi lezou, jakoby byli poháněni téměř vybitou baterií. Před pádem je nechrání síla svalů, ale drápy, na kterých visí.

Správné drápy pro lezení po stromech má medvěd malajský z Indonésie. Živí se plody a na stromech tráví mnohem víc času než jiné druhy medvědů. Nemají ocas, který by jim pomáhal udržovat rovnováhu, zato mají neobyčejně silné paže, a tak kmeny nebo větve spíš objímají, než aby po nich běhali.

Velice silné přední končetiny má rovněž jihoamerický mravenečník čtyřprstý neboli tamandua. Podobně jako jiní mravenečníci se jimi dobývá do mravenišť. Na rozdíl od medvěda ocas má, a dokonce jej využívá téměř jako pátou končetinu. Má na něm tak silné svaly, že dokáží udržet váhu celého těla, a umí ho obtočit kolem větve. Přední končetiny tak může používat stejným způsobem, jako to dělají jeho příbuzní na zemi.

Vzdušná akrobacie

Slézt se stromu, přeběhnout k dalšímu a vylézt nahoru je jeden způsob. Existuje ale ještě jiná metoda – dostat se z jednoho stromu na druhý rovnou v korunách. Chápani v Jižní Americe si při tom pomáhají ocasem, který je dokonce ještě delší a silnější než u mravenečníka tamanduy. Ani ten nejdokonalejší ocas ale nepomůže, když je mezera skutečně velká.

S okouzlující lehkostí si s mezerami širokými i 2,5 metru poradí veverky karolínské. Jsou tak lehké, že mohou běhat po tenké větvi až na její konec, a mají silné zadní nohy, které jim umožňují odrazit se opravdu daleko. Dlouhý ocas funguje jako kormidlo, zatímco krátké přední nohy slouží jako tlumič nárazů při dopadu na kmen nebo na větev. Vynikající zrak veverkám umožňuje s velkou přesností odhadnout vzdálenost. Zvláště akrobatické kousky veverky předvádějí v době páření, když samci pronásledují samičky. Honičku většinou začne jeden samec, brzy se ale přidají další. Jakmile si vítězný samec vybere svou odměnu, honička začne znovu. Samice se tímto způsobem spáří až s osmi samci za den.

Létající savci

To poletuchy – občas se jim říká plachtící nebo létající veverky – doskočí i více než 15 m daleko. I když vysloveně neletí, není to o nic méně obdivuhodné. Měkká kožovitá blána mezi zápěstím a kotníkem vytváří velmi účinnou nosnou plochu. Let řídí částečně ocasem a částečně pohyby natažených končetin, kterými mění napnutí blány, jež vytváří nosnou plochu. Přesto poletuchy nejsou dost hbité na to, aby unikly dravým ptákům, a tak ve dne proto spí v nějakém otvoru a aktivní jsou jen za tmy.

Plachtění z větve na větev byl pro savce žijící na stromech relativně malý krok. Jiná skupina zvířat, letouni, však v létání udělala revoluční pokrok. Patří mezi ně hmyzožraví netopýři a býložraví kaloňové. Ramena, lokty a zápěstí zůstaly víceméně stejné, jejich přední končetiny se ale proměnily v křídla.

Australští kaloňové jsou tak velcí, že nemohou hřadovat v dutinách, a spí proto venku pod širým nebem v koloniích čítajících statisíce, občas i miliony jedinců. Na volně pohyblivých palcích na předních končetinách mají zahnuté drápy, s jejichž pomocí a s použitím drápů na nohou se kaloňové umějí čile pohybovat ve větvích. Vzlétnutí vyžaduje speciální techniku: dvě tři mávnutí zvednou tělo do horizontální polohy a až potom se mohou nohy pustit. Jakmile se dostanou do vzduchu, jsou z nich neobyčejně schopní letci, schopní překonat až padesátikilometrovou vzdálenost.

Skokan, který dokáže chytit ptáka v letu

Existuje ještě jeden způsob, jak se pohybovat ve vrcholcích stromů. Místo prodloužených prstů tvořících kostru křídla můžete mít prsty malé a svalnaté. Musejí mít ale pevný stisk. Savci, kteří jsou takto vybaveni, nás obzvláště zajímají, protože mezi ně patřili i naši dávní předchůdci. Většina z nich jsou malá, noční zvířata.

Nejrychlejšími ze všech nelétavých obyvatel stromů na světě jsou giboni, obývající džungle jihovýchodní Asie. Jsou dokonce tak rychlí a hbití, že dokáží chytit ptáka v letu. Jejich nejdelší skoky jsou dlouhé okolo 12 m. Korunami ale dokáží putovat s ještě větší rychlostí. A na rozdíl od nás jsou vybaveni ještě kulovitými klouby v zápěstí, díky nimž jsou schopni provádět úžasnou vzdušnou akrobacii a během letu měnit směr cesty.

Úchop v jižní Indii žijících loriů štíhlých je natolik široký a silný, že obejmou i silné větve. Je prakticky nemožné tyto poloopice proti jejich vůli od větve odtrhnout. Ztratili ukazováčky, zato mají prodloužené palce, což jim společně s dlouhými končetinami umožňuje jednoduše se dostat z jednoho stromu na druhý. Někteří vědci se také domnívají, že jejich lepkavá moč, kterou si potírají chodidla, jim pomáhá získat lepší úchop. A rozhodně jim pomáhají jejich velké oči obrácené dopředu. Stereoskopický obraz je totiž potřebný pro přesný odhad vzdálenosti.

I Afrika má podobná zvířata, ušaté komby malé. Jsou příbuzné loriů a fyzicky se jim hodně podobají. Mají stejné chápavé končetiny, dobré prostorové vidění a velké uši. Jsou ale mnohem živější a atletičtější a způsob jejich života je úplně jiný. Neloví s pomocí překvapení, ale sázejí na rychlost. V případě nutnosti dokáží skočit na vzdálenost třicetkrát větší, než je jejich výška. Různé druhy komb osídlily v Africe téměř všechny typy lesů a jsou možná nejpočetnějšími primáty kontinentu vůbec. Jen málokdy jsou ale ke spatření, protože ven vychází jen v noci.

Madagaskar a jeho lemuří hvězdy

Komby mají společné předky s madagaskarskými lemury. Když se sem před několika miliony let dostali, nebyla tady žádná větší konkurence ani predátoři. Proto se vyvinuli ve velké množství druhů, které dnes žijí prakticky ve všech prostředích ostrova.

Nejvíc se potravně specializoval lemur zlatý. Živí se dužinou bambusu, která je plná kyanidů a pro většinu ostatních zvířat představuje smrtelné nebezpečí. Lemur zlatý jí každý den pozře dvanáctkrát větší množství, než jaké by zabilo jiné zvíře této velikosti.

Didiera, která se stala domovem a zdrojem potravy dalšího lemura, sifaky, je zase celá pokryta nebezpečnými trny. Šplhání po těchto stromech, stejně jako sbírání listů a květů, vyžaduje skutečně přesnou práci. Když se ale sifakové rozhodnou přemístit, pohybují se neuvěřitelně rychle. Na zemi už tak úspěšní nejsou. Velice dlouhé zadní končetiny a krátké ruce jim znemožňují běhat po čtyřech, a tak musejí i tady skákat. Nemají ale k dispozici žádnou vertikální oporu, od které by se odrazili, jejich skoky jsou proto podstatně kratší.

Navíc mají nebezpečného nepřítele, fosu. V rychlosti ve větvích stromů se tato cibetkovitá šelma sifakům vyrovná. Její technika je ale úplně jiná, protože to není primát se skákavými končetinami. Jen málo dravých zvířat se vyrovná fose v rychlosti pohybu na stromech a jen minimum z nich dokáže slézat hlavou dolů jako ona. Fosa to zvládne díky mimořádně pohyblivým kotníkům umožňujícím otočit chodidlo směrem nahoru. Když pak ale dojde na skoky do dálky, sifaka zpravidla vyhraje, protože čtyřnohé zvíře mu nemůže konkurovat.