Život savců

Budeme cestovat po celém světě, abychom poznali, jak rozmanití a úchvatní savci jsou. Nejrozsáhlejší přírodovědný cyklus BBC posledních let

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

Vyčerpávající boje samců bůvolců topi o partnerky, největší přesuny zvířat na světě, sloní doly pod horou Elgon a neobyčejní tvorové, které tato evoluce stvořila – podstata všech těchto jevů je velice prostá: specializace na spásání listů a vegetace vůbec. Jak je ze seriálu zřejmé, to, co jsi, určuje to, čím se živíš.

První stromy s širokými opadavými listy se na Zemi objevily zhruba před 100 miliony let. Postupně se rozšířily po celém světě a vytvořily bujné deštné pralesy. Právě v takovém prostředí se první savci začali živit listy ve velkém. Není divu, že tak velké množství savců je závislé na rostlinách. Dokáží zachycovat pomocí fotosyntézy energii slunce, kterou potřebují ke svému růstu, a to tak dokonale, že se jim podařilo změnit většinu zemského povrchu v jednu velkou salátovou mísu.

Kam a jak často chodí lenochod na záchod?

Klikněte pro větší obrázek Jeden z nejpodivnějších býložravců, kterého známe, sídlí na stromech, je napůl slepý a napůl hluchý. Lenochod. Že by požíral listy s nadšením, se říci nedá. Několikrát si lhostejně žvýkne a list putuje rovnou do žaludku. To, že listí vůbec jednoduché strávit, řeší lenochod příznačně – dává svému trávicímu systému dostatek času. Navíc nejsou moc výživné. Proto lenochod že moc nejí a pohybuje se co nejméně. Aby šetřil energií, většinu času tráví v polospánku zavěšený vysoko ve větvích. Hákovité drápy ho ve větvích lehce udrží, takže může viset bez jakékoli svalové činnosti. Dokonce se jeho svaly změnily v tenké proužky. Nejvýše jedenkrát za týden chodí lenochod na záchod. Jediné místo, které mu k tomu účelu vyhovuje, je dole na zemi. Proč slézá, nikdo neví. Ať už je ale důvod jakýkoli, musí být velmi důležitý, protože lenochod je na zemi prakticky bezbranný a může ho tu napadnout kterýkoli predátor.

Jed jako nebezpečí i jako konzervant

Klikněte pro větší obrázek Jeden z prastarých požíračů listí žije v lesích dodnes – tapír, největší zvíře jihoamerického pralesa. Mnohé z listů, které tvoří většinu jejich potravy, chrání – stejně jako větve a kmeny – ostré trny, jejichž tkáně mohou být plné nejrůznějších jedů. Tapíři ale našli způsob, jak tento problém vyřešit. Od každého druhu keře sní jen několik listů a potom se vydají k jiné rostlině. Díky tomu nehrozí, že by dostali do těla příliš velkou dávku jedu. Také požírají jílovitou zeminu, na níž se jedovaté látky váží, a tak se neutralizují ještě předtím, než mohou nějak uškodit. Jílovité substráty jsou v podstatě lék, asi jako my používáme ke stejnému účelu živočišné uhlí. Podobný boj mezi savci a rostlinami, kterými se živí, probíhá po celém světě.

Klikněte pro větší obrázek Pišťucha žije v kanadských skalnatých horách v suťových polích, která sousedí s horskými loukami, na nichž nachází potravu. Pišťuchy požírají celé rostliny – nejen listy, ale i květy. Zároveň však myslí i na časy, až oblast, kde žije, zapadne sněhem a skoro nic tu neporoste. Ve zvláštní spižírně si tvoří zásoby, jež by měly vydržet celou zimu. Chtějí-li ji pišťuchy přežít, musejí vytvořit stoh vysoký víc než metr. Zvláštní na tom je, že mnohé z listů obsahují silné jedy, ty ovšem v tomto případě působí ve prospěch pišťuch. Fungují totiž jako přírodní konzervační látka, díky které listy vydrží čerstvé celou zimu. Některé rostliny obsahují jen málo jedů, takže je bude možné konzumovat jako první. Na druhé straně rostliny s vysokým obsahem toxinů jim vydrží čerstvé až do konce zimy.

Když slonům chybí sůl, mění se v horníky

Někdy problém není v tom, co v potravě je, ale co v ní není. Způsoby, jak zvířata řeší nedostatek některých živin, jsou často velmi překvapivé. Jeden velice zvláštní vědci objevili na úbočí hory Elgon ve východní Africe. Potřeba optimální výživy přinutila slony, aby se změnili v horníky.

Klikněte pro větší obrázek První Evropané, kteří navštívili zdejší jeskyně, si všimli zvláštních rýh na stěnách a domnívali se, že je udělali starověcí Egypťané. Ten, od koho to skutečně pochází, sem ale přichází po setmění – slon. Nejprve přijde jeden a po obhlídce terénu vydá hluboký, rezonující zvuk, zřejmě signál pro ostatní, mezitím čekající venku před jeskyní, že vzduch je čistý. Velký samec se snaží kly odloupnout trochu soli. Jakmile spadne na zem, slon ji chobotem nasává a fouká si ji do tlamy. Sloni sem chodí zřejmě už celá staletí. Každá generace jeskyni trochu prohloubí. Informace o cestě tmou, na jejímž konci čeká vzácná sůl, se předává z generace na generaci. Je tedy jisté, že rýhy poblíž vchodu do jeskyně neudělali staří Egypťané, ale sloni. Možná, že vytvořili i celou jeskyni. Těžko asi najdeme výstižnější příklad svědčící pro to, jak důležité jsou pro zvířata některé minerální látky.

Klikněte pro větší obrázek S obdobím, kdy přestává pršet a tráva usychá, si stáda musejí hledat potravu jinde a migrovat. Přes vyprahlé pláně a mrazivou tundru putují každý rok stamiliony zvířat. Nepohybují se při tom náhodně. Například pakoně sledují v trávě stálé trasy. Traviny možná vypadají všude stejně, ve skutečnosti se ale liší obsahem jednoho prvku, který je pro život pakoňů nezbytný – fosforu. Pakoně jsou schopni rozeznat, na kterých místech roste tráva bohatá na fosfor a která je na něj naopak chudá. Proto se pasou jen na určitých plochách a jiné ignorují.