Kamerový robot přinese další pozoruhodné pohledy do života tučňáků. Cyklus z kolekce BBC Earth

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

Z vejce se začíná klubat mladý tučňák. Jaké starosti mají jejich rodiče s výchovou a sháněním potravy? Jaké jsou první krůčky mláďat k osamostatnění?

Tučňáci císařští vyrůstající v kruté antarktické zimě

Klikněte pro větší obrázek Dva měsíce se samec tučňáka císařského stará o vejce. Během této doby nesní ani sousto a stará se jen o inkubaci vajíčka, zatímco jeho partnerka loví v moři. Pak se z vejce začíná klubat mladý tučňák. A volání přiměje i další nevylíhnutá mláďata v okolí. Díky tomu se v celé kolonii vylíhnou malí tučňáčci téměř najednou. Novopečení otcové nemají čas na oslavu, jejich potomci jsou hladoví a zásoby potravy, které mají otcové k dispozici, docházejí. Budoucnost mláděte závisí na včasném návratu matky. Když už se jim podaří dorazit k hnízdišti – a v této roční době totiž může být otevřené moře daleko až 80 km –, musejí mezi 3000 samci najít toho svého. Samci proto vycházejí z davu a spořádaně se formují do řady a samice si je jednoho po druhém prohlíží.

Teď je řada na matce, aby se o potomka starala. Dává mláděti první jídlo, například kousky ryby, které nalovila. Není bez zajímavosti, že potrava vydrží v žaludku tučňáků díky jedinečné směsi přírodních konzervantů až tři měsíce. Otec, který kvůli mláděti přetrpěl antarktickou zimu, už tři měsíce nic nepozřel a musí se sám vydat za potravou. Cestou k moři občas narazí na štěstí – dýchací otvor tuleňů, jenž jim může poskytnout zkratku, jak se dostat do moře. Po třech měsících na povrchu nyní stráví 4 týdny na otevřeném moři, kde budou lovit podél ledové pokrývky ryby.

Při enormní nepřízni počasí musejí samice blíž k sobě, aby mláďata v nepříznivém počasí přežila. Velké množství přitisknutých těl umožňuje udržet teplo a ochránit mláďata, která jsou navíc vybavena prachovým peřím. Tučňáci, kteří jsou uprostřed, jsou chráněni a je jim teplo, naopak ti na vnější straně stále trpí. Aby se zahřáli všichni, dělají malé krůčky, kterými mění svou pozici. Celým chumlem procházejí pomalé vlny, takže každý má šanci dostat se na nějakou dobu do středu.

Když už se mládě do kožního záhybu matky nevejde, stojí před ním další krok v jeho životě. Chozením na matčiných prstech si malý tučňáček procvičuje nohy, než začne chodit sám. Jako každé batole nemá nejlepší stabilitu. Náraz při prvních potížích tlumí nadýchané prachové peří mláděte a matčin kožní záhyb. Když mláďata získají trochu sebedůvěry, váhavě sledují svou mámu. Jakmile ale zjistí, jak chutná svoboda, nic je nezastaví. Pobíhající mláďata představují neodolatelné pokušení pro samice, které o to svoje přišly, nebo se jim žádné nevylíhlo. K únosům dochází v kolonii tučňáků císařských často.

Díky velkým mrazům je kolonie tučňáků císařských v zimě před predátory chráněna. S jarem ale. Přilétají buřňáci obrovští, kteří zde pátrají po něčem k snědku. Jsou to sice obrovští ptáci, ale s dospělým tučňákem císařským si to rozdat nechtějí. Mláďata chráněná matkami se dají ulovit jen stěží, jenomže kožní záhyb mezi matčinýma nohama se už moc využít nedá. Zatímco některá mláďata spoléhají na ochranu dospělých, další se shlukují dohromady.

Tučňáci skalní při lovu urazí i 1,5 tisíce kilometrů

Klikněte pro větší obrázek I u tučňáků skalních se o mláďata starají otcové. Mají to ale snadnější, jejich směna trvá jen 2 týdny. Pracují 24 hodin denně a musejí být připraveni na všechno – i na invazi vetřelců. Kormoráni modroocí kradou veškerý materiál, z něhož se dá postavit hnízdo, a tučňákům chránícím své mladé hnízda mizí před očima. Kondoři patří mezi mrchožrouty, ale pokud se jim naskytne vhodná příležitost, nerozpakují se uchvátit živé mládě. A na sebemenší ztrátu pozornosti čekají i rackové jižní, chaluhy nebo čimangové. Stačí se otočit na chvíli k mláděti zády, a je pryč. Tučňáci, kteří přišli o své potomky, jsou zoufalí. Snaží se získat jiné mládě a je jim jedno, že patří někomu jinému. I u nich nejsou únosy ničím výjimečným.

Jakmile se samice vrátí z lovu ryb, okamžitě se ujímá mateřských povinností. V tu chvíli se otcové mohou vydat zdolat stometrový útes a po 2 týdnech jít lovit ryby. Při hledání potravy mohou někteří samci urazit i více než 1,5 tisíce km. Zpět se vracejí po malých skupinkách. Když se ale dávají na pobřeží dohromady, jejich počet neustále roste a na nejoblíbenějších trasách se tvoří zácpy.

Tučňáci Humboldtovi zamazaní blátem

Klikněte pro větší obrázek V Peru se do svého hnízdiště na pobřeží v poušti vracejí tučňáci Humboldtovi. Rodiče se o výchovu mláďat dělí. V porovnání se dvěma předchozími druhy tučňáků se jen výjimečně musejí vydávat daleko, proto mohou páry, které tvoří na celý život, trávit mnohem více času společně.

Když se v Peru vydávají tučňáci Humboldtovi na moře, jsou téměř k nepoznání. Celé tělo mají zamazané blátem z nor. Špína působením pouštního slunce v peří zasychá, proto je pro ně koupání otázkou přežití. To ale znamená, že musejí nechat svá mláďata bez dozoru, což je chvíle, na kterou čekají predátoři. Největšími nepřáteli malých tučňáků jsou rackové pruhoocasí. Vypadají sice bezbranně, zato pro vetřelce ale mají připraveno několik překvapení: buď na ně vrhají půdu, nebo je rovnou postříkají svým trusem. Jako odstrašující prostředek to funguje výborně. Rackové totiž nemohou riskovat, že budou mít slepené peří, a proto se vydávají hledat snadnější kořist.

Rodiče, kteří se vydali k moři, mezitím překonávají jiné překážky. Na pobřeží musejí chodit po špičkách, aby neprobudili spící lachtany hřivnaté. Tučňáky tito obři loví jen výjimečně, rádi je ale honí pro zábavu. Tito tučňáci často loví v noci, proto ve tmě lépe vidí. Díky živinám, které sem přináší Humboldtův proud, je tu moře plné planktonu, kterým se krmí hejna ryb. O potravu zde tedy není nouze.