Nejvýznamnější operace 2. světové války: Bitva o Itálii

Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Dobývání Apeninského poloostrova patřilo mezi nejvleklejší a nejurputnější střety druhé světové války. Ačkoliv obsazení Sicílie v červenci roku 1943 proběhlo poměrně snadno, ale spojenecké pokusy využít zmatku v italských řadách a přistát na pevnině skončily nezdarem. V září 1943 se Spojenci vylodili u Salerna a ihned se dostali do bojů s německými oddíly, které po italské kapitulaci zemi obsadily. Od Neapole se Spojenci pomalu prokousávali k severu. Potom však narazili na Gustavovu linii, poslední německé obranné postavení před Římem, a od prosince se fronta, navzdory několika ofenzívám a vyloděním v týlu nepřítele, prakticky nepohnula. K průlomu došlo až v květnu 1944 po mohutném spojeneckém útoku. Spojenci dosáhli dobytí hlavního města země a způsobili rozklad fašistické Itálie.

Předehra k bitvě

Italské ambice na ovládnutí Středomoří a vybudování afrického impéria utrpěly v listopadu 1942 drtivou ránu. Britové v říjnu 1942 porazili u El Alameinu spojené německo-italské síly, zničili několik italských divizí a zbytek donutili k ústupu do Libye. Když se pak vylodily britsko-americké síly na Francouzi ovládaném území Maroka a Alžírska a dobyly tamní přístavy, vůle Francouzů k boji ochabla. Spojenecké výsadky a francouzská nerozhodnost přiměly Hitlera k vyslání jednotek, které měly obsadit Tunisko dřív, než také padne Spojencům do rukou. Koncem ledna 1943 bylo předmostí Osy posíleno dobytím strategických průsmyků ve východním Atlasu a příchodem německo-italských jednotek, ustupujících z Egypta a Libye.

V polovině března 1943 se linie Osy na západě táhla podél Tuniského hřbetu a na jihu mezi pohořím Matmata a pobřežím. Klíčem k jižním pozicím byla Marethská linie v držení italské 1. armády a německých Afrikakorps. Spojeneckým útokům obránci houževnatě odolávali do začátku dubna, kdy se fronta začala rozpadat. Zbývající jednotky Osy unikly na sever, kde zformovaly novou obrannou linii kolem přístavu Tunis.

Na přelomu dubna a května bylo předmostí vystaveno nepřetržitému tlaku. Hitler však trval na tom, aby obránci bojovali až do úplného konce. Jeho odhodlání bylo zarážející, obzvlášť poté, co podobným rozhodnutím přivodil katastrofu na východní frontě. I tady se nakonec Hitlerova dobyvačná válka proměnila v boj o přežití. V posledních týdnech tažení padlo do spojeneckého zajetí na čtvrt milionu mužů. Debakl Osy v severní Africe výrazně pozměnil rovnováhu sil ve Středomoří ve prospěch Spojenců.

Plán útoku

Možnost invaze na Sicílii byla poprvé nadnesena v létě 1942, teprve v lednu 1943 ale byl návrh přijat jako spojenecká strategie, ovšem s tím, že tažení v žádném případě nesmí narušit přípravy na plánované vylodění ve Francii. Sicílie ležící uprostřed Středomoří a vzdálená pouhých 150 km od hlavních spojeneckých přístavů Tunis a Bizerta byla pro Brity lákavým cílem. Tuniská letiště mohla invazním vojskům poskytnout potřebnou taktickou podporu, základny na Maltě a Pantellerii zase zajistit nepřetržitou asistenci stíhačů.

Dobytím Sicílie by Spojenci získali absolutní vládu nad centrálním Středomořím a letiště pro vedení vzdušných operací proti cílům na Apeninském poloostrově. Útočící síly se měly vylodit ve dvou úsecích: britská 8. armáda na východním pobřeží jižně od Syrakus, kde se měla soustředit především na dobytí Syrakus a letišť v jihovýchodním cípu ostrova, americká 7. armáda na jihu mezi městy Licata a Scoglitti a obsadit letiště Osy severně od Gely. Po vybudování předmostí měly být na východě obsazeny důležité přístavy Augusta, Catania a místní letiště. V závěrečné fázi měly obě armády vyrazit po obou stranách Etny směrem na sever k městu Messina, jehož dobytím by dosáhly izolace zbývajících sil Osy.

Nad jihem poloostrova neustále přelétaly stíhací a průzkumné stroje. Základními cíli těchto operací bylo zničení Luftwaffe a italského letectva, izolace Sicílie prostřednictvím strategického a taktického bombardování a postupný rozklad morálky obránců systematickými útoky na jejich pozice. Těžké nálety na průmyslová centra a hustě osídlené oblasti na pevnině měly rozptýlit soustředění Italů a podkopat jejich klesající oddanost Ose.

Plán obrany

Posílením německo-italských sil v severní Africe Hitler, ať už záměrně či neúmyslně, protáhl konflikt v této oblasti až do začátku léta 1943. Z následného spojeneckého soustředění sil před invazí na Sicílii usoudil, že až do roku 1944 k zásadnímu vylodění na francouzském pobřeží nedojde. Na základě této úvahy mohl přesunout většinu svých tenčících se zdrojů v západní Evropě na obranu jižní části kontinentu. Vůbec ale netušil, kde se Spojenci vylodí. Přestože se letecké útoky dál soustřeďovaly na jih Itálie, existovaly náznaky, že by hlavní spojenecká ofenzíva mohla směřovat do Řecka nebo na Sardínii.

V Řecku byla dislokována italská okupační armáda, posílená německou 1. tankovou divizí, přesunutou z Francie. V Itálii byly 3 armády, přičemž jedna z nich byla celá soustředěná na Sicílii. Italskou posádku na Sardínii doplňovala 90. divize pancéřových granátníků a na blízké Korsice se formovala 16. divize pancéřových granátníků SS. Na sever Itálie Hitler přesunul německou Skupinu armád B, tvořenou třemi divizemi, které měly koordinovat veškeré německé síly v zemi. Toto byly hlavní síly, které měl Hitler v předvečer spojenecké ofenzívy k dispozici. Italům příliš nedůvěřoval. Očekával, že ať už dojde k vylodění kdekoliv, budou muset nakonec zasáhnout rozmístěné německé formace.

Velitelé

Harold Alexander, vrchní velitel spojeneckých vojsk ve Středomoří

Jako většina britských generálů, i Herold Alexandr se poprvé zapojil do boje s Britským expedičním sborem ve Francii. Ve funkci velitele 1. divize řídil v červnu 1940 ústup a evakuaci jednotek z pláží u Dunkerque. Po službě v Anglii a v Barmě byl v roce 1942 jmenován vrchním velitelem na Středním Východě a nesl zodpovědnost za Montgomeryho ofenzívu u Alameinu. V únoru 1943 byl ustanoven vrchním velitelem 15. armádní skupiny v Tunisku. Svým taktem a nestranností výrazně přispíval k urovnání sporů mezi Spojenci. V posledních týdnech tuniské operace využil materiální převahy a do bitvy zapojil všechny složky vojenské aliance. Dosáhl tím toho, že zásluhy za vítězství byly rozděleny rovnoměrně a nově nasazené jednotky získaly cenné zkušenosti pro budoucí tažení na evropské pevnině.

Albert Kesselring, náčelník Vrchního velení Jih

udělal v meziválečných letech kariéru u pozemního vojska. Pak přešel k letectvu, kde se stal jednou z jeho nejvýznamnějších postav. Jako náčelník štábu byl od roku 1936 z velké části zodpovědný za činnost Luftwaffe. Na počátku války velel mohutným německým leteckým uskupením v Polsku a následně na západě. Během bitvy o Británii se německé letecké flotile pod jeho velením téměř podařilo porazit RAF. V roce 1942 byl povýšen do hodnosti generála polního maršála a jmenován náčelníkem Vrchního velení Jih, zodpovědným za veškeré německé operace ve Středomoří a severní Africe. Kesselringovy jedinečné zkušenosti mu umožňovaly vhodně koordinovat užití pozemních a vzdušných sil. I přes omezené zdroje tak často dosahoval mimořádných výsledků. Sebedůvěra a profesionalita a jeho analytický mozek činily z Kesselringa respektovaného protivníka.

Síly protivníků

Spojenci počátkem léta 1943 shromáždili na středomořském válčišti více než půl milionu vojáků. Většinu tvořili Britové a Američané, kteří se zúčastnili bitvy o Tunisko. Doplňovaly je jednotky z Francouzské severní Afriky, Nového Zélandu a Indie, zapojit se měly také dvě čerstvé kanadské divize, které se teprve formovaly a procházely výcvikem, a aktivní roli sehrál rovněž polský sbor. Jeho příslušníci většinou prošli tábory v Sovětském svazu, po německém útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 byli propuštěni a pak se pod velením zkušeného generála Wladyslawa Anderse shromáždili na jihu země, odkud se dostali do Iráku. Zde se jich ujali Britové a vycvičili je na připravovanou invazi do Itálie. Výcvikové programy všech spojeneckých sil byly důkladnější a účinnější než v minulosti, ostatně tato invaze měla být dosud nejriskantnější spojeneckou operací. Vítězství v severní Africe významným způsobem podpořilo morálku spojeneckých vojsk. Materiální převaha, důkladný výcvik a rozsáhlá logistická podpora posilovaly bojového ducha příslušníků všech národů protifašistické koalice. Do nadcházející bitvy tak šli s pevnou vírou v celkové vítězství.

V době, kdy ještě probíhala bitva o severní Afriku, se německá vojenská přítomnost v Itálii omezovala na jednotky Luftwaffe, střežící zásobovací linie mezi Itálií a severoafrickými přístavy. Byly do nich začleněny skupiny stíhačů a bombardérů a protiletecké oddíly. Převážně byly soustředěny na Sicílii a na jihu země. Jakmile však v květnu 1943 severoafrické tažení skončilo, Hitler do jižní Evropy vyslal několik pečlivě vybraných formací a další vyčlenil k okamžitému přesunu pro případ, že by došlo ke spojenecké invazi. Tankové divize složené ze středních a těžkých tanků patřily k nejlepším, které měli Němci k dispozici, a také divize tankových granátníků byly dobře vyzbrojené, oproti tomu paradesantní oddíly byly vybaveny jen lehkými zbraněmi, zato zase intenzivnější výcvik než většina ostatních vojáků. Během invaze na Krétu v květnu 1941 sice utrpěly značné ztráty, ale nakonec se jim podařilo porazit výrazně silnější britské síly. Výsadková divize byla připravena přesunout se kamkoliv, kde se Spojenci rozhodnou vylodit. V cílovém sektoru na Sicílii byla rozmístěna divize Hermann Göring, jež se měla do boje vrhnout hned v první den invaze. Mužstvo pocházelo převážně z řad letectva, nicméně tito vojáci měli skvělý výcvik a považovali se za elitní jednotku. Morálka mechanizovaných, tankových i výsadkových divizí byla vysoká.

Výzbroj

Spojenci

Výroba amerického tanku M-4 byla zahájena v roce 1942. Byly při ní využity osvědčené prvky jeho předchůdce M-3: podvozek, korba, motor a převodovka. Kanón ráže 75 mm byl umístěn v otočné věži, čímž se výška stroje snížila o 38 cm. Díky silnějšímu pancíři, sníženému profilu a montáži kanónu do plně otočné věže se M-4 jako první americký tank přiblížil německým standardům a rychle se stal hlavní oporou amerických a britských obrněných sil.

Osobní zbraní britského vojáka byla po většinu 20. století puška Lee Enfield. Mark V byla vylepšenou verzí modelu, který britská armáda používala po celou dobu 1. světové války, a zachovávala většinu původní konstrukce. Nastavitelná mířidla dodávala ručnici vysokou přesnost. Snadná a levná výroba byly další výhodou zbraně, která se vyznačovala robustností a spolehlivostí.

Pravděpodobně nejlepším samopalem byl na počátku války americký Thompson M vzor 1928. Pro potřeby válečné výroby byla vyvinuta zjednodušená verze M1A1. Zachovala si hlavní výhody svého předchůdce, nevyžadovala však složitou a drahou obráběcí technologii. Přes poměrně vysokou cenu bylo těchto samopalů vyrobeno ohromné množství. Jen tak bylo možné uspokojit potřeby Spojenců po spolehlivé lehké automatické zbrani.

Nejlepší spojenecký lehký kulomet 2. světové války vycházel z konstrukce zbraně československé výroby. Do výzbroje britské armády byl zaveden v roce 1938 pod označením Bren. Měl sice poměrně nízkou kadenci, ale vyznačoval se malou hmotností a snadnou manipulací. V kritických situacích umožňoval střelbu vestoje či od boku. Všestrannost, přesnost a spolehlivost jej předurčovaly pro palebnou podporu pěchoty na úrovni čet a družstev. Během války jím byla vybavena většina jednotek Britského společenství národů.

Jednou z nejproslulejších pěchotních zbraní 2. světové války byla americká bazuka. U raketometu M1 se používaly střely stabilizované křidélky a opatřené kumulativní hlavicí. Bazuka byla původně určena k ničení tanků, ale se stejně destruktivními účinky ji bylo možné použít proti bunkrům a opevněným pozicím. Během války jich bylo vyrobeno téměř půl milionu. Němci se touto zbraní inspirovali při vývoji vlastního panzershrecku

Osa

Série útočných děl Stug využívala podvozek, korbu a celý pohon tanku Panzer III. Odstraněním věže se výrazně snížil profil vozidla a zároveň to umožnilo zesílit pancéřování. Od roku 1942 se na stroj osazoval kanón ráže 75 mm, s nímž bylo možné útočit proti tankům i jiným překážkám v postupu. Další změnou bylo zesílení čelního pancíře. Když byla roku 1943 ukončena výroba tanku Panzer III, přešly zbrojovky plně na samohybná děla. Celkem jich bylo vyrobeno více než 10 tisíc.

Na podvozku původně československého tanku LT-38 byla vyvinuta řada úspěšných samohybných protitankových děl. Z konstrukce tanku převzaly podvozek a celou korbu. Věž potom byla nahrazena nástavbou z ocelových desek, což umožňovalo osadit stroj výkonnějším kanónem a poskytlo lepší výhled střelci. Minusem byla snížená ochrana obsluhy. Nejlépe se uplatňovaly při obraně či útocích ze zálohy.

Samonabíjecí pušky němečtí konstruktéři vyvíjeli řadu let. Své zkušenosti zhodnotili v modelu Walther Gewehr 41. Automatický závěr pracoval na principu odběru prachových plynů, přenášených prostřednictvím kruhového pístu. Tato zbraň byla sice přesná, ale nevyvážená a nespolehlivá. Ve výzbroji polních jednotek ji proto nahradil zdokonalený model G 43, fungující na podobném principu.

MG 34 byl první opravdu univerzální kulomet. Díky nízké hmotnosti se dal snadno přenášet, nabíjení pomocí kulometných pásů umožňovalo delší a intenzivnější palbu. Zbraň měla dvoupolohovou spoušť dovolující pálit jednotlivými ranami nebo dávkami. Dvojnožka umístěná vpředu se používala pro vyšší přesnost, ve střední poloze zase umožňovala lepší pohyb hlavně do stran. Součástí příslušenství byla i trojnožka. Vzduchem chlazená hlaveň se dala snadno a rychle vyměnit, což zbrani dodávalo parametry těžkého kulometu. MG 34 byl rovněž instalován do všech druhů německých tanků.

Nejrozšířenějšími minomety německé armády byly zbraně ráže 80 mm. Měly jednoduchou konstrukci a nízké výrobní náklady a daly se rozložit na 3 části – hlaveň, ložiště a dvojnožku. Pěchotě na úrovni družstev tak poskytovala potenciál lehkého dělostřelectva. V rukou zkušené obsluhy měla jejich palba ničivé účinky, a to jak v obraně, tak při útoku. Ze všech použitých zbraní způsobila minometná palba britským a americkým jednotkám nejvyšší ztráty.

Předvečer bitvy

Zatímco v jižní Evropě probíhaly přípravy na spojeneckou invazi, na východní frontě shromáždil Wehrmacht většinu svých útočných sil pro nadcházející bitvu o Kurský oblouk. Kvůli nedostatku tanků a střeliva byla ofenzíva třikrát odložena. Sověti tak měli možnost posílit obranu a Němci přišli o moment překvapení.

Obě strany soustředily ohromné množství zdrojů. Němci do boje vyslali většinu své obrněné techniky včetně téměř všech těžkých tanků, které měli k dispozici. Bitvu zahájili Sověti 5. července 1943 nečekaným dělostřeleckým přepadem. Když Němci za úsvitu vyrazili na zteč, byli částečně dezorganizováni a postupovali pomalu. Po 2 dnech se německá 9. armáda útočící ze severu prakticky zastavila. Posunula se přitom jen o několik kilometrů. Na jihu pak 4. tankovou armádu zbrzdily v postupu prudké boje a její zpoždění dále rostlo. Zatímco Spojenci dokončovali přípravy na vylodění na Sicílii, Němce na východě čekala další významná porážka.