Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století
Koncem května 1944 byly splněny všechny základní předpoklady pro útok Spojenců přes Lamanšský průliv. V Atlantiku i ve vodách mezi Británií a evropskou pevninou měly spojenecké námořní síly drtivou převahu, nebe nad Francií, Belgií a Nizozemskem téměř beze zbytku ovládli. V Británii se dlouhé období příprav k bitvě o Normandii chýlilo ke konci. Výcvikových programů ubývalo, prováděly se poslední nácviky a muži dostávali hlášení o nejnovějším vývoji situace. Němce čekala vyhlídka jen na další vyčerpávající bitvy a nezadržitelné oslabování sil na všech bojištích.
- Příprava operace Overlord
- Rozložení sil
- Invaze do Normandie
- Konsolidace spojeneckých sil
- Situační zpráva
- Pomalá cesta k průlomu
- Vítězství, které předznamenalo uspořádání poválečného světa
Příprava operace Overlord
Začátkem května 1944 si stanovili Spojenci datum námořního výsadku na 5. červen, slibující nejpříhodnější kombinaci přílivu, povětrnostních podmínek a měsíčního světla. S blížícím se dnem D se dala do pohybu složitá mašinérie mobilizace. Prvním úkolem bylo shromáždit útočné formace co nejblíže u naloďovacích přístavů v jižní Anglii, což vyžadovalo úzkou spolupráci mezi různými vojenskými a civilními orgány v režimu nejpřísnějšího utajení. Nejprve byly naloženy zásoby a výzbroj, poté, koncem května, se začali naloďovat vojáci. Šlo o to, aby se hned první den na břeh dostalo dost mužů i výstroje.
Z 50 spojeneckých divizí dislokovaných v Británii bylo do první vyloďovací vlny vybráno osm, ty pak měly být posíleny útvary z dalších 4 divizí. V den D se měly vylodit také 3 samostatné tankové brigády, 3 paradesantní divize a 2 brigády zvláštních sil.
3. června bylo nalodění invazních sil dokončeno a válečné loďstvo připravené vyplout. Na 5. června se však v cílové oblasti předvídal silný vítr, nízká oblačnost a rozbouřené moře. V takových podmínkách by byla letecká podpora vyloučena, výsadek invazních sil riskantní a palba z lodí v tak vysokých vlnách značně nepřesná. Eisenhower dal proto souhlas se čtyřiadvacetihodinovým odkladem operace. Kdyby ale invazní lodě nevypluly v tento den, musely by čekat další 2 týdny na výhodný příliv a svět by se záhy dozvěděl, že se něco děje.
Za rozbřesku byl vydán rozkaz k vyplutí. Všechno teď záviselo na kombinaci štěstí a počasí. Přes maximální úsilí, které bylo vynaloženo pro dosažení co největšího momentu překvapení, Spojenci předpokládali, že Němci budou varováni alespoň 12 hodin předem. Pro každou číhající ponorku a každý průzkumný letoun nad průlivem by byl velký počet plavidel jasným signálem, že se schyluje k invazi. Němci však neprováděli ani základní průzkum, a to přineslo Spojencům ohromnou výhodu taktického překvapení.
Invaze do Normandie
První spojenečtí vojáci, kteří přistáli ve Francii, patřili k předsunutým a průzkumným jednotkám tří paradesantních divizí. Navzdory přesnosti prvních výsadků a úsilí průzkumných sil byla řada dalších výsadků rozptýlena na velké ploše. V obou sektorech však bylo k dispozici dostatečné množství sil, aby se mohly ihned vydat k určeným cílům. V prvních bojových potyčkách bitvy o Normandii hrály důležitou roli překvapení a zmatek. Zpočátku bylo ostřelování pobřeží řízené pozorováním ze vzduchu, ale mezi prvními námořními výsadky byly skupiny pozorovatelů vycvičených pro řízení dělostřelecké palby, již měli udržovat kontakt mezi předmostím a dělostřeleckými důstojníky lodí a usměrňovat palbu. V první vlně se vylodili také ženisté, jejichž úkolem bylo razit cestu minovými poli a zátarasy, zajišťovat bezpečný přístup k výjezdům z pláže pro těžkou techniku a otevírat trasy ve vnitrozemí.
6. června kolem poledne dobyli Spojenci několik primárních cílů a pronikli do vnitrozemí čtyř z pěti plážových předmostí. Když se první útočná vlna blížila k pobřeží, střelba z lodních děl se zacílila na vnitrozemí. Pak následovalo vystřelení raket z upravených vyloďovacích člunů. Zejména na pláži Omaha ale zůstávala řada německých obranných pozic neporušená. Americké jednotky byly přibity k zemi palbou z ručních zbraní, minometů a z dělostřeleckých baterií pobřežních opevnění. Nebyl dobyt ani jeden výjezd z pláže a americký průnik představoval jen několik nejistých předmostí. Osud Omahy visel na vlásku až do večera. Bitevní lodě a křižníky u břehů zahájily podpůrnou palbu několik kilometrů do vnitrozemí s cílem uzavřít předmostí a izolovat zbylé obránce od dalších posil a dodávek zásob. Skupiny torpédoborců blíž k pobřeží zároveň zaútočily na opevněné body a pevnosti s výhledem na pláž. Vylodění vozidel a zásob bylo pozastaveno, místo nich byly vyslány další útočné jednotky a tanky. V podvečer už situace na Omaze nebyla tak vážná. Rozhodující přitom byla námořní palba. Předsunuté obranné pozice byly zničeny a americké jednotky mohly konečně začít pronikat do vnitrozemí.
V britském sektoru mělo podle plánu k námořnímu výsadku dojít hodinu po vylodění Američanů a ostřelování z lodí bylo intenzivnější a delší. Němcům nicméně zůstalo dost opěrných bodů s dobrým výhledem a pláže se dostaly pod těžkou palbu. Významným dílem na všech britských plážích přispěly k úspěchu první útočné vlny upravené tanky a speciální ženijní vozidla. Celé dopoledne rozšiřovány bezpečné průjezdy, ničeny bunkry a opěrné body nepřítele.
Postup z pláže Sword na jih se zpožďoval o několik hodin. Německá 21. tanková divize byla zmobilizována během několika hodin po prvních vzdušných výsadcích, ale účinně byla nasazena až v průběhu dopoledne. Na vršcích hlídajících příjezdové trasy do Caen byla rozmístěna protitanková děla a město samotné bránilo samohybné dělostřelectvo. Hlavní část tankových divizí byla nasměrována na sever k pláži Sword.
Britské obrněné a pěchotní útvary si pomalu klestily cestu do vnitrozemí. Hned odpoledne prorazily protitankovou clonu 21. tankové divize a kolem 4. hodiny dorazily do Bieville, jen pár kilometrů od Caen. Západně od nich současně pronikali Kanaďané z pláže Juno na jih. Mezi plážemi Juno a Sword ale ještě stále zela šestikilometrová mezera. A právě do tohoto koridoru vjely německé tanky. Večer dorazily předsunuté útvary 21. tankové k pobřeží u Luc-Sur-Mer, ale bez podpory byly vzápětí nucené ustoupit. To, že se Němci první den nevzmohli na rozsáhlejší protiofenzivu, je v následujících týdnech přišlo draho.
Nakonec měli spojenečtí velitelé důvod k uspokojení. Na francouzském pobřeží byla vytvořena čtyři dobře bráněná předmostí. Páté, i když stále zranitelné a pod vizuálně zaměřovanou dělostřeleckou palbou, bylo rychle posilováno a rozšiřováno. Leteckého a námořního výsadku se účastnilo celkem 150 tisíc mužů. Cíl – vytvořit souvislé předmostí a dobýt Caen v den D – se nakonec ukázal jako přehnaný. V některých sektorech, zejména v sektoru Omaha, bojovaly německé jednotky s překvapivou dávkou profesionality a odvahy, 21. tanková divize byla nasazena blíž k pobřeží, než spojenečtí plánovači předpokládali, a její nečekaný protiútok přibrzdil postup na Caen. Ačkoliv byl útok odražen, divize se rychle přeskupila a nyní stála mezi Brity a jejich primárním strategickým cílem.
Konsolidace spojeneckých sil
V prvních dnech po vylodění bylo Montgomeryho hlavním cílem rozšíření a upevnění předmostí. Vyloďování se oproti plánům zpožďovalo o 8 až 12 hodin. Spojenci věděli, že do Normandie se přesouvají silné německé obrněné útvary. Aby udrželi tempo počátečního náporu, museli postupovat stále dál do vnitrozemí. Konečný úspěch Operace Overlord závisel na jejich schopnosti zkoncentrovat síly a zásoby v předmostí rychleji, než Němci stihnou přeskupit posily a postavit se jim na odpor. Bylo nezbytně nutné získat hloubku, vytvořit prostor pro shromažďování a organizaci následných invazních sil, zajistit manévrovací prostor a zřídit logistickou infrastrukturu potřebnou k podpoře rozsáhlého tažení. Ve všech sektorech vyvíjeli Spojenci stálý tlak a rozšiřovali předmostí, zatímco nepřítel se je zoufale snažit zadržet.
7. června ráno se předsunuté části 12. divize SS přesunuly do linie nalevo od 21. tankové a zbytků 716. divize. Později téhož dne se tyto útvary srazily se silnými kanadskými jednotkami postupujícími k městu Caen. V několika bitvách v průběhu 7. a 8. června utrpěli Kanaďané vážné porážky a jejich ofenziva byla odražena. Ovšem navzdory tomu se Britům a Kanaďanům kolem poledne podařilo zajistit koridor mezi plážemi Juno a Sword a vytvořili tak souvislé předmostí mezi Port-en-Bessin a ústím řeky Orne.
V americkém sektoru zůstala pláž Omaha více než 2 dny zranitelná a izolovaná. Přesto však, i když do předmostí proudili muži a bojová technika, se Němci ani jednou nepokusili posílit svou 352. divizi nebo přejít do protiútoku. Prudký odpor, jaký obránci kladli během vyloďování, ochabl a 8. června se Američané spojili s Brity postupujícími z pláže Gold. To západně od řeky Vire naráželi Američané na mnohem odhodlanější odpor. Po úvodním zmatku a otálení se Němci v oblasti Cotentinu rychle vzpamatovali a zmobilizovali zálohy, aby zabránili dalšímu rozšíření předmostí Utah.
11. června dobyly spojenecké letecké jednotky Carentan a další den se spojily s jednotkami z Omahy. Konečně i z pláže Omaha pronikla americká 1. divize přes 30 km do vnitrozemí. Jinde však byly územní zisky skromnější. Spojnice Utahu a Omahy přes řeku Vire byla hluboká jen pár kilometrů a vyhlídky na dobytí Caen v britském sektoru byly i nadále vzdálené. Němci tady soustředili hlavní těžiště obrněných záloh. 9. června k nim přibyla divize Panzer Lehr a po několika dnech 2. tanková divize. Na těchto útvarech ztroskotal 13. června útok 7. tankové divize směrem k Villers-Bocage, poté co její předmostí prorazil prapor tanků Tiger.
Celkem byly během června 1944 německé jednotky posíleny o čtyři útvary SS: 1. divize z Belgie, 2. z jihu Francie, 9. a 10. byly převeleny z východní fronty. Tři z těchto divizí se později zapojily do obrany Caen. Rommel byl odhodlaný linii severně od Caen, města, které bylo klíčem k otevřené nížině v severozápadní Francii, udržet. Pokud by se Spojencům podařilo Caen získat a prolomit blokádu, jejich výborná pohyblivost a drtivá vzdušná převaha by jim umožnily vést manévrovací válku, v níž by byl Wehrmacht v každém ohledu v nevýhodě.
Jelikož Brity u Caen čekal takřka herkulovský úkol, iniciativu převzali Američané. Mezi 13. a 16. červnem dobyli předmostí přes řeky Merderet a Douve a dva dny nato dorazili do Barneville na západním pobřeží, čímž odřízli německé obránce v Cotentinu a izolovali Cherbourg. Než Spojenci dobyli trosky Cherbourgu, opírali se hlavně o dva umělé přístavy, které byly vyrobeny v Británii a přes průliv byly taženy v jednotlivých kusech.
Když se 19. června nad průplav přihnala silná, 3 dny trvající bouřka, 800 spojeneckých lodí uvízlo na plážích nebo se dokonce potopilo, což znamenalo ztrátu více než 140 tisíc tun zásob. Když bouře konečně utichla, jeden americký přístav byl zcela zničený a škody na všech plážích byly tak rozsáhlé, že způsobily obrovské potíže v plánech zásobování. Britové byli nyní 3 celé divize pozadu oproti plánu a Američané měli takový nedostatek munice, že veškeré další útočné operace v sektoru Omaha byly odloženy. Veškeré úsilí naproti tomu zaměřili na dobytí Cherbourgu. 22. června, po hladkém postupu přes jižní Cotentin, napadli vnější obranu přístavu a 26. pronikli do města. Němci tady kladli tuhý odpor ještě další 3 dny a systematicky zdemolovali přístav a přístavní zařízení. Ačkoliv bylo zřejmé, že oprava přístavu zabere mnoho týdnů, vyčištění poloostrova Cotentin poskytovalo relativně bezpečné zázemí pro vylodění a shromáždění následných invazních sil. Ztráta přístavu i přibližně 40 tisíc vojáků na poloostrově byla pro německé bojové síly těžkou ranou. Ovšem na východním konci předmostí vládla takřka patová situace. Britské pokusy vypudit Němce z Caen dosud ztroskotávaly a větší ofenzíva, zahájená koncem června s cílem obklíčit město ze západu, záhy uvázla. Jediným ziskem bylo malé předmostí přes řeku Odon.
Pomalá cesta k průlomu
Krajina v Normandii stavěla Spojence před takřka nepřekonatelný problém. Jejich zkušenosti, výcvik i výzbroj se očividně nehodily pro boj zblízka, který si vynucovala povaha a zvláštnosti terénu. Ideálně se ale hodila pro obranu. Byla to pole ohraničená hustými živými ploty a úzkými, nízko položenými silnicemi. Tanky číhaly v bludišti cestiček nebo byly zakopané. Byla vykopána minometná hnízda a předem byl přesně vypočítán dostřel, živé ploty a příkopy skýtaly ideální krytí pro kulometná hnízda a skryté pozice odstřelovačů.
Spojenecké tanky měly sice početní převahu, ale Pantherům nebo Tygrům se nemohly vyrovnat. Sherman měl tenčí pancéřování, a pokud jde o palebnou sílu, nemohl se rovnat té, kterou nabízel německý Panzer VI Tiger. Občas se stávalo, že postup spojeneckých kolon dokázal zastavit jediný Tygr. Když byla spojenecká kolona nucena zastavit, okamžitě se dostávala pod přesnou minometnou palbu, která ochromovala její pohyblivost. Aby mohla postupovat, musela se spojenecká pěchota uchylovat k infiltrační taktice a vysílat napřed malé skupinky podél živých plotů nebo přes pole. Pokud se podařilo vytlačit podporující pěchotu, tank se stal zranitelný lehkými protitankovými zbraněmi. Nejčastěji tak dobře organizovanou obranu překonávali pomocí dělostřeleckých nebo leteckých útoků. Ale i přesto byli Němci rozmístěni často tak důmyslně, že ostřelování se míjelo účinkem a linie postupu zůstávala pod kontrolou nepřítele.
Během července 1944 si Spojenci dál probíjeli cestu na jih. Postupovali pomalu, v průměru jen pár stovek metrů za den a mezi vyššími spojeneckými veliteli rostlo napětí a nespokojenost. V počtu vojáků převyšovali nepřítele v poměru 2:1, ve výzbroji, zejména v tancích a dělostřelectvu měli drtivou převahu, ve vzduchu neměli prakticky žádnou konkurenci. A přesto nedokázali nikde dosáhnout rozhodujícího vítězství.
8. července zahájili Britové novou ofenzívu proti Caen. Útoku předcházelo mohutné letecké bombardování, v němž se velká část města proměnila v trosky. Následující den vstoupili Spojenci do centra města, ale mosty přes řeku Orne byly vyhozeny do povětří a Němci pevně usazeni uprostřed sutin na druhém břehu. Za 10 dní to Britové zkusili znovu, tentokrát z předmostí Orne. Generál Dempsey, ohromen zkázou Caen, nařídil kobercové bombardování německých pozic. Více než 4000 letounů se připojilo k námořnímu a polnímu dělostřelectvu, aby bezmála 3 hodiny společně ostřelovaly velké plochy území. Britská zpravodajská hlášení naznačovala přítomnost jen 3 německých divizí, avšak ve skutečnosti jich tam bylo pět, z toho dvě SS. Dempseyho ofenziva postupovala svižně jen prvních pár kilometrů. Odpoledne se Němci vzpamatovali a stabilizovali frontu. Britové útočili další dva dny bez větších úspěchů a 21. července fronta opět uvízla na mrtvém bodě. Zatímco operace v britském sektoru nadále zaměstnávala Němce a vázala většinu jejich obrněné techniky, Američané zvyšovali stavy vojáků a výzbroje v přípravě na pokus o průlom na západě.
Ofenziva, která dostala krycí název Operace Kobra, byla zahájena 25. července. Jak se už stalo běžnou praxí, útoku předcházelo mohutné letecké bombardování podporované soustředěnými taktickými nálety. Pod tíhou takového náporu se tenká německá linie rychle zhroutila a 27. července už americké tanky jely otevřenou krajinou. Následující den dojeli do Coutances a dva dny nato do Avranches, brány do Bretaně.
Vítězství, které předznamenalo uspořádání poválečného světa
Americký průlom jasně signalizoval začátek konce bitvy o Normandii. Zdravý rozum by Němcům diktoval strategický ústup alespoň k Seině, ale v posledním záchvatu sebevražedného šílenství byly zbytky armád vehnány do ofenzivy, která nakonec Spojencům přinesla rozhodující vítězství.
Začátkem srpna Hitler přeskupil vyčerpané síly v Normandii. Tankovou skupinu Západ přejmenoval na 5. tankovou armádu a z útvarů 5. tankové a 7. armády vytvořil tankovou skupinu Eberbach. Ačkoliv většina z nich byla tak početně slabá, že byly schopny pouze statické obrany, obdržely rozkaz podniknout útok s částmi 7. armády. Zaútočit měly přes Mortain směrem k Avranches. Když se o pohybu německých jednotek dozvěděl Bradley, nasadil do Avrancheského koridoru 5 pěších a 2 tankové divize a současně pokračoval ve vlastní ofenzívě jižně a východně odsud. Jelikož převážná část německých tankových divizí byla vázána protiofenzivou v oblasti Mortain, mohli Britové a Kanaďané konečně vyrazit do otevřenější krajiny jihovýchodně od Caen.
Když 16. srpna dorazili do Falaise, většina 7. armády a jejích podpůrných útvarů byla ještě západně od řeky Orne. Následující den vše nasvědčovalo tomu, že německé síly budou obklíčeny. Teprve pak Hitler zdráhavě schválil všeobecný ústup. Když se past začala zavírat, německý ústup se proměnil v drtivou porážku.
Roztroušené jednotky se zoufale tlačily na východ a postupně splynuly v jeden velký proud lidí a výzbroje. Nad hlavou jim přelétávaly spojenecké stíhačky a bombardéry, které denně startovaly k tisícům náletů a zasypávaly neorganizované kolony bombami a raketami. Jednotky SS ještě tři dny úporně bojovaly, aby udržely úzký průchod na východ. Ačkoliv tím umožnily tisícům německých vojáků vyhnout se zajetí, konečný výsledek bitvy už zvrátit nedokázaly. 19. srpna se Britové a Američané sešli u Chambois a obklíčili tak 7. armádu, tankovou skupinu Eberbach a většinu zbytků 5. tankové armády. Boje pokračovaly ještě další dva dny, během nichž izolované skupinky prchaly pěšky přes spojenecké linie, ale 21. srpna už nikdo nekladl odpor. Ti, kteří v kapse uvízli, začali houfně kapitulovat.
Porážka v Normandii znamenala pro Wehrmacht naprostou pohromu. Z 57 divizí nasazených na západě v květnu 1944 jich 40 bylo buďto zcela zničeno nebo vážně zdecimováno. Tím, že Hitler nasadil zbytek svých sil do protiofenzívy u Mortain, promrhal poslední příležitost udržet linii na Seině jako součást postupného ústupu přes severní Francii. Všechno vsadil na vítězství a neponechal si nic v záloze na obranu. A tento hazardní krok mu naprosto nevyšel.
Když Spojenci dorazili do Paříže, zuřily v ní prudké boje mezi ustupujícími posádkovými jednotkami a příslušníky francouzského hnutí odporu. Pomohli tyto boje ukončit a 20 tisíc německých vojáků padlo do zajetí. Od Seiny postupovali Spojenci na sever a východ. Odpor byl zanedbatelný. Teprve u hranic samotné německé říše narazili na odpor. V posledním roce války bylo Německo neúprosně stlačováno z východu i ze západu. Vítězstvím v Normandii si západní Spojenci vysloužili nárok na rovnocenné partnerství se Sovětským svazem v boji proti nacismu. Úspěšné provedení Operace Overlord posílilo také jejich pozici v uspořádání poválečného světa.