Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století
9. května 1940 se jednotky Wehrmachtu, rozmístěné po celé délce západní hranice Německa, připravovaly k útoku. Hitlerův důraz na utajení a rychlost byl do písmene vyplněn. Dokonce i velitelé na frontě byli o zahájení ofenzívy informováni až na poslední chvíli. 10. května byly v brzkých ranních hodinách probuzeny posádky Luftwaffe s příkazem, aby byly do 15 minut připraveny k akci. Do úsvitu byly všechny stroje Luftwaffe ve vzduchu. Mezitím opustily svá stanoviště dlouhé kolony tanků a po přístupových cestách zamířily k Francii a zemím Beneluxu. Po rozbřesku se nad Belgií a Nizozemskem rozlehl rachot německých letadel. Přes hranice se valily vlny stíhaček, bombardérů a transportních letounů. Po 8 měsících napjatého očekávání vypukla válka na západě.
- Rozložení sil
- Překvapení v pevnosti Eben Emael
- Volba taktiky
- První velká tanková bitva 2. světové války
- Spojenecký ústup
- Evakuační operace Dynamo
- Německé vítězství a francouzská kapitulace
- Vítězství jako předznamenání porážky
Hitler si byl, navzdory pochybnostem některých svých generálů, úspěchem operace naprosto jistý. Tvrdil, že Francouzům chybí bojový duch a Německo je může jediným mocným úderem srazit na kolena.
Překvapení v pevnosti Eben Emael
10. května za úsvitu zaútočily vlny bombardérů Luftwaffe na silnice, železnice a letiště v Nizozemsku, Belgii a Francii. Zatímco se nizozemská hraniční opevnění ocitla pod palbou, seskočily nad Rotterdamem a Haagem tisíce německých výsadkářů. Obránce tím dokonale překvapili, zmocnili se klíčových mostů přes Rýn a udrželi je až do příjezdu mobilních pozemních sil. Aby vzbudili dojem výrazné početní převahy a zamaskovali nízké počty parašutistů, uchýlili se Němci ke lsti a nad vybranými místy shazovali figuríny na padácích.
Také v čele útoku proti Belgii stáli výsadkáři. Jejich cílem byly 2 hlavní mosty přes Albertův kanál a pevnost Eben Emael, která byla základním pilířem belgické obranné linie. Spojenci počítali s tím, že Eben Emael zadrží nepřítele alespoň na pět dní, což jim poskytne čas k přesunu do pozic podél řeky Dyle. Jedinou možností, s níž belgičtí stratégové nepočítali, bylo napadení ze vzduchu. Když tedy na stropě pevnosti 10. května za úsvitu přistály německé kluzáky, zastihly obránce zcela nepřipravené. Během prvních deseti minut se Němci zmocnili 9 stanovišť, následně zneškodnily dělostřelecké střílny a kupole. Posádku čítající 1200 mužů drželi v šachu 24 hodin až do příjezdu předsunutých jednotek 6. armády. Bylo to ohromující vítězství Němců.
Hodinu a půl po zahájení německé ofenzívy na severu překročily jednotky spojenecké 1. armádní skupiny belgickou hranici a zamířily k vytyčeným pozicím podél řeky Dyle, kde plánovaly německý postup zastavit. Gamelin se cítil sebejistě, Němci útočili přesně tam, kde to očekával. Na spojeneckém levém křídle vyrazila francouzská 7. armáda k severu, aby se podle Gamelinovy „Verze Breda“ spojila s Nizozemci. V poledne příštího dne však u brabantského Tilburgu zjistila, že jí německá 9. obrněná divize odřízla cestu. Nizozemci byli donuceni ustoupit na sever.
Spojenecké jednotky u řeky Dyle se zděšením zjistily, že opevnění není hotové. Nejhorší však bylo, že Belgičané po rychlém pádu pevnosti Eben Emael začali ustupovat k řece Dyle ještě dřív, než stihli Spojenci zaujmout pozice. Zatímco vzplanuly boje v zemích Beneluxu, německá skupina armád A na jihu zahájila přesun obrněných jednotek k Ardenám. Pozornost Spojenců však zůstávala pevně upřena na Belgii. Po 2 dnech se mechanizované voje Skupiny armád A vyhrnuly z Arden, bleskurychle překonaly francouzskou hranici a 12. května odpoledne dorazily k břehům řeky Másy. Německé síly v tomto úseku tvořily 3 tankové divize a elitní pěší pluk Grossdeutschland s leteckou podporou. Proti nim stálo deset pěších divizí francouzské 9. a 2. Armády, chyběly jim však protitankové a protiletecké kanóny.
Úspěšné překročení Másy bylo klíčovou součástí německého plánu. Teprve potom se mohly tanky rozvinout a operovat v příznivém terénu. Po zahájení útoku směřovali Němci hlavní úder západně od Sedanu. 13. května odpoledne podniklo 12 eskader Luftwaffe střemhlavý nálet na pozice francouzských dělostřelců a donutilo je stáhnout se do krytých zákopů. Ve 4 hodiny odpoledne překonaly první oddíly pěchoty Másu na gumových člunech, do půlnoci se Němcům podařilo do francouzské obrany vrazit 9 km dlouhý klín a vybudovat most, přes který se začaly valit tanky. Den nato zaútočily spojenecké vzdušné síly na německá předmostí, ale stejně jako v Belgii je očekávala silná protiletadlová palba. Královské letectvo v tomto střetu utrpělo dosud nejtěžší ztráty v rámci jediné operace. Přišlo o 40 ze 71 letadel.
Volba taktiky
Téhož dne odpoledne překročily Másu první, druhá a desátá obrněná divize a odrazily francouzský protiútok. Velel jim průkopník a nejvýznačnější obhájce taktiky „bleskové války“ Heinz Guderian. Německé vrchní velení jeho převratným teoriím nedůvěřovalo a během dokončování příprav západní ofenzívy byl proto podřízen velení konzervativnějšího generála Paula Ludwiga von Kleista.
Jakmile Guderianovy tanky překonaly Másu, otevřela se před ním řada možností. Mohl počkat na pěchotu, která se dosud nacházela celých 36 hodin od Sedanu, zamířit na Paříž, nebo obchvatem zezadu zaútočit na opevnění Maginotovy linie. Guderian však nařídil první a druhé tankové divizí změnit směr na západ k Ardenskému kanálu a prolomit francouzskou obranu.
Ardenský kanál byl spojovacím článkem mezi francouzskou 2. a 9. armádou. Pokud by Guderian tuto linii prorazil, rozštěpil by spojenecké síly a mohl by zezadu udeřit na jednotky, přesouvající se do Belgie. Tímto manévrem však odkryl své levé křídlo. Zanechal proto na místě 10. tankovou divizi a pluk Grossdeutschland, aby se vypořádaly s případným spojeneckým protiútokem. V reakci na německý průlom u Sedanu dostala francouzská 3. obrněná divize rozkaz zaútočit 14. května ráno na sedanské předmostí. Na výchozí pozice se však dostala až pozdě odpoledne a navíc neměla podporu dělostřelectva ani pěchoty. Velitel 2. armády generál Huntziger útok odvolal a nařídil, aby se tanky rozptýlily mezi jednotky pěchoty, čímž se fakticky připravil o jedinou spojeneckou sílu, která měla šanci německý postup zarazit. Také se rozhodl stáhnout levé křídlo, aby zabránil Němcům ve výpadu do východní Francie. Průlom u Sedanu se tím rozšířil z 8 kilometrů na 24. Výše proti proudu překročili Němci řeku Másu také u Monthermé a Dinantu, kde zasadili silný úder jednotkám 9. armády. U Dinantu řeku překročila 7. tanková divize pod velením generálmajora Erwina Rommela.
Do večera 15. května prolomily Guderianovy tanky obranu Ardenského kanálu a silnice na západ byly otevřené. Kleista však znepokojovala rychlost Guderianova postupu, a tak mu ještě téhož večera nařídil, aby zastavil a soustředil své jednotky na dobytém předmostí. Guderian se proti rozkazu rozhodně ohradil a nakonec získal povolení postupovat dalších 24 hodin. Se smělostí sobě vlastní této příležitosti maximálně využil a dorazil až k 80 km vzdálené řece Oise. Stejně hluboko pronikl Rommel po jeho pravici. Zajal při tom 10 tisíc vojáků a ukořistil 100 tanků, to vše za cenu 35 padlých a 59 raněných z vlastních řad. Večer 16. května Guderian opět obdržel rozkaz zastavit. Hitler ani jeho nejvyšší velení totiž nemohli uvěřit, jak snadno se podařilo francouzskou obranu prorazit, a stále se obávali silného protiúderu proti odkrytému levému křídlu.
První velká tanková bitva 2. světové války
Zatímco na jihu pronikaly Guderianovy tanky stále hlouběji do francouzského vnitrozemí, také na severu měli Němci navrch. 12. a 13. května se odehrála první velká tanková bitva 2. světové války, v níž se u Merdop se střetla 2. mechanizovaná divize francouzské 1. armády se silnými oddíly 3. a 4. tankové divize, mohutně podporované střemhlavými bombardéry Stuka. První den si francouzské tanky vedly dobře a prokazovaly, že v individuálních soubojích se tolik vyzdvihovaným Panzerům vyrovnají. V průběhu bitvy se však stále více projevovala dokonalá taktika Panzerů, které protivníka opakovaně předčily. Francouzské tanky se 13. května s příchodem večera stáhly. Tehdy dorazil předvoj 9. tankové divize na předměstí Rotterdamu a navzdory srdnatému odporu Nizozemců byla jejich pozice beznadějná. Následující den po intenzivních náletech Luftwaffe na Rotterdam Nizozemsko kapitulovalo.
Německý průlom na Máse Gamelinovu strategii úplně rozmetal. Poté, co si francouzský premiér Paul Reynaud uvědomil rozsah katastrofy, 15. května časně ráno sdělil po telefonu Winstonu Churchillovi, že „bitva je prohrána“. Churchill věřil, že postupující německé tanky budou muset brzy zastavit, aby doplnily palivo, a že v této fázi bude možné provést protiútok. Rychlost německého postupu ale Gamelina a jeho velitele naprosto zaskočila. Při plánování účinných protiopatření stále počítali s tempem, jakým se pohybuje pěchota, a na měnící se situaci tak reagovali s neustálým zpožděním. Vzápětí však zjistili, že těmito místy už jejich tanky projely.
15. května byl generál Giraud odvolán z velení 7. armády, aby převzal trosky 9. armády. Téhož dne večer si Gamelin uvědomil, že prolomení obrany u Sedanu nelze zvrátit, a nařídil, aby se celá spojenecká fronta stáhla na úroveň řeky Šeldy. Kvůli špatné součinnosti však Britové a Belgičané obdrželi rozkaz až následující den. 16. května Paul Reynaud podnikl kroky, vedoucí k odvolání Gamelina, a ze Sýrie povolal generála Maxima Weyganda. Třiasedmdesátiletý Weygand se o pouhý rok dříve vrátil z penze do armády. Do Francie dorazil až 19. května. Spojenecké plánování účinných protiopatření se tím ještě více zpozdilo. Weygandovo myšlení však bylo stejně zastaralé jako Gamelinovo. Jeho jmenování nevneslo do spojenecké taktiky žádnou výraznější změnu. Po francouzském debaklu u Sedanu se britský válečný kabinet rozhodl za Kanál další stíhačky RAF nevysílat. 17. května obdrželo Královské námořnictvo pokyn, aby vypracovalo plány pro případnou evakuaci britského expedičního sboru z Francie.
Spojenecký ústup
17. května podnikla na jihu 4. tanková brigáda plukovníka de Gaulla protiútok na „tankový koridor“, ale byla snadno odražena. Den nato se Guderian dostal až do Péronne, zatímco Rommel na severu obsadil Cambrai. Téhož večera dorazil generál Giraud do nového sídla svého štábu a zjistil, že ho předstihl německý 41. obrněný sbor, a následující den ho zajala německá tanková hlídka.
Ve stejný den se de Gaullova 4. tanková brigáda vzepjala k dalšímu útoku proti Guderianovu křídlu, ale i tentokrát ho Panzery podporované Stukami odrazily. 17. května obsadila německá 6. armáda Lovaň a Brusel. Spojenecké jednotky se stahovaly přes Belgii k západu, a tam začaly ohrožovat pravé křídlo německého útoku. 20. května obsadil Rommel strategickou výšinu poblíž Arrasu, aby se připravil na hrozící útok britského expedičního sboru. Ofenzívu plánovanou na 21. května měly podniknout dvě britské a osm francouzských divizí. Francouzi však ve stanovený čas nebyli připraveni, a tak museli Britové zahájit útok sami. K dispozici měli pouze 3 prapory pěchoty a 74 tanků, přesto se jim podařilo Rommelovy přední oddíly zatlačit o 16 km zpět a zničit přitom velké množství Panzerů. Německé dělostřelectvo se proti silně opancéřovaným Matildám nedokázalo prosadit. Zoufalý Rommel vytvořil linii z protiletadlových kanónů ráže 88 mm a němečtí dělostřelci přímou střelbou dokázali britský postup zastavit. Jedna baterie osmaosmdesátek sama zneškodnila 9 britských tanků. A k večeru donutily intenzívní střemhlavé nálety Luftwaffe Brity ustoupit.
Zatímco se britský expediční sbor připravoval zaútočit u Arrasu, generál Weygand se s překvapením dozvěděl, že Guderianovy tanky dorazily na pobřeží Lamanšského průlivu. Nakonec bylo rozhodnuto, že se Spojenci stáhnou na novou linii, vytyčenou od Valenciennes řekou Escaut, úsekem hranice od Maulde do Halluin a řekou Lys. Během návratu do svého štábu však při autonehodě zahynul generál Billotte a jeho nástupce obdržel potřebné rozkazy pozdě, čímž se francouzská 1. armáda dostala do dalšího skluzu. Navíc přesun spojeneckých armád na nové pozice brzdily proudy uprchlíků, utíkajících před postupujícími Němci.
22. května obdržela skupina armád A rozkaz postupovat přes Armentiéres, Ypres a Ostende a cestou odříznout přístavy v průlivu, zatímco skupina B měla přesunout levé křídlo k severu a zesílit stěny pasti. Téhož dne dorazila 2. tanková divize do Boulogne a 10. tanková divize o den později obklíčila Calais. Zatímco u obou přístavů zuřily prudké boje, 24. května dosáhla 1. tanková divize řeky necelých 15 km od Dunkerque. V té chvíli měli Němci k přístavu blíž než většina britských formací, v cestě k cíli jim stál pouze jeden prapor expedičního sboru. Vítězství měli na dosah, avšak v okamžiku, kdy se chystali zasadit protivníkovi smrtící úder, dostali od generála von Rundstedta rozkaz zastavit. Navzdory tomu, že Brauchitsch chtěl postupovat se vší razancí dál, Rundstedt potřeboval pauzu, aby své jednotky přeskupil. Hitler s tím nejen souhlasil, ale navíc vydal rozkaz k celkovému zastavení postupu. Tanky pronikaly stále hlouběji do francouzského vnitrozemí, ale Hitlerova nervozita rostla. Obával se, že je spojenecký protiútok odřízne a připraví ho o bezprostřední vítězství. Zaskočen vlastním úspěchem se rozhodl raději neriskovat.
Hitler se možná chtěl vyhnout zničení britského expedičního sboru. Při inspekci u Rundstedta Hitler ohromil generály, když se pochvalně vyjádřil o britském impériu. Prohlásil, že pouze chce, aby Británie uznala nadvládu Německa na kontinentu. Předpokládal, že jakmile porazí Francii, bude moct s Británií uzavřít mír. Ušetření britské armády mělo podle jeho názoru budoucí jednání usnadnit. Vliv na jeho rozhodnutí však měl i Göring, jenž usiloval o to, aby konečné vítězství patřilo Luftwaffe. Argumentoval, že letectvo je vůči nacistické straně loajálnější než armáda a zaslouží si, aby pocta definitivního triumfu náležela jemu. Velitel Luftwaffe ujistil Hitlera, že dokáže operaci u Dunkerque zvládnout vlastními silami.
Evakuační operace Dynamo
Od 20. května se u anglického pobřeží formovala početná flotila lodí pro případ, že by bylo nutné britský expediční sbor evakuovat. V pestré sbírce byly zastoupeny jachty, záchranné čluny a rybářské škunery, řízené dobrovolníky z řad civilistů. Plánovaná evakuace měla krycí jméno Operace Dynamo a velel jí Sir Bertram Ramsay. Původně počítal se třemi francouzskými přístavy, ale Boulogne i Calais byly dobyty a jako poslední v rukou Spojenců zůstával Dunkerque.
25. května večer vydal Lord John Gort rozkaz, aby se britský expediční sbor stáhl k moři. Jeho rozhodnutí uspíšila kritická situace belgické armády – ta vyčerpala veškeré rezervy a byla na pokraji zhroucení – na spojeneckém levém křídle. Jakmile by Němci jejich linii prolomili, mohli by zaútočit na nechráněné křídlo britské armády, což se následujícího dne skutečně stalo. Vyčerpaná belgická armáda už nedokázala déle vzdorovat a král Leopold požádal Němce o příměří.
Belgičané jednání protahovali a získali tak pro Spojence dalších 24 hodin k dosažení Dunkerque. Přesto musely francouzské i britské jednotky tvrdě bojovat, aby udržely únikové cesty otevřené. Z jedné britské divize zbyla do večera 27. května pouhá jedna brigáda a v Lile zůstala odříznuta téměř polovina francouzské 1. armády, která se nestačila stáhnout. Přestože byli Francouzi obklíčeni, pokračovali v boji a po tři dny na sebe poutali sedm německých divizí.
Ustupující Spojenci se ocitli na úzkém předmostí u Dunkerque. Flotila malých lodí a každý den odvážela stále větší počet vojáků. Špatné počasí v raných fázích evakuace zkřížilo plány Luftwaffe. První těžký nálet uskutečnila až 29. května a v příštích třech dnech v nich pokračovala. Ačkoliv Královské letectvo na krytí ústupu nasadilo všechny dostupné stroje, jen těžko se prosazovalo proti přesile. Luftwaffe potopila celkem 243 lodí, včetně osmi torpédoborců a osmi transportních plavidel. Naštěstí pro britský expediční sbor se jí však nepodařilo vyřadit z provozu dunkerqueský přístav.
Němci si uvědomili rozsah operace Dynamo až 30. května. Den nato byly spojenecké jednotky donuceny ustoupit na francouzsko-belgickou hranici. Tlak, provázený mohutnými útoky Luftwaffe, Němci po celé linii stupňovali. 2. června musela být kvůli zuřivým útokům Luftwaffe evakuace za denního světla přerušena. To už však operace Dynamo dospěla téměř do konce.
3. října zatlačili Němci francouzský zadní voj o síle 30 tisíc mužů na okraj samotného Dunkerque. Situaci však zkomplikoval nečekaný příchod tisíců neozbrojených francouzských vojáků, kteří v průběhu uplynulého týdne přestali bojovat a ukrývali se ve sklepích a prázdných domech v okolí přístavu. Když se rozšířila zpráva o poslední šanci k odjezdu, vyhrnuli se na pláže a zoufale se snažili dostat na některou z lodí. Navzdory následnému zmatku se podařilo úspěšně odvézt 26 tisíc francouzských vojáků. Po odplutí posledního transportu však na břehu zůstalo ještě téměř 40 tisíc mužů. U Francouzů to vyvolalo nesmírné rozhořčení. Mnozí svého spojence obviňovali, že je opustil. Přesto skončila operace Dynamo úspěchem. Do Anglie se podařilo evakuovat 338 tisíc spojeneckých vojáků. Ačkoliv byla Británie u Dunkerque vlastně poražena – na pevnině musela zanechat téměř veškeré těžké zbraně a techniku včetně 2500 děl, 64 tisíc vozidel a více než půl milionu tun zásob a výstroje –, toto místo se stalo symbolem statečného a vynalézavého odporu proti Německu.
Německé vítězství a francouzská kapitulace
Jádro spojeneckých armád zůstalo obklíčeno v Belgii a bylo jen otázkou času, kdy Němci Weygandovy zbývající jednotky dorazí. Během necelého měsíce Francouzi ztratili téměř 30 divizí a většinu obrněné techniky. Na druhé straně se německá pěchota do bojů prakticky nezapojila a obrněné divize byly doplněné a odpočinuté. U Amiens a Péronne vybudovali Němci pevná a široká předmostí, před sebou měli pouze narychlo postavenou francouzskou linii.
Weygand měl mezi řekami Sommou a Aisne na úseku dlouhém 370 km celkem 49 francouzských divizí, dalších 17 drželo pozice na Maginotově linii. K dispozici měl i čtyři britské divize. Proti Francouzům stálo 130 německých pěších divizí, včetně čerstvé 2. a 9. armády. Německé tanky byly přeskupeny do 5 sborů, z nichž každý tvořily dvě obrněné a jedna divize motorizované pěchoty. Tři z těchto sborů byly přiděleny ke Skupině armád B na západě, přičemž jednomu velel Rommel, druhým dvěma Kleist. Zbývající 2 sbory pod Guderianovým velením směrovaly na východ ke Skupině armád A.
Aby posílil své oslabené jednotky, nařídil Weygand budování uzavřených operačních základen, nazývaných „ježky“. Šlo o opevněné pozice protitankových děl, umístěné v lesích a vesnicích a postavené tak, aby mohly pokračovat v boji i v případě obklíčení. Při další německé ofenzívě, která začala 5. června, se Francouzi ze začátku odhodlaně bránili a Němci měli s likvidací „ježků“ problémy. Odpor ale rychle opadl v okolí Rouan. Rommel se s dělostřeleckými pozicemi vypořádal tak, že je širokým obloukem objel a přenechal je pěchotě. Také útok Skupiny armád A, zahájený 9. června, zprvu narazil. Ještě večer však Guderianovy tanky překonaly řeku Aisne a následující den Němci rozšířili předmostí a přesunuli na druhý břeh zbytek divize. Weygandovy armády se začaly hroutit na všech frontách.
10. června, čtyři dny předtím, než sem vstoupili Němci, opustil francouzský premiér Paul Reynaud se svou vládou Paříž a 16. června odstoupil. Utvořena byla nová vláda, kterou vedl maršál Pétain, jeden z hrdinů francouzského vítězství v 1. světové válce. Za stávající krize však neviděl žádný důvod k dalšímu odporu. 19. června Rommel obsadil Cherbourg, čímž pro něj tažení skončilo. Vojáci si pro svou schopnost neočekávaných přesunů vysloužili přezdívku „divize duchů“. Během šesti týdnů zajala téměř 100 tisíc vojáků a zmocnila se stovek děl a obrněných vozidel. Na německé straně padlo asi 700 Rommelových mužů a pouhých 42 tanků. Guderianovy Panzery na východě rychle odřízly francouzské jednotky na Maginotově linii a protlačily se ke švýcarské hranici. Kleistovy tankové sbory překonaly Loiru a pronikly až k Lyonu.
20. června předal Hitler francouzským vyslancům své podmínky. Jeho cílem bylo izolovat Francii od Velké Británie. Severní část země měla být okupována Německem a využita jako základna pro pokračování války s ostrovním královstvím. Zbývající území měla spravovat vláda maršála Pétaina se sídlem ve Vichy. Francouzi si mohli ponechat své loďstvo a kolonie. Hitler jim však připravil potupné překvapení. Nechal přistavit železniční vůz, ve kterém němečtí velitelé na konci 1. světové války podepsali kapitulaci. Němečtí ženisté dostali rozkaz strhnout stěny muzea, v němž byl umístěn, a vrátit ho tam, kde se onen historický okamžik odehrál – v Compiégne, 80 km od Paříže. Když francouzská delegace vedená generálem Huntzigerem 21. června dorazila a poznala, o jaký vůz jde, nevěřila vlastním očím. Hitler jim dal pocítit svůj triumf. 22. června generál Weygand přijal německé podmínky a 3 francouzské armády, čítající 400 tisíc mužů, se vzdaly. 25. června v 00:35 byly boje oficiálně ukončeny.
Vítězství jako předznamenání porážky
Ačkoliv Německo vydání francouzského loďstva nežádalo, Britové se obávali, že se ho nakonec stejně bude chtít zmocnit. 3. července proto Královské námořnictvo zaútočilo na část francouzské floty v Alžírsku a řadu lodí vyřadilo z provozu. Tento krok na dlouhou dobu nepříznivě poznamenal vztahy mezi oběma zeměmi. Západní ofenzíva Německo stála 27 tisíc mrtvých a 123 tisíc raněných. Na straně Spojenců padlo nebo bylo zraněno 390 tisíc vojáků, další dva miliony byly zajaty. Lufwaffe ztratila 1284 letadel. RAF přišla o 931 strojů, z nichž více než polovinu tvořily nenahraditelné stíhačky. Francouzských letadel bylo zničeno 560. Němci se zmocnili ohromného množství nejrůznějšího vojenského materiálu.
Drtivé vítězství Německa potvrdilo jeho velmocenskou pozici v Evropě, zůstal mu jediný nepřítel. Velká Británie se ocitla v izolaci a byla značně oslabena. Hitler byl přesvědčen, že brzy hodí ručník do ringu. Ještě než vstoupilo příměří v platnost, nařídil demobilizaci 35 divizí a rozdělení tankových sborů. Válku na západě tím považoval za skončenou. Povzbuzen triumfem, začal Hitler uvažovat o tažení proti Sovětskému svazu. Protože Němci nechali britský expediční sbor v Dunkerque uniknout, mohla Británie pokračovat v boji. Německo pod Hitlerovým vedením směřovalo do války vedené na 2 frontách. Hitlerovo velkolepé vítězství tak předznamenalo začátek jeho definitivní porážky.