Nejvýznamnější operace 2. světové války

Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

2. světová válka trvala už osm měsíců. Polsko existovalo už jen v podobě exilové vlády. Země sama byla rozdělena mezi Třetí říši a – překvapivě – SSSR. Francie a Velká Británie procházely obdobím „podivné války“, která měla brzy přejít ve válku zcela reálnou. S mrtvými, uprchlíky, bombardováním, předem prohranými boji pěchoty s tanky, debakly i triumfy. V dubnu 1940 okupoval Hitler Dánsko a Norsko, napětí stoupalo. 10. května zahájili Němci dlouho očekávané tažení na západě. Skončilo dobytím zemí dnešního Beneluxu a nepředstavitelným kolapsem Francie. Většinu vojáků Britského expedičního sboru se podařilo na poslední chvíli evakuovat. Západní Evropu čekaly čtyři dlouhé roky „nového pořádku“.

10. května 1940 v půl šesté ráno zahájil Adolf Hitler dlouho očekávanou západní ofenzívu. Na tento okamžik se Němci i Spojenci připravovali už od září předchozího roku. Následná vojenská operace skončila drtivým vítězstvím jednotek Osy, které vešlo do dějin válek. Německá armáda v bitvě o Francii využila soustředěné útoky tankových sil. Během tažení se uskutečnila první rozsáhlá výsadková operace. Po porážce Polska a obsazení Norska a Dánska tentokrát Němci čelili protivníkovi, který se jim vyrovnal počtem mužů i výzbrojí. Přesto se díky nové a promyšlené taktice dokázali zmocnit Nizozemska, Belgie i Francie a britské armádě uštědřili nejtrpčí porážku od doby Americké války za nezávislost. Hitler z tohoto tažení vyšel jako nezpochybnitelný vládce západní Evropy a jeho armáda získala punc neporazitelnosti. Trvalo čtyři roky, než se podařilo německou nadvládu nad Francií a zeměmi Beneluxu zvrátit.

Předehra

Klikněte pro větší obrázek Za předehrou bitvy o Francii se dají označit útoky německé armády, které se odehrávaly od jara 1938. V polovině března toho roku vstoupily Hitlerovy jednotky do Rakouska a země byla připojena k Říši. Povzbuzen vítězstvím, obrátil Hitler pozornost na sousední Československo, od kterého začal požadovat navrácení Sudet, příhraničních oblastí obývaných etnickými Němci. V září 1938 se představitelé Francie, Británie, Německa a Itálie – zástupci Československa k jednání vůbec nebyli přizváni – setkali v Mnichově a s vidinou vyhnutí se válce Hitlerovým požadavkům ustoupily. Británie doufala, že tím byly Hitlerovy požadavky uspokojeny a mír v Evropě zajištěn. Tyto naděje však vzaly za své o půl roku později. Když Německo oslabené Československo obsadilo, rozhořčená Británie opustila politiku appeasementu a společně s Francií deklarovala, že se postaví na stranu Polska, které se jevilo jako další cíl Hitlerova útoku.

V srpnu 1939 Hitler šokoval podpisem pakt o neútočení se svým nenáviděným nepřítelem – Sovětským svazem. Jeho součástí byl i tajný dodatek o rozdělení Polska mezi obě velmoci, načež se 1. září Hitlerovy armády převalily přes hranice. Německý úspěch v Polsku byl výsledkem zcela nové bojové doktríny nazývané Blitzkrieg neboli „blesková válka“, jejíž podstata spočívala v nasazení celých tankových divizí a klíčovou podporou letectva. Dva dny po zahájení invaze do Polska vyhlásily Francie a Británie Německu válku. Zeměpisná poloha Polska a rychlost německého útoku jim však zabránily v přímém zásahu. Jen Francouzi na krátký čas překročili západní hranici Německa, ale po oznámení polské porážky se stáhli.

Klikněte pro větší obrázek Po bleskovém dobytí Polska Hitler doufal, že Spojenci přijmou německé vítězství stejně, jako přijali okupaci Rakouska a Československa. Když viděl, že jsou odhodláni bojovat, rozhodl se západní ofenzívu co nejvíce uspíšit. Věděl, že Britové budou chtít zmobilizovat zdroje ze zámořských kolonií. Kdyby se jim to podařilo, byli by příliš silní. Německá armáda proto musela zaútočit, dokud měla na své straně moment překvapení. Hitlerovou hlavní prioritou bylo porazit francouzské jednotky v poli. Byl přesvědčen, že jakmile toho dosáhne, podaří se mu Brity přimět k jednání o míru.

Vpád německých vojsk směrem na Západ ale spojenci očekávali. Ještě v průběhu září proto zaujaly pozice na francouzsko-belgické hranici první jednotky britského expedičního sboru a postupně jejich počet vzrostl na 13 divizí o síle 150 tisíc mužů. Británie na pevninu přesunula 21 tisíc vozidel a téměř všechny své těžké zbraně. Očekávaný německý útok však nepřicházel. Následujících osm měsíců se nepřátelské akce omezovaly na sporadické přestřelky a nálety. Němci se zaměřili hlavně na Skandinávii. Invaze do západní Evropy byla jejich do té doby nejriskantnější podnik.

Hitlerovy vojenské zkušenosti se formovaly v době, kdy během 1. světové války bojoval na západní frontě. Mnozí z jeho generálů tehdy sloužili u štábu nebo u dělostřelectva a v první linii nikdy nebojovali. Hitler proto jejich názorům nedůvěřoval a často se rozhodoval podle sebe. Většinu vojenských akcí do té doby učinil proti výslovnému doporučení vrchního velení. Zatím však pokaždé slavil úspěch. Hitlerovi velitelé nebyli rozhodnutím jít do války proti Spojencům nijak nadšení. Série úspěchů však jejich opozici vůči němu oslabila. Hitler se také mohl spolehnout na podporu řadových vojáků, kteří ho uctívali jako hrdinu. Na jaře 1940 tak měl vybudovanou pevnou pozici a opíral se o loajalitu vojska.

Plán útoku

Klikněte pro větší obrázek Týden po porážce Polska nechal Hitler vypracovat plán, podle kterého mělo Německo co nejdříve napadnout Francii přes belgické území. Výsledkem byl projekt Fall Gelb, jenž byl v podstatě obdobou německé invaze z roku 1914. Hlavní role byla přidělena Skupině armád B, která měla zneškodnit belgické jednotky rozmístěné podél Albertova kanálu a postupovat k řece Sommě. Skupina armád A měla zaútočit středem přes jižní Belgii a podpořit Skupinu armád C, která by obsadila pozice na francouzsko-německé hranici. Hitlerovi se postup nezamlouval. Poukazoval, že se v něm navrhuje postup obtížným terénem, a zasazoval se, aby byl útok na Spojence veden středem. Ani další připravené varianty Vůdce neuspokojily. A k dalšímu odkladu ofenzívy ho donutil nástup zimy.

Pátou, výrazně odlišnou verzi plánu, označovanou jako operace Sichelschnitt. Belgii a Holandsko měla napadnout početně zredukovaná Skupina armád B. V první fázi se počítalo s tím, že paradesantní výsadky přistanou v Rotterdamu a obsadí letiště. Parašutisté měli také zajistit mosty přes Albertův kanál v Belgii a dobýt klíčovou pevnost Eban Emael. V další fázi by Luftwaffe zaútočila na letiště v Belgii, Nizozemsku a Francii. Nepřátelská letadla měla být zničena dříve, než by stihla vzlétnout. Nakonec měla zahájit postup hlavní část Skupiny armád B, jejímž hlavním úkolem bylo vylákat francouzsko-britské jednotky do belgických nížin. Skupina armád C měla podle plánu na jihu napadnout obránce pevností Maginotovy linie a pokusit se o průnik. Rozhodující úder mělo zasadit nejsilnější německé uskupení – Skupina armád A – disponující sedmi tankovými a třemi motorizovanými divizemi. Měla postupovat hustým Ardenským lesem přes Lucembursko a jižní Belgii, vyhnout se Maginotově linii, překročit řeku Másu mezi Dinantem a Sedanem, a pak se probít k Sommě. Plán předložený v listopadu 1939 svou riskantností nejprve nejvyšší velení odradil. Dostatek času však umožnil doladit jednotlivé detaily. Když byl plán konečně v únoru 1940 představen Hitlerovi, ihned si získal jeho důvěru.

Plán obrany

Francie při své obraně nejvíce spoléhala na takzvanou Maginotovu linii. Šlo o systém opevnění, považovaný za neprolomitelný. Důmyslnou síť betonových pevností doplňovaly protitankové zátarasy, minová pole, kulometná hnízda a stanoviště protitankového, protiletadlového a polního dělostřelectva. Jednotlivé objekty byly propojeny výtahy a tunely a měly vlastní zdroje vody a elektřiny.

Klikněte pro větší obrázek Francii stálo vybudování linie závratných 7 miliard franků. Vzhledem k síle hraničních pevností se francouzští stratégové domnívali, že Němci zopakují svůj útok z roku 1914, vedený přes Belgii. Když však Francouzi začali plánovat protiopatření, narazili na problém belgické neutrality. Belgická vláda nechtěla provokovat Německo tím, že by se spojila s Francií a Británií, a obávala se, že by si styky s Francií znepřátelila protifrancouzsky zaměřené vlámské obyvatelstvo. Spojenecké jednotky směly vstoupit do Belgie pouze, kdyby byla země napadena. Neměly tak vůbec možnost seznámit se s terénem.

Podle původního plánu se, jakmile by Němci zaútočili, měla francouzská 1. a 7. armáda spolu s britským expedičním sborem přesunout do Belgie a zaujmout pozice na linii mezi Antwerpami a Namurem podél řeky Dyle, kde se měly spojit s belgickými jednotkami. Francouzská 9. armáda pak měla na pravém křídle zajistit úsek od Namuru po hranice s Francií. Podle upravené verze z března 1940 měla francouzská 7. armáda proniknout hlouběji až k nizozemskému městu Breda a vytvořit jednotnou spojenecko-belgicko-holandskou frontu. Francouzská 2. armáda měla zajistit posádky pro Maginotovu linii. Ve středu spojeneckých pozic pak bylo podél Ardenského lesa rozmístěno pouhých pět divizí – protože byly Ardeny považovány za neprůchodné, nebyly tyto jednotky vyzbrojeny žádnými protitankovými ani protiletadlovými zbraněmi.

Belgie i Nizozemsko vypracovaly vlastní nezávislé plány, jak čelit německé invazi. Přední linie belgické obrany vedla podél Albertova kanálu. Její páteř tvořila rozsáhlá pevnost Eban Emael a polní opevnění s kulometnými hnízdy o rozestupech od 5 do 800 metrů. Belgičané však nepředpokládali, že se v těchto místech budou bránit dlouho. Šlo o stejné pozice, na které měli Francouzi postoupit v rámci svého Plánu D.

Od listopadu 1939 do května následujícího roku byly v tomto sektoru vybudovány stovky protitankových zátarasů. Malá část z nich byla vyčleněna pro obsazení Francouzy a Brity. Také Nizozemci se rozhodli bránit pouze část své země. Šlo o ekonomicky klíčové území mezi řekami Másou, Waal a Rýnem. Nizozemská armáda se měla uchýlit ke zdržovací taktice na linii Grebbe. Pak se chtěla stáhnout a zpomalit postup protivníka tradičním způsobem – proražením hrází. Šance spojenců na odražení německé invaze závisely na faktorech, které nemohli ovlivnit. Nejdříve museli Belgičané zpomalit Němce natolik, aby spojenci stihli obsadit linii podél řeky Dyle. Potom bylo zapotřebí dokonalé koordinace různých jednotek. Rozhodnutí musela být činěna „za chodu“ v průběhu bitvy. A hlavně, Němci museli zaútočit přesně v úseku, kde je spojenečtí stratégové očekávali.

Síly protivníků

Klikněte pro větší obrázek Německo pro útok na Francii shromáždilo 140 divizí, ale zkušených a plně vyzbrojených byla pouhá třetina. Měly být nasazeny v první vlně. Přestože byla doktrína bleskové války založená na rychlém průniku motorizovaných jednotek, německá armáda měla k dispozici pouhých 120 tisíc nákladních aut; mnoho děl bylo stále taženo koňmi. Na počátku války mělo Německo největší a nejsilnější letectvo v Evropě. Organizačně bylo rozděleno na nezávislé celky, které byly vzdušnou obdobou tankových divizí. Luftwaffe z velké části zajišťovala podporu pozemních útoků. Rychlý postup jednotek obvykle doplňovaly střemhlavé bombardéry Stuka. Protože většina německých letadel měla krátký dolet, musela Luftwaffe postupně operovat z letišť za frontou. Do bitvy o Francii nasadila 5600 strojů, ve srovnání se spojeneckými vzdušnými silami téměř dvojnásobek. Tanků měl Wehrmacht ke květnu 1940 k dispozici téměř 2500. Pancéřováním ani palebnou silou protivníkovu techniku příliš nepřevyšovaly. Výraznou převahu jim však při kontaktu s nepřítelem zajišťovalo nasazení celých tankových divizí. Každou divizi tvořilo přibližně 240 tanků a dalších podpůrných vozidel. Tyto jednotky měly v blížícím se konfliktu sehrát rozhodující a dramatickou roli.

Francie proti očekávanému německému útoku v květnu 1940 nasadila 94 divizí o síle 2,25 milionu mužů. Většina jejich děl však pocházela ještě z první světové války. Kromě toho trpěli akutním nedostatkem protitankových a protiletadlových zbraní. Pokud šlo o tanky a letectvo, francouzská a britská taktická doktrína dalece zaostávala za německou. Obě vrchní velení zastávala názor, že tanky slouží v prvé řadě k podpoře pěchoty. Francouzské tankové divize zformované do roku 1940 měly k dispozici o polovinu méně tanků než nepřítel. Spojenci v květnu 1940 nasadili 3100 tanků, které však byly široce rozptýleny mezi divizemi pěchoty. Francouzské letectvo mělo k dispozici pouhých 740 moderních stíhaček a 140 lehkých a středních bombardérů. Jejich řady posílilo 350 letounů Královského letectva jako součást britského expedičního sboru. Spojenecké letectvo bylo stejně jako obrněné síly rozptýleno mezi různé úseky fronty. Jednotliví armádní velitelé tak neměli možnost získat v potřebném okamžiku dostatečnou vzdušnou podporu. Tento nedostatek byl jedním z rozhodujících faktorů, které ovlivnily výsledek nadcházející bitvy.

Od roku 1933 se německá armáda rozrostla ze 100 tisíc mužů, povolených Versailleskou smlouvou, na tři a půl milionu. Pro operaci Sichelschnitt jich bylo vyčleněno dva a půl milionu. Značnou část německých jednotek tvořili muži povolaní do armády z oddílů SA a z řad policie. Úspěšná tažení dodala řadovým vojákům důvěru a morálka armády v květnu 1940 nemohla být vyšší. Navzdory přísné disciplíně byly velmi dobré i vztahy mezi mužstvem a důstojníky.

Spojenecké armády na tom byly o něco hůře. Francouzská armáda sice byla po 1. Světové válce považována za nejsilnější v Evropě, ale už v roce 1939 své pověsti nedokázala dostát. Vojíni dostávali denně nízkou almužnu a žili v nevábných a nuzných ubikacích. Panovala tak mezi nimi značná nespokojenost a disciplína měla nízkou úroveň. Mnozí důstojníci byli ochotni udělat cokoliv, aby si zajistili přeložení do týlu a unikli bezútěšnému životu na frontě. Ve francouzských vojácích byla navíc zakořeněna defenzivní strategie, a to bojového ducha ještě více podkopávalo. 10. květen zastihl francouzskou armádu v atmosféře fatální netečnosti a nesouladu.

Předvečer bitvy

Na jaře 1940 se ve francouzské armádě rozšířil názor, že se válka vyřeší diplomatickou cestou bez jediného výstřelu. 7. května byla dokonce zrušena bojová pohotovost. Vztahy mezi Paulem Renaudem a generálem Gamelinem dosáhly bodu mrazu. Francouzský premiér poté, co kabinet opakovaně odmítl generála odvolat, nabídl 9. května rezignaci. Také britský ministerský předseda Neville Chamberlain se po fiasku norského tažení chystal odstoupit. Ale Téhož dne večer dostal Hitler od Luftwaffe informaci, že „počasí 10. května bude dobré“. Pak německé jednotky obdržely krycí heslo Danzig. Byl to signál, že tolik očekávaná ofenzíva druhého dne ráno v 5:35 začne. Hrozící bouře měla již brzy vypuknout.