Nejvýznamnější operace 2. světové války: Bitva o Británii

Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Když Luftwaffe dokončila přípravy k rozsáhlé ofenzívě proti Královskému letectvu, čekala už jen na definitivní souhlas od Adolfa Hitlera. Právě při odrážení útoků na konvoje získalo mnoho britských pilotů své první bojové zkušenosti. Bitva o Británii vypukla 10. července 1940, když Luftwaffe zaútočila na konvoj v kanálu La Manche.

Boj o kanál La Manche

Než Luftwaffe získala souhlas Adolfa Hitlera k ofenzívě, útočila jen na snadné cíle – lodní konvoje v kanálu La Manche. Stíhací velitelství RAF stálo před těžkým rozhodnutím: povolit stíhačkách chránit konvoje, nebo riskovat ztráty lodí? Když se totiž zpracovávaly plány protivzdušné obrany Velké Británie, nikdo leteckou ochranu konvojů nepožadoval.

Německá kampaň musela být kvůli špatnému počasí nad Kanálem odložena. K prvnímu velkému německému náletu na konvoje došlo 4. července, 7. a 8. července pak začínaly německé útoky nabírat na intenzitě. Byly bombardovány britské přístavy a několik lodí z napadených konvojů bylo poškozeno nebo potopeno. Maršál britského letectva Sir Hugh Dowdingse se nechtěl za žádnou cenu nechat Němci vyprovokovat a pokud to šlo, jejich akce ignoroval. Ovšem 10. července zahájila Luftwaffe rozsáhlý útok se zjevným úmyslem zatáhnout Královské letectvo do boje. Ten den je oficiálně považovaný za den zahájení Bitvy o Británii.

Cílem Luftwaffe byl konvoj směřující z ústí Temže do Doverské úžiny. Náletu se účastnilo 27 Dornierů 17 druhé bombardovací eskadry s doprovodem 24 Messerschmittů Bf 110 a stejného počtu Bf 109. Britové proti nim vyslali jednotky s 24 Hurricany a 6 Spitfiry. Devět německých letadel bylo sestřeleno a čtyři poškozena, RAF přišla o jeden letoun, další dva musely nouzově přistát a dva byly poškozené. Potopena byla jen jediná loď. Přestože tento poměr ztrát vyzněl jednoznačně ve prospěch britského letectva, výsledky dalších soubojů nebyly zdaleka tak příznivé. 19. července došlo k rozhodující bitvě o devět konvojů, při níž bylo sestřeleno 11 britských letadel a jen čtyři německá. V následujících týdnech počet lodí potopených německými bombardéry narůstal.

Taktika

Stále větší počet Spitfirů a Hurricanů dostával vrtule s konstantními otáčkami, v důsledku čehož se výkonové rozdíly mezi německými a britskými stíhačkami více a více stíraly. Britští piloti nicméně ze soubojů díky nevhodné taktice vycházeli příliš často poraženi. RAF používalo „véčko“ tří letounů letících v sevřené formaci. V zatáčkách tak musely letouny na vnitřní straně zpomalovat, aby je letoun na vnější straně dokázal oblétnout. Navíc musely být manévry mírné, aby piloti udrželi pozici ve formaci. Tím se prakticky ztrácela výhoda obratnosti jednomístných stíhaček. Kvůli vysokému riziku srážky se navíc piloti nemohli dostatečně věnovat vyhledávání nepřítele.

U Luftwaffe byla základní formace dvoučlenná, tvořená vedoucím a číslem, jehož úkolem bylo vedoucího krýt. Dvě dvojice členěné do šířky a výšky tvořily roj a tři roje letící ve volné sestavě tvořily letku o dvanácti letounech. Roj bylo, na rozdíl od britských formací, velmi těžké zpozorovat. Letouny měly dostatek prostoru na manévrování a piloti dost času na vyhledávání nepřítele.

Během prvních 6 týdnů bojů nad Kanálem svrhla Luftwaffe téměř 2000 tun bomb a potopila bezmála 40 tisíc tun britského lodního prostoru. Německé letectvo za to zaplatilo ztrátou 360 letadel. Královské letectvo za stejnou dobu přišlo jen o něco málo přes 200 Spitfirů a Hurricanů. Ztráty letadel nepředstavovaly pro stíhací velitelství vážné nebezpečí. Dodávky letadel z výrobních závodů byly vyšší, než kdy předtím. Skutečným nebezpečím byla ztráta zkušených pilotů. Krátce předtím, než Němci zahájili ofenzívu v plném rozsahu, neměla více než polovina stíhacích pilotů RAF žádné bojové zkušenosti.

Rozložení sil

První srpnový týden již měla Luftwaffe shromážděné prakticky všechny síly potřebné pro Adlerangriff – Orlí útok, rozsáhlý úder na Královské letectvo, jehož cílem bylo vybojování vzdušné nadvlády nad jižní Anglií.

Německé letectvo na Západě bylo rozčleněno do 3 leteckých armád složených ze stíhacích, bombardovacích, průzkumných a zabezpečovacích jednotek. Nejsilnější z nich disponovala pěti eskadrami Bf 109, každou vyzbrojenou zhruba stovkou letadel, dvěma eskadrami dvoumotorových Messerschmittů Bf 110 a smíšenou skupinu stíhacích bombardérů o zhruba 40 strojích. Údernou sílu tvořily 2 eskadry Junkersů Ju87 Stuka a 6 eskader dvoumotorových bombardérů. Další armáda měla k dispozici 3 stíhací eskadry Messerschmittů Bf 109 a jednu eskadru Messerschmittů Bf 110, údernou sílu tvořily 4 eskadry Junkersů Ju87 a 5 eskader dvoumotorových bombardérů, dále byla k dispozici skupina asi 30 letadel s osádkami vycvičenými v nočním bombardování. V Norsku a Dánsku měla Luftwaffe 2 eskadry dvoumotorových bombardérů, eskadru dvoumotorových stíhaček a eskadru Messerschmittů Bf 109, jenže jejich omezený dolet jim neumožňovat operovat nad Británií.

Na rozdíl od německých leteckých armád tvořily velitelství britského stíhacího letectva 4 skupiny, od kterých se očekávala úzká spolupráce. Velikost skupin stíhacího velitelství byla závislá na potenciální hrozbě v dané oblasti. Zdaleka nejsilnější byla s 15 perutěmi Hurricanů a 6 perutěmi Spitfirů stíhací skupina operující nejblíže francouzskému pobřeží. Na západě země RAF disponovalo 3 perutěmi Hurricanů a 4 perutěmi Spitfirů, v centrální části byla dislokována skupina 6 perutí Hurricanů a 5 perutí Spitfirů, sever bránila skupina 9 perutí Hurricanů a 4 perutí Spitfirů.

Informace a dezinformace

Německá tajná služba sestavila před začátkem červencových bojů obdivuhodně přesný odhad sil Královského letectva. Později však silně přeceňovala britské ztráty a hluboce podcenila rychlost výroby nových letadel. Ještě řadu týdnů po zahájení operací věděli Němci o obranném systému Stíhacího velitelství jen velmi málo. Přestože vyvinuli vlastní radarové stanice, nikdy nevytvořili tak propracovanou síť, jakou měli Britové.

Britské zpravodajství bylo mnohem účinnější. Odposlechem radiové korespondence a kontrolních signálů, vysílaných před náletem, dokázali Britové s velkou přesností odhadnout sílu blížícího se svazu. K nejdůležitějšímu průlomu britské zpravodajské služby došlo těsně před válkou, když byl zlomen kód šifrovacího stroje Enigma. Díky tomu se Británii podařilo dešifrovat radiovou korespondenci nepřítele.

Orlí útok

Operace Adlerangriff měla být podle nařízení Adolfa Hitlera zahájena nejdříve 5. srpna. Nadvakrát byl útok odložen, a sice kvůli logistickým problémům a počasí. Příznivá předpověď vycházela na 13. srpen. S denním předstihem měla být britská obrana oslepena zničením klíčových radarových stanic. Z 5 byly umlčeny 4, ale nejvýše na 6 hodin; pouze Ventnor byl poškozen natolik, že byl vyřazen na několik týdnů. Navzdory úsilí, s jakým byly útoky prováděny, bylo dosaženo chabých výsledků, navíc za cenu ztráty 27 letadel. Německé formace opět zjistily, že překvapit Brity je těžké.

První den ofenzívy, 13. srpen, začal pro Luftwaffe poněkud chaoticky. Navzdory předpovědi bylo špatné počasí s nízkými mraky a špatnou viditelností, a tak bylo rozhodnuto o odložení veškerých operací. Některé jednotky ho ale nedostaly a postupovaly podle původních plánů. Teprve odpoledne se počasí vyjasnilo a ofenzíva mohla pokračovat plnou silou. Luftwaffe v ten den provedla 1485 bojových vzletů a Královské letectvo 727. Bylo sestřeleno 15 německých stíhaček, 19 bombardérů a dalších 15 letadel nouzově přistálo ve Francii. RAF ztratilo 12 Hurricanů a jeden Spitfire, čtyři letadla musela nouzově přistát, tři piloti padli, dva byli vážně zraněni. To bylo s ohledem na rozsah německého útoku vlastně málo. Na zemi bylo zničeno 47 britských letadel, ale jen jediné z nich byla stíhačka.

V následující den byly německé operace opět omezené počasím, zlepšily se až odpoledne. Německá strana odhadovala, že Britové mají k dispozici asi 300 bojeschopných letadel, a rozhodla se zaútočit všemi 3 leteckými armádami současně, což představovalo téměř 1800 vzletů. Oba hlavní cíle, předsunuté základny v Hawkinge a Lympnu, byly těžce poškozeny.

Útoky na sever země

V době, kdy na jihovýchodě zuřila letecká bitva, zažil svůj první nálet i sever země. Protože německá zpravodajská služba ujišťovala, že stíhačky ze severu Anglie byly odvelené na jih, rozhodla se pátá letecká armáda bombardovat letiště a továrny v oblasti Yorkshiru a Newcastlu. Před samotným úderem byl proveden klamný nálet 27 hydroplánů s cílem „oťukat“ britskou obranu a vylákat stíhačky od skutečných cílů. Bf 110 se ale kvůli navigační chybě dostaly do trasy klamného náletu a padly přímo do rány roje britských Hurricanů. Nálet byl zcela rozprášen. Celkem Němci při náletech přes Severní moře nad severní Británii ztratili 14 bombardérů, 3 byly těžce poškozené, sestřeleno bylo i 7 doprovodných dvoumotorových stíhaček. To představovalo dvacetiprocentní ztráty – jinými slovy katastrofální debakl.

Ještě než bitva na severu skončila, zaútočily další letecké svazy. Britské radary byly množstvím cílů tak zahlcené, že nedokázaly rozeznávat jednotlivé jednotky. Roje pěti britských perutí, celkem 39 stíhaček, měly odrazit nálet, ale proti takové přesile neměly šanci. Několik britských základen zachránily navigační omyly. Na západě se Němcům podařilo britské perutě náletem 60 Junkersů Ju88 s doprovodem 40 „stodesítek“ prorazit a poškodit sektorovou základnu Middle Wallop a letiště Odiham a Worthy Down.

Nejtěžší boje z celé bitvy o Británii probíhaly 15. srpna. Do akce bylo nasazeno 14 britských perutí, některé zasahovaly i opakovaně. Celkem toho dne Královské letectvo provedlo téměř 1000 vzletů. Plán Hugha Dowdinga – útočit na bombardéry a snažit se vyhnout soubojům s nepřátelskými stíhačkami – přinášel ovoce. Bylo sestřeleno 71 německých letadel při ztrátě 31 britských stíhaček. Také v dalších dvou dnech Němci udržovali vysoké tempo nasazení, napadali jedno letiště za druhým a podařilo se jim těžce poškodit radarové stanice ve Ventnoru a Polingu. Při ztrátě 53 britských letadel však byla zničena další stovka německých.

Týden po zahájení bitvy

Týden po zahájení operace Adlerangriff přišla Luftwaffe na Západě o 284 letadel, což představovalo desetiprocentní ztráty. Nejvyšší ztráty utrpěly pomalé a slabě ozbrojené Stuky. Během jediného dne jich bylo sestřeleno nebo těžce poškozeno 30. Vychvalované Messerschmitty Bf 110, což byly jediné německé stíhačky s dlouhým doletem, nedokázaly v soubojích s Hurricany a Spitfiry obstát. Během jediného týdne jich bylo sestřeleno 79. To představovalo pro Luftwaffe těžkou ránu. Nyní byly bombardéry odkázané pouze na doprovod Messerschmittů Bf 109, které ale kvůli malému doletu nemohly bez přídavných palivových nádrží operovat nad Británií déle než 20 minut.

Změna taktiky na obou stranách

19. srpna oznámil Hermann Göring radikální změnu taktiky. Jako první byly vyřazeny Stuky. Více jednotek se mělo soustředit na noční útoky, Bf 109 ze vzdálenějších základen byly převeleny blíž k hlavní operační oblasti. Místo bombardování celého jižního pobřeží se měly útoky soustředit na britská letiště na jihovýchodě Anglie. Göring, v důsledku neustálé kritiky pilotů bombardovacích letadel na výkony stíhacího doprovodu, nařídil, že „stodevítky“ se musí držet svazu bombardérů. Jenže velitelé stíhačů byli zděšeni. Byli připraveni o výhodu výšky a neocenitelnou možnost zaútočit ze slunce. Navíc musely stíhačky neustále měnit kurz, aby se za pomalejšími bombardéry udržely, čímž stoupala spotřeba paliva. Göring také nařídil, že se změní poměr sil v útočném svazu. Ke každému bombardéru měly být přidělené tři stíhačky. Výsledkem bylo, že se výrazně snížil počet uskutečnitelných náletů.

Zatímco Královské letectvo bojovalo pod neúprosným německým náporem o přežití, mezi vyššími důstojníky RAF se rozpoutala debata o způsobu, jakým maršál Dowding velí jednotkám. Vicemaršál Trafford Leigh-Mallory, podporovaný jedním z nejuznávanějších velitelů perutí Douglasem Baderem, trval na změně taktiky. Proti německým náletům měly být vysílané velké formace tří a více perutí, zvané Big Wing. Vicemaršál Keith Park se Dowdinga zastával a tvrdil, že jeho taktika je správná. Královské letectvo přežilo jen díky tomu, že své síly nasazovalo s největší opatrností. Neshody dosáhly takových rozměrů, že Malloryho a Parkova skupina prakticky přestaly spolupracovat a Mallory u Winstona Churchilla osobně intervenoval za Dowdingovo odvolání. Neshody na stíhacím velitelství vedly k těžkým ztrátám Parkovy skupiny. Po dvou týdnech soustředěných útoků Němci bombami rozorali vzletové dráhy a zničili operační sály. Řízení operací bylo narušené a špatně koordinované, ztráty letadel poprvé převýšily výrobu a ztráty britských pilotů byly tak vysoké, že se systém rotací perutí mezi aktivními a klidnějšími sektory zhroutil. Čerstvé frontové perutě utrpěly ztráty tak rychle, že nebyly k dispozici žádné záložní jednotky, které by je vystřídaly. Stíhací velitelství Královského letectva bylo blízko zhroucení.

Nejtěžší období celé bitvy

Zatažená obloha mezi 19. a 23. srpnem omezila denní operace Luftwaffe na drobné akce taktikou „udeř a zmiz“. Noční akce však byly intenzivnější. S cílem ochromit průmysl, na kterém závisela akceschopnost stíhacího velitelství, byl bombardován Liverpool, Shaffield, Derby, Coventry a Hull. Nálety způsobily těžké ztráty civilistům, ale výroba letadel nebyla nijak ohrožena.

24. srpna byly obnoveny rozsáhlé denní operace a pro stíhací velitelství Královského letectva nastalo nejtěžší období celé bitvy. Primárními cíli nové taktiky Luftwaffe byla letiště Debden, Hornchurch a Biggin Hill. Pokud stíhačky chránily hlavní základny, nezbývaly jim síly na obranu těch ostatních.

Početná německá stíhací eskorta znemožňovala obráncům proniknout k formacím bombardérů. Jedna peruť musela často odrážet nálet 30 bombardérů s eskortou stovky stíhaček. S rostoucími britskými ztrátami některým perutím zbývala jen hrstka zkušených pilotů, a výcvik nových byl zkrácen natolik, že k perutím přicházeli nováčci s náletem pouhých devíti hodin na moderních stíhačkách. Ale i na straně Německa se ztráty v srpnu 1940 vyšplhaly na 18 %, řada bombardérů se vracela s mrtvými nebo těžce raněnými členy osádek.

Útoky na Berlín a Londýn

Zatímco stíhací velitelství bojovalo pod útoky Luftwaffe o přežití, Bombardovací velitelství mělo zákaz útočit na průmyslové cíle v Německu. Ale 24. srpna dopadly německé bomby omylem na centrální Londýn a Bombardovací velitelství dostalo rozkaz provést odvetný nálet na Berlín. Během 11 dnů provedly britské bombardéry 5 náletů na německé hlavní město. Způsobené škody byly zanedbatelné, ale Adolf Hitler zuřil. 4. září přednesl nenávistný projev, ve kterém Brity označoval za „noční gangstery“ a přísahal pomstu. Trval na tom, že Luftwaffe musí na nálety na německé hlavní město odpovědět.

7. září Britské radary zachytily první vlnu bombardérů v 16 hodin. Celkem šlo o více než 300 bombardérů a 600 stíhaček. Britové si mysleli, že cílem budou opět sektorové základny a poslali do vzduchu 21 perutí. Brzy se ukázalo, že cílem je Londýn, ale na to, aby mohly stíhačky účinně zasáhnout, bylo pozdě. Primárním cílem početných skupin bombardérů byly doky ve čtvrti East End. Sklady nacpané kaučukem, rumem, čajem, cukrem a dalším snadno hořlavým materiálem se proměnily v hořící peklo. Když se setmělo, přilákaly plameny dalších 300 bombardérů. Bylo zabito 440 lidí a civilní ztráty tak byly daleko vyšší než při předchozích náletech na Británii.

Díky špatnému počasí v následujících čtyřech dnech si Londýňané mohli trochu oddechnout, ale obnovení nočních náletů 11. září a další těžké denní nálety utvrdily velení RAF v tom, že německá taktika se radikálně změnila. Tím, že se německé bombardéry soustředily na Londýn, se však základnám stíhacího velitelství ulevilo. Velitelé sektorových základen klidu okamžitě využili. Poškozené cesty a vzletové dráhy poseté krátery byly rychle opravené. Pozemní personál mohl opět v klidu připravit letadla a piloti se dočkali potřebného odpočinku. Londýn sice utrpěl škody, ale to nejpodstatnější bylo, že Stíhací velitelství dostalo čas se vzpamatovat. V bitvě o Británii nastal obrat.

Nepříjemné překvapení pro německé piloty

Další rozsáhlý útok na Londýn byl proveden 15. září. Tentokrát britské radary zaregistrovaly shromažďování německých letedel dávno před přeletem kanálu La Manche. S vědomím, že cílem bude téměř stoprocentně Londýn, byl dostatek času připravit se na odražení náletu. Formace Big wing byla pro německé letce, kterým před odletem tvrdili, že Královské letectvo má k dispozici posledních nejvýš 150 letadel, to znamenalo nepříjemné překvapení.

První vlnu německých bombardérů tvořilo 100 Dornierů Do se silnou eskortou „stodevítek“. Jak se Němci blížili k Londýnu, zapojily se do boje letouny dalších 19 perutí, včetně Big wingu. Na německou formaci dopadal jeden úder za druhým. V době, kdy první vlna dosáhla Londýna, letěly bombardéry prakticky bez stíhacího doprovodu a čelily zuřivým útokům takového množství stíhaček, s jakým se nikdy předtím nesetkaly. Mnohé odhodily bomby nouzově nebo bez míření a prchaly směrem nad La Manche. Druhý rozsáhlý nálet, který přišel o dvě hodiny později, dopadl podobně.

Během dvou hlavních denních náletů Luftwaffe ztratila 56 sestřelených a 12 letadel zničených při nouzovém přistání, další byly poškozené nebo se vrátily s mrtvými a raněnými členy osádky. Královské letectvo ztratilo 20 Hurricanů, sedm Spitfirů a dalších sedm letadel muselo nouzově přistát. Německá víra ve vítězství byla otřesena; pro Brity znamenaly události z 15. září bod obratu. Bylo zřejmé, že Luftwaffe nadvládu ve vzduchu nad Královským letectvem do podzimu nevybojuje.

17. září Adolf Hitler odložil zahájení operace Seelöve na neurčito. Během následujících 6 týdnů došlo k dalším několika denním náletům na Londýn. Souboje stíhaček si vyžádaly těžké ztráty na obou stranách, ale koncem října 1940 se těžiště letecké války přesunulo do nočních hodin. Bitva o Británii skončila. Královské letectvo Luftwaffe odrazilo.

Odrazový můstek k osvobození Evropy

Během bitvy o Británii ztratilo Královské letectvo 746 letadel a padlo 520 pilotů. Němci přišli o 1733 letadel všech typů. Ztráty bojových letadel představovaly 40 % původně nasazených strojů. Padlo přes 2600 německých letců.

Navzdory velkým ztrátám Luftwaffe a její neschopnosti porazit Británii, věnoval Adolf Hitler celé záležitosti jen malou pozornost. Zabýval se dlouho připravovaným plánem útoku na Sovětský svaz a doufal, že noční nálety a ponorková blokáda dříve či později přinutí Brity přiznat porážku. Hitler však nedomyslel to, že Luftwaffe nedokáže po Bitvě o Británii nasadit proti Sovětskému svazu tolik letadel, se kterými původně počítal. A navíc řada zkušených osádek padla. Bitva o Británii měla i další důsledek. Vzbudila pozornost milionů Američanů a po vstupu Spojených států do války v prosinci 1941, vzniklo silné spojenectví. Luftwaffe se nepodařilo Velkou Británii srazit na kolena, a ostrovy se nakonec staly odrazovým můstkem k osvobození Evropy.

Nejvýznamnější operace 2. světové války

Bitva o Británii (2/2 – I. řada)