Nejvýznamnější operace 2. světové války

Rozsáhlý britský dokumentární cyklus o rozhodujících momentech největšího ozbrojeného konfliktu XX. století

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

Rudá armáda se musela při přípravách útoku na srdce Německa vyrovnávat s obrovskými obtížemi. Odrazovými můstky ofenzivy měla být tři sovětská předmostí na západním břehu řeky Visly. Železniční síť, nutná k zásobování frontových jednotek, však byla poškozená a její zprovoznění stálo Rudou armádu obrovské úsilí. Totéž platilo i pro opravu mostu u polského města Sandoměř, odkud měl být veden první úder.

V prvním lednovém týdnu roku 1945 se původně malý proud zásob a výstroje, směřující k oběma hlavním sovětským frontům, změnil v příval. Rudá armáda shromáždila téměř 2,5 milionu mužů a 6500 tanků, které představovaly polovinu jejích obrněných sil. Sovětské přípravy ještě nebyly ani zdaleka u konce, když do Moskvy dorazil dopis britského předsedy vlády Winstona Churchilla. Žádal Stalina o uspíšení ofenzivy, která by ulehčila svízelnou situaci západních Spojenců po bitvě v Ardenách. Stalin sice váhal, ale nakonec souhlasil s posunutím začátku ofenzivy z 20. na 12. ledna.

Operace na Visle

První úder velké zimní ofenzivy roku 1945 měl provést 1. ukrajinský front maršála Koněva, jemuž se podařilo shromáždit pro dělostřeleckou přípravu 500 hlavní na každý 1600metrový úsek fronty. Němci v kritickém úseku fronty vybudovali taktickou defenzivní zónu hlubokou 16 km, uvnitř které byly shromážděny značné zálohy včetně dvou tankových a dvou motorizovaných divizí. Němci však netušili, že téměř vše živé uvnitř této zóny zlikviduje mohutná sovětská dělostřelecká příprava. Sovětská děla se rozburácela za úsvitu 12. ledna 1945. S prvními výstřely se daly do pohybu i Koněvovy průzkumné jednotky. Útok byl zahájen ze 65 km širokého předmostí u Sandoměře. Mohutný sovětský útok 4. tankovou armádu smetl a současně vytvořil v německé obranné linii průlom široký 40 km. 25. ledna už Koněvovy síly stály na Odře.

Východní Prusko bránily proti 2. a 3. běloruskému frontu německá 3. tanková, 4. a část 2. armády. Oba běloruské fronty se daly do pohybu 13. ledna, ale jejich postup ztěžoval bažinatý terén, takže nakonec dosáhly pobřeží Baltu až 26. ledna. Ve střední části fronty zahájil 14. ledna útok i 1. běloruský front maršála Žukova. Útočící síly smetly německou obrannou linii a během 3 dnů se jim podařilo dobýt Varšavu. 26. ledna byla od zbytku německých sil odříznuta i městská pevnost Poznaň a německá fronta se v podstatě zhroutila. 31. ledna dorazily čelní oddíly 1. běloruského frontu k přístupům k Odře, kde je od Berlína dělilo pouhých 65 km. Čtyři dny po zahájení sovětského útoku přesunul Adolf Hitler svůj hlavní stan do berlínského bunkru, vybudovaného pod zahradou Říšského kancléřství.

Klikněte pro větší obrázek Sovětská ofenziva se za nepříznivého počasí poněkud zpomalila. Po náhlé oblevě z 31. ledna získala Luftwaffe poprvé od začátku ofenzivy převahu nad svým protivníkem. Německá letiště v okolí Berlína totiž disponovala dráhami s pevným povrchem, zatímco sovětští letci museli startovat z rozbahněných polních letišť. Letouny Luftwaffe provedly během pouhých dvou dnů 5000 bojových vzletů. Ničily zásobovací konvoje nepřítele a v podstatě mu znemožňovaly jakýkoli pohyb. Sovětům se ale i navzdory útokům německého letectva podařilo vytvořit na Odře několik předmostí. Německý odpor podél celé linie na Odře sílil, velení Wehrmachtu rezignovalo na obranu západních postavení a veškeré dosažitelné muže i zbraně postavilo mezi Rudou armádu a hlavní město. Němci ale v té chvíli ještě netušili, že se Žukov rozhodl udeřit na severu. Sovětská operace začala 1. března 1945. Žukovovým silám se podařilo během 5 dnů proniknout hluboko na území Pomořanska a dobýt Kolobřeh. Koncem téhož měsíce vstoupil Rokossovského 2. běloruský front do Gdaňsku. 3. běloruskému frontu se podařilo zlikvidovat poslední německé kapsy ve Východním Prusku. S výjimkou Königsbergu, dnešního Kaliningradu, který zůstal ještě nějakou dobu v německých rukách.

Cesta na Berlín

Boje v okolí oderských předmostí utichly 15. dubna. Úderné síly generála Žukova čekaly u Kostřína na signál k útoku. Za nimi byly na polních letištích připraveny tisíce letadel, jižněji čekalo na rozkaz k útoku i 5 Koněvových pěších a 2 tankové armády. V časných ranních hodinách 16. dubna udeřil jako první Žukovův 1. běloruský front. Ještě před úsvitem byla zahájena mohutná dělostřelecká příprava, během které dopadaly na německou obranu granáty z 10 tisíc děl a 400 kaťuší. Poté se proti nepřátelským postavením obrátilo 140 protileteckých světlometů, které měly obránce oslepit v okamžiku, kdy se útočící pěchota vyřítí ze zákopů. Žukov však netušil, že se Heinricimu podařilo přesně odhadnout čas jeho útoku.

Klikněte pro větší obrázek Dělostřelecká příprava, která ohlásila začátek Žukovovy ofenzivy, začala ve hodiny ráno 18. dubna 1945. Sovětská děla a raketomety vychrlily na německá postavení během 30 minut půl milionu tun dělostřeleckých granátů, které dopadaly na území až 8 km za zákopy. Účinek této dosud nevídané ničivé síly byl ochromující, jenže ne všechno se vyvíjelo podle představ. Čelní jednotky totiž narazily na poloopuštěné zákopy, a téměř vzápětí začala jejich řady kosit těžká nepřátelská palba ze Seelowských výšin. Do rozbřesku nedosáhla Rudá armáda téměř žádného postupu. Masy útočících vojáků mezi vodními toky byly snadným terčem německých děl. Teprve v průběhu dne se Sovětům podařilo dostat na pevnou půdu na úpatí Seelowských výšin, kde se ale jejich postup pod deštěm granátů zastavil.

Téhož dne ráno začala úvodní dělostřelecká příprava i na Koněvově úseku fronty na Nise. K mohutnému dělostřeleckému ostřelování se připojila i letadla 2. letecké armády, jejíž pumy drtily protivníkův týl a komunikace. Sovětská děla a kulomety střílely po celou dobu plochou trajektorií a nutily nepřítele zůstat v úkrytech. Sovětské ženijní jednotky se pod touto krycí palbou pustily do přemosťování řeky. Hodinu po vstupu prvních jednotek na protější břeh už Koněvovy obrněnce uháněly nejvyšší rychlostí ke Sprévě.

Sovětské bombardéry na Žukovově úseku fronty smetly 18. dubna dopoledne většinu německých těžkých děl z vrcholku Seelowských výšin. Částem Žukovovy 1. gardové armády se konečně podařilo překonat německé zákopy na úpatí, ale poslední linie obrany prozatím odolávala. Žukov se proto rozhodl poslat svým vojákům na pomoc dvě tankové armády, jenže zdejší terén byl naprosto nevhodný pro tankové operace a 1300 sovětských tanků a samohybných děl uvázlo na cestách ostřelovaných nepřátelskými děly. Úplné dobytí výšin nakonec trvalo 3 dny a vyžádalo si životy 30 tisíc sovětských vojáků. Teprve pak se mohly Žukovovy jednotky vydat na postup k německému hlavnímu městu.

Zatímco Žukovův postup vázl na Seelowských výšinách, dorazily čelní jednotky Koněvova 1. ukrajinského frontu k hornímu toku Sprévy, která protéká středem Berlína. Koněv okamžitě hlásil úspěch do Moskvy a Stalin mu dal vytoužené svolení k postupu dvou tankových armád na Berlín. Ještě téhož dne zahájil útok i 2. běloruský front, který zaútočil na dolní tok řeky Odry, vzdálený pouhých 80 km od Berlína. Čelit musel více než 30 německým protiútokům, a tak nakonec trvalo celé 2 dny, než se mu podařilo za cenu vysokých ztrát prorazit z předmostí. Ofenziva však splnila svůj hlavní cíl, 3. německá tanková armáda nemohla do boje o Berlín zasáhnout.

Obklíčení

Den nato dorazily první obrněnce Žukovovy 2. gardové tankové armády na severovýchodní předměstí Berlína. Tanky 47. armády se vydaly podél severního okraje města na západ, aby obklíčily Berlín ze severu, zatímco 6 armád v centrální části se tlačilo do středu města. Německá 9. armáda byla odříznuta od zbytku Skupiny armád Visla. Koněvovy tankové armády, pospíchající na jih od Berlína k městům Zossen a Postupim, projely postaveními 4. německé tankové armády jako nůž máslem, a její levé křídlo přitom zatlačily do kapsy, kde se nacházela německá 9. armáda. Převážná část německých sil, vyčleněných pro obranu Berlína, se tak ocitla v beznadějném obklíčení. Čelní jednotky Žukovova 1. běloruského frontu mezitím začaly ostřelovat centrum Berlína.

Klikněte pro větší obrázek 24. dubna se jednotky 1. běloruského a 1. ukrajinského frontu setkaly jihozápadně od Berlína. Německé hlavní město bylo neprodyšně odříznuto od zbytku Německa. Ještě téhož dne se Američané setkali se Sověty na Labi. Smyčka se svírala nejenom kolem Berlína, ale stejně neúprosně se stahovalo i sevření kolem obklíčené německé 9. armády a částí 4. tankové armády. V kapse zůstalo uvězněno 200 tisíc mužů, 300 tanků, 2000 děl a desetitisíce uprchlíků. Jedinou Hitlerovou nadějí tak zůstávala pouze 12. armáda generála Wencka, které nařídil, aby prorazila sevření kolem obklíčené 9. armády a společnými silami osvobodila Berlín. 26. dubna se Wenckovým jednotkám podařilo dostat až na 24 km k Berlínu, ale tam se jejich postup zastavil.

Sovětští velitelé se začali připravovat na poslední dějství bitvy o Berlín. Před branami vnitřního města stálo téměř půl milionu sovětských vojáků, vyzbrojených 12 700 děly, 21 000 raketomety a 1500 tanky. Sovětům se do té chvíle podařilo prorazit vnější defenzivní kruh německého hlavního města jen na severu a na jihu. Vnitřní Berlín bránilo téměř 300 tisíc ozbrojených mužů, frontové zkušenosti však mělo pouhých 15 tisíc z nich. Zuřivá dělostřelecká palba na německý obranný perimetr si vyžádala životy tisíců obránců i civilistů. Střed města se změnil ve změť sutin, zvlášť zuřivé boje probíhaly v okolí letiště Tempelhof. Sověti se totiž obávali, aby Hitler, o jehož pobytu neměli ani ponětí, nepoužil jedno z letadel, ukrytých v podzemních letištních bunkrech, k úniku z města. Většina ulic byla zatarasena sutí. Sověti byli často nuceni probourávat si cestu stěnami domů, případně používat k přechodu z jedné ulice do druhé sklepy domů. V tvrdých bojích muže proti muži postupně ničili bunkry, kulometná hnízda i opěrné body.

Do bitvy o Berlín zasáhl také zbytek zahraničních příslušníků SS – Francouzi, Norové a Holanďané. Ocitli se ale ve špatnou dobu se na špatném místě. 27. dubna už byli berlínští obránci zatlačeni do šestnáctikilometrového koridoru, táhnoucího se z východu na západ, jehož šířka dosahovala necelých 5 km. Den nato se úvodní Hitlerova říše se scvrkla jen na vládní čtvrť v okolí Říšského sněmu a Říšského kancléřství s Hitlerovým bunkrem. V noci na 29. dubna se už bojovalo necelých 400 metrů od Hitlerova bunkru. Vůdce nadiktoval svou poslední vůli a politickou závěť. V ní jmenoval polního maršála Ferdinanda Schörnera, který bojoval se zbytky své Skupiny armád Střed na území Čech, posledním vrchním velitelem Wehrmachtu. Poté spáchali se svojí novomanželkou sebevraždu. Rozhodně nechtěl padnout do zajetí.

Vítězství

Ve chvílích, kdy se Koněvovy jednotky tvrdě rvaly o každý metr v berlínské čtvrti Tiergarten, se Žukovovi muži probojovali na dohled k Říšskému sněmu. Vojáci sovětské 3. úderné armády byli motivováni slibem, že ten, kdo vztyčí jako první rudou vlajku nad Reichstagem, obdrží řád Hrdiny Sovětského svazu. 30. dubna stanuli na prahu těžce opevněné budovy příslušníci 150. divize. Fanatičtí esesmani houževnatě bojovali o každou místnost a každé schodiště. Sovětům se podařilo vyčistit horní části budovy až po deseti hodinách tvrdých bojů. Ve 22:50 se mužům 1. praporu 756. střeleckého pluku konečně podařilo rozvinout nad střechou Říšského sněmu rudý prapor. Adolf Hitler byl v té chvíli víc než sedm hodin po smrti.

Klikněte pro větší obrázek Hitlerova sebevražda však ještě neznamenala konec bitvy o Berlín. Josef Goebbels a náčelník štábu německé armády generál Krebs měli pocit, že právě oni dva jsou povoláni vystupovat jménem Třetí říše. Vyjednali z Vůdcova bunkru krátké příměří a pokoušeli se domluvit podmínky kapitulace. 1. května odpoledne došla Sovětům trpělivost a v půl sedmé večer podnikli rozhodující útok na Říšské kancléřství a poslední místa německého odporu. 2. května v šest hodin ráno se velitel Berlína generál Weidling vzdal a vydal rozkaz, aby všechny německé jednotky ve městě složily zbraně. V 15 hodin téhož dne pak sovětská děla konečně umlkla.

Boje o Berlín si vyžádaly neuvěřitelné množství obětí. Rudá armáda utrpěla, díky Hitlerově tvrdohlavosti a neochotě kapitulovat, ztráty ve výši 300 tisíc mužů. Německých vojáků padlo 90 tisíc. V berlínských ulicích zahynuly také desítky tisíc civilistů. Mnoho lidí bylo zraněno, tisíce žen znásilněno a řada Berlíňanů dokonce zešílela. Kapitulace Německa byla v Berlíně slavnostně podepsána 8. května 1945. Za Sovětský svaz se jí zúčastnil vítěz bitvy o říšské hlavní město maršál Žukov. Dobytí Berlína však současně předznamenalo vznik sovětského impéria na území střední a východní Evropy. Válka skončila, Hitler byl mrtev a Třetí říše se ocitla v troskách. V bojích o Berlín však byla zaseta semínka nového konfliktu mezi Východem a Západem, který takřka na půl století rozdělil Evropu i zbytek světa.