Generál Patton: Rozdrcení Třetí říše

7. března 1945 se První armáda zmocnila mostu u Remagenu. Ale Spojenci potřebovali Rýn překročit na více místech. Po dvou týdnech bojů se však Pattonově Třetí armádě zatím nedařilo získat ani jediný neporušený most. Americká dokumentární rekonstrukce

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Únor 1945. Hitlerovy divize prchaly a Třetí armáda jim byla v patách. V prosinci čelili poslednímu velkému Hitlerovu výpadu, byla to ofenzíva v Ardenách. Ale od 1. února 1945 Spojenci opět zahájili postup směrem na Německo. Na západě se americká, britská a kanadská vojska probíjela směrem k Rýnu. Na jihu, v Itálii, byl na ústupu dávný Pattonův protivník polní maršál Albert Kesselring. A na východě se Rudá armáda probojovala ze Sovětského svazu a zatlačila Němce zpátky do Říše. Vláda Osy se definitivně hroutila.

Překročení Rýna

Spojenci byli nyní rozloženi na frontě dlouhé téměř 1000 kilometrů. 21. skupina armád pokrývala oblast od Severního moře po Kolín nad Rýnem. 12. skupina armád včetně Pattonovy Třetí armády směřovala ke 160 kilometrů dlouhému úseku Rýna, a nutila Hitlerovy síly ustoupit za řeku. Samozřejmě, že Patton chtěl být prvním, kdo Rýn překročí. Závod o Rýn byl vlastně poslední „Velkou cenou“ pro všechny armády, které se draly na východ. Pro Pattona se z ní stala tak trochu posedlost. Uvědomil si, jak je důležitá, a chtěl ji získat.

7. března 1945 se První armáda zmocnila mostu u Remagenu; Američanům tak padl do rukou první velký přechod přes Rýn. Ale Spojenci potřebovali řeku překročit na více místech, aby do Německa pronikli s dostatečným počtem sil. Zatímco První armáda už Rýn překročila a byla v Německu, Patton byl na nejvyšší míru rozladěn. Po dvou týdnech bojů se jeho Třetí armádě nepodařilo získat ani jediný neporušený most přes řeku. Patton nařídil veteránům z 5. pěší divize překročit řeku v útočných člunech a vybudovat na německé straně řeky obrannou linii, aby zde mohly být postaveny provizorní mosty.

Když ženisté začali stavět první pontonové mosty, objevila se jim nad hlavami nepřátelská letadla. Němci věděli, že Rýn donutí americké jednotky zpomalit. A že v tu dobu budou velmi zranitelné, zvláště ze vzduchu. Pattonovi muži ale odpověděli palbou z protiletadlových kulometů M45. Na konci dne již předmostí stálo. Zničeno bylo 33 německých letadel. I když Pattonova armáda nepřekročila slavnou řeku jako první, jeho muži pomohli připravit cestu, po které byl veden konečný útok na Německo. V rozkazu číslo 70 Patton svým vojákům napsal: „Přijměte prosím výraz mého upřímného obdivu a mé díky za to, co jste vykonali, a pamatujte, že překročení Rýna vám zajistí velkou slávu.“

Osvobození tábora Oflag XIIIB

Březen 1945. Bitva o Německo v Německu byla opravdu krutá a krvavá. Třetí armáda generála George Pattona se valila do srdce Říše. Řeka Rýn byla překročena a tisíce Pattonových vojáků postupovaly do Německa. Po bitvě v Ardenách měl pocit velkého uspokojení a poté, co jeho armáda překročila Rýn, cítil, že své předurčení naplnil. Patton se tehdy zaměřil na soukromý úkol: na osvobození zajateckého tábora u města Hammelburgu v Německu, známého jako Oflag XIIIB. V táboře byly stovky válečných zajatců, Američanů, Rusů a srbských spojenců. Proslýchalo se, že tam je internován také Pattonův zeť. Podplukovník John Waters byl manželem Pattonovy dcery Bey. V únoru 1943 byl zajat v severní Africe. Ten tábor byl pouhých 60 km od linií Třetí armády. A tak se generál Patton rozhodl podniknout záchrannou operaci. Patton byl přesvědčen, že Waterse a 300 vězňů, kteří měli být v táboře, osvobodí bleskovým útokem.

26. března 1945. Operační skupina Baum vyrazila. Protože mise byla přísně tajná, Baum měl nařízeno dodržovat radiový klid. Měli klikatými a spletitými cestami dojet přes město Gemunden do Hammelburgu a vniknout do tábora, kde předpokládali, že najdou asi 300 amerických zajatců. Měli je naložit na vozidla a vydat se na zpáteční cestu. Návrat byl plánován ještě téže noci. Ale v Gemundenu se Baumova jednotka takřka okamžitě setkala s tvrdým odporem. Baum byl donucen hledat do Hammelburgu jinou cestu. Už přišel o 3 tanky a četu pěchoty. Přestřelka ho také stála čas, oproti plánu měli zpoždění. Ale co bylo ještě horší, nepřítel už věděl, že se blíží. 600 metrů nad americkou kolonou číhala v mracích německá průzkumná letadla. Nepřítel už přesně věděl, kde se Baum nachází, a chystal léčku.

0 700 metrů dále zahájily palbu německé stíhače tanků. Úplně zničily čtyři transportéry a několik džípů. Baumovy Shermany kryly palbou zbytek komanda, které ujíždělo k zajateckému táboru. Tanky operační skupiny Baum prorazily plot z ostnatého drátu a vjely do tábora Oflag XIIIB, kde našli 5000 mužů. Když vypukla přestřelka se strážnými, spletli si někteří Baumovi muži srbské zajatce v šedých uniformách s Němci. O několik minut později se objevila hrstka zajatců s bílou vlajkou. Jedním z nich byl podplukovník John Waters.

V tom zmatku Pattonova zetě střelili do zadku. A teď ho nemohli z tábora odvézt, musel do nemocnice. Waters byl odnesen do táborové nemocnice, zranění by ho mohlo ohrozit na životě. A Baum byl konfrontován s nepříjemnou realitou. V táboře byly tisíce spojeneckých zajatců, a všichni čekali, že budou osvobozeni. Ale Baum měl vozidla jen pro tři sta lidí. Ostatním řekli, aby šli s nimi pěšky. Ale zatímco se Baum připravoval probojovat si cestu zpět k Pattonově armádě, k Hammelburgu se přiblížili Němci.

Operační skupina Baum a američtí zajatci, z nichž většina šla pěšky, se pokoušeli dostat zpět ke spojeneckým liniím. Ale během noci do oblasti dorazily německé posily. Tisíce dalších spojeneckých zajatců, včetně Rusů a Srbů, se rozptýlilo po okolní krajině. Mnoho z nich bylo znovu zajato nebo zabito. Za úsvitu 27. března na Baumovu jednotku zahájil palbu nepřítel. Operační skupina byla téměř celá zlikvidována. Ani jedno vozidlo nezůstalo nezasaženo. Baum nebyl schopen útok odrazit a nařídil zbývajícím mužům, aby se rozptýlili do kopců, každý sám za sebe.

Místní síly tuto misi překazily. Ale frontální postup Spojenců německá armáda už zastavit nedokázala. 0 9 dní později, 6. dubna, projely branou zajateckého tábora Oflag XIIIB tanky 14. obrněné divize 7. armády. Během několika dní informace o zpackané akci prosákly do tisku. Bradley uvažoval, zda má Pattona pokárat. Ale pak si řekl: „Největším trestem pro něj je, že si své selhání sám uvědomuje.“ A nechal to být. Právě nyní byl Pattonův smělý a někdy bezohledný styl velení přesně to, co spojenecké jednotky potřebovaly.

Osvobození Československa

Duben 1945. Spojenecká vojska již takřka zastavila chod nacistické válečné mašinérie. Americké jednotky bez zaváhání postupovaly Německem. A z nepřátelských zajateckých táborů byly osvobozovány tisíce spojeneckých vojáků. Boj v předních liniích ale zatím hořel dál. Rudá armáda se chystala dobýt německé hlavní město a Spojenci na západní frontě neměli šanci dorazit do Berlína dřív než Stalinovy jednotky. Eisenhower poslal další síly na severovýchod a východ a Pattonovi dal rozkaz, aby se svou Třetí armádou vyrazil směrem na jihovýchod, osvobodit část Němci okupovaného Československa. Patton byl strašně vzteklý a zklamaný. Když nemohl na Berlín, jako by pro něj válka skončila.

Mezi spojeneckými silami v Evropě se šířily šokující informace o Hitlerově konečném řešení, ale Pattonovi vojáci, kteří postupovali dál, aby osvobodili západní část Československa, stále čelili odhodlanému nepříteli. Pořád tu byli věrní stoupenci nacistického Německa, kteří za ně dál bojovali, a v duchu jeho ideologie byli odhodláni vytrvat až do hořkého konce. Pattonův postup do Československa pokračoval. Americké a sovětské jednotky se blížily ze všech stran. Hitlerova armáda byla rozdrcena. Evropské tažení mělo být u konce v řádu hodin. Patton se však domníval, že další velká výzva na něj teprve čeká.

7. květen 1945. Hitler byl mrtev, spáchal sebevraždu, Rudá armáda vstoupila do Berlína. Německá armáda byla zničena. Jen několik dnů poté, co Patton vtrhl do Československa, aby zemi pomohl osvobodit, přijali Spojenci bezpodmínečnou kapitulaci nacistického Německa. Pattonovi vojáci oslavovali pád Třetí říše, ale generála se zmocnila deprese. Věděl, že pro něj všechno skončilo. Že před ním už není žádná další velká bitva. Jediné, co ho v jeho vojenské kariéře ještě čekalo, byl odchod do důchodu.

Odchod do důchodu

Léto 1945. Patton teď nosil na výložkách čtyři hvězdičky, byla to nejvyšší hodnost, jaké dosáhl. Uskutečnil bleskovou cestu do Spojených států, aby podpořil investice pro pokračující válku v Pacifiku. Strašně toužil se do ní zapojit. Srpen 1945. Na japonská města Hirošima a Nagasaki byly svrženy atomové bomby. Druhá světová válka skončila, a pro Pattona to byl také konec nadějí na další slávu. Byl zpět v Evropě a byl jmenován guvernérem Bavorska. Když neměl po ruce žádnou válku, ve které by mohl bojovat, svou destruktivní energii obrátil proti Rusku. Pronášel plamenná vyjádření, například: „Podle mého názoru tady musíme nechat všechny tanky a všechny vojáky. Když s nimi nebudeme bojovat teď, tak nás to čeká za padesát let.“ Pro Dwighta Eisenhowera a spojenecké velení se Patton nakonec stal nebezpečnou přítěží. V říjnu byl oficiálně postaven mimo službu. V projevu na rozloučenou svým vojákům řekl: „Všechno dobré musí jednou skončit. A nejlepší, co kdy potkalo mne, byla čest a výsada velet Třetí armádě.“

Teď to byl muž, který chtěl odejít do důchodu. Koncem prosince chtěl armádu opustit a zbytek života strávit v Bostonu se svou ženou. V neděli 9. prosince 1945 vyrazil Patton z velitelství spolu s generálem Hobartem Gayem. Jeli ve svém služebním voze na pravidelnou loveckou výpravu. Přijeli na křižovatku, byl tam železniční přejezd. Na druhé straně stála dvě americká nákladní auta. Když vlak projel, první náklaďák zůstal stát, ale druhý vybočil do protisměru, aby ho objel a Pattonův vůz do něj narazil. Zraněny byl jedině Patton. Gay se na něj podíval, generál měl pohmožděnou hlavu a po tváři mu stékala krev, vypadalo to nepěkně. A první, co Patton řekl, bylo: „Myslím, že jsem ochrnul.“ Patton byl okamžitě převezen do nemocnice v Heidelbergu, kde strávil dva týdny upoután na lůžko.

Poslední tažení

21. prosince 1945 v 18 hodin generál George S. Patton, který přežil dvě světové války, bezpočet nehod v pólu a střelných zranění, zemřel klidně ve spánku na selhání srdce. Byla u něho jeho žena Beatrice. 23. prosince 1945 byl generál Patton pohřben se všemi vojenskými poctami na americkém hřbitově v Luxembourgu – nedaleko hrobů mužů, které vedl do bojů v zimě roku 1944. Tisíce Pattonových vojáků se stejně jako jejich velitel nikdy nevrátily domů. Byli zabiti v bitvách u El Guettar, Arracourtu, Mét a na cestě do Bastogne. Pro své druhy jsou těmi pravými hrdiny druhé světové války.

Téměř čtyři desetiletí byl George Patton skvělým válečníkem: zažil poslední léta jezdecké kavalerie a vedl také americké vojáky do mnoha rozhodujících bitev druhé světové války. Bojoval ve válce, protože cítil, že je pro boj zrozen. Prožil život tak, jak o tom snil: vedl muže do bitev. A jeho jméno se stalo legendou. Kdyby ve druhé světové válce nebojoval Patton, byla by to úplně jiná válka. Tak byl důležitý. Odkaz, který Patton zanechal, je velmi významný. Způsob, jakým velel na frontě, jeho odhodlání zvítězit, jeho schopnost pochopit nepřítele. To, jak uměl využít zpravodajskou službu. Všechno to mělo pro naši armádu zásadní význam, a po generace se předává dál. Patton byl složitou osobností. Charizmatický, prudký, někdy bezohledný. Ale na jednom se muži, kteří s ním bojovali, shodnou všichni: druhý George Patton už nikdy nebude.