Generál Patton: Ardeny — Česká televize

16. prosince 1944. Dvacet německých divizí na úzké frontě vyrazilo k nečekanému protiútoku. Čerstvé americké nováčky zatlačily zpět. Pattonovi obrněnci vyrazili ze vzdálených pozic k protiútoku. Byla to generálova hvězdná hodina. Americká dokumentární rekonstrukce

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Bitva v Ardenách

Šest měsíců po dni D byli Spojenci připraveni na konečný útok na Německo. Spojenečtí generálové se domnívali, že Němci jsou na pokraji kolapsu. Ale Hitler se nevzdal. Zasáhl spojeneckou frontu na slabém místě. Americké zálohy byly zatlačeny o celé kilometry zpět, a na frontě se vytvořil nebezpečný výběžek. Pattonova 4. obrněná divize zaútočila severním směrem, aby zahájila protiofenzivu; tato bitva vešla do historie pod označením „Bitva v Ardenách“.

16. prosinec 1944. Adolf Hitler sice zpomalil postup Spojenců na západní frontě, ale jinak ztrácel půdu pod nohama všude. Sovětská armáda na východě byla na postupu, a na jihu, v Itálii, pokračovali v ofenzivě Američané a Britové. Třetí armáda George Pattona se nalézala v Sársku, kde zahájila útok na německou hranici u opevněné Siegfriedovy linie. Třetí armáda postupovala stále vpřed. Pattonovým cílem bylo nedopřát ve svém sektoru Němcům klid a neumožnit jim, aby se zmohli na nějakou akci. Protože Patton nedal Němcům čas na reorganizaci sil, udeřili v sektoru, který byl dále na sever. A byl to rozsáhlý úder. 16. prosince v ranních hodinách zaútočili naráz v celém prostoru Arden – s dvaceti divizemi na stokilometrové šíři fronty. Považovali to za klidné místo, jednotky se tam aklimatizovaly, měly přivyknout bojům v menších šarvátkách, než budou nasazeny jinde.

Hitlerovo poslední vzepětí

Ardeny byly na hranici dvou hlavních spojeneckých skupin armád. A tak si Hitler myslel, že je to místo pro překvapivý úder jako stvořené. Záměrem bylo vrazit klín mezi Montgomeryho 21. skupinu armád na severu a Bradleyho 12. skupinu armád na jihu, a oddělit je. Hitler doufal, že celou 21. skupinu armád na severu donutí ke kapitulaci. Rovněž doufal, že se mu podaří zmocnit se přístavu v Antverpách, odkud se nyní Spojencům dopravovaly zásoby. Němci byli v koncích. Bylo jasné, že Rusové postupují, a nebylo dost německých vojáků, kteří by je zastavili. A tak se Hitler rozhodl, že zvítězí na západní frontě, aby pak mohl všechny svoje síly uvolnit a zaútočit na Rusy. Na severu rychle postupovala německá 6. tanková armáda a americké divize naprosto zaskočila. Na jihu přemohla německá 5. tanková armáda dva pluky 106. pěší divize, a zajala víc než 7000 amerických vojáků.

Němci obklíčili městečko Bastogne v Belgii. Byla to důležitá silniční křižovatka v Ardenách, kterou drželi Američané. Uvnitř se ocitla v pasti 101. výsadková divize a část 10. obrněné divize. Navíc si vojáci nebyli jistí, komu věřit. Kolovaly pověsti, že pod vedením nechvalně známého obersturmbannführera SS Otty Skorzenyho na frontu pronikli anglicky hovořící Němci v amerických uniformách. Zabíjeli důstojníky, obraceli směrové tabule, obsazovali mosty, a to vše Němcům umožňovalo snáze pronikat dál. Když začalo být Spojencům zřejmé, o jak mohutný útok se vlastně jedná, povolal Eisenhower Pattona, Bradleyho a britské velitele do Verdunu. Museli rozhodnout, jak budou reagovat.

Patton ze schůzky odešel s úkolem: osvobodit Bastogne vzdálenou 250 kilometrů, a to co nejdřív. Během následujících 36 hodin navštívil každou ze svých divizí, aby jim pomohl do nejmenších detailů vypracovat plán 250kilometrového přesunu. Stanovit, po kterých silnicích pojedou, vypočítat spotřebu paliva, řešil s nimi každý detail, jako když dirigent se svým orchestrem studuje symfonii. Patton byl skutečný maestro. Ale bylo tu něco, nač byl krátký i Patton se vší svou neuvěřitelnou energií: špatné počasí. Plískanice, sníh a zima všechno ztěžovaly. A špatná viditelnost způsobila, že podpůrná a průzkumná letadla nemohla vzlétnout. Letecký průzkum by tuto nejistotu mohl rozptýlit, ale Patton ho neměl k dispozici.

Osvobození 101. výsadkové

Pattonova armáda musela postupovat naslepo. Patton proto při přesunu k Bastogne postavil do čela svou oblíbenou jednotku – 4. obrněnou divizi. V německé armádě jim říkali Rooseveltovi zabijáci, protože byli tak výkonní. Němci si o nich mysleli, že to jsou bývalí vězni, kriminálníci, kteří se nechali najmout do armády, aby nemuseli do vězení. Nic z toho nebyla pravda, ale příslušníci 4. obrněné divize tyhle pověsti sami přiživovali, protože se jim samozřejmě hodilo, aby se jich Němci báli. Ale 4. obrněná divize ještě nikdy nečelila tak výjimečnému úkolu jako nyní. V mrazivé zimě šla z jedné bitvy do druhé. 22. prosinec 1944 se 4. obrněná divize generála George Pattona dala do pohybu na sever. Byla to nejhorší zima, jaká Evropu za poslední roky postihla. Dostala za úkol vyprostit 101. výsadkovou divizi, kterou německá vojska obklíčila v Bastogne. 4. obrněná mířila do největší bitvy na západní frontě a jejich milovaný velitel Wood byl odvolán.

Muži z roty B byli právě v centru bojů a klestili si cestu městem Chaumont. Rota B dojela na konec cesty k Grand Rue. A zrovna když se chtěli otočit, rozpoutalo se peklo. Němci podnikli mohutný protiútok. Zatímco se 8. tankový prapor přeskupoval a plánoval koordinovaný útok, divizní rota B dočasně zastavila postup. Tato krátká pauza dovolila Irzykovi, aby provedl rekapitulaci obrovských ztrát. Tanky roty B byly všechny zničené. V 10. obrněné bylo mnoho mrtvých. Již jen 20 kilometrů před Irzykovou zuboženou jednotkou leželo městečko Bastogne, kde se snažili udržet američtí výsadkáři. Doufali, že generál Patton udělá zázrak a zachrání je. Pěchota začala mít velký problém: jejich pušky M1 v mrazu přestávaly fungovat. Velký mráz způsobil, že olej, kterým byly ošetřovány pohyblivé části pušky, ztuhl, a puška nefungovala.

101. divize také trpěla nedostatkem mužů. Potřebovali každého vojáka. A 23. prosince, těsně před Vánocemi, se rozšířila zpráva, že je odtud nikdo nevysvobodí. Potřebovali každou ruku. A tak šli velitelé do nemocnic a žádali, ať se přihlásí dobrovolníci, každý, kdo udrží zbraň, kdo může chodit, každý, kdo může bojovat, i když je zraněný, ať se přihlásí do boje. Útočícím Němcům velel generál Heinrich von Lüttwitz, zkušený veterán z východní fronty. Americkým velitelem v Bastogne byl generál Tony McAuliffe, a to byl velký bojovník typu Pattona. Němci si uvědomili, že mají v obklíčení celou jednotku, a tak vyslali ke generálu McAuliffeovi posla se vzkazem, aby se vzdal. McAuliffeova odpověď pozůstávala z jediného slova: „Nuts!“

Letecká podpora

24. prosinec 1944, město Luxembourg. Patton toho rána vzrušeně pozoroval modrou oblohu, letadla mohla konečně vzlétnout. Bylo mu jasné, že má-li jeho vojsko rozetnout smyčku, kterou Němci kolem Bastogne utáhli, nutně potřebuje leteckou podporu. Poslal generálu McAuliffovi depeši: „Vánoční dárek už je na cestě. Vydržte.“ Patton odjel na frontu, aby povzbudil své jednotky. K městečku se blížila tři bojová uskupení. Všechna narazila na tuhý německý odpor. Ale Patton Eisenhowerovi slíbil, že bude v Bastogne každým dnem. Patton vždycky říkal, že ve válce mužstvo nic neznamená, ale muži jsou všechno. Byl přesvědčen, že jedinec, který je odhodlaný a dostatečně agresívní, může ve válce dokázat velké věci. Každý den objížděl v džípu svá vojska a povzbuzoval je. Na Štědrý den Patton vyjel z Luxembourgu.

O 65 kilometrů více na sever se k městečku Bigonville blížil 37. tankový prapor. Když se prapor zastavil, aby se rozdělil, byl kapitán Jimmy Leach lehce raněn do hlavy. Velitel jeho praporu, podplukovník Creighton Abrams netušil, že Leach byl raněn, a jeho oddíl poslal na druhý konec města. Kapitán provedl vše dle rozkazu, ale rozestavení jeho tanků v bitvě zmátlo americké piloty, když se objevili se svými stroji 3 kilometry odtud na západ. Přiletěly tam čtyři bombardéry P-47 a jednou nebo dvakrát nad nimi zakroužily. Všichni ostatní Američané byli na druhé straně města, a z letadla to mohlo vypadat, jako by Leachovi muži patřili k nepřátelskému vojsku. Pak se vrátili a zaútočili na rotu. Dvakrát je bombardovali a dvakrát pokropili z kulometů. Bylo to neuvěřitelné, ale Leachovy tanky zůstaly nedotčeny. Do večera 37. tankový prapor Bigonville vyčistil, a zajal víc než 300 německých vojáků. Ale generál Patton byl stále netrpělivý. Potřeboval osvobodit Bastogne, i když to znamenalo, že se vojsko bude muset po tvrdém celodenním boji ještě celou noc přesouvat.

Štědrý večer 1944

Odolnost mužů byla v boji vystavena nejvyšší zátěži, a teď museli zůstat dál beze spánku, bdělí, být venku v zimě, neustále se potýkat s tím, že se prostě nemají kde ohřát. Patton nebyl zrovna ve sváteční náladě. Sledoval postup svých jednotek na Bastogne a svému deníku svěřil: „Tohle je moc zlý Štědrý večer. Na celé frontě jsme se setkali s divokými protiútoky.“ Patton si nepřipustil, že by svůj slib dostat se do Bastogne v nejkratším možném čase, nedodržel. Udělal něco nečekaného. Dal záložním jednotkám 4. obrněné divize, které celý den bojovaly v Bigonville, rozkaz, aby provedly přesun uprostřed noci. Zdálo se totiž, že cesta do Bastogne z levé strany bude volnější.

Kapitána Jimmyho Leache, který byl předchozího dne raněn, probudili jeho muži uprostřed noci. Ani unavení a ranění neměli odpočívat. Dostali rozkaz – o půlnoci vyrazit s celou rotou kolem jižního konce dvou dalších brigád, které útočily. Připojit se na levém křídle k divizní rotě B a dokončit útok. Leach se záložní rotou jeli celou noc, a za rozednění se jim podařilo připojit k divizi. Byl Boží hod ráno, a pro muže ze 4. obrněné divize i americké vojáky, které obklíčili v Bastogni přímo před nimi, to byl neradostný svátek. Všechny tři bojové oddíly strávily sváteční den v urputných bojích.

Osvobození Bastogne

Toho večera dostal velitel Leachova praporu, podplukovník Creighton Abrams rozkaz postoupit příští den k nepřátelskému opevnění v Sibretu. Abramsovi bylo třicet, a měl pověst tvrdého bojovníka, který vždy dokáže splnit úkol. Příštího rána podplukovník Creighton Abrams zaujal postavení na kopci východně od Sibretu. Ale nezaútočil na vytčený cíl. Domníval se totiž, že přímý postup vpřed přes belgickou vesnici Assenois by mu mohl otevřít cestu na Bastogne, která odtud byla vzdálená jen půldruhého kilometru. Abrams požádal o dělostřeleckou přípravu na Assenois. Měl v plánu ji odvolat, jakmile se tam jeho jednotky dostanou.

Zakrátko se už přes Assenois valily první tři Abramsovy tanky. V čele byl Sherman poručíka Charlese Boggese. Poručík Bogges, neustále střílel do lesa napravo nalevo, ale nezastavil. Konečně poručík uviděl, jak směrem k němu jde někdo, kdo vypadá jako Američan. Ale taky by to mohl být německý diverzant. Bogges řekl: „Jsem poručík Bogges ze 4. obrněné divize. Povězte mi, kdo jste vy, nebo střelím.“ A ten chlap povídá: „Já jsem desátník Miller ze 101. výsadkové. Díky bohu, že jste tady.“ A tak byla Bastogne osvobozena.

Spojení mezi 4. obrněnou a 101. výsadkovou bylo navázáno. A když pak na svém tanku pojmenovaném Cobra King vjel na náměstí v centru Bastogne, které se dnes jmenuje McAuliffeovo, byl to triumfální okamžik. Obklíčení Bastogne skončilo, ale Patton čelil v bitvě o Ardeny velkým obtížím i nadále. Jeho muži museli koridor do Bastogne udržovat otevřený a zároveň zatlačit Hitlerovu armádu zpátky tam, odkud přišla. Rozdrtit definitivně Hitlerovu protiofenzivu si v příštích dnech vyžádalo ještě mnoho dalších bojů.

Leden 1945

Během prvních týdnů roku 1945 pokračovaly americké jednotky v bojích v Ardenském lese, a podařilo se jim zvrátit situaci ve prospěch Spojenců. V posledním lednovém týdnu byla slábnoucí Hitlerova vojska postupně zatlačena zpět do Německa. Bitva v Ardenách byl skutečně poslední Hitlerův riskantní pokus, poslední úder proti Spojencům. A byl to Patton, který ten úder vrátil, a ukázal Hitlerovi, že je velice mizerný vojevůdce. Zničil zbytek ofenzivních sil německé armády. Teď už z ní nezůstalo skoro nic, Německo neměl kdo bránit. Vítězství bylo jeho.

Byly to velmi pravděpodobně Pattonovy nejšťastnější chvíle, zvláště při osvobození Bastogne. V dopise své ženě z 29. prosince Patton vůbec neskrýval, jak byl na tento úspěch hrdý. „Osvobození Bastogne je nejskvělejší operací, jakou jsme dosud uskutečnili, a podle mne je vynikajícím úspěchem v této válce. Teď musí nepřítel tancovat, jak my budeme pískat, a ne opačně.“