Ztracená bitva o Kasserinský průsmyk, 30. března 1943 vítězná bitva v údolí El Guettaru a postupné dobytí celého Tunisu, odkud německá a italská armáda ustoupily na Sicílii. Americká dokumentární rekonstrukce

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

První velký střet mezi Američany a Němci ve 2. světové válce vypuknul v severní Africe na počátku roku 1943. Nezkušené americké jednotky stály proti ostříleným veteránům lstivého německého tankového velitele Erwina Rommela – „Pouštní lišky“.

Kasserinský průsmyk

20. únor 1943. Kasserinský průsmyk v Tunisku. Německá 10. tanková divize se přiblížila s cílem rozdrtit protivníka. O půldruhého kilometru dál na sever leží její cíl – nezkušené americké jednotky na dně rokle. Američané byli v Africe teprve 3 měsíce a tohle mělo být jejich první velké střetnutí s vojáky Třetí říše. Spojenečtí vůdci věděli, že američtí vojáci potřebují získat víc zkušeností, než se utkají s Hitlerovými hlavními silami v Evropě. Zatím se však, od chvíle, kdy se v listopadu v severní Africe vylodili, střetávali pouze s hůře vycvičenými francouzskými koloniálními jednotkami. Ústí Kasserinského průsmyku střežilo jen 2000 amerických vojáků. Podporu jim poskytovaly 4 tanky Sherman, 36 polopásových stíhačů tanků a jen 18 kusů dělostřeleckých zbraní. Proti nim stálo 8000 německých útočníků se 100 tanky a 65 dělostřeleckými kusy. Bez toho, že by spojenecké síly ovládly průsmyky, nemohly Němce a Italy z Tuniska vytlačit ani donutit ke kapitulaci.

Klikněte pro větší obrázek Německým útočníkům velel jeden z největších taktiků tankových operací, polní maršál Erwin Rommel „Pouštní liška“. Rommelovy velitelské schopnosti a neohroženost byly slavné již tehdy. Všechny akce, které vedl v severní Africe, nesly pečeť jeho osobnosti. Byly to smělé, útočné akce, kterým velel z fronty. Do vedení bitvy byl vždy silně osobně zaangažován. Rommelovou klíčovou útočnou zbraní byl tank Panzer IV. Americké obrana byla blízká zhroucení. Američané, kteří vzdorovali přesile, by potřebovali ostříleného velitele, jakým byl George Patton. Ten však v Kasserinském průsmyku nevelel. Byl v Maroku, kde se plánovala invaze na Sicílii. Američanům velel generálmajor Loyd Fredendall. Byl považován za skvělého vojenského instruktora, ale na bojišti se jako silný vůdce neprojevil. Vehnal své jednotky do porážky. Místo aby vybudoval soustředěnou obranu, roztáhl je v širokém prostoru a vysunul je všechny dopředu.

Německé tanky slabou americkou obrannou linii prorazily během několika minut. A američtí vojáci rozptýlení na dně rokle jim nemohli zabránit v postupu. Druhý sled vzdálený kilometr a půl zvažoval své možnosti. Je lepší zůstat na místě, párkrát vystřelit, a pak to sám schytat a být z boje vyřazen? Rommelovy jednotky zatlačily demoralizované Američany víc než 80 kilometrů zpátky. Pokud šlo o ztrátu území, byla to největší porážka americké armády ve 2. světové válce. Během několika dalších dnů britské a americké posily německý postup zpomalily. Pak se Rommel rozhodl své jednotky z průsmyku stáhnout, aby podpořil východní křídlo. V bojích byl zajat Pattonův zeť. Když se to generál dozvěděl, napsal své ženě Beatrice: „Ta akce byla velmi špatná, skutečně velmi špatná.“

Povolání Pattona

Klikněte pro větší obrázek 4. března odvolal vrchní velitel amerických ozbrojených sil Dwight Eisenhower generála Fredendalla, a povolal místo něj Pattona. Patton je starý kavalerista, ale na tankovém bojišti si počínal jako mladistvý inovátor. Patton přišel do přední linie, seznámil se s vojáky. Zlepšil doručování pošty, zlepšil stravu. Vojenská disciplína byla vepsí. Okamžitě začal rozdávat pokuty vojákům, kteří nenosili spinky – šněrovací lýtkové návleky, nebo neměli kravatu tehdy, když ji mít měli, nebo nenosili přilbu. Patnáct dolarů pokuty, padni komu padni. Během deseti dnů Patton postavil druhý sbor do latě. A připravil ho na útok, s cílem vzít Rommela do smrtících kleští. Britská 8. armáda vedená Bernardem Montgomerym totiž postupovala z jihovýchodu. Snažila se zatlačit Němce a jejich italské spojence Tuniskem na sever. Patton se zase přiblížil k hranicím Tuniska ze západu. Pattonova 1. obrněná divize postupovala na východ k Maknassy. A1. pěší divize postupovala jihovýchodně směrem na El Guettar. Boje vypukly nejprve v údolí El Guettaru, kam dorazil Patton. Ale nebyl to on, kdo udělal první tah.

Němci se objevili dřív, a zaútočili na ně. Museli na to nějak zareagovat. Této operaci však už Rommel nevelel. Onemocněl a musel Afriku opustit. Nebyl na tom dobře. Na kůži měl velké vředy. Už byl v poušti dlouho. Byl fyzicky vyčerpaný, došly mu síly. Hitler mu nařídil vrátit se do vlasti. Německým vojskům v Africe nyní velel Hans-Jürgen von Arnim, důstojník, který se osvědčil už v první světové válce, a nedávno prokázal své kvality na ruské frontě. Jeho italským protějškem v Tunisku byl Giovanni Messe. Messe velel tankové divizi Centauro. Ale italský bojový duch za německým silně pokulhával. Německý voják byl profesionální voják. Poslouchal rozkazy svého velitele a byl velmi disciplinovaný. Zato Italům myšlenka nového římského impéria už nic neříkala. Mussolini, který jim ho sliboval, Itálii na jejích taženích nevedl. Italové neměli zdaleka takovou motivaci jako Němci.

Klikněte pro větší obrázek 23. březen 1943. Údolí El Guettar, Tunisko. 1. pěší divize generála George S. Pattona odrážela útok německých tanků. Sám Patton byl teprve na cestě na bojiště. Útok byl nečekaný, a Patton byl zaneprázdněn koordinací útoku obrněnců dále na severu. Jeho severní a jižní křídla se pokoušejí postupovat na východ, zatímco britské jednotky se blíží z jihu a ze západu. Pokoušejí se vytlačit síly Osy ze severní Afriky. Nad El Guettarem se objevily německé střemhlavé bombardéry Stuka a chystaly se zaútočit.

Německé tanky se zatím prodíraly stále kupředu. Útočily však v nebezpečném terénu. Horské hřebeny uzavírají údolí El Guettar ze tří stran. Středem údolí vede silnice, a opouští je na jeho východním konci. A tam ležela americká linie. Pěchota zaujala pozice na hřebeni a dělostřelectvo a stíhače tanků byly připraveny dole v údolí. Další pěšáci byli na hřebeni na severní a jižní straně údolí. Američané tak mohli Němce ostřelovat ze tří stran. K dispozici však nebyly žádné americké tanky. Patton tanky odvelel do Maknassy, dále na sever. Patton ještě stále nedorazil, ale na místě byli dva schopní američtí generálové: Terry Allen, který velel 1. divizi, a jeho zástupce, Ted Roosevelt junior, syn bývalého prezidenta. Roosevelt byl starší muž malé postavy. S vojáky si dobře rozuměl a oni ho obdivovali.

Skvělá defenzíva

Klikněte pro větší obrázek Když Němci zahájili toho rána zničující útok, byl generálmajor George Patton severně odtud a koordinoval ofenzívu přes Maknassy. Právě dorazil do El Guettar. Patton byl na kótě 336 s generály Tedem Rooseveltem a Terry Allenem. Když se německé tanky přiblížily na vzdálenost 2 kilometrů, zahájilo americké dělostřelectvo z úpatí kopce, na kterém bylo Pattonovo stanoviště, soustředěnou palbu. Dlouhý Tom, jak se přezdívá dělu ráže 155 milimetrů, mělo dostřel 23 kilometrů. Byla to obluda vážící přes 14 tun, se sedmimetrovou hlavní, obsluhu tvořilo 14 lidí. Dělostřelecké náboje měly zapalovače nastavené tak, aby explodovaly nad hlavami nepřátel. Existují barvité popisy těchto dělostřeleckých útoků. Nejprve černý výbuch, který zdálky vypadá jako roj včel. A pěšáci, kteří jsou v otevřené poušti zcela nekrytí, padají jako kuželky. Generál Patton tento masakr pozoroval z kóty 336, a cítil hluboké pohnutí. Nakonec měla 10. tanková divize takové ztráty, tak ji to zdecimovalo, že už nebyla schopna průlomu. Ustoupila. Pro americké pozice už nepředstavovala hrozbu. První pěší divize na sebe byla velice hrdá. Dali výprask německé tankové divizi. Také Patton byl hrdý na své muže. Porazili německou tankovou divizi s pouhou pěchotou a dělostřelectvem. Bylo to moc zapotřebí po té katastrofě v Kasserinském průsmyku, a bylo to Pattonovo vítězství.

65 kilometrů severovýchodně od údolí El Guettar, v malé vesničce Maknassy, čekalo v ústí horského průsmyku 300 tanků a 20 000 vojáků Pattonovy 1.obrněné divize. Velitel 1. obrněné divize Orlando Ward měl v úmyslu obsadit Maknassy a pak i průsmyk. Jenže mu chyběla Pattonova agresivita. Přijel do Maknassy, viděl pár kilometrů na východ odtud horský hřeben, který v tu chvíli hájila jen hrstka italských vojáků, a on se nechopil iniciativy a průsmyk neobsadil. Místo toho Ward čekal, až se jeho síly shromáždí. Ta prodleva však umožnila malé německé jednotce posílit obranu průsmyku osmi tanky Tiger, 350 vojáky, a děly ráže 88 milimetrů. Tyhle posily fungovaly jako zátka v lahvi. Americký útok odrazily. Brzy dorazily do průsmyku další německé posily. Situace uvízla na mrtvém bodě. Když přijel na místo Patton a viděl, že jeho velitel tu trčí a ztratil vyvýšená místa, byl celý bez sebe. Jeho zásadou bylo, že když se naskytne příležitost, je třeba jednat, a to rychle. U Maknassy přetrvala patová situace, a tak Spojenci změnili taktiku. Patton odvolal Orlanda Warda, a na jih k El Guettar poslal stovku tanků z 1. obrněné divize. Když se Patton nemohl dostat dál na sever, hodlal prorazit německou linii na jihu. Patton nyní chtěl dokázat, že dokáže vést úspěšný útok.

Změna taktiky

Klikněte pro větší obrázek 30. březen 1943. Velení nad tanky a několika jednotkami polního dělostřelectva svěřil plukovníku Clarenci Bensonovi. Tohoto důstojníka znal Patton už před druhou světovou válkou a důvěřoval mu. Patton věděl, že Benson je agresívní velitel, generál, ale nepodceňuje ani německé dělostřelectvo. Svému deníku svěřil: „Benson možná neprorazí. Největším nebezpečím je, že se ten otvor za ním může uzavřít. Věřím ale, že s Boží pomocí to vyjde.“ Oddíly plukovníka Bensona se však setkaly s problémy hned na začátku. Úderná jednotka narazila okamžitě na spoustu minových polí. To jejich postup zpomalilo. Ale pro Pattona bylo v sázce příliš mnoho. Potřeboval všem dokázat, že povede úspěšný útok a jeho postup vpřed nezastaví pár min. Patton ve svém velitelském voze předjel úderný oddíl, a pak jej víc než tři kilometry vedl. Teprve pak zajel ke kraji silnice a nechal je projet. Bylo to moc nebezpečné. Kdyby na té cestě bylo min víc, toho dne by mohl být konec legendy o Pattonovi. Uvědomoval si, že dělá pitomost, ale měl za to, že v takové situaci jsou jeho vůdcovská gesta nezbytná.

Ale Bensonovy tanky brzy narazily na další miny. A pak, asi půldruhého kilometru před tanky, zahájil z vrcholu kopce palbu německý kanón FlaK 37. Ale děla 65. oddílu polního dělostřelectva nemarnila čas a spustila odvetnou palbu adělo nakonec trefila. Ale na obzoru už byla další hrozba pro Pattonovy vojáky – letadla. Němci měli ve vzdušném prostoru převahu. Generál Patton zuřil a byl zklamaný: ani Bensonovy síly na jihu, ani 1. obrněná divize na severu u Maknassy nebyly schopny postupu. Vztekle si poznamená do deníku: „Všude jsme zůstali trčet.“ A pak, 6. dubna, Patton a jeho velitelé vycítili změnu. Nepřátelská obrana přes noc zeslábla. Na jihovýchodě u Marethu Britové konečně prolomili německou linii, a nepřítel ustupoval. Ustupovali pomalu a ničili většinu vybavení. Ne že by se odtud koukali rychle dostat. Postupovali systematicky. Němci se stahovali na sever Tuniska – k předmostí odchodu na Sicíli. Spojenci vzápětí začali nepřítele pronásledovat.

Klikněte pro větší obrázek Duben 1943. Po tvrdých bojích u El Guettaru a průlomu Montgomeryho armády u Marethu se nepřátelská vojska stahovala do předmostí na severu. Němci a Italové budovali poslední obranné linie, které se táhly podél pobřežních měst Tunisu a Bizerty. Spojenci se připravovali k rozhodujícímu úderu. Spojenecká armáda, která měla obrovskou převahu, obklopila předmostí. Američané ze severozápadu a Britové z jihu. A sevřeli je do kleští. Ale při tomto posledním úderu už George Patton Američanům nevelel. Eisenhower ho odvolal do Maroka, aby tam pokračoval v plánování chystané invaze na Sicílii. Patton musel mít rozporuplné pocity. Byl to válečník, chtěl být při tom, vést své muže, bojovat s nepřítelem. Ale na druhou stranu, který velitel by nechtěl být u plánování velké invaze? Patton nemohl vést vítězné tažení obrněnců napříč Tuniskem, jak o tom snil, ale z nedisciplinovaných skupinek vojáků udělal profesionální bojové jednotky.