Generál Patton: Krev a kuráž

Američané vstoupili do války na Západní frontě vyloděním v Maroku 8. listopadu 1942. Jednu ze tří invazních skupin vedl generál George S. Patton. Americká dokumentární rekonstrukce

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Touha být slavný

Jeho muži mu dali přezdívku „Starej krev a kuráž“. Pocházela ze známého, a ne zrovna spisovného projevu, jaké často pronášel, aby své muže pozvedl před bitvou. Řekl jim, že nesmějí ztratit kuráž, ani když kolem nich budou dopadat granáty, a oni budou pokrytí krví a střevy svých kamarádů. Byl neustále v ofenzívě, jeho filozofií bylo, že když jste nepříteli neustále v patách, můžete si s ním dělat, co chcete. Byl horká hlava, a mluvil i tehdy, když měl mlčet. Ale jeho velitelé věděli, že je to skvělý voják. Kladl důraz na odvážné akce, vždycky chtěl být v čele svých jednotek, nesnášel pasivitu. Patton umění válčit skutečně rozuměl. Patton toužil po slávě. Většina mužů z jeho společenské vrstvy ve válce nebojovala.

Pocházel z bohaté rodiny, která vlastnila půdu poblíž Pasadeny v Kalifornii, a oženil se s dcerou bostonského průmyslníka. Patřil ke společenské smetánce, a mohl si užívat života v přepychu. Jenže on byl přesvědčen, že jeho místo je na válečném poli. Pattonovi předci byli váleční hrdinové, a on byl vychován, aby je nezměrně obdivoval. Zapsat se do historie jako velký vojenský velitel, to bylo jeho největší touhou. Cítil, že jeho osudem je stát v čele velké armády a vést velké a zuřivé bitvy. Patton se na tento zodpovědný úkol připravoval celý život. I kdyby ho hnala pouze žízeň po slávě, nikdy necouvnul před nebezpečím. Jako mladý důstojník na sebe upozornil, když v roce 1916 porazil mexické rebely v přestřelce, která připomínala Divoký západ. V první světové válce pak velel jedné z prvních amerických tankových jednotek, a byl zraněn: kulka mu prostřelila hýždi. Vojáci ho chtěli odnést z bojiště, ale on odmítl. Dál řídil boj, dál velel tankům. Za tento hrdinský čin ho oslavovali v tisku, což Pattonovi dělalo velmi dobře. Byl mu udělen Kříž Za vynikajíci službu. A nyní přišla první velká Pattonova chvíle ve druhé světové válce, a on na ni byl připraven.

Invaze do Afriky

Když se americká invazní flota plavila přes Atlantik, Hitler ovládal většinu Evropy a severní Afriky. Na západě Evropy mu vzdorovala už jediná Británie. Američané věřili, že nejrychleji nepřítele porazí, když vybudují základnu v Anglii, překročí kanál La Manche, a budou postupovat přímo na Berlín. Britové, především ministerský předseda Winston Churchill, radili počkat. Churchill chtěl podniknout invazi do severozápadní Afriky, protože odtud bylo možné proniknout do jižní Evropy; severozápadní Afrika byla také relativně chabě bráněna. Nehájili ji totiž němečtí a italští vojáci, ale jednotky vichystické Francie. Francouzi byli na počátku války britskými spojenci, ale když Hitler v roce 1940 Francii přepadl a porazil, souhlasil s vytvořením kolaborantské fašistické vlády ve Vichy. Směla ovládat jih země a severoafrické kolonie výměnou za přísnou loajalitu. Vláda generála Pétaina to přislíbila, ale teď musela čelit americkým invazním vojskům.

Pattonovi bylo sedmapadesát a měl za sebou přes 30 let služby v armádě. Konečně se setkává se svým osudem! Připravuje se na to, že v čele 34 000 vojáků povede krvavou invazi na severoafrické pobřeží. Když se invazní armáda blížila k cíli, poznamenal si do deníku: „Čas od času na mne ta obrovská tíha odpovědnosti dolehne, a tu jako by mě zavalila tuna cihel, ale většinou nemám žádné obavy. Nedokážu rozhodnout, jestli jsem muž osudu, ten, který má změnit dějiny, nebo šťastný blázen, ale cítím, že si mě osud zvolil.“ Pattonovy síly byly obrovské, přesto jeho sbor tvořil jen třetinu ze 100.000 mužů amerických a britských invazních jednotek, kteří se v severní Africe vylodili v operaci s krycím názvem Torch – Pochodeň.

Operace Torch

Jedna invazní skupina se měla vylodit na pobřeží poblíž Alžíru, druhá u Oranu, a třetí nedaleko Casablanky v Maroku. George Patton velel sboru, který se měl vylodit v Maroku. Byl nervózní, protože špatné počasí mohlo vylodění překazit. Zavrhnul přímý útok na Casablanku, protože jeho 34 000 vojáků by bylo během operace velmi zranitelných, a ve městě na ně čekala padesátitisícová nepřátelská přesila. Patton rozdělit svůj sbor na tři invazní skupiny. Tu největší uprostřed měla chránit dvě křídla. Prostřednímu uskupení, složenému převážně z pěchoty, hodlal Patton velet osobně. Rozhodl se vystoupit na pevninu u Fedhaly, v bezpečné vzdálenosti necelých 10 kilometrů severně od Casablanky. Jižní křídlo dostalo za úkol vylodit střední tanky u Safi, 225 kilometrů jižně od Casablanky. A severní skupina generálových invazních sil měla přistát u Lyautey, 96 kilometrů severně od Casablanky, a pokusit se dobýt klíčové letiště. A pak, hlavní meta. Cíl: největší město Maroka – Casablanka. Taktika: ostřelovat invazní pobřeží námořním dělostřelectvem, obránce přemoci invazními jednotkami. Strategie: přemístit se s invazními jednotkami do vnitrozemí, a pak zamířit na Casablanku.

8. listopadu 1942 v časných ranních hodinách byly invazní jednotky George Pattona těsně u marockých břehů, připraveny zaútočit na pobřeží u tří různých měst. Když muži pěchoty sešplhali po nákladových sítích do vyloďovacích člunů, netušili, jestli se jednotky vichystické Francie rozhodnou bojovat, nebo ne. Pattonovi vojáci se rychle blížili k pobřeží ve vyloďovacích člunech. Náhle proti nim rozsvítili hledací světlomety. Kulomety na pobřeží spustily palbu a začaly ostřelovat vyloďovací čluny. A nad hlavami jim zahvízdaly granáty z francouzských válečných lodí, zakotvených v Casablanském přístavu necelých 10 kil ometrů odtud. 19 000 vojáků z Pattonovy střední skupiny vzalo pobřeží útokem v jednoduchých dřevěných člunech. Měli se pokusit obsadit nedaleké město Fedhala, které se mělo stát Pattonovým hlavním stanem. Zatím je však od něj dělily okopy s kulomety.

Když se rozednilo, namířilo francouzské námořní dělostřelectvo v Casablanském přístavu hlavně svých děl na Pattonovu loď USS Augusta. O necelých 10 kilometrů dál plula americká bitevní loď USS Massachusetts, jedno z doprovodných plavidel, poskytujících podporu Pattonovým invazním jednotkám. Palebnou silou se Jeanu Bartovi víc než vyrovnala. Massachusetts pálila na Jeana Barta a Jean Bart pálil na Massachusetts. Žádný z granátů vypálených z Jeana Barta, křižník, na jehož palubě se plavil Patton, nepoškodil, a naopak Jean Bart se na několik dalších hodin ocitl pod nemilosrdnou palbou USS Massachusetts. Bylo už po jedné odpoledne, když generál konečně vstoupil na pobřeží. Vládl tam zmatek. Všude byly vyloďovací čluny. Po pláži se válely rozházené zásoby a vybavení. Moře vyplavovalo mrtvoly amerických vojáků. A zdálo se, že nebylo moc těch, kdo by se tu pokusili zjednat nějaký pořádek. A tak Patton vzal věci do svých rukou. Štěkal rozkazy, a všechno se dávalo do pohybu.

Vylodění v Safi

Ale zatímco generál udílel rozkazy na pláži u Fedhaly, i další Pattonovy invazní skupiny byly pod vražednou palbou francouzské pěchoty a letectva. 220 kilometrů jižně od Casablanky Pattonova jižní invazní skupina zaútočila na pláž a přístaviště u malého marockého přístavního města Safi. Těmto jednotkám velel generálmajor Ernie N. Harmon, zkušený kavalerista. Jeho úkolem bylo obsadit přístav, aniž by ho poškodil, a dostat na břeh Pattonovy střední tanky. V Safi byl funkční dok s jeřábem. A s jeho pomocí by šlo tanky vyložit na pevninu velmi rychle. Jestli se tanky nepřesunou na sever rychle, Patton nebude mít potřebnou palebnou sílu, aby se zmocnil svého klíčového cíle. Harmonovi muži museli přístav obsadit s využitím momentu překvapení, dřív než budou jeřáby zničeny. Přístav bránilo 450 příslušníků armády vichystické Francie. Dva americké torpédoborce drze vpluly přímo do přístavu a vysadily v doku 400 pěšáků.

Francouzská pěchota zahájila palbu, ale Harmonovi muži obránce rychle přemohli. Nepřátelé ještě palbu několikrát obnovili, ale v přístavu již bylo rozhodnuto. Mezitím se 5 kilometrů severně od přístavu Safi vylodily na pobřeží další Harmonovy jednotky. Vojáci, kteří se vylodili na pobřeží dále od přístavu, nenarazili na pevnině na vážnější odpor. Za to je nemilosrdně napadalo francouzské letectvo. Pokud mělo být vylodění úspěšné, někdo musel ta nepřátelská letadla sestřelit… Vojáci měli pouze lehké ruční zbraně, aby se mohli přebrodit z vyloďovacích člunů. Vražedné palbě z oblohy mohla učinit přítrž jen námořní děla. Jenže námořnictvo nebylo schopné protiletadlové účinné palby.

Vylodění všech vojáků, tanků a zásob u Safi nakonec trvalo dva dny. Když skončil první den a padla tma, McDermottova jednotka, která ještě ani nestačila uschnout, neměla kam složit hlavu, leda do písku. Francouzské letectvo naštěstí v noci neútočilo, takže muži měli o starost méně. Ale vážným problémem byl chlad. Ale tihle promočení, prochladlí vojáci zapojili do boje se zimou typickou americkou vynalézavost. Lehli si na krabice od kornflaků a přikryli se kartóny.

Když se 9. listopadu, druhý den operace Torch rozednilo, začaly útočit francouzské lehké tanky Renault. Tři Pattonovy invazní skupiny byly stále velmi zranitelné, protože dopravovaly na pobřeží vybavení a těžké zbraně pro velkou bitvu, ke které mělo dojít u Casablanky. Francouzské tanky mířily k Port Lyautey – 160 kilometrů severně od Casablanky, aby vyloďující se americké síly rozdrtily. Pattonovým tankům hrozilo, že je přesila nepřítele rozdrtí. Za úsvitu druhého dne invazní síly George Pattona ještě stále bojovaly s jednotkami francouzské vichystické armády na pobřeží Maroka.

Vylodění u Port Lyautey

Patton strávil noc ve Fedhale, v hotelu, který obsadili, 10 kilometrů severně od Casablanky. Za úsvitu už byl na pláži a ujišťoval se, že se všichni dostanou na břeh co nejrychleji. Na severu, u Port Lyautey, spolu stále bojovaly lehké americké a francouzské tanky. Francouzi měli přesilu a získali převahu. Ale právě, když už se zdálo, že Američané možná podlehnou, objevilo se na obloze nad jejich hlavami letadlo amerického námořnictva. Jako by ho Pattonovým tankům seslala nebesa. Pilot požádal o palbu námořních děl nedalekého křižníku USS Savannah. Osádky francouzských tanků, které to přežily, ztratily odvahu a daly se na ústup. Vyloďování u Port Lyautey pokračovalo celý den, a stejně tak i pěchotní boje. Ale když nastal večer druhého dne operace Torch, hlavní cíl severní invazní skupiny generála Pattona doposud dobyt nebyl.

Nepříliš daleko ve vnitrozemí, u řeky Sebou, bylo letiště. V plánu bylo letiště obsadit, aby tam mohlo přistát nějakých 70 letadel, která by se do tažení v Maroku zapojila. Ústí řeky ovládala stará portugalská pevnost. Za hradbami bylo asi 250 francouzských vojáků, a jejich obranná palba byla smrtící. Přístupu na řeku bránila v jejím ústí další překážka – bylo přes ni nataženo sedm centimetrů silné ocelové lano. Invazním silám u Port Lyautey velel generál Lucian K. Truscott. Generál Lucian Truscott měl stejnou průpravu jako Patton, byl také důstojníkem jezdectva. Byl to mimořádně nadaný a odhodlaný velitel, který neobyčejně přispěl k našemu úspěchu ve druhé světové válce.

Dallas musel najet na lanovou uzávěru, která řeku blokovala. Bylo to nebezpečné. Ocelové lano mohlo poškodit trup nebo se zachytit ve šroubech. Ale válečná loď lano přeřízla. A okamžitě přilákala dělostřeleckou palbu z pevnosti. Dallas se dral dopředu bahnem v ústí řeky se stroji na plný výkon, musel se také nějak vyhnout vrakům dvou potopených francouzských lodí. A konečně v sedm dvacet dosáhl svého cíle – letiště v Port Lyautey. A tak jako námořní letadlo pomohlo zachránit Pattonovy tanky u Port Lyautey, další námořní letadlo poskytlo tolik potřebnou pomoc střelcům z Dallasu. Tentokrát tak, že použilo poněkud netradičním způsobem hlubinnou nálož. Jedno z letadel z letadlové lodi shodilo na dělo hlubinnou nálož a ta ho umlčela. O dvacet minut později měli američtí Raiders letiště a letištní budovy pod kontrolou. Ale i když bylo letiště v amerických rukou, bitva o Port Lyautey nebyla zdaleka dobojována. 250 francouzských obránců uvnitř pevnosti dávalo jasně najevo, že budou s Pattonovými vojáky bojovat, dokud zůstanou naživu.

10. listopad 1942, 8 hodin ráno. Port Lyautey, Maroko. Začal třetí den operace Torch. Ze staré portugalské pevnosti v ústí řeky Sebou se stále ozývala dělostřelecká a kulometná palba. Kulky a šrapnely zabíjely Pattonovy vojáky. Palba zastavila provoz na řece a bránila americkým bombardérům přistát na právě obsazeném letišti v Port Lyautey. Patton věděl, že bude údernou sílu bombardovacích letounů potřebovat, má-li 34 000 mužů v jeho invazních jednotkách mít vůbec nějakou šanci zvítězit nad odhadem 50 000 nepřátelských vojáků v Casablance.

Toho rána útok na pevnost váznul. Bylo jasné, že jít do útoku pouze s ručními zbraněmi by byla sebevražda. Navzdory tomu nařídil onoho rána velitel oblasti Lucian Truscott generální útok. Brzy bylo jasné, že další takové útoky pěšáků k ničemu nepovedou. V průběhu dopoledne dorazí na místo sám generál Truscott, a velmi nelibě nese, že se obléhání octlo na mrtvém bodě. Chopil se iniciativy. Povolal dělostřelectvo – samohybnou houfnici M7-Priest, kterou právě vyložili na břeh. Když houfnice, kterou Truscott povolal, dorazila k pevnosti, vystřelila z bezprostřední blízkosti na bránu. Jenže střela se prostě odrazila. Nakonec generál požádal rádiem o pomoc střemhlavé bombardéry námořnictva. Ty přiletěly a zasypaly Kasbu výbušninami. Americká armáda se vzchopila a pobořenými zdmi pronikla do pevnosti dřív, než Francouzům došlo, co se děje, než se z bombardování vzpamatovali.

Když Američané vtrhli dovnitř, Francouzi se okamžitě vzdali. Cena za obsazení Port Lyautey však byla vysoká. Pěchota ve dvoudenním boji o pevnost ztratila 225 mužů, kteří padli nebo byli nezvěstní. O několik desítek kilometrů dále na jih, ve Fedhale, naslouchal Patton s potěšením zprávám o pádu pevnosti a obsazení letiště. Ale hlavním cílem invaze do Maroka byla nadále Casablanca, která leží 9 kilometrů jižně. Patton začal okamžitě přesouvat síly k drtivému útoku na město. Avšak krátce před zahájením útoku se Francouzi vzdali. Patton byl potěšen. Patton byl frankofil. Příčilo se mu pomyšlení, že by měl bojovat s Francouzi. Hluboce cítil s utrpením, které Francii přinesla německá okupace. Trápilo ho, že s nimi v posledních třech dnech musel bojovat. Stanovil relativně mírné kapitulační podmínky. Prokázal určitou velkorysost, kterou Francouzi ocenili. Patton ukončil setkání se zajatými francouzskými důstojníky výzvou, aby si s ním společně připili na vítězství. V depeši Dwightu Eisenhowerovi si pak Patton postěžuje: „Vypili šampaňského za 40 dolarů, ale vyplatilo se to.“

Operace Torch byla krvavá, ale byla úspěšná. Patton obsadil Casablanku, a do rukou Spojenců padl i Oran a Alžír. Ale Patton byl zároveň i zklamán. Měl jen malou příležitost předvést svůj skutečný velitelský talent. 14. listopadu napsal své ženě Beatrice: „Bohužel jsem neměl moc příležitostí se vyznamenat, nanejvýš jsem párkrát nezalehl k zemi, když po nás stříleli. Ale začátek se nám velice vydařil, a tak jsem přesvědčen, že musíme pokračovat dál.“