Na ptačích křídlech kolem světa: Asie a Austrálie

Každoročně překonávají vysokohorské průsmyky tisíce jeřábů. Je to velmi těžká životní zkouška. Nevídaná a úchvatná podívaná v dokumentu z kolekce BBC Earth

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Galerie

Je podzim. Nad nekonečnou stepí v centrální Asii letí hejna jeřábů panenských mířících na zimu na jih. Je to závod s časem, protože před prvními mrazy musejí dorazit do Indie. V cestě jim stojí Himálaj, nejvyšší horské pásmo naší planety.

Tato bariéra dlouhá dva a půl tisíce kilometrů je na některých místech vysoká víc než osm tisíc metrů. Letět přes vrcholky nepřipadá v úvahu, jedinou možností je prosmyknout se nebezpečným labyrintem roklí a údolí. Každoročně překonávají vysokohorské průsmyky tisíce jeřábů, aby se dostaly na druhou stranu vzdálenou 300 kilometrů. Je to velmi těžká životní zkouška, kterou mnozí z nich nepřežijí.

Jeřáb panenský

Nad nekonečnou stepí v centrální Asii letí každý podzim hejna jeřábů panenských. Míří na zimu na jih do Indie, kam musejí dorazit před prvními mrazy. V cestě jim stojí Himálaj, nejvyšší horské pásmo naší planety. Protože tato bariéra dlouhá 2500 kilometrů je na některých místech vysoká přes 8000 metrů, jedinou možností je prosmyknout se nebezpečným labyrintem roklí a údolí. Vysokohorské průsmyky překonávají tisíce jeřábů. Dostat se na 300 km vzdálenou druhou stranu pro ně představuje velmi těžkou životní zkoušku, kterou mnozí z nich nepřežijí.

Na cestě se často potýkají například s výkyvy počasí. Blíží-li se změna počasí, jeřábi stoupají do výšky, kde je sice bezpečněji, ovšem musí zde bojovat se silným protivětrem, který je paradoxně nutí opět klesat níž a níž. Dno údolí jim sice poskytne dočasné útočiště, kde špatné počasí přežijí díky polím místních rolníků. Nesmí se tu ale zdržet příliš dlouho. Kdyby totiž zima přišla mimořádně brzy, nemuseli by ji přežít.

Nad strmými srázy hlídkují draví ptáci, kteří se už táhnoucích jeřábů nemohou dočkat. Mezi čekajícími predátory jsou i orli skalní, další hrozbu představují sokoli stěhovaví a rarohové lagar. Přestože jsou v porovnání s jeřáby jen poloviční, dokážou je svou rychlostí a silou nárazu srazit a zabít.

V minulosti by se většina z nich rozptýlila po celé Indii, ale dnes 9000 jeřábů, kteří obvykle vyhledávají mokřady, míří do jednoho města uprostřed pouště, Kičan. Po 3000 kilometrů dlouhé cestě se jeřábi panenští mohou těšit z přízně místních obyvatel. Zdejší obyvatelé si jejich návratu váží a každý den rozhazují, aby je přilákali. Město, které pro ně kdysi bylo jen krátkou zastávkou v poušti, se změnilo v místo, kde stráví celou zimu. Někteří jeřábi dokonce změnili trasy tažných cest, aby se sem dostali. Přilétá jich sem už tolik, že každý den zkonzumují na 5000 kg zrní.

Jeřáb mandžuský

Jeřábi mandžuští se dožívají šedesáti i více let, jejich partnerské vztahy proto patří k nejtrvalejším mezi všemi ptáky. Možná to je důvod, proč jsou v Japonsku už po staletí považováni za symbol štěstí a věrnosti.

Místní obyvatelé si jich tak váží, že se každou zimu vydávají na led, aby je nakrmili rybami - vítaný dárek v těžkých časech. Díky těmto projevům lidské náklonnosti se populace jeřábů rozrostla z pouhých 33 v roce 1952 na dnešních víc než 1200. V současnosti se tu cítí tak dobře, že mnozí z nich úplně přestali odlétat do teplejších krajin.

O takových darech dobře vědí také orlové mořští, kteří se v zimě stěhují od pobřeží do vnitrozemí, a orlové východní. Dochází zde k paradoxní situaci: jeřábi se ocitnou v obklíčení svými úhlavními nepřáteli, ale žádný se nesnaží uniknout. Vědí, že oni skutečným cílem orlů nejsou. Dravci se naučili krást jeřábům dary, které jim přinesli lidé, jakoby zapomněli na zbraně a uzavřeli se svou potenciální kořistí příměří.

Labuť zpěvná

V Japonsku, si zamilovali ještě druh tažných ptáků. Začátek zimy na ostrově Hokaido ohlašuje přílet labutí zpěvných, které zde unikají uniknout před zimou, jež je v jejich sibiřském rodišti ještě drsnější. Museli sem uletět 3000 kilometrů.

Hokaido se stalo oblíbeným místem pro přezimování většiny labutí v Japonsku. Vědí, že tu vždy někde najdou nezamrzlou vodní hladinu.

Labutě patří k nejtěžším létavým ptákům a jsou zvyklé tlumit náraz při přistání dopadem na vodní hladinu. Když je jejich jezero přesto zamrzlé, musejí si rychle vyvinout svou vlastní techniku. Většinou to připomíná vodní lyžaře, kteří se pokoušejí použít své lyže na sněhu.

Vlaštovky a rorýsi

Obyvatelé Číny mají úzký vztah ke dvěma druhům ptáků, kteří sem přilétají každý rok. Vlaštovky a rorýse tu uctívají už dlouhá staletí jako posly klidu a míru. Patří k nemnoha druhům živočichů, kteří jsou ve zdejších obydlích vítáni.

Vlaštovky skalní používají bláto z okrajů rýžových polí ke stavbě hnízd. Za možnost uhnízdění se obyvatelům domů umějí odvděčit: loví hmyz kolem zalesněných horských svahů a rýžových polí a zbavují tak krajinu polních škůdců a bodavého hmyzu. Najdete je v celé Číně, a mnohé z nich dokonce hnízdí ve strážních věžích Velké čínské zdi.

Po staletí se obyvatelé pekingského Zakázaného města snaží přilákat rorýse, aby se uhnízdili v okapech - tradice, která přetrvává dodnes. Uprostřed dopravního ruchu ve starodávném městě Si-an si rorýsi zřídili své domovy ve starých zvonicích. Chytají dřevokazný hmyz, který by jinak tyto vzácné stavby zničil. Za svou námahu si u místních obyvatel vysloužili snášenlivost a úctu.

Husa indická

Podobně jako jeřábi panenští, také husy indické každoročně putují přes Himaláj. V nadmořské výšce 8000 metrů ji překonávají tím nejnáročnějším způsobem: teplota v těchto výškách klesá na mínus 40 °C a vzduch je tak řídký, že většina zvířat by v něm během několika minut zahynula. Letět v řídkém vzduchu mohou díky tomu, že se jejich krev se dokáže nasytit kyslíkem mnohem víc než krev ostatních ptáků. Celé rozsáhlé horské pásmo překonají během několika hodin. Patří zkrátka k nejlepším výškovým letcům živočišné říše.

Holubi

Holubům se podařilo úspěšně přizpůsobit našemu způsobu života. Pátrají po jakýchkoli zbytcích, které se dají pozřít. Jejich oblíbeným cílem jeden i několik set místních chrámů, kam lidé přinášejí dary v podobě jídla – například Jezerním palác v Udajpuru. Dary ovšem jsou určeny jinému živočichu, kterého zde uctívají, kryse obecné. Místní obyvatelé je chrání, protože věří, že krysy jsou jejich převtělení předkové. Chtějí-li holubi získat nějaké jídlo, musejí je doslova ukrást před nosem rozvášněných hlodavců. I tak je jídla dost, aby holubi dosáhli nirvány. Chrámové nádvoří ale není až tak úplně bezpečné, protože na lov se sem vydává orel stepní. Jako pomyslná tělesná stráž obšem holubům občas poslouží vrány: nebezpečného vetřelce, který pronikne do jejich vzdušného prostoru, se totiž snaží nekompromisně v celém hejnu vypudit. Když je vránami prozrazen, je mu při jeho lovecké taktice, založené na momentu překvapení, jasné, že tu nic neuloví.

Podobně to chodí v pevnosti Mehrangarh v Džódhpuru, neboli „Modrém městě“. Kdysi předkové holubů hnízdili na skalních srázech, dnes jim útočiště nabízejí kamenná cimbuří. Ani uprostřed města však nemají jistotu, že uniknou svým přirozeným nepřátelům. Holubi jsou nejoblíbenější kořistí káněte bělochvostého, které sem podniklo dlouhou cestu. Po nabrání výšky může jednoduše sledovat jejich pohyb, pak už stačí zkusit štěstí: káně se řítí střemhlav na hejno rychlostí až 150 km/h a snaží se využít svých velmi dlouhých nohou a pařátů.

Lori mnohobarvý

Austrálie se kromě holubů může pyšnit množstvím rozmanitých druhů původních ptáků, kteří se také přizpůsobili životu v lidských sídlištích. Žije zde na padesát druhů papoušků – více než na ostatních kontinentech.

Lori mnohobarevné najdete na celém východním pobřeží Austrálie. Tito troufalí ptáci přizpůsobili svůj životní styl našemu a dnes dávají přednost příjemným požitkům, které jim nabízejí městské parky a zahrady. Nemohou odolat zralému ovoci, zvláště vyšlechtěných odrůd.

Po loupeži v sadu se jejich myšlenky obracejí k romantičtějším záležitostem. Samečci se snaží zaujmout opačné pohlaví klaunskými výstupy. Dokonce i v australském vnitrozemí se papoušci rozmnožili díky darům, které jim poskytujeme.

Andulky vlnkované

Uluru, známé také jako Ayersova skála, leží přímo uprostřed australského kontinentu a poskytuje domov andulce vlnkované. Tito drobní papoušci jsou nejoblíbenějšími chovnými ptáky, ve volné přírodě ale žijí daleko od lidských obydlí v těch nejvyprahlejších částech australského vnitrozemí. Většinu času tráví v menších hejnech o maximálně několika stech jedincích, v nichž si předávají informace o místech, kde lze nalézt vodu a potravu.

Malé pátrací skupiny hledají semena volně rostoucích trav, hlavní součásti jejich stravy. Pasoucí se zvířata, jako jsou klokani, jim naznačují, kde by mohla růst tráva s dozrálými semeny. Andulky také sledují hejna jiných ptáků a dávají pozor, kterým směrem se vydají. Ke štěbetajícímu hejnu se postupně připojují další ptáci. Brzy jich je několik tisíc. A potom jsou to miliony.

Takové shromáždění se nenechají ujít rarohové černí, kteří vědí, že každý den jim přiletí potrava přímo pod nos. Andulky jim jsou přesto rovnocenným soupeřem. Tito malí papoušci dokážou provádět jedny z nejrychlejších manévrů v ptačím světě: jsou schopny změnit směr doslova na místě a dokonce si díky své hbitosti mohou mezi útoky dovolit nějaký ten lok. Těsně před rozevřenými pařáty raroha umí andulka padnout k zemi jako kámen.

Na ptačích křídlech kolem světa

Asie a Austrálie (5/6)