Komanda smrti: Čas zúčtování

V období 2. světové války operovaly na „východních územích“ tzv. Einsatzgruppen. Jejich němečtí příslušníci spolu s místními kolaboranty zavraždili na dva miliony lidí, převážně Židů. Francouzský dokumentární cyklus

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

22. června 1941 zaútočila Třetí říše na Sovětský svaz. Podivné spojenectví navázané v srpnu 1939 skončilo katastrofou nebývalých rozměrů. Cílem nacistické invaze bylo rozšířit životní prostor pro státní útvar vyvolených árijců. Po dobytí „východních území“ mělo následovat jejich očištění od potenciálních nepřátel – Židů, komunistů a všech těch, kdo by projevili jakékoliv známky odporu. Slovanské obyvatelstvo mělo sloužit novým pánům, a rasově vhodným obyvatelům Pobaltí bylo dovoleno stanout po boku novodobých Germánů a pomáhat jim při jejich historickém civilizačním poslání – budování Nové Evropy. Pro ono „očištění od nepřátelských živlů“ byly ustaveny speciální jednotky vojensko-policejního charakteru. Byly nazvány Einsatzgruppen – operační skupiny. Jejich jádro tvořilo 3000 německých „odborníků“ a pro plnění jejich poslání jim v průběhu doby přispěchaly na pomoc tisíce Lotyšů, Litevců, Estonců, Bělorusů a Ukrajinců. Ono „poslání“ spočívalo ve fyzické likvidaci všech těch, kdo se stali Říši nepohodlnými. Rukou německých katů a jejich místních pacholků tak bylo brutálně povražděno na dva miliony lidí, převážně Židů. Čtyřdílný cyklus francouzských dokumentaristů za režijního vedení Michaela Prazana vychází z pečlivě vybrané filmové a fotografické dokumentace, vzpomínek svědků a dotáček míst, kde v letech 1941–1944 měl lidský život cenu nanejvýše dvou nábojů…

V roce 1942 se německý vojskům postup na východní frontě zastavil, ale systematické vyhlazování Židů pokračovalo s neztenčenou intenzitou. Porážka u Stalingradu začátkem roku 1943 otevřela před Německem reálnou hrozbu prohrané války a závěrečného zúčtování. Tak se zrodila Operace 1005 – zvláštní oddíly složené převážně ze Židů vykopávají hromadné hroby, spalují mrtvá těla a odstraňují stopy po masakrech. Když svůj úkol splní, skončí sami na hořící hranici.

Blížící se porážka Německa

V roce 1944 už se o porážce Německa nedalo pochybovat. Přesto na východ stále ještě mířily transporty ze západní Evropy.„Náš transport měl namířeno do Osvětimi. Ale nakonec jsme do Osvětimi nedojeli. Nikdy jsme se nedozvěděli proč. 9. května jsem nastoupil v Drancy a 15. jsem odjel s transportem 73, který byl výjimečný tím, že ho tvořili jen muži,“ říká Henri Zajdenwerger, poslední žijící účastník transportu, který vezl 873 mužů z Francie. „A pak jsme přijeli do Kaunasu. Cítili jsme, že s vlakem něco dělají. Couval, popojížděl dopředu, slyšeli jsme, jak odpojují vagony. A úplnou náhodou jsem se ocitl v té části vlaku, která pokračovala dál do Estonska. Všichni, kdo zůstali v Kaunasu, byli v Deváté pevnosti okamžitě popraveni.“

V estonském Tallinnu byli transportovaní nasazeni k pracím či přiděleni ke komandům. „Mě přidělili ke komandu, které pracovalo na letišti. Jiné komando pracovalo v lese. Ale těch, co jezdili ráno pracovat do lesa, se večer vracelo vždycky o něco míň. Každý den totiž některé v tom lese zabili. Zavraždili je v lese a hodili je do hromadných hrobů,“ říká Zajdenwerger.

Ústup německých vojsk z východní fronty

Porážka německých armád vyvolala na východní frontě obrovský zmatek. Jednotky SS a SD provozovaly politiku spálené země. Na ústupu masakrovali civilní obyvatelstvo a vypalovali vesnice.„To už nebyli lidi, byla to zvířata. Vtrhli do kteréhokoli domu a brali všechno, co jim přišlo pod ruku,“ říká Anna Stoljarčuková z ukrajinského Kamence Podolského. „Když se stahovali, když utíkali, šla z nich hrůza,“ dodává Raisa Sneiderová z Luben a pokračuje: „Dům mé babičky měl verandu. Velikou verandu. A Němci si tam sedli na lavičku. Babička vyšla ven a ptá se: ‚Majn kamerad, copak se to děje?‘ Vesnice Pesky za řekou byla v plamenech. Němec se na babičku podívá a říká: ‚Mutr, jeden náš kamerad odhodil cigaretu, a všechno začalo hořet!‘“

Na jaře 1944 byly některé divize SS operující na východě převeleny na západní frontu a stejné metody používali také v Itálii, Francii a Belgii. Příslušníci divize Das Reich, která se zúčastnila vyhlazovacích akcí Einsatzgruppe B, spáchali v Tulle a potom 10. června 1944 i v Oradour-sur-Glanes v departementu Haute-Vienne stejné masakry, jaké denně prováděli v Bělorusku. 642 lidí bylo brutálně zavražděno a vesnice vypálena. Zdálo se, že mašinérii nacistického zabíjení nic nemůže zastavit.

Plynové komory a kremační pece fungovaly ještě pár hodin předtím, než se Němci dali na ústup. Ti, kdo nebyli zplynováni, umírali během pochodů smrti. „Pamatuju se, že ty, co už nemohli dál, po cestě ubili. Padali do příkopu, umlátili je k smrti. A pak si taky vzpomínám, že jsem měl nohy obalené velkým pytlem. Takhle jsme pochodovali… a jedl jsem sníh. Nechtěl jsem přemýšlet o tom, co mě čeká,“ vzpomíná Henri Zajdenwerger, který byl deportován do vyhlazovacího tábora Stutthof u Gdańska.

Dívky, které přežily vyhlazovací masakry

Na Krymu povraždili Einsatzgruppen Otty Ohlendorfa za asistence oddílu tatarských zabijáků Židy ze Simferopolu. Mezi 9. a 13. prosincem 1941 tam zahynulo přes 10 tisíc lidí. O 3 roky později, když už Němci ustupovali, provedli poslední akci: bylo to 13. března 1944.

Obě tyto vlny zasáhly Ninu Lysicynovou z ukrajinského Bělogorsku, která se narodila v roce 1939 v židovsko-ukrajinské rodině. Její rodiče a prarodiče z otcovy strany tragicky zahynuli 10. prosince roku 1941, když sem přišla německá vojska, sama přežila jen zásluhou kněze, který ji u sebe schoval. Později ho nacisté za napomáhání Židům oběsili a ona se ukrývala ve sklepě u dědečka z matčiny strany, ale v posledních dnech okupace ji jeden ze sousedů udal. „Bylo to 13. dubna 1944. Byla jsem už nemocná, měla jsem oční a plicní tuberkulózu. Kašlala jsem, měla jsem horečku, pomalu jsem umírala. Naše vojska už byla u Perekopu, sotva 100 kilometrů daleko. Babička byla zrovna na dvoře. Najednou dovnitř vešel nějaký gestapák. Odvezli nás na korbě náklaďáku (…) Popadli nás a stříleli. Pak už si na nic nepamatuju,“ říká s odstupem. Ninu zasáhla kulka do ramene a Němci ji tehdy považovali za mrtvou. Toho využila a mezi těly si proklestila cestu ven.„Byla už noc. Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem odtamtud vylezla ven. Muselo už být kolem jedenácté večer. Když na nás stříleli, byl ještě bílý den. Vešla jsem do jednoho dvora. Pes neštěkal. Zaklepala jsem na okno. Otevřeli mi. Byla to rodina Kurnosenkových. Byla jsem celá od cizí i vlastní krve. Hned ohřáli vodu a umyli mě. Zabili všechna kuřata a pak jsme odešli k partyzánům. Bylo jim jasné, že Němci vesnici vypálí i se všemi obyvateli, aby nezůstali žádní svědci. To popraviště bylo hned za vsí.“

Podobný příběh prožila také Dina Proničevová, která přežila masakr v Babím Jaru. „Odvedli nás na malou plošinku těsně na okraji rokle. Sotva jsme se tam udrželi. Pak začali střílet. Zavřela jsem oči. Zaťala jsem pěsti. Napjala jsem všechny svaly a vrhla se do rokle. Připadalo mi, že padám celou věčnost. Dopadla jsem na lidská těla,“ řekla v roce 1946 u soudu v Kyjevě. „V tichosti jsem čekala. Začali nás zasypávat hlínou. Nemohla jsem dýchat, ale bála jsem se pohnout. Málem jsem se udusila. Raději bych se nechala zastřelit, než být takhle pohřbená zaživa. Pohnula jsem se. Všude kolem byla naprostá tma. Podařilo se mi vystrčit na povrch levou ruku. Nabrala jsem dech a shrnula ze sebe hlínu. Několikrát jsem se zhluboka nadechla a z posledních sil jsem se vyhrabala z hlíny. Byla tma, ale utéct by bylo nebezpečné, protože Němci ještě pořád svítili do rokle a stříleli umírající lidi. Musela jsem dávat velký pozor. Doplížila jsem se až ke stěnám rokle a s obrovským úsilím se mi nakonec podařilo vylézt ven.“

Procesy s veliteli Einsatzgruppen

Bitva o Berlín v dubnu a květnu 1945 znamenala definitivní porážku nacismu. Třetí říše, která měla trvat tisíc let, byla v troskách. Po německé kapitulaci – odehrála se 7. května 1945 – přichází čas zúčtování. Na východě, v ukrajinském Charkově osvobozeném Sověty, začínaly první procesy s nacistickými katy a kolaboranty už v roce 1943. V poválečných letech pak na sovětském území následuje jeden soud za druhým.

Nejvyšší nacističtí představitelé stanuli v listopadu 1945 před mezinárodním tribunálem v Norimberku. Proces s Friedrichem Jeckelnem, jedním z hlavních velitelů, který stál za řadou akcí na východní frontě, byl potom zahájen 26. ledna 1946 v lotyšské Rize. „Bylo jasné, že proces nebude probíhat v souladu s mezinárodními zákony. Byl to válečný soud. Rozsudek byl předem jasný,“ říká Margers Vestermans, pamětník z Rigy. „Všichni věděli, že byl odpovědný za masakry nejen v Rumbule, ale i v Babím Jaru. Na Ukrajině a v jižním Rusku zorganizoval ty největší a nejkrvavější masakry Židů. Náklaďák přijel až pod šibenici. Dva vojáci odsouzence nadzdvihli a strčili mu hlavu do oprátky. Jeckeln nakláněl hlavu na všechny strany, aby si aspoň o pár okamžiků prodloužil život. (…) On chtěl žít! Svědčilo o tom jeho vystupování před soudem. Dokonce podal žádost o milost.“

A jeden z dalších procesů věnovaných zločinům komand smrti na východní frontě se zasloužil mladý americký prokurátor Benjamin Ferencz, když objevil hlášení velitelů Einsatzgruppen: „Našli jsme jejich spisy. Měli jsme jmenný seznam. Hned jsme ty informace poslali do táborů válečných zajatců. Na ukázku jsme vybrali několik případů, abychom poskytli světu nepochybné svědectví o tom, co se dělo,“ vysvětluje kontext událostí, kterými přesvědčil soud, aby byl proces zorganizován.

K soudu, který byl zahájen 15. září 1947, byli dohnáni jen někteří z těch, jenž za zločiny byli zodpovědni, mezi nimi velitelé Einsatzgruppen Otto Rasch a Otto Ohlendorf. „Pak jsme ze zcela absurdního důvodu zredukovali počet obžalovaných na 24. Dva z nich pak u soudu chyběli: jeden zemřel, druhý spáchal sebevraždu. Ze tří tisíc masových vrahů jsme vybrali jen 24 obžalovaných, protože v soudní síni nebylo dost židlí,“ říká Ferencz.„Jejich psychologické profily byly podobné, ale každý se hájil úplně jinak. Někteří nestydatě lhali a podivovali se: ‚Was? Že byli zastřelení nějací Židé? O tom slyším poprvé.‘ Jiní tvrdili, že jen vykonávali příkazy - to byly standardní výmluvy. Další prohlašovali, že tam vůbec nebyli. Dokázal jsem jim, že jejich tvrzení jsou jen snůška lží. Ale mentalitu měli stejnou. Všichni to byli fanatičtí, loajální Němci a nacisté a věřili, že to, co udělali, bylo správné.“

Zvláštním způsobem Ferencz vzpomíná na proces s Otto Ohlendorfem: „Vysvětlil nám, proč to udělal. Je důležité pochopit psychiku masového vraha. Když chcete masové vrahy zastavit, musíte vědět, co je motivuje, jak přemýšlejí. Ohlendorf byl v tomto ohledu ideální člověk, který nám to mohl objasnit.“ Ohlendorf se u soudu podle Ferencze měl bránit tím, že akce probíhaly v německé sebeobraně. Věděli prý, že Sovětský svaz chce Německo napadnout a tak musejí začít jednat jako první. Židy zabíjeli proto, že prý sympatizují s bolševiky. A děti proto, že když vyrostou, stanou se z nich také nepřátelé říše.

Propuštění příslušníků Einsatzgruppen na svobodu

Z 24 velitelů Einsatzgruppen, kteří stanuli před norimberským tribunálem, byli dva odsouzeni na doživotí, šest k lehčím trestům a čtrnáct ke smrti oběšením. Jen čtyři rozsudky smrti byly skutečně vykonány. Deset bylo změněno na doživotní žalář. V roce 1958 však byli všichni propuštěni na svobodu.

„Američané si v letech 1947-48 uvědomili, že v situaci počínající studené války potřebují Německo jako silného spojence, pevně zakotveného v západním bloku. A německé veřejné mínění bylo na otázku spravedlnosti a procesů, vedených vítězi, nesmírně citlivé,“ vysvětluje historik Christian Ingrao, proč byly rozsudky z Norimberku zmírněny. „Na policií byli předvoláni i nižší důstojníci, byli vyslýcháni a někteří byli i obviněni. Nemůžeme se ovšem divit, že vyšetřování jen málokdy vyústilo v opravdový proces. Němci se totiž snažili vést vyšetřování tak, aby nemohli být obviněni z uplatňování zákonů se zpětnou účinností. Stíhat je tedy možné jen za vraždu a napomáhání k vraždě. Zločiny proti lidskosti v německém právu ve 30. letech neexistovaly, a tudíž nejsou platnými body obžaloby.“

Řada německých katů se většinou vrátila k policii nebo četnictvu, kde pracovali předtím. Po válce působilo v západním Německu mezi příslušníky dopravní policie, vyšetřovateli kriminální policie a zaměstnanci ministerstva vnitra mnoho lidí, kteří byli členy komand smrti. Tyto lidi policie nikdy neobtěžovala.

Situace v postsovětských zemích

Od genocidy a zločinů proti lidskosti uplynula dlouhá desetiletí. Sovětský svaz se mezitím rozpadl. Řádění Einsatzgruppen ale zanechalo nesmazatelné stopy. Přízraky „mistrů smrti z Německa“ a jejich četných pomahačů se stále objevují na místech, kde páchali své zločiny. Dodnes rozdělují veřejné mínění tam, kde za druhé světové války měl lidský život cenu jednoho nebo dvou nábojů.

Postsovětské země, které získaly samostatnost, pocítily potřebu obnovit i svou národní hrdost. Tu ztotožňovaly s hnutími za nezávislost, která vzdorovala komunismu i nacismu. V těchto hnutích působili i kati, kteří se podíleli na genocidě během války. Divize SS Halič má dnes zbrusu nová mauzolea, zatímco hroby tisíců Židů jsou ponechány svému osudu. Při této manifestaci v hlavním městě Haliče Lvově je spolu s divizí SS Halič oslavována i Ukrajinská povstalecká armáda, která byla líhní ukrajinského nacionalismu a podílela se na protižidovských pogromech. Také Litva přestala pátrat po vinících a za zločiny proti lidskosti už nikoho za mříže neposílá. Ve všeobecném chaosu, který nastal po rozpadu Sovětského svazu, neonacistické skupiny v Rusku dokonce zabíjely příslušníky menšin bývalého Sovětského svazu. Při popravách napodobovaly metody, které používaly Einsatzgruppen.

Resumé

Ze 3000 německých příslušníků Einsatzgruppen odpovědných za vyvraždění 2 milionů lidí, jich před soudem stanulo pouze 200.

Židovské komunity, které po staletí obývaly ukrajinské pláně, pobaltská města a běloruské vesnice, zmizely a s nimi i celá jejich kultura, která byla před výbuchem násilí v červnu 1941 nesmírně bohatá a živá.

Komanda smrti

Čas zúčtování (4/4)