Vesmír: Co je v kosmu největší?

Takřka vše tam přesahuje jakákoli lidská měřítka. Americký dokumentární cyklus

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Vesmír je tak obrovský, že pro člověka je obtížné pochopit, jak jsou v něm různé objekty velké. Neplatí tam, že to, co je větší, musí být i svou podstatou kvalitnější. I když je něco ve vesmíru velké, tak v porovnání se samotným vesmírem je to vlastně malé. Co ale tedy můžeme označit za „největší objekt ve vesmíru“? Většina astronomů se shoduje v tom, že to je „kosmická pavučina“. Jakési nekonečné „lešení“ složené ze superklastrů galaxií, obklopené „temnou hmotou“. Neviditelnou a záhadnou formou hmoty, která tvoří devadesát procent hmotnosti celého vesmíru.

Pavučina z temné hmoty

V naší Sluneční soustavě je Země pátou největší planetou. To, co považujeme za největší ve vesmíru, je milion miliardkrát větší! Čemu tedy náleží titul „největší objekt ve vesmíru“? Většina astronomů souhlasí s tvrzením, že to je kosmická pavučina. Je to nekonečné „lešení“ složené ze superklastrů galaxií obklopené „temnou hmotou“ – neviditelnou a tajemnou formou hmoty, která tvoří 90 procent hmotnosti celého vesmíru. Pokud to tedy vůbec je objekt! Je to pavučina z temné hmoty, která vyplňuje objem vesmíru. Temnou hmotu nemůžeme dokonce ani vidět. Nevydává žádné světlo, ale je rozprostřena po celém vesmíru a vytváří jeho strukturu. Temná hmota je mnohem tajemnější, než si většina lidí myslí. Není to hmota, z jaké se skládáme. Nedá se na ni ani sáhnout. Projevuje se pouze prostřednictvím gravitace. Kosmická pavučina složená z temné hmoty se stane viditelnou, pokud se podíváme na objekty, které temná hmota ovládá. Tato kosmická pavučina vypadá opravdu jako trojrozměrná pavoučí síť. V jejích uzlech se nacházejí superklastry tisícovek galaxií. Vlákna galaxií se pak spojují napříč celým vesmírem. Nejsilnější gravitace na průsečících těchto struktur je tam, kam je stahován mezihvězdný plyn. Právě v těch místech se vytvářejí galaxie, klastry galaxií.

Původ kosmické pavučiny zůstává nejasný. Vědci si ale myslí, že první semínka byla zaseta už při Velkém třesku – jenž byl počátkem tohoto vesmíru. Během exploze při Velkém třesku celý vesmír v podstatě vybuchl a začal se velice rychle rozpínat. Takže hmota kosmické pavučiny obsahuje veškerou hmotu, která vznikla při explozi během Velkého třesku. Vědci se snaží kosmickou pavučinu, která se rozprostírá po celém vesmíru, zmapovat. Jeden způsob spočívá ve sledování žhavého plynu emitujícího rentgenové záření, na který působí gravitace temné hmoty. Další možností je pozorovat tzv. gravitační čočky, ve kterých je světlo ohýbáno působením gravitace kosmické pavučiny.

I když kosmická pavučina obsahuje v podstatě všechno, co se ve vesmíru nachází, přesto někteří vědci zpochybňují, že by se jednalo o „největší objekt“, protože síť není napříč vesmírem nepřetržitě propojená. Pavučina není přísně vzato největším „gravitací svázaným“ objektem, neboť veškerá hmota v kosmu expandovala do tak obrovského prostoru, že ji gravitační síla navzájem neudržela. Klastry galaxií jsou naopak gravitací svázány tak silně, aby je v průběhu času udržela pohromadě. Astronomové zatím ještě nemají k dispozici dost přesný odhad, ale gravitací jsou pohromadě udržovány zřejmě tisíce skupin obřích superklastrů galaxií, táhnoucí se stovky milionů světelných roků. Ty se vzájemně pronikají, a proto není snadné je pozorovat.

Shapleyův superklastr

Vesmír je uspořádán hierarchicky. Z hvězd se skládají galaxie, a z nich větší soustavy. Stovky galaxií obvykle tvoří kupy neboli klastry, soustředění statisíců galaxií označujeme jako nadkupy neboli superklastry. Současný držitel rekordu, pokud jde o největší superklastr galaxií, se jmenuje Shapleyův superklastr. Tato oblast hustě vyplněná galaxiemi je dlouhá 400 milionů světelných let. Nejrychlejší meziplanetární kosmické lodi by trvalo biliony let, než by procestovala napříč touto oblastí. Shapleyův superklastr při pohledu ze Země zabírá několik souhvězdí a nachází se takřka 650 milionů světelných let od nás. Shapleyův superklastr je asi čtyřtisíckrát větší než naše Galaxie. Astronomové vědí o existenci superklastrů od 50. let 20. století. Až nedávno se jim ale podařilo objasnit jejich původ – pomocí měření „kosmického mikrovlnného pozadí“, tedy záření, které zbylo po Velkém třesku. Dospěli k závěru, že všechny superklastry – včetně Shapleyova superklastru – vznikly během formování vesmíru před více než 13 miliardami let. Spolu s tím, jak se vesmír vyvíjí a rozpíná, působí gravitace jako přitažlivá síla, takže všechny oblasti, v nichž je o něco větší hustota, k sobě přitahují stále více a více hmoty. Díky tomu narostl Shapleyův superklastr v průběhu času do takové velikosti. Vědci navíc soudí, že Shapleyův superklastr by mohl být ještě větší, než jak vypadá. Možná z něho vidíme jen malý zlomek.

Superklastry galaxií zůstanou v průběhu času pohromadě, protože je vzájemně váže gravitační síla. Gravitace je drží pohromadě tak silně, že i když se vesmír rozpíná, superklastry galaxií zůstanou pohromadě a budou se stále navzájem gravitačně ovlivňovat. My také žijeme v jednom superklastru galaxií. Není však ani z poloviny tak velký a má přibližně desetkrát menší hmotnost než Shapleyův superklastr. Naše galaxie – Mléčná dráha – je částí místní skupiny, která patří do klastru, kterému říkáme podle souhvězdí, v němž jej můžeme pozorovat – Panna. My se nacházíme na jeho periferii. Tak jako v celém vesmíru, i Mléčná dráha je součástí větších a větších celků. Superklastry galaxií jsou nejvíce zaplněnými částmi vesmíru. Obklopují je ale stejně rozsáhlé oblasti, kde není takřka nic. Těmto místům se říká „dutiny“. Dutiny jsou opakem klastrů. Všechny galaxie se nacházejí v klastrech, takže dutiny jsou oblasti, kde galaxie nejsou. Struktura kosmické pavučiny se skládá střídavě z klastrů a dutin, a je to podobné, jako když se střídají města a venkov.

Největší prázdný prostor

Největší potvrzená dutina ve vesmíru se nazývá Bootes – Pastýř. Jméno nese podle souhvězdí, v němž se nachází. Tento takřka prázdný prostor měří napříč 250 milionů světelných let. Což je dva a půl tisíckrát víc, než průměr naší Galaxie. V dutině Bootes, objevené v roce 1981, nejsou takřka žádné galaxie. Nové objevy ještě větších dutin by mohlo přinést přesné měření teploty kosmického mikrovlnného záření na pozadí. Drobná chladná místa v tomto záření mohou určit polohu velkých vzdálených dutin. Historie jejich vzniku je v podstatě přesným opakem formování klastrů. Dutiny se musely začít vytvářet hned v první mikrosekundě Velkého třesku jako místa s nepatrně nižší hustotou. V průběhu času se ale jejich hustota víc a víc snižovala. Všechno hmota mizela pryč a dutiny byly stále prázdnější – až do dnešního stavu, kdy v nich není téměř nic kromě několika malých trpasličích galaxií v některých dutinách. Dutiny a superklastry jsou jen některé z velkých objektů, které nacházíme v dokonce ještě větší struktuře nazývané kosmická pavučina. Ale tato pavučina obsahuje i další gigantické objekty, včetně obrovských bublin, které možná skrývají chybějící klíče k záhadě formování galaxií.

Lyman alpha blob

Badatelé nedávno objevili gigantické oblaky plynu, které připomínají nestvůry z hororů. Tyto záhadné objekty se nazývají Lyman alpha bloby neboli „kaňky či skvrny“. Velice se podobá rozpínající se mýdlové bublině. Až na to, že mýdlová bublina je naplněna vzduchem. Lyman alpha blob se rozpíná v důsledku vysoké teploty. Do mezihvězdného plynu se dostalo velké množství energie, která jej zahřála. Pokud se do plynu dostane tolik energie, vede to nevyhnutelně k tomu, že zvětší objem a bude se rozpínat jako bublina. V případě Lyman alpha blobu dochází k nafukování v důsledku vysoké teploty a možná rovněž působení ultrafialového záření nově vzniklých hvězd. Největší známý Lyman alpha blob má podobu obrovské amébovité struktury, která připomíná obří zelenou medúzu. Je 200 milionů světelných let široký a nachází se v souhvězdí Vodnáře. Když pozorujeme tento Lyman alpha blob, detekujeme vlastně plyn, který se rozprostírá mezi prvními hvězdami a galaxiemi. Má amorfní tvar a v jeho nitru se nachází asi 30 malých samostatných blobů. Celá tato struktura je asi 3000krát větší než naše galaxie.

Vědci odhadují, že největší Lyman alpha blob vznikl už před 12 miliardami let. To je pouhé dvě miliardy let po Velkém třesku. Metody pozorování tohoto plynu využívají světlo velice specifické barvy. Jsou to emise světla, které se nazývá Lyman alpha. Pouze pokud pořídíte snímek oblohy přes filtr, který propouští jen toto krátkovlnné ultrafialové záření, spatříte na obloze malou skvrnku – blob. Lyman alpha bloby jsou možná předchůdci galaktických klastrů, jak je známe dnes. Uvnitř těchto gigantických bublin se snad nacházejí zárodky, z nichž se jednoho dne zrodí nové galaxie. Lyman alpha bloby jsou pravděpodobně zvláštní a krátkodobě existující fází procesu, směřujícího ke zrození galaxie. Je to zvláštní fáze, k níž dochází jen tehdy, pokud některá galaxie začne nabývat svou podobu. Lyman alpha bloby v sobě možná ukrývají odpovědi na otázky, týkající se vytváření prvních galaxií v dávné minulosti.

Galaxie a rádiové laloky

V pozorovatelném vesmíru je nejméně 100 miliard jednotlivých galaxií. Jejich průměry sahají od deseti tisíc k milionům světelných let. Galaxie jsou příkladem, jak se hmota ve vesmíru dokáže sama uspořádat. V soutěži o největší galaxii ve vesmíru je obtížné určit vítěze. Problém je, jak rozhodnout, kde vlastně končí. Galaxie nemají ostré hranice. Prostě jsou stále řidší a řidší, až jste z nich najednou venku. Jako kdybyste měli říct, kde přesně končí megapolis. Kde vlastně končí Los Angeles? Můžete ujet třeba 80 kilometrů a stále se budete pohybovat po hustě zalidněném předměstí. Předměstí velkých galaxií dosahují velmi daleko. Ta naše má s předměstími průměr přes 200 000 světelných let. V případě gigantických galaxií se podobná předměstí táhnou stovky tisíc světelných let daleko.

Jelikož vědci nedokážou rozhodnout o jednoznačném vítězi, dělí se o označení „největší“ hned několik galaxií. Anglicky se jim říká cluster difuse nebo též CD galaxie – rozptýlené klastrové galaxie. Nacházejí se ve středech velkých klastrů galaxií. Pokud si vesmírnou pavučinu představujete opravdu jako trojrozměrnou pavoučí síť, pak je monstrózní CD galaxie pavouk číhající v jejím středu. Hmotnost takových galaxií bývá až dvacetinásobek hmotnosti Mléčné dráhy. CD galaxie jsou největšími galaxiemi ve vesmíru. Například galaxie IC 1101 se nachází uprostřed galaktického klastru nesoucího název Ebel 2029. Má v průměru šest milionů světelných let. Šedesátkrát větší než naše Mléčná dráha. CD galaxie mají eliptický tvar, čímž se liší od diskovité podoby Mléčné dráhy. Je tomu tak proto, že svou velikost získávají na úkor jiných galaxií – prostřednictvím splývání galaxií. Možná jste už slyšeli slovní spojení galaktický kanibalismus, kdy jedna galaxie spolkne jinou. K tomu v klastrech galaxií dochází stále. V centru takového obrovského klastru najdete proto jen jedinou velkou galaxii. CD galaxie mají takovou hmotnost, že vůči svému okolí vystupují jako třímetrákový tygr. Ve svém bezprostředním okolí všechno sežerou.

Největší galaxie mohou měřit napříč 6 až 20 milionů světelných let. Existují však i jiné objekty, a dokonce i větší. Říká se jim rádiové laloky. Táhnou se z obou stran galaxie. Tyto obrovské struktury chrlí toky nabitých částic, které vysílají rádiové vlny. Sahají mnohem dál, než vidíme zrakem. Typický lalok může sahat do vzdálenosti 160 000 světelných let, neboť se roztahuje z obou stran galaxie. Astronomové se domnívají, že rádiovým lalokům dodávají energii superobří černé díry, nacházející se v kvasarech. Ty jsou světélkujícími středy nejaktivnějších galaxií. Jsou tvořeny tokem elektronů o vysoké energii, které se pohybují takřka rychlostí světla. Rádiové laloky jsou závislé na hmotě, která vstupuje do černé díry. Část z ní je urychlována a dostává se do těchto laloků. Velikost laloků tak souvisí s množství hmoty, které černá díra v minulosti pozřela, a proto se jejich velikost časem mění.

V současnosti nezpochybnitelný vítěz se nachází v galaxii 3C 236, která je v souhvězdí Malého lva. Toky jeho částic se šíří prostorem do vzdálenosti 40 milionů světelných let. Vědci zatím nevědí, proč tyto toky částic vytvářejí jen některé galaxie. Jedna věc je ale jistá. Rádiové laloky nejsou věčné. Jejich život trvá možná jen několik milionů let. Až černá díra pozře všechnu hmotu ve své blízkosti, nebude už nic, co by umožňovalo zvětšování disku, který vystřeluje částice podél magnetických siločar a tok částic ustane.

Černé díry

Když hledáme největší objekty ve vesmíru, zaslouží si zápis do knihy rekordů i některé černé díry. Černá díry je část prostoru, kde je tak nesmírně silná gravitace, že odtamtud nic nedokáže uniknout – dokonce ani světlo ne. Existují miliardy a miliardy těchto černých příšer, které se plíží vesmírem. Vyskytují se ve dvou velikostech. Většina z nich jsou černé díry „hvězdné“ hmotnosti, jejichž hmotnost se rovná přibližně pěti až stonásobku hmotnosti Slunce. A pak jsou zde super hmotné černé díry, jejichž hmotnost je v porovnání se Sluncem milionkrát až miliardkrát větší. Superhmotné černé díry nacházíme ve středu všech galaxií, na jejichž pozorování existují prostředky. Pokud se nějaká hvězda pohybuje po dráze v blízkosti některé z těchto superhmotných černých děr, znamená to pro ni pohromu. Černé díry nejsou příliš rozměrné. Pokud však vezmeme jejich hmotnost, stanou se hlavními uchazeči mezi borci galaktické „těžké váhy“. Ve středu Mléčné dráhy je černá díra o hmotnosti přibližně tří milionů našich Sluncí, takže je vlastně docela malá. Má ale neuvěřitelně velkou gravitační sílu.

Jak naznačuje jejich označení, jsou tato monstra zcela černá, protože z nich nemůže uniknout žádné světlo. Lze je tedy pozorovat pouze prostřednictvím gravitačních efektů, které způsobují v okolním vesmíru – například na hvězdách, které je míjejí. Anebo když hltají hmotu, která se nachází kolem nich. Kdo je tedy úřadujícím šampionem mezi černými dírami? Současný držitel rekordu mezi největšími černými dírami se podle všeho nachází v neuvěřitelně zářivém kvasaru, který nese prozaicky znějící jméno HS 1946 plus 7368. Černá díra, která jej drží pohromadě a zásobuje ho energií, musí být miliardkrát hmotnější než naše Slunce. To odpovídá černé díře, která je větší než celá naše sluneční soustava. To všechno nám připomíná, jak bizarně se může chovat zdánlivě tak prostá síla, jakou je gravitace.

Hvězdy

Ve vesmíru jsou však i další obrovské objekty, které i svítí. Jsou mezi nimi dokonce takové, u nichž se zdá, že jsou všude, kam se jen podíváme. Když pohlédneme na noční oblohu, vidíme hvězdy. Mihotavé světelné body, jež jsou ve skutečnosti svítícími koulemi plazmatu. Třebaže se mohou ze Země zdát malé, vyskytují se hvězdy v celé škále velikostí: Od červených trpaslíků, kteří mívají jednu dvanáctinu hmotnosti našeho Slunce k modrobílým obrům, dosahujícím hmotnosti až 150 Sluncí. V Mléčné dráze je sto miliard hvězd – včetně našeho Slunce, jehož hmotnost je více než třistatisíckrát větší než hmotnost planety Země. A tento kosmický maják je doslova elektrárnou naší Sluneční soustavy. Proto může Slunce zahřívat celou naši planetu. A to naše Slunce není ani zdaleka největší ani nejvýkonnější hvězda. Nejsilněji zářící hvězdy svítí milionkrát více než Slunce.

Největší a nejzářivější hvězdy, které produkují tolik energie, se nazývají červení veleobři. Je to třída hvězd, které jsou ještě větší než superobří hvězdy. Typická hvězda vyrábí energii přeměnou vodíku na hélium. Veleobři ale už vyčerpali všechen vodík ve svém jádru a nyní proměňují na hélium vodík, nacházející se ve vrstvách nad jádrem. Díky tomu uvolňují mimořádné množství energie a v důsledku toho se rozpínají. Až nakonec skončí jako tak obrovské hvězdy, že by jejich povrch sahal až za oběžnou dráhu Země. Zdá se, že největší průměr mezi červenými velebobry má hvězda VY Canis Majoris. Podle některých měření má průměr 2000krát větší než naše Slunce. I tomu nejrychlejšímu závodnímu automobilu na světě by trvalo 2600 let, než by ji objel dokola. Tohoto hvězdného šampiona najdeme 5000 světelných let daleko v souhvězdí Velkého psa. Kdybyste místo našeho Slunce umístili hvězdu VY Canis Majoris, sahal by její povrch až za oběžnou dráhu Saturnu. Asi devětkrát dál, než je Země od Slunce. Je to tedy hvězda s mnohem větším průměrem než jaký má Slunce.

Astronomové určují poloměr tak velkých hvězd na základě zkoumání jejich teploty. Měří teplotu povrchu podle jejich barvy. A pak také měří, kolik světla hvězda celkově vydává. Kombinací těchto údajů dokáží určit, jaký je celkový povrch hvězdy, z čehož se dá vypočítat průměr. Umí změřit jejich svítivost a z barvy zjistit teplotu. Ty nejvzdálenější ale vypadají jen jako světelné body a je nemožné něco měřit. Nyní už ale mají nové nástroje nazývané interferometry, které dokážou zkoumat i tak drobné zdroje světla, jakými jsou vzdálené hvězdy. A v některých případech je možné i přímé měření rozměrů hvězd. VY Canis Majoris nebude ale šampionem navždy. Červený veleobr ztrácí hmotnost takovým tempem, jako kdyby každoročně přišel o třicet planet velikosti Země. Největší hvězdy ve vesmíru jsou umírající hvězdy. Když hvězda začne umírat, zažehne se v ní mnohem nestabilnější nukleární reakce a hvězda se v průběhu času zvětšuje. Hvězdy, které jsou tak hmotné jako VY Canis Majoris, nežijí dlouho. Úžasným tempem spotřebovávají své palivo. Potom zvětší objem, až se promění ve skutečného obra, a v takovém stavu přežijí jen několik set tisíc let. Nakonec vybuchnou jako supernova.

VY Canis Majoris má možná největší poloměr. Pokud ale jde o hmotnost, je na nejvyšší příčce jiná hvězda. V početné rodině hvězd je mnoho uchazečů o titul „největší ve vesmíru“. Ale slovo „největší“ může mít dva různé významy. Buď máte na mysli hvězdu s největším průměrem, nebo máte na mysli její hmotnost. Ta vyjadřuje, kolik je v něčem hmoty. Je to jako když se postavíte na váhu – a zjistíte tak, z jakého množství hmoty se skládá vaše tělo. Podle některých astronomů se nejhmotnější hvězda nachází právě v naší galaxii, v otevřené hvězdokupě, viditelné v souhvězdí Lodního kýlu. Je to součást systému žhavé modré dvojhvězdy s označením A 1. Obě hvězdy kolem sebe oběhnou jednou za čtyři dny. Jedna z těchto hvězd má 115krát a druhá asi 480krát větší hmotnost než Slunce. Obě tedy patří mezi nejhmotnější hvězdy, které vědci dokázali přímo změřit. Hmotné hvězdy velice jasně září. Někdy dokáží zastínit svým jasem miliony jiných hvězd ve své blízkosti. Jenže za to platí. Spotřebují palivo rychleji než všichni ostatní. A když pak zahynou, je to velkolepá podívaná. Vybuchnou a jejich vnitřnosti se rozlétnou napříč celou galaxií. Takže cena, kterou zaplatíte za život plný oslnivého jasu a s velkou hmotností, spočívá v tom, že na konci života vybuchnete. Jasnější hvězdy dříve zemřou, ale předtím v nich vzniknou prvky nezbytné pro život. Nebýt velmi hmotných hvězd, nemohli bychom zde být ani my, protože bychom neměli kde vzít železo do krve a vápník do kostí. Všechny tyto prvky vznikají výhradně v nejhmotnějších hvězdách. My, lidé, potřebujeme prvky z hodně hmotných hvězd. Současně ale potřebujeme planetu s pevným povrchem, po kterém se dá pohybovat.

Planety, planetky a trpasličí planety

Planety se dělí do dvou skupin podle velikosti: velcí plynní obři, jako je Jupiter, a malé kamenné, terestrické planety, jako je Země. V naší Sluneční soustavě je největší planetou Jupiter, zatímco Země se krčí až na pátém místě. Jupiter sice kraluje v našem koutu galaxie, není však největší planetou ve vesmíru. Největší planeta, kterou známe, nese označení TrES 4. Touto zkratkou se označují planety hvězd, které mají jen číselné označení. Byla objevena v roce 2006 v souhvězdí Herkula. Je neobvyklá vzhledem ke své hmotnosti. Je asi o 80 procent větší než Jupiter, ale má jen asi 80 procent jeho hmotnosti. Což odpovídá přibližně hustotě korku, nebo dokonce šlehačky. Země je kamenná planeta s vysokou hustotou. Ale dokonce i plynní obři, jako je Jupiter, jsou z velice silně stlačeného plynu, vody a dalších chemických látek. TrES 4 je jako koule z cukrové vaty. Tato nebývale lehká planeta je asi 18krát větší než Země. Vědci si nejsou úplně jistí, jak mohla takovou velikost získat. Podle jedné teorie k tomu došlo proto, že se nachází mimořádně blízko u mateřské hvězdy. Tím se zahřívá a do její atmosféry se uvolňuje mnoho chemických látek, které pak brání úniku tepla podobně jako skleníkové plyny. Planeta obíhá svou hvězdu ve vzdálenosti, která tvoří jen pět procent vzdálenosti Země od Slunce. To je velice blízko. Je to tak blízko, že doba oběhu činí tři a půl dne. Takže si umíte představit, jak horko tam musí být. Jelikož planeta nemůže vychladnout, nemůže se ani smrštit. Horké plyny se rozpínají. To může být jeden z důvodů, proč se poloměr planety udržel tak obrovský.

Pokud ale přejdeme k podmínkám pro trvalý život, nenabízejí velké planety příliš pohostinné podmínky. Tyto obří planety jsou opravdu jen samý plyn. Není tudíž pravděpodobné, že bychom tam našli život. Takový život by totiž musel být neustále unášen v atmosféře a je velice obtížné si představit, že by se tam mohl vyvinout. Vědci nacházejí nové planety téměř každý den. Takže je možné, že najdou další s ještě většími rozměry. Vědci také stále objevují planetky. Některé mají průměr jen několik desítek metrů a jiná dosahují velikosti celých států. Mimochodem, mezi observatořemi, které se objevováním planetek zabývají, patří k nejúspěšnějším česká hvězdárna na Kleti. Pro největší z planetek byla nedávno vytvořena nová kategorie trpasličích planet. Ceres byla první objevenou planetkou. Je pojmenována po římské bohyni rostlin a sklizně Ceres. Průměr má téměř tisíc kilometrů. Ceres je tak velká, že obsahuje asi čtvrtinu veškeré hmoty, která se vyskytuje v pásu planetek. Takže kdybychom na ní nalepili všechna zbývající tělesa z tohoto pásu, vzniklo by těleso právě tak velké, jako náš Měsíc. Lunární vozítko z expedic Apollo se pohybovalo rychlostí kolem 12 kilometrů za hodinu, takže by astronautům trvalo 10 dní, než by ji objeli kolem dokola.

Ceres byla dříve řazena mezi planetky, ale od nich se liší nejen velikostí, ale i tím, že je kulatá. Většina planetek ve Sluneční soustavě má tvar kusu hrbolaté skály. Ceres je natolik velká a hmotná, že její gravitace dokázala překonat soudržnost hornin, ze kterých se skládá. A kdykoli k něčemu podobnému dojde, začne vznikat těleso ve tvaru koule. Právě pro jejich tvar byla vytvořena kategorie trpasličích planet. Definice trpasličí planety zní, že to je tak hmotné těleso, že se pomocí vlastní gravitace dokázalo zformovat do kulového tvaru. A jelikož je Ceres kulatá, je tak nazývána. O jejím složení se ví v současnosti jen málo. Ví se, že je složena z kamene, ale může tam být i led a pod ním může být i něco jako jíl. V současnosti v pásu planetek pracuje sonda Dawn – Úsvit. Nejprve se rok pohybovala v blízkosti planetky Vesta a od srpna 2012 do února 2015 je na cestě k Ceres, kterou bude zblízka zkoumat nejméně půl roku. Ceres ovšem není největší trpasličí planeta – těmto tělesům kralují nyní Pluto a Eris s průměrem asi 2300 km. Na okraji Sluneční soustavy budou možná objeveny ještě desítky těles, která budou zařazena mezi trpasličí planety.

Další velikáni

Ale i v nitru Sluneční soustavy je řadu nečekaně velkých objektů. Největší planeta, Jupiter, má největší měsíc, který se jmenuje Ganymedes. Na Marsu se tyčí největší vulkán nesoucí název Olympus Mons. Je vysoký 27 kilometrů, takže je třikrát vyšší než nejvyšší hora na Zemi. Je tak vysoký, že kdybyste stáli u jeho úpatí, nedohlédli byste přes jeho vypouklé svahy na jeho vrcholek. Tak podivuhodné objekty se nacházejí ve vesmíru v našem sousedství! Dalo by se předpokládat, že vítězem v soutěži o největší objekt na našem kosmickém předměstí bude Slunce. Je tisíckrát hmotnější než Jupiter. Je zde snad něco většího? Nejrozměrnější objekt související se Sluneční soustavou je Oortův oblak. Je to oblast komet, která zabírá polovinu cesty k nejbližší hvězdě Alfě Centauri vzdálené čtyři světelné roky. Astronomové odhadují, že dnešnímu raketoplánu by trvalo statisíce let, než by proletěl Oortovým oblakem. Oortův oblak je tak temný a vzdálený, že jej ani není možné přímo pozorovat. Komety však přilétají po obloze ze všech směrů, takže kdesi daleko musí existovat kulovitý oblak komet. Původ Oortova oblaku zůstává hádankou. Podle jedné teorie se utvořil brzy po vzniku Sluneční soustavy. Když komety přilétaly ke vznikajícímu Slunci, byly vymršťovány na dlouhé oběžné dráhy. A v průběhu času je tyto dráhy zavedly do gigantického oblaku. Je asi tisíckrát dál, než je Země vzdálená od Slunce. A je vyplněn kusy ledu, které zůstaly v podstatě ve stejném stavu, v jakém byly v době, kdy se před 4,5 miliardou let formovala Sluneční soustava.

Jsou to takové archeologické pozůstatky vzniku naší Sluneční soustavy. Vesmír se skládá z velkých i malých těles. Jsou to ale především velké útvary ve vesmíru, které nás tak udivují a vyvolávají v nás touhu pochopit, jak vesmír funguje. Astronomové už našli hodně obrovských objektů, hledání dalších a ještě větších však pokračuje. Astronomové předpokládají, že najdou ještě větší objekty, o kterých dosud nevíme, ale hlavně, že se dozvědí více o tom, co už znají.

Vesmír

Co je v kosmu největší? (16/18 – II. řada)