Vesmír: Osídlíme vesmír? — Česká televize

Lidstvo se neustále snaží rozšířit sféru svého vlivu a nyní míří k té nejvzdálenější hranici. Americký dokumentární cyklus

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Kolonizace vesmíru už není jen téma ze sféry science fiction. Zřízení trvale obydlených základen na Měsíci a na Marsu je jen otázkou času a peněz. Náhradní „bydlení“ potřebujeme proto, že život je příliš vzácný, než abychom jej všechen svěřili pouze jedné planetě. Mimo jiné i proto, že kolem nás sviští po miliardu let komety a meteory. A v minulosti se jím už vícekrát podařilo Zemi zasáhnout takřka osudově…

Proč kolonizovat

Kolonizace vesmíru už není téma jen pro science–fiction. Je pravděpodobné, že první lidé, kteří budou žít na Měsíci nebo Marsu, se už zde na Zemi narodili. Pro tyto průkopníky bude podobné dobrodružství čímsi jako úžasnou výpravou do divočiny. Musíte si s sebou vzít všechno, co budete potřebovat. Obydlí, jídlo, vodu. Tady na Zemi si aspoň nemusíte brát vzduch k dýchání, ale až vyrazíte do vesmíru, budete jej s sebou potřebovat také. Pokud něco zapomenete nebo se něco pokazí, mohla by to být katastrofa. Na maličkostech bude záviset úspěch osídlení kosmu.

Touha usadit se někde ve vesmíru je spojená se samotnou podstatou naší existence. Zásadní důvody pro kolonizaci vesmíru jsou spojeny s otázkou, zda dokážeme překročit hranice Země, nebo zda jsme skutečně připoutáni pouze k rodné planetě. Druhá otázka se týká role života. Je mu souzeno, aby se rozšířil za hranice Země? Právě my jsme živočišným druhem, který by se o to mohl pokusit. Carl Sagan, známý astronom, jednou prohlásil, že bychom se měli stát druhem žijícím na dvou planetách. Osídlit některou planetu a současně si ponechat i Zemi. Například proto, že kolem nás sviští po miliardu let komety a meteory a občas nás zasáhnou. Potřebujeme náhradní planetu jednoduše proto, že život je příliš vzácný, než abychom jej všechen svěřili pouze jediné planetě.

Rudý domov

Mezi planetami je jedna, která je hlavním kandidátem pro budoucí osídlení. To, že máme Mars ve Sluneční soustavě, je velká výhra. Je to nejbližší planeta, kterou mohou lidé osídlit. Má veškeré zdroje nezbytné pro život a civilizaci. Oproti Zemi je přibližně poloviční a při největším přiblížení je zhruba 55 milionů kilometrů daleko. Starověcí Římané spojovali její rudou barvu s bojem a nepřátelstvím a pojmenovali ji po bohu války. Mars ale není ani zdaleka nepřátelská planeta. Naopak, může se stát velice pohostinnou planetou. Plynné vnější planety nemají ani pevný povrch. A pokud jde o vnitřní planety, Merkur se nachází příliš blízko sluneční výhně. A Venuše, třebaže se velikostí podobá Zemi, se peče v důsledku silného skleníkového efektu v žáru přes 450 stupňů Celsia. Povrchový tlak tamní atmosféry by kromě toho okamžitě rozdrtil každého lidského osadníka.

Ani Mars však není v žádném případě dokonalý. Jeho atmosféra má příliš nízký atmosférický tlak, který by způsobil, že by lidem začala krev doslova vřít. Přetlakový kosmický skafandr ale toto nebezpečí odstraní. Obvyklá teplota ve dne se pohybuje mezi 20 až 40 stupni pod nulou, ale lidé by tam mohli v dostatečném oděvu přežít. Nejdůležitější ale je, že rudá planeta s atmosférou bohatou na oxid uhličitý má potřebné přírodní zdroje, aby bylo možné udržet kolonii v chodu. Z oxidu uhličitého můžeme získat kyslík a vyrábět z něj palivo. V atmosféře a v polárních čepičkách je voda. Na Marsu se nacházejí minerální látky a jiné sloučeniny, které budou potřeba k vybudování kolonie. Dnes je Mars zmrzlá poušť. Ale na fotografiích pořízených z umělých družic Marsu jsou jasně patrné stopy eroze. Znamená to nejen, že na povrchu Marsu byla kdysi voda v kapalném stavu, ale že tato planeta možná mohla být i domovem života. Pokud by se podařilo najít důkazy o někdejší přítomnosti třeba jen mikroskopických organismů, zásadně by to ovlivnilo rozhodnutí, zda na Marsu vybudovat trvalejší základnu.

Vpřed na Mars!

NASA už dnes pracuje na přípravě plánů pro dálkovou vesmírnou expedici. Má v úmyslu vrátit se do roku 2020 s lidmi na Měsíc, který poslouží jako odrazový můstek pro výpravu k Marsu. Jedno z hlavních hesel spojovaných s využitím Měsíce zní: „Vpřed na Mars!“ Chce si tam vyzkoušet, jak vlastně bude člověk na Marsu fungovat. Astronauti budou studovat, jak člověk reaguje na cizí prostředí, jak těžce tam může pracovat, kolik spánku bude potřebovat, kolik zábavy, jak bude reagovat na kontakt s řídícím střediskem. Musí se naučit, jak se vyrovnat s problémy, které potkají lidi ve vzdáleném, těžko dostupném prostředí. Důležitý krok před dlouhou cestou do divočiny je vyzkoušet vybavení. Postavit všechno ještě doma na dvorku. Přesvědčit se, že máte vše, co potřebujete, a že to funguje. Vybudování základny na Měsíci poslouží i jako příprava pro stavbu základny na Marsu. Za slovem „všechno“ se skrývají i víceúčelová robotická zařízení, jako je Atlet – v angličtině se jedná o zkratku ze slov „mimozemský průzkumník se šesti končetinami a do každého terénu“.

Atlet je konstruován k dopravě nákladů na povrchu Měsíce či Marsu. Nejdůležitější bude přeprava obytných modulů, což budou zřejmě ty největší jednotlivé kusy. Atlet ale dokáže mnohem víc než jen stěhovat těžké předměty. Je vybaven kamerami, které zajišťují výhled do všech stran. Záběry mohou být vysílány na kosmickou loď kroužící po oběžné dráze kolem planety, nebo zpátky na Zemi. Každou z jeho končetin lze přirovnat k samostatně fungujícímu armádnímu noži. Každá končetina má v pouzdře uloženy důmyslné nástroje a podle potřeby je může používat k různým účelům – například k vrtání nebo k odebírání vzorků v terénu. Co je však na tomto robotu asi nejzajímavější, že v případě poruchy nebo nehody, si dokáže poškozenou končetinu sám amputovat a zanechá ji na povrchu planety. Pomocí podobných robotů vybudují astronauti na Měsíci dlouhodobě fungující autonomní základnu. Teprve potom si budou moci být jisti, že jsou opravdu připraveni vypravit se k Marsu. Pravá zkouška ohněm nastane, až se posádku octne na odvrácené straně Měsíce, odkud neuvidí Zemi a bude se muset vyrovnat se skutečností, že nemají se Zemí přímé spojení. Pak se uvidí, zda tam vydrží rok sami jen s pomocí systémů, které pro ně budou zkonstruovány. Teprve tím se skutečně ověří, že jsou připraveni k přestěhování v rámci Sluneční soustavy a k vybudování stálé základny v podmínkách, jaké panují na Marsu.

Malá vzdálenost Měsíce – přibližně 384 000 kilometrů – z něj dělá skvělý zkušební a výcvikový prostor. Podmínky, které na něm panují, se však zásadně liší od prostředí na Marsu. Srovnávat Mars s Měsícem, je jako porovnávat Ameriku a Grónsko v době objevitelských cest. Grónsko bylo blíž. Evropané se tam dostali dříve, jenže tam našli příliš drsné prostředí. S Měsícem je to stejné. Je blíže k Zemi. Dostali jsme se tam dříve, ale jako místo k osídlení je Mars mnohem vhodnější. Na Marsu je více vody a dalších přírodních zdrojů než na Měsíci. Rovněž cyklus střídání dne a noci je podobný jako na Zemi – je jen o přibližně 40 minut delší než pozemský. Právě proto si Marsovská společnost sdružující vědce, badatele a pracovníky NASA myslí, že bychom měli Měsíc úplně přeskočit a zamířit rovnou na Rudou planetu.

Přímo na Mars

Mars Direct – Přímo na Mars – je název plánu na vyslání lidí na Mars s pomocí současné techniky a bez potřeby budovat základnu na Měsíci. Plán pro přímou expedici počítá s vypuštěním dvou kosmických lodí. První z nich by donesla k Marsu dopravní prostředek pro návrat na Zemi. Nechá se přistát na Marsu. Pak nasaje marťanskou atmosféru tvořenou především oxidem uhličitým a ten se nechá reagovat s trochou vodíku, který byl přivezen ze Země. Vznikne dostatek metanu a kyslíku, kterými se naplní nádrže a bude připravena raketa pro návrat na Zemi. Druhá raketa by nesla k Marsu s posádkou i obytný modul, jenž by astronauti po ukončení své mise zanechali na povrchu planety. Při každé expedici by astronauti nechali na planetě další obytný modul. Po nějaké době by tak byl vybudován základ kolonie. Nic z toho nepřekračuje možnosti dnešní techniky. Dostat se na Mars – ať už přímou expedicí, nebo až po získání zkušeností z Měsíce – je prvním, ale nezbytným krokem ke kolonizaci této planety. Dostat se tam, bude stejně náročné jako tam žít.

Cesta k Rudé planetě bude tou nejtvrdší prověrkou lidské odolnosti. Cesta na tam trvá šest měsíců – v případě, kdy jsou Země a Mars navzájem nejblíže, což je optimální doba pro výpravu. Země i Mars obíhají kolem Slunce a každé dva roky se obě planety nacházejí na stejné straně od Slunce. V době, kdy jsou na opačných stranách od Slunce, na cestu zapomeňte – dnešní technikou se tam nedostanete. Budeme si muset počkat na varpový pohon nebo něco podobného. Abychom mohli uskutečnit cestu člověka na Mars, je zapotřebí vyvinout jen některé technické prvky – není k tomu ale třeba žádná nová technologie. Američané k tomu dnes mají blíž než Kennedy v roce 1961, když zahájil program vyslání člověka na Měsíc. A za dalších osm let tam byli.

Technické prostředky

Mezi tyto nové prvky patří i Ares – nová generace raket, jenž by měla být připravena ke startu do konce tohoto desetiletí. Velikost bude srovnatelná s raketou Saturn 5 použitou v programu Apollo, která byla vyšší než šestatřicetipatrová budova. Byla to největší a nejsilnější raketa, jaká byla dosud vypuštěna. Na oběžnou dráhu kolem Měsíce dokázala dopravit přes 50 tun nákladu. Ares s pomocí startovních raketových motorů odvozených z raketoplánu vynese při každé cestě k Měsíci o 22 tun nákladu víc. Pro cestu k Marsu bude třeba sestavit kosmickou loď buď na Měsíci, nebo na oběžné dráze kolem Země. A většími raketami bude potřeba méně startů. Tahle velká raketa pomůže tento záměr uskutečnit. Do té doby bude třeba také dokončit vývoj nové pilotované kosmické lodě – Orionu. Ten bude víc než dvaapůlkrát větší než velitelská sekce lodi Apollo. Během cesty k Měsíci se Orion spojí s lunárním modulem, který bude vyslán do vesmíru samostatně. A zatímco astronauti v modulu přistanou na Měsíci, bude Orion létat bez posádky po oběžné dráze kolem Měsíce. Astronauti se znovu spojí s Orionem při návratu na Zemi.

Tato nová kosmická loď si vypůjčí velkou část hardwaru od kosmické stanice. Astronaut Jerry Linenger strávil v roce 1997 pět měsíců – tedy takřka stejnou dobu, jakou bude trvat cesta na Mars – na palubě ruské orbitální stanice Mir. Zažil tam několikrát hodně horké chvíle – včetně nejvážnějšího požáru, k jakému kdy na nějaké vesmírné stanici došlo. Požár způsobený únikem chemikálie trval pouhých devadesát sekund, ale ohrozil celou posádku. Životy zachránily kyslíkové dýchací přístroje. Při požáru musely samozřejmě začít hodně rychle fungovat. Z vlastní zkušenosti ví, jak bude muset technika na kosmické lodi k Marsu fungovat – včetně systémů k záchraně života. Na Zemi bereme spoustu věcí jako samozřejmé – životní prostředí, světlo a čerstvý vzduch. Ve vesmíru si musíte všechno vyrobit, nejen kyslík. Žijete v uzavřeném ekosystému. Musíte recyklovat všechno, co můžete. Moč se přeměňuje na vodu a z vody se uvolňuje kyslík. Takže potom v uzavřeném ekosystému vesmírné stanice astronauti dýchají vlastní moč. Nové přístroje budou zajišťovat energii z čistých, spolehlivých a „zelených“ zdrojů.

Při návratu člověka na Měsíc poslouží dnes už klasické sluneční panely. Delší cesta na Mars bude však vyžadovat jiný zdroj energie. Intenzita slunečního záření na Marsu je v porovnání se Zemí přibližně jen poloviční. Sluneční panely jsou tam tudíž méně účinné. Proto možná bude třeba přemýšlet o využití jaderné energie. Jaderný reaktor na povrchu Měsíce by zajistil dlouhodobý zdroj energie. Díky němu by si nemuseli dělat obavy z dlouhých měsíčních nocí bez slunečních paprsků a nemuseli by uchovávat energii v bateriích.

Rizika a nebezpečí

Přes veškerou novou techniku bude cesta na Mars stále spojena s rizikem. Jako každá cesta do neznámých míst. Představte si, že se vypravíte tábořit do divočiny. Opustíte domov i známé prostředí, na které jste zvyklí. Vyrazíte na dlouhou cestu plnou možných nebezpečí. Sesuvy půdy, laviny, ztráta orientace, poškození výstroje – všechny možné druhy problémů. Ale vy stejně vyrazíte. Připravíte se na to všechno a dáte se na cestu. Opustíte důvěrně známé okolí Země, vydáte se do vesmíru. Největšími problémy hrozí poškození techniky. Astronauti mířící na Mars budou v obecné rovině čelit stejným problémům jako vy, když vyrazíte na výlet. Může to přinést úspěch a může to být také katastrofa.

Už samotný dlouhodobý stav beztíže v prostředí s mikrogravitací hrozí posádce obrovským nebezpečím. Stav lidské kostry, která nemusí nést obvyklé zatížení, se začne zhoršovat. Dochází ke ztrátě vápníku, jenž je životně důležitý pro zachování pevnosti kostí. Současně se zmenšuje počet kostních buněk. Čtyřiadvacet hodin denně se jen vznášíte a vaše tělo se začne fyziologicky velice chytře přizpůsobovat novým podmínkám. Abyste tomu zabránili, musíte posbírat všechnu vůli a věnovat se nějaké namáhavé činnosti. Právě tohle může být největší překážkou pro dlouhodobé lety. Oslabení organismu během dlouhého pobytu ve stavu beztíže zůstává problémem, který se musí vyřešit, ještě než bude moci člověk vstoupit na Mars – nemluvě o možnosti planetu osídlit. Mnoho lidí uvažuje o umělé gravitaci. Pokud například kosmickou loď roztočíte, odstředivá síla nahradí gravitaci, což by pomohlo kostem. Ve stavu beztíže ztrácíte asi dvě procenta kostní hmoty měsíčně. Aby byla posádka po přistání na Marsu v dobrém zdravotním stavu, musí být silná po celou dobu letu. Dosud ještě nikdo rotující kosmickou loď nepostavil. Hodně lidí ale věří, že rotace lodě by opravdu mohl být způsob, jak problém vyřešit.

Výpravu budou také ohrožovat sluneční bouře. Vysoce energetické částice ze Slunce by mohly posádku zabít – pokud na jejich útok nebude připravena. Záření je jedním z nejzávažnějších problémů. Nejsnadnější způsob, jak si s tímto nebezpečím poradit, je vybudovat kryt pro případ slunečních bouří. Pokud by vědci dokázali tyto bouře například pomocí různých satelitů včas zjistit, mohli by ze Země astronauty upozornit, aby se ukryli. A podobně i na Marsu. Pokud se dozvíte, že se blíží sluneční bouře, půjdete do krytu.

Nároky na posádku

Už samotná cesta dělá z návštěvy Marsu výzvu, jaká až dosud neměla obdoby. Obrovské riziko je ale spojeno s historickou odměnou. Kdo bude vybrán, aby se na takovou cestu vydal? Co to znamená být průkopníkem v dobývání vesmíru? Někteří lidé se na tento úkol připravují už dnes. Kolonizace Marsu bude vyžadovat zvláštní druh osobností. Celá expedice by mohla trvat déle než dva roky. Výběr lidí se správnými vlastnostmi bude mít osudový význam pro zdar celého plánu. Náklady na vypuštění kosmické lodi dosahující miliard dolarů si vynutí, aby byla velikost posádky omezena na nejnižší možnou míru. Čtyřčlenná výprava je ta nejmenší, jakou můžete rozdělit na dvě skupiny, aniž by v jedné zůstal někdo sám. Současně je to nejmenší posádka, v níž můžete mít zdvojené dvě základní funkce, jež v ní musejí být zastoupeny. Posádka této velikosti by se skládala ze dvou vysoce kvalifikovaných mechaniků, kteří by dokázali opravit cokoli na světě. Doprovázela by je dvojice vědců pro terénní výzkum.

Kvalifikace astronautů ale stále není všechno. Kromě ní budou potřebovat i psychickou odolnost. Lidé si myslí, že astronauti jsou houževnatí a tvrdí lidé. Že jen poslouchají rozkazy a jednají přesně podle plánu. Jenže jsou to také lidi a člověk má v podobných situacích sklon k nečekaným psychickým reakcím. Tomu všemu je třeba porozumět, protože to bude součást procesu výběru posádky. Astronauti se budou muset vyrovnat se stísněným prostorem v kosmické lodi nebo v obytném modulu. Jsou na to už i testy. Umístí vás do jakési koule a uzavřou ji. Je tam naprostá tma. Jste ve stísněném prostoru a máte na těle čidla snímající srdeční tep. Dalším závažným psychickým problémem může být pocit naprosté izolace. Budou to jediní lidé na jinak mrtvé planetě. Tam ve vesmíru budou skutečně odděleni od lidstva. Od kontaktů a prožitků s kolegy, s přáteli a s rodinou, které dole na Zemi pokládáme za samozřejmé. Pokud není člověk naprosto v pohodě sám se sebou, může tam nahoře prožívat opravdu velice těžké chvíle.

Končí čtvrtý měsíc pobytu na Marsu. Všechno funguje skvěle. Marsovská společnost vybudovala dvě totožné výzkumné stanice, v nichž se v praxi simulují podmínky budoucí výpravy. Šestičlenné posádky složené převážně z univerzitních vědců a z pracovníků NASA zde musejí čelit řadě omezení, s nimiž se budou muset vyrovnat i astronauti na Marsu. Nemohou vycházet bez kosmických skafandrů. Žijí podle marsovského času – jejich den je o sedmatřicet minut delší než pozemský. Komunikace s řídícím střediskem v Denveru má dvacetiminutovou prodlevu, což odpovídá průměrné době, kterou potřebuje rádiový signál na cestu k Zemi a zpět. Největší problémy ale možná hrozí z ponorkové nemoci v obytném modulu. Tímto způsobem se zjistí, co funguje a co ne. Jaké specializace společně kombinovat. Jaké povahové vlastnosti jsou v posádce zapotřebí. Jak posádku organizovat a kdo by ji měl velet. Jak přísné by měly být příděly vody, aniž by to mělo dopad na morálku. Tohle není jako výprava na Měsíc, která trvala jenom týden. Na tu dobu by lidé klidně spolkli fakt, že se navzájem nemají moc v lásce.

Přípravné výzkumné stanice

Posádky jsou nejdříve poslány do výzkumné stanice v poušti ve státě Utah u Hanksvillu. Zde absolvují krátkodobou misi trvající dva týdny. Během této doby se věnují činnostem mimo obytný modul – jako je sběr vzorků půdy pro geologické zkoumání. Po této rozcvičce jsou posádky připraveny nastoupit na dlouhodobou misi, která trvá až čtyři měsíce. Ta probíhá na výzkumné stanici na ostrově Devon v kanadské části Arktidy. Ostrov Devon je díky své izolovanosti pro tyto výzkumy skvělé místo. Je to největší neobydlený ostrov na světě. Nikde kolem nenajdete žádné známky života – jen nějaké bakterie a řasy rostoucí na skalách. Kráter, v němž je stanice, je podobný kráterům, jaké najdete na všech planetách. V Arktidě je hodně věčně zmrzlé půdy. A když v ní pátráte po mikroskopických organismech, podobá se to výzkumům na povrchu Marsu. Kromě práce v terénu studují vědci na obou stanicích sami sebe navzájem jako součást výzkumu „lidského faktoru“. Zajímají se o interakce mezi lidmi a počítači, mezi lidmi a prostředím a konečně mezi lidmi navzájem. To umožní předvídat, jak se asi budou chovat lidé na cestě k Marsu a na jeho povrchu.

Mnoho poznatků zní až banálně, jenže dosud se ničemu takovému nevěnovala opravdová pozornost. Tak třeba, že musíte být tělesně zdatný, protože práce ve skafandru je fyzicky velmi namáhavá. A co z toho plyne? Plyne z toho, že pokud na Marsu budete chtít opravdu něco udělat, nemůžete tam letět za nulové gravitace, protože byste přišli o veškerou kondici. Další významné zjištění spočívá v objevu, jak málo vody člověk vlastně potřebuje, pokud to srovnáme s denní spotřebou průměrného člověka v západní civilizaci. Vědci zjistili jsme, že při zavedení přídělů a správném výběru členů posádky lze omezit denní spotřebu vody na méně než 12 litrů na osobu. Zavedli mytí houbou každý druhý den namísto každodenního sprchování a příděly na pití. Pokud se ale snaží množství vody dále omezovat, začne to vážně narušovat morálku. To je velice důležitý údaj pro plánování expedice.

Ideální místo pro přistání

Kde je ale nejlepší místo pro dosednutí? Vědci budou mít zájem o geologicky různorodou oblast, kde bude v omezeném dosahu hodně různých možností výzkumů. O oblasti, kde v minulosti byla voda, protože právě tam by mohl být na povrchu život. Bude to nejspíše v mírném nebo tropickém pásu planety. Rozhodně nebudeme stát o přistání v oblastech, kde je dvanáct měsíců nepřetržitá tma. Podle těchto kritérií je ideálním místem pro přistání oblast severně od Valles Marineris, odkud se dá dojet k místům, kde kdysi tekla voda. Nedaleko odtud přistály koncem 20. století sondy Pathfinder a Viking 1. Je to také nejlepší místo k vybudování základního tábora, který bude fungovat v mnoha ohledech podobně jako základní tábory ve volné přírodě na Zemi. V divočině na Zemi je možné vybudovat základní tábor, protože je tam všechno, co potřebujeme. Je možné se rovněž spolehnout na přírodu samotnou. Na Marsu se astronauti rovněž budou spoléhat na okolní prostředí. Kyslík mohou získat z marsovské atmosféry z oxidu uhličitého. Při pěstování potravin použijí vodu získanou také z marsovské atmosféry. K úspěšnému osídlení Marsu tedy pomůže podobná kombinace tamních přírodních zdrojů a technických prostředků, které budou přivezeny ze Země.

Zakládání osady

Až bude vybudován základní tábor, bude hlavním cílem první expedice pátrat po stopách minulého či současného života. S využitím přístrojů se astronauti budou pokoušet najít podzemní vodu až do hloubky několika set metrů pod povrchem. Pak z ní pomocí vrtné soupravy odeberou vzorky. Prozkoumají je mikroskopem v obytném modulu, aby se přesvědčili, zda neobsahují stopy života. Pokud se ukáže, že jsou na planetě vhodné podmínky, budou moci další astronauti postavit skleníky a začít v nich pomocí marsovské vody, půdy a slunečního světla pěstovat obilniny.

Během pobytu se budou muset první astronauti na Marsu potýkat se silou, která by mohla obrátit velkolepý plán osídlení Marsu vniveč. Tou silou je gravitace. Gravitace na Marsu je vůči Zemi třetinová. Netušíme, jestli je to dost, aby se uchovaly zdravé kosti a svaly. Pokud není možné, aby člověk v takové gravitaci dlouhodobě žil, může planetu jen navštěvovat. Získat exaktní údaje, zda je to možné, bude životně důležité. Stejně jako komunikace se Zemí. Prodleva v rádiové komunikaci mezi posádkou na Marsu a řídícím střediskem – až čtyřicet minut v závislosti na vzdálenosti planet – ji bude velmi ztěžovat. Zcela určitě to znamená, že posádka na Marsu bude muset být mnohem nezávislejší, než všichni dosavadní astronauti. Budou se muset rozhodovat sami. Výprava bude muset být od samotného počátku koncipována tak, že skutečným velitelem expedice bude její člen a řídící středisko bude expedici jen podporovat.

Astronauti budou na Marsu žít v modulech, ze kterých bude později možné vybudovat první osadu na planetě. Podle plánu Marsovské společnosti bude prvním obydlím samotná kosmická loď. Dvoupodlažní „tuňáková konzerva“, jak ji nazývají tvůrci plánu, bude mít průměr asi osm metrů a bude asi šest metrů vysoká. V horním patře budou kabiny a v dolním laboratoř a pracovní prostor. Během terénního výzkumu vědci zjistili, že ačkoli jsou tyto prostory skromnější, než na co jsou lidé zvyklí, nemusejí se v nich cítit stísněně. Snažili se maximalizovat společný prostor, takže kabiny na spaní jsou opravdu malé. Pokud máte zdravě fungující posádku, v níž se lidé chtějí navzájem stýkat, pak je to nejlepší způsob, jak prostor racionálně využít. Až se na Marsu usadí více průkopníků, bude možná bezpečnější přesunout obydlí do podzemí. Povrch je hodně nebezpečné místo. Dochází tam k písečným bouřím, které dokážou srovnat se zemí jakékoli stavby. Je tam i hodně silné kosmické ultrafialové záření. Budete-li chtít ochránit lidské životy a zachovat schopnost kolonistů mít děti, budete je muset přesunout pod povrch. Osady se budou podobat nákupním centrům dnešních měst – pravděpodobně velmi hezky osvětleným. Neměl by to být nijak strašný život – zejména proto, že bude využívat špičkové technologie.

Teraformování

První výpravy na Mars odstartují při optimální vzdálenosti planet. Budou tedy trvat přibližně dva a půl roku. Šest měsíců potrvá cesta tam, osmnáct měsíců pobyt na povrchu Marsu a šest měsíců zpáteční cesta. Dozvíme se během nich, zda je Mars vhodný k životu nebo ne. Pokud ano, pak první průkopníci vydláždí cestu opravdovému osídlování. Obhájci kolonizace si myslí, že až se na planetě podaří vybudovat soběstačnou základnu, bude vhodné začít s jejím teraformováním – s procesem, díky němuž se prostředí na Marsu bude nakonec více podobat tomu pozemskému. Kdekoli se lidé usadí, mění tam původní prostředí tak, aby vyhovovalo jejich potřebám. Mars by nemusel být výjimkou. Teraformování je možná poslední možnost, jak ve vesmíru vytvořit novou rajskou zahradu.

Jak bychom to udělali? Podívejme se na Mars. Je to zmrzlá poušť. Nejprve bychom tedy museli zvýšit teplotu. Na Zemi to už děláme a Marsu by to jen prospělo. Takže bychom vlastně mohli dělat totéž co tady – vypouštět do atmosféry skleníkové plyny, což by vedlo k oteplení planety. Na Zemi to přináší znečištění ovzduší, ale na Marsu by to byl lék. Propočty ukazují, že množství skleníkových plynů, které potřebujeme vypustit do atmosféry na Marsu, je v hranicích našich možností. Je to však příliš velký objem, než abychom je dopravovali ze Země. Tyto plyny musíme vyrobit na Marsu. Bude třeba tam zřídit továrny produkující skleníkové plyny. Továrny budou využívat látky získané na Marsu a budou je měnit v netoxické plynné fluorouhlíky, které pak budou vypouštět do atmosféry. Za stovky let promění skleníkové plyny Mars z chladné, suché a mrtvé planety v teplý a vlhký svět, kde se bude dařit životu. Je zajímavé představovat si, jak by mohl Mars vypadat po sto letech zahřívání. Byl by modřejší než dnes. Na povrchu by byly velké vodní plochy. Na okrajích oněch modrých oblastí by se začala objevovat drobná zelená místa. A v průběhu času se bude záplava zeleně šířit dál a také vzhůru do hor. Nakonec to bude modrý a zelený svět s drobnými červenými ostrůvky – což budou chráněné přírodní rezervace.

V první fázi teraformování poroste teplota a také se bude zvyšovat atmosférický tlak. Lidé sice budou stále muset vycházet ven v přetlakových oblecích a v dýchacích maskách, ale pohyb venku bude mnohem snazší. Bude chvíli trvat, než se Mars promění v místo, kde se bude sát žít. Můžeme ale začít s velice prostými řasami, mechy a možná s travinami. Dojde ke genetickým změnám samotných lidí. Bude docházet ke šlechtění – výběrem potomků, nebo dokonce i genetickou manipulací. Budou vznikat generace obyvatel, které si na povrchu Marsu vystačí se stále menší výstrojí. Jejich pokožka bude méně citlivá na ultrafialové záření pronikající řídkou atmosférou. A nakonec budou stále méně potřebovat dýchací přístroje. Stejně jako zhoustne atmosféra, poroste i jejich schopnost přizpůsobit se a nakonec se sejdou na poloviční hodnotě oproti pozemské. A to bude počátek vzniku opravdových Marťanů.

NASA se o teraformování planet nezajímá. Částečně proto, že to příliš připomíná science-fiction, a částečně proto, že se v tom skrývá i závažná etická otázka. Existuje spousta lidí, kteří tvrdí, že bychom se do vesmíru vůbec neměli vydávat, protože tam budeme dělat stejné věci, kterými jsme zničili svou vlastní planetu. Že by se měly Měsíc a Mars uchovat ve stavu, v jakém jsou, pro vědecké zkoumání. Rozhodnutí, zda bychom měli Mars teraformovat, můžeme s lehkým srdcem přenechat příštím generacím. Osídlování vesmíru je velice vzdálená budoucnost, která by však mohla začít už v této generaci. Téměř jistě vstoupíme na některé jiné těleso Sluneční soustavy, než je planeta Země. Kolonizace vesmíru bude poháněna stejnými procesy, které známe z historie, když lidé postupně osídlovali další a další místa na naší planetě. Vesmír je jen další z takových oblastí. Její dobytí je spojeno s mnoha technickými problémy, ale lidé po celé dějiny projevovali mimořádný důmysl. Určitě budou schopni se adaptovat i na život v kosmickém prostoru a na jiných kosmických tělesech. Pro příští generaci je hranicí nebe.