Vesmír: Souhvězdí — Česká televize

Fascinují lidstvo po staletí a zaměstnávají astrology i astronomy. Americký dokumentární cyklus

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Fascinovaly lidstvo po staletí, zaměstnávaly astrology stejně jako astronomy. Neobvyklá orientace pyramid v Gíze a hvězd v souhvězdí Orionu by mohla být více než jenom náhoda. A místo 12 souhvězdí zvěrokruhu jich ve skutečnosti máme 13. Proč bylo třinácté znamení zapomenuto? Obrazce užívané navigátory při námořních plavbách nyní vedou astronomy k odhalení tajemství, která se skrývají mezi „souhvězdími“.

Navigace

Před nástupem kina a televize byla noční obloha a souhvězdí tou nejlepší podívanou. Tato galerie hvězd je více než jen pěkný obraz: obsahuje nádherné ukázky mnoha hvězdných typů. Studiem souhvězdí se toho můžeme dozvědět hodně o naší galaxii a vzdáleném vesmíru. Ještě než jsme vymysleli moderní navigační přístroje, GPS nebo dokonce jen kompasy, měli jsme hvězdy. Podobně jako ukazatele podél cesty nám souhvězdí pomáhají nalézt směr. Pokud chcete někomu na Zemi říct, kde se nachází, uvedete mu zeměpisnou šířku a délku. Zeměpisná šířka je měřítkem úhlové vzdálenosti mezi severním a jižním pólem a délka je úhlová vzdálenost ve směru východ západ. Podobně máme i světový souřadný systém. Jeho souřadnice se nenazývají šířkou a délkou, ale říkáme jim deklinace a rektascenze. Jsou vlastně promítnutím zeměpisné šířky a délky na oblohu.

Starověcí navigátoři užívali zdánlivou souřadnou síť k zakreslení hvězd a k orientaci na mořích. Nebyl to přesný ukazatel směru, ale spíše takový praporek, který lidem neustále připomínal, jak rozsáhlé mohou mořské cesty být. Sextant umožnil mořeplavcům přesnou navigaci za pomoci hvězd, jako je Polárka. Nyní, když GPS nahradilo sextanty, jsou nebeské souřadnice důležitější více pro astronomy než pro námořníky. Ale i když jim souřadnicový systém pomáhá namířit jejich dalekohledy, má jeden vážný nedostatek. Předpokládá, že všechny hvězdy jsou od nás stejně daleko – což očividně není pravda. Když se díváte na hvězdy na noční obloze, zdá se vám, že všechny jsou stejně daleko, jako by ležely v jedné rovině. Ačkoli všechny vypadají, jakoby byly stejně daleko, některé jsou blízko, jiné mnohem dále. A jak víme, které hvězdy jsou blízko a které daleko? To je snad nejtěžší otázka ze všech. Vzbuzovalo to jeden z největších pocitů marnosti celé astronomie. Při pohledu dalekohledem na hvězdnou oblohu nemůžete určit vzdálenost. Po století se jednalo o Svatý grál astronomie.

Vzdálenosti hvězd

Prvním nástrojem v astronomické výbavě je jev paralaxa – jev, který využíváme v menším měřítku každým dnem, když sledujeme trojrozměrný svět. Význam paralaxy si každý může předvést jednoduchým cvičením. Podívejte se na svůj prst a na objekt, který je opravdu hodně daleko. Když se podíváte pravým okem a srovnáte svůj prst se vzdáleným objektem, a potom použijete levé oko, uvidíte, jak se váš prst zdánlivě docela výrazně posunul. Tento zdánlivý posun je způsoben vzdáleností mezi vašima očima. Astronomové měří paralaxu pohledem na hvězdu v určité pozici a následně dalším pohledem šest měsíců poté, když se z našeho hlediska maximálně posunula. Půl roku je totiž doba, za kterou je Země nejdále od původní pozice. Čím blíže hvězda leží, tím větší je paralaxa. Problém je v tom, že hvězdy jsou hodně daleko. Dokonce i paralaxu Proximy Centauri, což je nejbližší hvězda, je obtížné změřit. Činí méně než jednu úhlovou vteřinu. Co je to úhlová vteřina? Kružnice má 360 stupňů a v každém stupni je 60 úhlových minut. A každá úhlová minuta má 60 úhlových vteřin. Proxima Centauri má paralaxu 0,7 vteřiny, takže je velmi malá.

Aby určili vzdálenosti vzdálenějších hvězd, opírají se astronomové o známé ukazatele – podobně jako námořníci využívají majáky. Každý maják má jinou frekvenci pulsů – jeden bliká dvakrát za minutu, jiný čtyřikrát – to se dá využít k určení přesné pozice právě jen na základě tohoto znaku. Podobným způsobem používají astronomové kosmické majáky – takzvané proměnné hvězdy neboli cefeidy. Souhvězdí Cefea, pojmenované po mytologickém etiopském králi, manželovi Cassiopei, obsahuje 57 viditelných hvězd včetně Delty Cefei, proměnné hvězdy, která je prototypem pro určitou skupinu proměnných hvězd, zvanou cefeidy. Hříčkou přírody cefeidy udržují tempo jako metronom. Čím větší a jasnější cefeida je, tím pomaleji pulsuje. Takže je třeba nalézt proměnnou cefeidu, změřit periodu jejích pulsací – ta může být 10 dnů nebo 60 dnů – a máte standardní svíčku. Můžete určit, jak daleko od nás tato hvězda je. Standardní svíčka funguje na základě srovnání – hvězda známé svítivosti a vzdálenosti, vůči které porovnáváme podobné hvězdy. Žárovka vydává určité množství světla, které odpovídá určitému počtu wattů. Ale světlo je mnohem jasnější, když jste těsně u žárovky, než když stojíte tři metry daleko. Takže svítivost hvězdy se nemění. Ta je stále stejná. Ale zdánlivá jasnost závisí na tom, kde jste, zda něco pozorujete zblízka nebo z opačné strany ulice. Pokud se cefeida nejeví tak jasná, musí se nacházet mnohem dále. Astronomové mohou spočítat její vzdálenost na základě toho, jak málo je jasná. Zobrazení světelné křivky cefeidy, která ukazuje, jak dlouho ji trvá, než z maxima jasnosti zeslábne do minima a zpět, prozradí vlastní jasnost této hvězdy. Poté je možné spočítat vzdálenost této proměnné hvězdy na základě pozorování periody její proměnlivosti. Tímto způsobem Edwin Hubble určil, že vzdálenost galaxie v Andromedě je dva milióny světelných roků od naší galaxie.

Ovšem použití proměnných cefeid má své hranice. K měření vzdáleností větších, než je galaxie v Andromedě, spoléhají astronomové na supernovy. Supernovy mohou být rovněž použity jako standardní svíčky. Supernovy typu 1A jsou stejné v celém vesmíru. Vědci je umí kalibrovat a díky tomu měří vzdálenosti až k Velkému třesku a nejvzdálenějším okrajům vesmíru. Jsou schopni dohlédnout téměř k počátku času – do doby 300 000 let po Velkém třesku.

I nejznámější souhvězdí mohou prozradit mnohé o vesmíru. Orion, což byl řecký lovec, má 77 okem viditelných hvězd. Alnitak, Alnilam a Mintaka jsou tři hvězdy tvořící Orionův pás. Moderní astronomové nalezli v Orionu pestrou škálu podivuhodných objektů. Když se díváme na Orion, vidíme zároveň život a smrt hvězd. Těsně pod pásem je malá šmouha zvaná mlhovina v Orionu. To je školka. Školka pro mladé hvězdy. A můžete ji dokonce vidět i pouhým okem. V Orionu je také několik hvězdných klenotů. Když se díváte na levé rameno Oriona, vidíte rudého obra Betelgeuze. A když se rychle přesunete dolů vpravo na hvězdu, která je cosi jako koleno, uvidíte modrého veleobra Rigela. Rudý veleobr Betelgeuze je hvězdou ve smrtelné agónii. Rudý veleobr je hvězda, která je chladnější než naše Slunce, ale mnohem větší. Betelgeuze má 14krát větší hmotnost než naše Slunce. Až spotřebuje veškeré nukleární palivo, stane se nestabilní a zhroutí se v ohromnou supernovu. K explozi může dojít kdykoli. Až exploduje, osvítí celou noční oblohu, a bude dokonce viditelná za denního světla. Leží 427 světelných roků od Země. To znamená, že možná už vybuchla, ale světlo exploze k nám dosud nedoletělo.

Zbožštěné hvězdy

Výbuch supernovy vždy přitáhl větší pozornost k noční obloze, jež nás okouzluje od zrození lidstva. Starověcí Egypťané pozorovali nebesa, aby jim poradila, kdy mají sít a kdy sklízet. Každá hvězda měla posvátný význam. Síria, hvězdu v souhvězdí Velkého psa, nazývali Hvězdou Isis. Když se Sírius během letního slunovratu objevil před svítáním na obloze, signalizoval každoroční vzestup hladiny Nilu. A souhvězdí Orionu možná mělo velký duchovní význam. Egyptologové si často kladou otázku: Proč starověcí Egypťané postavili tři velké pyramidy vůči sobě navzájem nepatrně posunuté? Zjistilo se mimo jiné, že tyto tři pyramidy mají stejné rozestavení jako trojice hvězd v Orionu. Co takové postavení znamená? Je to náhoda nebo byly pyramidy tímto způsobem postaveny z nějakého důvodu? Pyramidy v Gíze lákají svými archeologickými záhadami. Někteří vědci se domnívají, že pyramidy mají určitý astronomický význam. Vypadá to na krásnou souvislost mezi událostmi na Zemi a obloze. Ale starověcí Egypťané neviděli v Orionu lovce tak jako my – oni viděli Osiris, bohyni znovuzrození. Někteří badatelé se domnívají, že vzduchové šachty ve velkých pyramidách byly navrženy, aby duším faraónů otevřely přímou cestu k Osiris. V těchto pyramidách jsou dvě uzounké šachty. Jedna míří k severu, druhá k jihu. Jižní šachta míří k Orionu. Duše faraóna mohla vylétnout touto šachtou tak, aby se dostala přímo k Osiris, která ji znovu oživí, aby si mohla užívat věčného života.

Jiní vědci jsou více skeptičtí. Aby vše skutečně odpovídalo, musíte orientaci objektů buď na zemi, nebo na obloze překlopit, protože Egypťané kladli v pyramidách důraz na orientaci sever-jih. Šachta orientovaná k severu míří k polární hvězdě v době dva až tři tisíce let před naším letopočtem, a tou hvězdou byl tehdy Thuban. Thuban se nachází v souhvězdí Draka, ve kterém je okem viditelných 79 hvězd. Thuban v dnešní době nahradila Polárka. Polárka svítí nad Arktidou a vládne naší noční obloze jako maják nad severním pólem. Leží v souhvězdí Malého medvěda. Se svítivostí 2500krát převyšující Slunce přezařuje své hvězdné průvodce Polárku Ab a B. Ačkoli jako Severka vládne nebesům tak dlouho, kam až naše paměť sahá, její kralování není věčné.

Precese

Země se při pohybu kolem Slunce kymácí tam a zpět. Tento pohyb je nazýván precesí. Kdyby Země byla ideální koulí, precesi by nepodléhala, ale gravitace Měsíce a Slunce způsobuje, že je na rovníku vyboulená, což její rotaci narušuje. Země připomíná dětskou káču či setrvačník. Když se Země pohybuje kolem Slunce, osa by měla mířit stále stejným směrem. Ale gravitační rušení způsobí precesi, takže se Země začne kývat. Jak se Země kývá, její osa opisuje na obloze kružnici. Jedna celá otočka trvá 26 000 let. Severní nebeský neboli světový pól se bude posouvat dál a dál od polohy Polárky. Za zhruba 14 000 let, tedy asi po oběhnutí poloviny precesní kružnice, bude velmi blízko jasné hvězdě letní oblohy zvané Vega. A protože Vega je mnohem jasnější než ostatní hvězdy v této části oblohy, bude to velmi výrazná polární hvězda. Za 26 000 let dokončí zemská osa mířící k severnímu pólu jednu otáčku a bude opět směřovat do stejných míst jako dnes. Polárka svrhne Vegu a znovu získá titul severní hvězdy. Čím blíže leží hvězda k některému z pólů, tím menší pohyb po obloze vykonává.

Astronomové takové hvězdy nazývají cirkumpolární, což značí, že jsou viditelné po celý rok. Všechna souhvězdí severně položených hvězd, jako jsou Malý a Velký vůz, se pohybují po poměrně malých kružnicích. Výsledkem je, že obíhají kolem Polárky, aniž by vycházely či zapadaly. Avšak čím více se posunujeme k jihu, tím více souhvězdí na počátku noci vychází a na jejím konci zapadá. Hvězdy se liší velikostí, hustotou a také jasností. Proměnné hvězdy, místo toho, aby svítily stabilně jako většina ostatních hvězd, pulsují – hypnotizujícím způsobem se zjasňují a opět slábnou. Proměnná hvězda je jako víčko konvice na čaj. Postavíte ji na vařič, voda začne vřít a rozpínat se, a když uvolní přebytek energie, víčko zase poklesne. Tlak uvnitř se nejdříve zvýší a poté opět sníží. A podobným způsobem se rozpínají a zase smršťují atmosféry proměnných hvězd. V důsledku toho se hvězda jeví jasnější nebo slabší. Někdy to trvá několik hodin, jindy dny nebo dokonce měsíce. Zvláštní třídu proměnných hvězd tvoří hvězdy zvané T-Tauri, které pulsují, protože jsou mladé a nestabilní. Podléhají nevypočitatelným výbuchům, které způsobuje jejich boj s gravitací. Jaderné síly tlačí hmotu hvězdy ven, gravitace ji stahuje zpět a hvězda osciluje kolem rovnovážné polohy, podobně jako kyvadlo kmitá tam a zpět.

Hvězdy T-Tauri z takových pulsací vyrostou. Jak stárnou, dosáhnou rovnováhy a stanou se stabilními. Vědci se domnívají, že dokonce i naše Slunce, než dospělo, prošlo fází T-Tauri. Tyto hvězdy poskytují asi nejlepší představu, jak naše Sluneční soustava a naše Slunce vypadaly během svého vývoje jen krátce poté, co se vytvořily. Víme například, že oblaka prachu a plynu kolem některých hvězd jsou neuspořádaná a že tam musí docházet k poměrně dynamickým jevům, když se množství kamenných těles a úlomků navzájem sráží a bombardují. První hvězdy typu T-Tauri byly nalezeny v souhvězdí Býka, latinsky Taurus.

Pás zvěrokruhu

Býk obsahuje 98 okem viditelných hvězd. Rudý obr Aldebaran tvoří býkovo krví podlité oko. Býk je také jedním ze souhvězdí zvěrokruhu, která leží v blízkosti roviny ekliptiky. Nazývá se rovinou ekliptiky, protože je to jediná kružnice kolem oblohy, kde mohou nastat zatmění. Když například Měsíc prochází ekliptikou, můžeme sledovat zatmění Slunce. Je to také rovina dráhy, po které Země obíhá kolem Slunce. Osm stupňů nad a pod ekliptikou leží pás zvěrokruhu. Každé souhvězdí, které se v něm nachází, je považováno za souhvězdí zvěrokruhu. Každou část roku se Slunce nachází v jednom ze souhvězdí zvěrokruhu. Při pohledu ze Země leží mezi námi a tímto souhvězdím. Protože obíháme kolem Slunce, zdá se nám, že se Slunce pohybuje napříč souhvězdími zvěrokruhu, která jsou na obloze stálá. Astrologové spojili každé z 12 souhvězdí zvěrokruhu s měsícem, ve kterém zrovna Slunce v daném souhvězdí nalezneme. Takže v červenci Slunce prochází souhvězdím Raka a v srpnu se pohybuje napříč Lvem.

Ale je s tím trochu problém. Každé souhvězdí má jinou velikost. Slunci trvá jen sedm dnů průchod nejmenším souhvězdím Štíra, ale celých 44 dnů, než překoná Pannu, jež je naopak nejrozsáhlejší. Takže není možné rozdělit rok na dvanáct stejně velkých dílů s dvanácti souhvězdími. Mnoho lidí klade velký důraz na své znamení zvěrokruhu. Ale ve skutečnosti, protože Země podléhá precesi, jsou souhvězdí, ve kterých se Slunce ukazuje dnes, jiná, než byla souhvězdí, ve kterých bylo pozorovatelné před dvěma tisíci let. Takže až vám někdo příště řekne, že jste soutěživý, protože jste Štír, můžete mu říci: „Dnes už rozhodně Štírem nejsem!“ Dvanáct znamení zvěrokruhu, užívaných při předpovídání osudu nebo čtení charakteru osobnosti, hrálo, a občas ještě hraje, velkou roli v představách prostých lidí.

13. znamení

Odkud ale tato znamení pocházejí a kdo pojmenoval hvězdy? V některých případech užíváme původní jména hvězd, která pocházejí z Mezopotámie. Jiná jména dali hvězdám Řekové a Římané. Některá z nich přežila dodnes. Se zhroucením římského impéria kolem roku 450 bylo ztraceno množství znalostí. Část však byla zachována díky Arabům. Mnoho znalostí se dochovalo tím, že arabští astronomové převzali a rozpracovali poznatky a výpočty řeckých a římských astronomů. V roce 150 Claudius Ptolemaios spojil vlastní pozorování s historickými záznamy a zapsal jména více než tisíce hvězd. A jak už bylo zmíněno, dvanáct ze všech souhvězdí, která pokrývají naši oblohu, patří k souhvězdím zvěrokruhu – ale těch je ve skutečnosti třináct! I když třeba nejsme přívrženci astrologie, většina z nás ví, ve kterém znamení jsme narozeni. Co ovšem mnozí z nás neví, je, že namísto těchto 12 souhvězdí zvěrokruhu jich je ve skutečnosti 13. Tím zapomenutým znamením je Hadonoš. Obsahuje 55 viditelných hvězd a je v něm také Barnardova hvězda, nejrychleji se pohybující hvězda naší noční oblohy.Hadonoš je vklíněný mezi Štíra a Střelce, ale svou plochou okolní souhvězdí zastiňuje. Ačkoli byl Hadonoš jedním ze 48 původních souhvězdí, která Ptolemaios zaznamenal do katalogu, někteří vědci spekulují, že ze seznamu souhvězdí zvěrokruhu byl vypuštěn proto, aby jejich počet zůstal sudým číslem, tedy dvanáct. Jiní se domnívají, že Hadonoš ze zvěrokruhu vypadl kvůli precesi, ale skutečná odpověď zůstává tajemstvím.

Jedinou hvězdou ve vesmíru, která nepatří k žádnému souhvězdí, je naše Slunce. Stručně řečeno, Slunce je typickou stárnoucí hvězdou průměrné hmotnosti. Hvězdy, které mají 50 až 100krát větší hmotnost než naše Slunce, se nazývají Wolf–Rayetovy hvězdy. Nejjasnější pozorovaná Wolf–Rayetova hvězda se označuje Gamma Velorum a patří do souhvězdí Plachet. Tyto obrovské, neuvěřitelně zářící hvězdy jsou v poslední fázi svého vývoje. Jsou tak zářivé proto, že chrlí energii a záření tak nespoutaně, že až odstrkují do prostoru vnější vrstvy hvězdné atmosféry. Tyto hvězdy se vším tím teplem a zářením, které vydávají, vypařují, a zůstává jen opravdu velice horké jádro. I když vědci přímo nepozorovali zánik žádné z nich, domnívají se, že Wolf–Rayetovy hvězdy končí své životy v obrovské explozi supernovy – nebo snad zhroucením do obří černé díry. Ale ještě než se tak stane, předvedou velkolepou podívanou a odvrhnou vnější plynné vrstvy do mezihvězdného prostoru.

Hvězdy jižní polokoule

V dnešní době umožňuje síť pozemských i kosmických dalekohledů pozorovat kterýkoli bod na obloze, ale starověcí astronomové ze severní polokoule nemohli vidět, že jižní hvězdná obloha nabízí zcela jiný pohled. Pokud jste na jižní polokouli, nejvíce nápadným znakem noční oblohy je Mléčná dráha. V ní pozorujeme tmavé oblasti, což jsou prachové oblaky. Když se na ně díváte ze Země, tvoří na pozadí velmi jasné Mléčné dráhy a dalších hvězd výrazné temné skvrny. Tyto tmavé oblaky se jeví jako díry v Mléčné dráze. Tmavé oblasti jsou tak nápadným znakem, že některé civilizace, zejména pak Inkové v Jižní Americe, z nich sestavily samostatná souhvězdí. Podobně i my jim říkáme temná prachová souhvězdí. Oblast zcela bez hvězd, ležící ve směru k jádru galaxie, se nazývá Uhelný pytel. Je to tak hustý oblak prachu, že blokuje veškeré světlo hvězd, které leží za ním. Uhelný pytel nalezneme v souhvězdí Jižního kříže. Jižní kříž je nejmenším souhvězdím. Je v něm jen 20 okem viditelných hvězd. Na jižní obloze není hvězda jako Polárka, a tak námořníci, když chtěli určit polohu jižního pólu, se opírali o spojnici hvězd hvězdy Alfa a Gamma z tohoto souhvězdí.

S rozvojem astronomie se vědci rozhodli sjednotit názvy a tvary souhvězdí. V roce 1922 byla založena Mezinárodní astronomická unie. Je to jakýsi politický orgán vědců, jehož úkolem bylo rozčlenit oblohu a stanovit hranice tak, aby každý věděl, kde leží. Tyto hranice byly odvozeny z historických souhvězdí. Unie přejala většinu Ptolemaiových souhvězdí a přidala několik dalších tak, aby zahrnovala všechny viditelné hvězdy a přitom se nepřekrývala. Některá souhvězdí jižní polokoule byla pojmenována mnohem později, teprve když Evropané získali o jižní obloze dobré znalosti. Noční oblohu pokrývá celkem 88 oficiálních souhvězdí. Jsou zde ale také další menší shluky hvězd, které vytvářejí očividné znaky zvané asterismy, jako například Malý a Velký vůz. Velký vůz je tvořen nejjasnějšími hvězdami souhvězdí Velké medvědice. Velká medvědice má 71 okem viditelných hvězd. Velký vůz na obloze nejsnáze naleznete, i když neznáte další detaily. Ačkoli je Velký vůz tak známým asterismem, je plný překvapení. Druhá hvězda jeho oje, pojmenovaná Mizar, vypadá jako bodový zdroj světla, ale bližší pohled odhalí, že je to pětice hvězd.

Labuť obsahuje 79 pouhým okem viditelných hvězd. Hvězda Deneb leží na ocase labutě. Deneb je jedním z nejlepších příkladů bílého veleobra. Jeho průměr je 200krát větší než průměr našeho Slunce a je až 250 000krát jasnější. Je hvězdou v neobvyklém stádiu vývoje. Jemu podobných hvězd je málo a při takové vysoké svítivosti jejich životy trvají krátce. Bílí veleobři jsou vzácní, protože je to přechodová fáze mezi rudým a modrým veleobrem, fáze, která trvá pouze několik milionů let. Z pohledu člověka se to může zdát jako dlouhá doba, ale pro hvězdu je to pouhé procento její existence. Ačkoli je toto souhvězdí pojmenované po elegantním ptákovi, ve skutečnosti si nese jizvy bouřlivé minulosti. V Labuti nalezneme Řasovou mlhovinu, což je pozůstatek supernovy. Kdysi tu byla hvězda, která v prehistorických dobách explodovala. V srdci labutě leží šklebící se černá díra zvaná Cygnus X1. Cygnus X1 je černou dírou s hmotností nejméně deseti našich Sluncí, kolem které obíhá další hvězda. Cygnus X1 byla vůbec první zaznamenanou černou dírou. Cygnus X1 byl nejdříve detekován nikoli jako černá díra – tu je velmi těžké spatřit, protože je černá – ale díky jejímu vlivu na její společnici, kterou je tato obří hvězda. Černá díra ji pomalu vysává, až ji zřejmě nakonec pohltí úplně. Až se tak stane, souhvězdí přijde o jednu hvězdu a naše vnímání noční oblohy se navždy změní.

Proměnlivý řád

Noční obloha se mění neustále: v každém souhvězdí vznikají nové hvězdy, zatímco jiné jsou pohlceny černými dírami. Každá exploze supernovy, exotická hvězda i mlhovina jsou vždy identifikovány podle souhvězdí, ve kterém se nacházejí. Ale i před tím, než byly vynalezeny výkonné dalekohledy schopné je spatřit, sloužila souhvězdí k důležitému účelu. Pomáhala lidem s organizací života. To bylo moc důležité. Na noční oblohu se můžete dívat jako na kalendář. Byl to vlastně vůbec první vědecký vynález lidstva. Kalendář na obloze. Vycházející a zapadající Slunce, měnící se fáze Měsíce, sezónní výskyt a opětovné zmizení hvězdy – lidé zkrátka viděli, že svět má jakýsi řád. Viděli na obloze systém, který je jim užitečný a podle kterého mohou očekávat, co se stane zde na Zemi. Byl to nástroj k přežití. Když na obloze vidíte určité skupiny hvězd, jež jsou spojeny s důležitými, periodicky se opakujícími událostmi, napoví vám to, že je třeba začít nějaké práce, třeba setbu.

Starověké civilizace učinily též jiná důležitá pozorování. Pohyblivé hvězdné nebe ovlivňovalo jejich chápání světa. Cestovatelé, kteří podnikli dlouhou cestu na jih, viděli jiná souhvězdí než ta, jež znali ze svého domova. To jim napovědělo, že se pohybují po zakřiveném povrchu, což změnilo jejich pohled na svět. Dnes chápeme tvar Země, i proč se mění roční období. Přesto souhvězdí neztratila svůj užitek. Pomáhají nám dát hvězdám smysl. Souhvězdí jsou tak trochu jako umělecké muzeum. V takovém muzeu uvidíte díla z různých materiálů: obrazy, fotografie či běžné předměty. Souhvězdí obsahují hvězdy, které jsou také vytvořeny z různých materiálů. Mají více hélia či vodíku, uhlíku, křemíku, železa, a přesto je můžeme seskupit dohromady. V obou případech jsou to umělé sbírky, které jsme dali z nějakého důvodu dohromady. Podobně jako státy na zeměkouli i souhvězdí dělí oblohu na části. Pro astronoma jsou souhvězdí jako mapa, která mu říká, kde se nachází hledaný objekt.

Hvězdokupy

Přestože noční obloha je nekonečná, můžeme vidět jen málo hvězd. V pohledu na ostatní nám brání prach a vzdálenost. Na velmi tmavé obloze můžeme naráz vidět pouhým okem asi 1500 až 2000 hvězd. Vidíme tedy jen nepatrný zlomek vesmíru. Je to jako bychom zkoumali celou populaci Spojených států, tedy 350 milionů Američanů, a přitom viděli jenom pět lidí. Centaur obsahuje 101 okem viditelných hvězd. Dvě z nich, Alfa a Beta Centauri, patří mezi nejjasnější hvězdy naší noční oblohy. Alfa Centauri je Zemi nejbližší hvězdou, pomineme-li naše Slunce. Bližší pohled odhalí, že Alfa Centauri je ve skutečnosti trojhvězdný systém. Není vůbec neobvyklé, když hvězdu doprovázejí jeden nebo dva průvodci. Ve skutečnosti je to naopak běžné. Více než 60 procent hvězd na obloze tvoří dvojhvězdy, trojhvězdy či čtyřhvězdy. Naše Slunce, které žádného společníka nemá, je poměrně výjimečné. Zatímco Slunce putuje vesmírem osaměle, hvězdy z Omega Centauri o společníky nouzi nemají. Je to nejjasnější kulová hvězdokupa, kterou můžete vidět už i jen pouhým okem, protože je to obří útvar, tvořený zhruba deseti miliony hvězd. Omega Centauri je největší hvězdokupou v naší galaxii. Tyto těsně svázané hvězdy mají sice odlišné a komplikované dráhy, přesto jsou stále ještě schopny se pohybovat společně jako jedna skupina. Odkud taková kupa pochází, je otázka. Je to neobvyklý objekt a řada astronomů se domnívá, že by se mohlo jednat o jádro trpasličí galaxie, která se srazila s Mléčnou dráhou a byla jí pohlcena. Velké galaxie se často chovají jako kanibalové a požírají menší galaxie. A Omega Centauri by mohla být pozůstatkem takového procesu.

Souhvězdí jako produkt naší perspektivy

Světlo od Alfa Centauri potřebuje zhruba 4,3 roku, než k nám doletí. Ale když se podíváme na Omegu Centauri, vidíme světlo, které putovalo 16 000 let. To je důkaz, jak si jsou hvězdy v jednom souhvězdí vzdálené. A také nám to ukazuje, že souhvězdí existují pouze v našich představách. Nejsme schopni vnímat vzdálenosti v nekonečné hloubce vesmíru, do kterého hledíme. Plochá souhvězdí jsou pouhou iluzí. Když se začnete vzdalovat od Slunce, už po několika světelných rocích se blízké hvězdy začnou vzhledem ke vzdálenému hvězdnému pozadí posouvat. A souhvězdí začínají být zkreslená. Dostanete-li se do vzdálenosti deseti, dvaceti, třiceti světelných let, nebudete už schopni některá souhvězdí rozeznat. Pokud byste žili na planetě obíhající hvězdu Vega, která je vzdálená 25 světelných roků od nás, viděli byste na obloze asi jiná souhvězdí.

Po tisíciletích pozorování hvězd už víme přesně, jak se souhvězdí na obloze střídají. Jejich každoročním cyklem nás unáší oběh Země kolem Slunce. Rovněž hvězdy v souhvězdích jsou neustále v pohybu, a to nejen díky pohybu naší galaxie, ale také v důsledku gravitačního působení každé hvězdy na ty okolní. Nejrychlejší hvězdy se pohybují rychlostmi až 250 kilometrů za sekundu. Žádný člověkem vytvořený objekt není tak rychlý. Relativní pohyb hvězd vzhledem k ostatním dosahuje rychlosti 15 až 30 kilometrů za sekundu a to už je srovnatelné s rychlostí kosmických sond. Tyto rychlosti jsou samozřejmě vyšší, než rychlost střely z revolveru. Hvězdy se pohybovaly vždy a jen jejich vzdálenosti od nás tyto obrovské rychlosti maskují. Je to podobné, jako když se díváte z okna rychle jedoucího auta – ploty a stromy blízko silnice profičí kolem, zatímco vzdálená krajina se jen pomalu plazí dozadu. Během lidského života – a ve skutečnosti i tisíce životů – se většina hvězd vůči sobě zdánlivě téměř nepohne.

Naše hvězdné mapy rozhodně nejsou věčné. Za deset, dvacet tisíc let bude poloha některých hvězd v souhvězdích jiná, než jak je vidíme dnes. Za 500 000 let už většina bude k nepoznání a za milión let bychom viděli jednotlivé hvězdy z dnešních souhvězdí rozeběhnuté po celé obloze. Souhvězdí jsou momentkou, plošným portrétem noční oblohy. Jako portrét jsou dobrým obrazem, neříkají však nic o prostoru. Kdybychom mohli letět daleko do vesmíru a podívat se na ně pod jiným úhlem, tato známá uskupení by zcela zmizela. Ale právě zde a nyní je 88 souhvězdí dobrou orientační pomůckou, jež nám zároveň připomíná naši minulost. Souhvězdí už dnes neplní ty funkce, jež poskytovala lidem, kteří je vymysleli. Pozorovali Sírius, protože to byl ukazatel ročního období. Současní astronomové se dívají na souhvězdí jako na sice náhodná seskupení, která však neztrácejí svoje romantické kouzlo. Některé hvězdy doprovází tři i více planet. Během několika let budeme pravděpodobně schopni nalézt stovky Zemi podobných planet obíhajících jiná slunce. A každou noc si budeme moci říkat, že když hledíme na souhvězdí, někdo jiný se možná dívá zpět naším směrem.