Vesmír: Cizí galaxie — Česká televize

Naše galaxie je jen jednou ze stovek miliard galaxií ve vesmíru. Americký dokumentární cyklus

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Naše Slunce je pouze jednou z miliard hvězd v galaxii Mléčná dráha. A naše galaxie je jen jednou ze stovek miliard, možná i bilionů galaxií ve vesmíru, jak jej známe dnes. Díky Hubbleovu kosmickému teleskopu se můžeme podívat i do minulosti. Dopřát si vzrušující výlet možná až téměř k samotnému Velkému třesku. Všude je množství svítících skvrn, shluků, bodů, miliarda hvězd tady, bilion hvězd tam. Chcete–li zjistit, kde je naše místo ve vesmíru, vzhlédněte a dívejte se daleko, daleko, až do království vzdálených cizích galaxií.

Naše Mléčná dráha

Náš vesmír je plný pohybu, rozpínání, světla a temnoty. Předpokládáme, že náš vesmír je starý 13 miliard 600 milionů let. A pro srovnání – Zemi a Sluneční soustavě je něco přes 4 a půl miliardy. Takže vesmír je vlastně jen přibližně třikrát starší než Země. Hvězdy jsou v mezihvězdném prostoru nakupeny do obrovských ostrovů, kterým říkáme galaxie. A přestože jsou od sebe nesmírně vzdálené, drží je v prostoru pohromadě pevný stisk gravitace. Galaxie je souborem stovek miliard hvězd a tyto hvězdy jsou od sebe velice daleko. V žádném případě se nedotýkají, jak by se někdy mohlo zdát. Kdyby mělo Slunce velikost tečky na papíře, třeba tečky nad „i“, byla by naše galaxie velká jako celá Evropa.

Bezpočet galaxií

Astronomové už dlouho tušili, že na shlucích hvězd a prachu, které pozorovali na noční obloze, je něco zvláštního. Naše galaxie je bílá šmouha, kterou nazvali Mléčná dráha. Ten světlý pruh je světlem tisíců a statisíců hvězd, které okem jednotlivě neuvidíte. Starým Řekům připomínal mléčnou řeku, a proto jej nazvali Mléčná dráha. V naší galaxii je sto miliard hvězd a v pozorovatelném vesmíru je sto miliard galaxií. Ve vesmíru je víc hvězd, než zrnek písku na všech plážích světa.

Na snímcích z Hubbleova teleskopu vidíme celou řadu cizích galaxií. Mimo jiné galaxii Sombrero, známou také jako M104. Tato galaxie, která je jednou z největších v obřím shluku galaxií, má skoro 800 miliardkrát větší hmotnost, než naše Slunce. Ve srovnání s Mléčnou dráhou má Sombrero mnohem výraznější středovou výduť a široký prstenec prachu. Záběr galaxie Sombrero je také typickým příkladem, co dokáže spolupráce tří nejlepších světových teleskopů. Rentgenová observatoř Chandra snímá obrazy v tvrdém rentgenovém záření. Hubbleův kosmický teleskop zachycuje viditelné světlo, které po mnoha milionech světelných let dorazilo k zemi. A Spitzerův kosmický teleskop, který zachycuje infračervené záření, tedy teplotní rysy – v tomto případě galaxie Sombrero. Tyto tři záběry dohromady nám poskytují fantastický a nezapomenutelný pohled na galaxii, která je od nás vzdálena 28 milionů světelných let.

M51 je Vírová galaxie. Její spirální ramena, kroutící se jako cukrová vata. Ve středu Vírové galaxie jsou hvězdy tak nakupené, že žít na některé z jejich planet by znamenalo žít dnem i nocí pod zářící oblohou. Centaurus A je galaxie, která vysílá neobyčejné množství rádiových vln. Můžeme si ji představit jako mezihvězdný vysílač vysílající signál do vesmíru den co den 24 hodin denně. Je nejbližší z takzvaných aktivních galaxií – tedy galaxií, jejichž jádra vyzařují extrémní množství energie.

Tunel časem

Obraz složený ze snímků Hubbleova teleskopu, který nám ukazuje, jak nesmírně rozlehlým prostorem vesmír skutečně je. A také to, že rozhodně není prázdný. Díváme-li se hluboko do vesmíru, díváme se také daleko do minulosti. Sledujeme galaxie kosmickým časem nazpátek, kdy byly ještě velice mladé. Hubbleovo ultra hlubkové pole je něco jako tunel časem. Díváme se na galaxie, které tu byly dávno před naší Sluneční soustavou. Země je čtyři miliardy let stará. Galaxie, které jsou staré 13 miliard let. mají světlo starší než Země. Mlhovina v Andromedě, nám nejbližší velká galaxie, je od nás vzdálena dva miliony světelných let. Jejímu světlu tedy trvá dva miliony let, než se k nám dostane. Vidíme ji tedy tak, jak vypadala přede dvěma miliony let. Díváme–li se dál do vesmíru, díváme se také dál do historie.

Chcete–li si o tom utvořit jasnější obrázek, představte si jedno z nejpůsobivějších míst na zemi – velkolepý Grand Canyon. Čím hlouběji se díváme, tím starší vrstvy vidíme a můžeme se z nich hodně poučit o tehdejších podmínkách. Sledujeme tu tedy geologickou historii zpátky časem a vidíme, jak to na Zemi vypadalo před stovkami milionů let. Podobně tak se i astronomové snaží dohlédnout co nejdál od Země, a důkladně tak prozkoumat evoluci vesmíru. Astronomové si už před mnoha staletími všimli, že galaxie mají různý tvar a velikost. Dvěma základními typy jsou za prvé spirální galaxie, jako je naše Mléčná dráha, se spirálními rameny a plochým diskem. A za druhé eliptické galaxie, které mají sférický nebo eliptický tvar a nemají spirální ramena. Spirální galaxie obsahují množství plynu a mezihvězdného prachu, ze kterého se tvoří nové hvězdy. Eliptické galaxie neobsahují tolik plynu a prachu, a proto se v nich hvězdy už netvoří. Existují ještě nepravidelné galaxie, které většinou obsahují spoustu plynu a prachu, ale netvoří spirály.

Aktivní galaktická jádra

Vysledovat tyto vzdálené shluky hvězd je snadnější, pokud astronomové hledají plápolající, vybuchující majáky, které je možné najít poblíž středu mnohých z nich. V mnohých galaxiích bijí divoká a nevyzpytatelná srdce. Obrovské množství energie, které vydávají, překoná veškerou energii všech hvězd v galaxii. Říká se jim aktivní galaktická jádra. Některé z galaxií mají ve svém středu jakési silné motory, které vyzařují neuvěřitelné množství světla. Jsou nesmírně daleko, a přesto vidíme jejich světlo naprosto zřetelně, což znamená, že toto jádro musí každou sekundu vydávat obrovské množství energie. Mezi nejvíce aktivní galaktická jádra patří tajuplné objekty zvané kvasary. Kvasary – kvazistelární objekty – jsou nesmírně daleko, a přesto jsou některé z nich velice jasné. Ty nejjasnější jsou bilionkrát jasnější než Slunce. Jsou to velkolepé proudy elektromagnetické energie – výrazné majáky osvětlující miliardy kilometrů nebe – tyto zdroje vysoké energie nám dokazují, jak silně dokáže vesmír zářit. Samotný kvasar může být jasnější než celá galaxie.

Aktivní galaktická jádra jsou skutečně velice zvláštní. Dokazují, že se ve vesmíru odehrávají divoké procesy. A právě teď se schyluje k další obrovské srážce, a to přímo nad naším vlastním domem! Viníkem je trpasličí galaxie ze souhvězdí Velkého psa. Jak už z názvu vyplývá, trpasličí galaxie jsou malé, a proto i těžko objevitelné. Trpasličí galaxie ve Velkém psu míří přímo k Mléčné dráze. Když se malá galaxie příliš přiblíží k velké galaxii, slapové síly způsobí, že se natáhne a pokřiví. Gravitační přitažlivost větší galaxie tedy vlastně vytahuje a natahuje hvězdy malé galaxie. Takže všechny tyto galaxie se pohybují vesmírem a navzájem se ovlivňují. Každou chvíli narazí některá z nich do některé další. Když k tomu dojde, galaxie se protáhne a zdeformuje.

Velký třesk

Galaxie tvoří jednotlivé hvězdy a každá z nich je přitahována všemi ostatními, a tak se pokřivují, vznikají slapové chvosty a jakési obrovské „cáry“ hmoty na všech stranách. A tak se hvězdy z cizí galaxie, kdysi vzdálené miliony a miliardy kilometrů, mohou začít mísit s našimi hvězdami. Ale proč se tyto hvězdy začaly spojovat v galaxie? Proč se vesmírná hmota spojí do těchto velkolepých struktur? Chceme-li najít odpověď, musíme cestovat zpátky časem – miliony a miliardy let nazpátek. Pokud budeme cestovat dostatečně daleko, dostaneme se k momentu, kdy se hmota, prostor a čas stlačí a zkoncentrují do nekonečně malého bodu. Jde o gravitační singularitu o nekonečné hustotě. Časový bod, v němž došlo ke gigantické explozi – Velkému třesku. Před dávnými časy nebyly hmota a energie, ze kterých vznikly cizí galaxie, nijak odděleny. Všechno, z čeho kdy vznikly cizí galaxie, povstalo z gravitační singularity, kterou nazýváme Velký třesk. Pokud si v hlavě promítneme film o vzniku vesmíru pozpátku, dostaneme se nakonec k bodu, jehož hustota bude nekonečná. Když se vrátíte v čase dostatečně daleko, veškerá vesmírná hmota a energie budou v jednom bodě.

Víme, že se vesmír rozpíná, takže musel mít svůj počátek v určitém čase. V okamžiku Velkého třesku se začaly formovat zákony našeho vesmíru a hvězd. Jedním z nejdůležitějších je gravitační zákon. Po Velkém třesku se vesmír samozřejmě začal rozpínat, ale některé jeho části byly hustší než jiné. Ty hustší se začaly gravitačně smršťovat a vytvořily galaxie. Plynné shluky uvnitř těchto gravitačně se smršťujících oblaků vytvořily hvězdy, protože se gravitačně smršťovaly ještě silněji než okolní oblak plynu. Než se skutečně vytvořila první galaxie, trvalo to stovky milionů let. Nevíme, kdy přesně k tomu došlo. Jsme si jisti, že galaxie existovaly přibližně miliardu let po Velkém třesku. Ty nejstarší objekty bych datoval do doby přibližně půl miliardy let po Velkém třesku, ale nezjistili jsme zatím přesně čas, kdy ještě najisto žádné galaxie neexistovaly.

Vnitřní systém galaxie

Abychom se dozvěděli něco o vzdálených galaxiích, musíme nejprve zjistit řadu informací týkajících se naší Mléčné dráhy a jejího místa ve vesmíru. Chceme-li zmapovat uspořádání naší galaxie, narazíme na problém. Můžeme ji sledovat pouze zevnitř. Kromě toho nám výhled blokuje prach a plyn, takže z našeho místa nijak zvlášť daleko nedohlédneme, ať už se díváme kterýmkoli směrem. Domníváme se, že Mléčná dráha je spirální galaxií s příčkou velká asi 100 000 světelných let a s rozměrem jádra přibližně 3000 světelných let. Většina galaxií ve vesmíru je menších. Mléčná dráha a také mnoho cizích galaxií jsou něco jako města, která mají svá hustší centra a méně hustá předměstí. Pro spirální galaxie, jakou je i naše Mléčná dráha, to znamená, že takový výlet do „předměstí“ se podobá jízdě po dálnici. Veškeré hvězdy v naší galaxii obíhají okolo jádra. Nacházíme se přibližně 30 000 světelných let od jádra a jeden oběh kolem jádra nám trvá asi 250 milionů let. Všechny hvězdy mají svou oběžnou dráhu, všechny se pohybují galaxií, takže co vytváří její úžasná spirální ramena? Tato ramena představují určitý typ hustotní vlny. V rameni jsou vzdálenosti mezi hvězdami menší. Hvězdy procházejí oblastí spirálního ramene, vstupují do něj, a posléze vystupují, ale hustotní vlna zůstává na místě a tvoří spirální rameno. Podobá se to momentu, kdy se na dálnici začne tvořit zácpa. Něco se stane, nějaká hvězda se zpomalí, dojde ke gravitační interakci a kvůli ní zpomalí i další hvězdy a najednou tu máte dopravní zácpu. Je to asi zcela přirozený proces.

Taneční partner Mléčné dráhy

Ve vzdálenosti dvou a půl milionu světelných let víří hrozivý protějšek naší galaxie, který k ní vrhá ostražitý pohled. Je to „taneční partner“ naší galaxie – náš největší soused a neporazitelný nepřítel. Nazývá se M31, ale známe jej spíše pod názvem galaxie v Andromedě. Galaxie v Andromedě má podobné rozměry jako Mléčná dráha, čili průměr asi 100 000 světelných let. Je to spirální galaxie, v níž vznikají hvězdy pomaleji, ale jinak je té naší podobná. Je zřejmě také výsledkem splynutí několika menších galaxií. Díky jedné z těchto bývalých galaxií se v galaxii v Andromedě vytvořilo dvojité jádro – což jsou dva obrovské shluky hvězd v jejím středu. Tohoto našeho souseda s bilionem hvězd sledujeme ze Země už o celé věky. V perských textech z 10. století nacházíme zmínku o „malém oblaku“ na obloze. Tenkrát ovšem nikdo nemohl tušit, že se jedná o galaxii, vzdálenou dva a půl milionu světelných let. Je to ten nejvzdálenější objekt, který je ještě možné spatřit pouhým okem.

Gravitace je nejúčinnější síla ve vesmíru – síla, která Mléčnou dráhu a mlhovinu v Andromedě neustále přitahuje blíž a blíž. A jednou, v daleké budoucnosti, se tito dva spirální titáni srazí. Mléčná dráha a galaxie v Andromedě, naše nejbližší sousední galaxie, se k sobě přibližují velice rychle, o několik set kilometrů každou sekundu. Teď jsou od sebe ještě velice daleko, ale za několik miliard let doletí až k sobě a zdá se, že je srážka nevyhnutelná. Žádné hvězdy se zřejmě fyzicky nesrazí. Mezi nimi je ohromné množství prostoru. Ale tato srážka bude mít na Mléčnou dráhu obrovský dopad. Část bude vtažena do černé díry v jejím středu. Některé hvězdy se odtrhnou a odletí do vesmíru. Bude to dramatické. Změní se celá obloha. Neustálý pohyb cizích galaxií a časový rámec, o kterém hovoříme, mohou být těžko pochopitelné. Galaxie v Andromedě a Mléčná dráha jsou u sebe tak blízko, že se mohou navzájem přitahovat gravitační silou. Ale skoro všechny ostatní galaxie se od nás naopak vzdalují.

Jak známe ze zkušeností, všechno vybuchuje směrem z centra ven. Jako bomba. Je ale střed vesmíru prázdný? Jsme na nějakém vnějším obalu složeném z galaxií, který se vzdaluje od původní exploze? Ne. A to je úžasné. V našem vesmíru se prostor sám rozpíná. Toto rozpínání poprvé odhalil astronom Edwin Hubble a položil tím základy moderní astronomie. Takže vesmír se rozpíná v prostoru a v čase – rozpíná se pořád. Žádná galaxie ale není skutečným středem vesmíru. Kdysi dávno se lidé domnívali, že Země je středem všeho – středem vesmíru – a že okolo ní obíhají planety a Slunce, že ji hvězdy oběhnou jednou denně. Pak jsme zjistili, že naše Slunce je jen jednou z mnoha hvězd a že se pohybuje vesmírem. Ale Hubbleovy objevy nám ukázaly, že nejen naše planeta je jen jednou z mnoha planet a Slunce jednou z mnoha hvězd, ale také, že i naše galaxie je pouze jednou z mnoha galaxií. Změnilo to dokonale náš pohled na svět a na naše místo ve vesmíru. Takže co se nalézá v našem galaktickém sousedství?

Galaktičtí sousedé

Seznamte se se svými sousedy, jejichž řady se stále rozšiřují: Naše místní skupina galaxií je malým shlukem necelých 40 galaxií. Nejvýznamnějšími mezi nimi jsou Mléčná dráha a galaxie v Andromedě. Ostatní v naší skupině jsou většinou malé – takzvaně „trpasličí“ galaxie. Každá z těchto galaxií má ještě svůj soubor satelitních galaxií, které se nacházejí na jejich oběžné dráze a všechny tyto galaxie pociťují vliv gravitace hmoty okolo nich. Takže malé galaxie krouží okolo těch velkých a velké galaxie krouží jedna okolo druhé. Je jich okolo třiceti a všechny, dá se říci, krouží okolo společného středu hmoty. Nejznámější trpasličí členové „naší“ galaktické skupiny jsou galaxie známé jako Velký a Malý Magellanův oblak. Podle vědců obíhají tyto oblaky Mléčnou dráhu v důsledku slapového působení naší galaxie. Účinky gravitace jsou samozřejmě oboustranné. Je pravděpodobné, že přitažlivost obou oblaků také deformuje části našeho galaktického disku. Vědci, kteří zkoumali gravitační energii hvězd Malého a Velkého Magellanova oblaku, se domnívají, že se tyto hvězdy skládají z poněkud odlišného „materiálu“ než naše galaxie. Tyto oblaky obsahují více vodíku a hélia, než Mléčná dráha, ale méně kovů. Domnívají se proto, že hvězdy v těchto oblacích jsou mladší. Gravitační tanec mezi Magellanovými oblaky a Mléčnou dráhou už trvá celé miliardy let.

Superhmotná černá díra – střed galaxie

Přímo ve středu Mléčné dráhy však neustále probíhá jiná, mnohem tajuplnější bitva. Pokud se totiž vydáte do středu naší galaxie a proderete se skrze plyn, prach a starší hvězdy, narazíte na něco děsivého: na místo, kde neplatí běžné zákony času ani prostoru. V srdci Mléčné dráhy – a zřejmě i jiných galaxií – číhá obrovská vyhladovělá bestie. Bestie, které se nedá uniknout. V jádru naší galaxie je místo, kterému neunikne nikdo, místo, z něhož není návratu. Superhmotná černá díra. Černá díra je extrémně hmotný a přitom velice malý astrofyzikální objekt. V důsledku toho je jeho gravitační pole natolik silné, že mu neunikne dokonce ani světlo. Černé díry jsou v místech, kde buď na konci svého života explodovala obří hvězda a její jádro se zhroutilo do černé díry, nebo ve středech galaxií, kde jsou superhmotné černé díry.

Jak je černá díra ve středu Mléčné dráhy asi velká? Vezměte naše Slunce – a násobte je čtyřmi miliony! Černé díry někdy spolknou celé hvězdy, čímž dojde k prudkým explozím – k explozím záření gamma. Aby objekt mohl vyzařovat gamma záření, musí mít alespoň miliardy, nebo i biliony stupňů. Jeho teplota je tedy skutečně vysoká. V některých případech byly galaxie vzdáleny i deset miliard světelných let. Výbuchy gamma záření byly ale tak silné, že pokud byste se ve správnou chvíli dívali dalekohledem na správné místo na obloze, viděli byste jejich odlesk. Dalekohledem byste viděli, co se děje na opačném konci vesmíru, deset miliard světelných let daleko. Dovedete si představit, co to musí být za explozi? Takže pokud existuje taková superhmotná černá díra ve středu Mléčné dráhy, mohou podobné číhat i v cizích galaxiích? Z nejnovějších výzkumů vyplývá, že ve středech okolních galaxií se skutečně ukrývají obrovské černé díry, které jsou milionkrát i miliardkrát hmotnější než naše Slunce. Zdá se, že jde o zcela obvyklý galaktický jev. Černé díry polykají hmotu. Domníváme se, že pouze méně než půl procenta našeho vesmíru je tvořeno pozorovatelnou látkou, jako jsou hvězdy, planety, plyn a prach.

Temná hmota a energie

Takže co to ostatní, co vzniklo jako následek Velkého třesku? Co tvoří galaxie? Vědci se nyní přiklánějí k názoru, že se jedná o substanci nazvanou „temná hmota“. Temná hmota je něco fantastického. Víme, že existuje. Víme, že působí gravitačně. Výborným důkazem existence temné hmoty jsou spirální galaxie, které se točí mnohem rychleji, než by se měly otáčet, což musí způsobovat nějaká neviditelná hmota. Profesor Richard Ellis je průkopníkem nové techniky, pomocí níž tvoří trojdimenzionální mapu vesmíru. Včetně temné hmoty. Pohyby hvězd přinesly první náznak, že ve vesmíru je spousta temné hmoty. Temnou hmotu můžeme odhalit i pomocí skutečně pozoruhodného jevu, který předpověděl už Einstein a který se nyní v astronomii hojně využívá. Nazýváme jej gravitační čočka. Temná hmota ohýbá světlo, které jí prochází, podobně jako zakřivené sklo. Takže světelné paprsky ohýbá nějaká hmota. Proto můžeme usuzovat, že se v místě, kde k tomuto ohybu paprsků dochází, nachází množství temné hmoty. Nemusíme ji vidět přímo. Nijak nezáří, nerozptyluje světlo, ale na její přítomnost můžeme usuzovat z účinků, jež má na světelné paprsky, které jí obcházejí. O její existenci tedy víme. Dokonce můžeme vytvořit její mapy, i když ji přímo nevidíme. Gravitační čočky mají i další výhodu: Fungují jako lupa. Pokud se skrze ně díváte, objekty jsou větší a jasnější, než bez nich. Jsou něco jako přirozený kosmický teleskop. Temná hmota hraje zásadní roli při zrodu galaxií. Za jejich růst je však zodpovědná další „temná síla“.

Víme už, že se galaxie od nás rychle vzdalují v důsledku neustálého rozpínání vesmíru. Pokud se tedy vesmír rozpíná, co jej k tomu pohání? Jedinou odpovědí vědců, kterou nám zatím mohou poskytnout, je zmíněná temná energie. Temná energie je ještě podivnější než temná hmota. Díky temné energii se vesmír rozpíná čím dál rychleji a rychleji. Toto rozpínání, které začalo hned při vzniku vesmíru, se během několika posledních miliard let zrychlilo, protože se zvýšilo množství temné energie, která rozpínání způsobuje. Gravitační síla, která drží galaxie při sobě, se přirozeně časem zmenšuje, neboť se prostor mezi nimi zvětšuje. Gravitace by měla rozpínání vesmíru zpomalovat. My ale pozorujeme, že se rozpínání vesmíru zrychluje. To je účinek temné energie. Děje se to už po čtyři nebo pět miliard let. Možná že za miliardu, nebo bilion let se o osudu vesmíru, vlivu jeho černých děr, temné hmoty a temné energie dozvíme víc.

Když se hvězda dostane příliš blízko k černé díře v srdci galaxie, vypukne chaos. Toto zjištění je jedním z mnoha, které nám poskytla kosmická observatoř Galex. Družice Galex nese teleskop vybavený dvěma snímači ultrafialových paprsků. Sleduje tedy vesmír v oboru ultrafialových vlnových délek. Ty jsou velmi vhodné ke sledování mladých hvězd a hvězdných formací v galaxiích do vzdálenosti deseti miliard světelných let. Vidíme je tedy v době, kdy měl vesmír za sebou jen asi čtvrtinu své existence. Pomocí ultrafialového záření také sledujeme zářivá vzplanutí, ke kterým dochází, když hvězdu pozře černá díra. Hvězda se neudrží pohromadě, roztrhne se a její plyn je vtažen do černé díry. Jisté množství plynu je obrovskou rychlostí „vystřeleno“ ven, ale zlomek jeho množství je vtažen do černé díry a během tohoto procesu se zahřeje na velmi vysokou teplotu a začne silně vyzařovat ultrafialové a rentgenové záření. Díky Galexu tedy mohou vědci sledovat dění ve vzdálenosti 10 miliard světelných let. Vesmírné observatoře Galex, Hubble a Spitzer už brzy získají dalšího spoluhráče, který jim bude pomáhat se sledováním cizích galaxií.

Webbův kosmický dalekohled

Webbův kosmický dalekohled má začít fungovat v roce 2018. Bude zkoumat infračervené spektrum. Vědci doufají, že díky Webbovu teleskopu budou schopni dohlédnout skrze prach a hvězdy, které jim překážejí ve výhledu na střed Mléčné dráhy, a získají tak ucelenější obraz nejen naší, ale i dalších galaxií. Webbův teleskop se od Hubbleova liší ve dvou ohledech. Zaprvé je mnohem účinnější. Má větší zrcadlo. Za druhé pracuje v oboru o něco delších infračervených vlnových délek. Vesmírné observatoře mají tu výhodu, že nejsou rušeny atmosférickými turbulencemi, které pozemním pozorovatelům brání získat dokonalé snímky 99 procent oblohy.

Atmosféra Země je turbulentní, pohled na hvězdy zkresluje. Pokud by Země neměla žádnou atmosféru, viděli bychom hvězdy jako perfektní světelné body. Světlo ale prochází atmosférou, kde se zakřivuje, a proto hvězdy vidíme jako rozmazané kotoučky. Dá se to vyřešit dvěma způsoby. Jedním z nich je letět do vesmíru. Druhým je použít na Zemi teleskop, který dokáže účinky turbulence odstranit. Této technologii se říká adaptivní optika. Adaptivní optika opravuje obraz galaxie tak, že současně sleduje obraz blízké jasné hvězdy. Chcete-li použít adaptivní optiku, potřebujete velmi jasnou hvězdu, protože budete provádět měření atmosférické turbulence stokrát, i tisíckrát za sekundu. Adaptivní optika využívá i laserové paprsky, s jejichž pomocí se dá také omezit vliv atmosférické turbulence. Laser můžete namířit kterýmkoli směrem na oblohu a získáte ostrý snímek jakéhokoli objektu s velmi vysokým rozlišením. Získáte snímky ze Země desetkrát nebo dvacetkrát ostřejší, než by byly bez adaptivní optiky. Pomocí tohoto šikovného nástroje se můžeme zase o kousek přiblížit k fantastickým cizím galaxiím. Vesmír je samozřejmě domovem spousty mnohem větších objektů, než je naše malá planeta Země, než je naše Sluneční soustava, než naše galaxie. Když si představíte, že naše Mléčná dráha je jen jednou ze stovek miliard galaxií v pozorovatelném vesmíru, pak skutečně pocítíte, že jste součástí něčeho mnohem většího, než je naše planeta Země. Takové je naše místo ve vesmíru: Drobná modrozelená oáza života plující nekonečným oceánem cizích galaxií.

Vesmír

Cizí galaxie (9/13 – I. řada)