Země pod vodou — Česká televize

Nepříliš optimisticky laděný dokumentární film BBC o tom, co čeká lidstvo v budoucnosti

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

New York ve 24. století. Hladina moře stoupla o 30 metrů. Manhattan je pod vodou. Co by mohlo být příčinou tak hrozivého scénáře? Nebezpečí přichází z Antarktidy. Sedmý světadíl uchovává ohromné množství zmrzlé vody. Ledový příkrov místy dosahuje až tříkilometrové tloušťky. Na rozdíl od plovoucích ledovců Arktidy může tání antarktického ledu výrazně zvednout hladinu světových moří. Tento proces už začal. Vědci z celého světa se snaží zjistit, kolik vody kontinent zadržuje a jaký vliv na souše by mělo, kdyby všechen led roztál.

Teplota roste

Speciálně vybavený letoun vysílá do ledového krunýře radarové paprsky a měřením rychlosti odrazů od horninového podloží určuje jeho mocnost. Ze získaných dat vyplývá, že v Antarktidě je soustředěno 90 procent ledu celého světa. Kdyby se k roztátí antarktického ledu přidal i Grónský ledovec, pak by hladina světových oceánů stoupla asi o 70 metrů. V Londýně by z moře trčely jen vrcholky nejvyšších staveb. Podobně by tomu bylo i v Berlíně a v Paříži.

Stoupání a klesání mořské hladiny není v historii planety nic nového. A stoupnout může znovu, stejně jako se to stalo v minulosti. Před 70 tisíci lety začala poslední doba ledová. Od pólů se rozšířil ledový příkrov rozloha souše se zvětšila a hladina oceánů klesla. Po oteplení ledovce ustoupily a hladina moří se ustálila na současné úrovni. Průměrná světová teplota opět roste. Může za to především spalování fosilních paliv. Při něm se uvolňuje oxid uhličitý, skleníkový plyn, způsobující ohřívání atmosféry. S rostoucí teplotou ovzduší se pak zvyšuje i hladina moře.

Koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře za posledních sto let vzrostla o třetinu a je nyní vyšší než kdykoliv za poslední milion let. Očekává se, že v tomto století se průměrná teplota zvýší o 3, 4 nebo dokonce až o 5 stupňů Celsia. Čím bude tepleji, tím rychleji bude stoupat hladina světových moří. Předpovídat přesněji rychlost stoupání mořské hladiny lze jen obtížně. Země za uplynulých sto let tak dramatické zvýšení obsahu skleníkových plynů v atmosféře nezažila. Klimatické modely profesora Rahmstorfa však předpokládají, že do konce tohoto století hladina oceánu stoupne až o 180 centimetrů.

Hráze v New Orleans

Jedním z měst, které je odhodláno se moři ubránit, je New Orleans při pobřeží americké Louisiany. Během řádění hurikánu Katrina bylo zaplaveno vlnami vysokými více než 5 metrů. Město leží pod úrovní moře. Zastaralé ochranné hráze a kanály nápor vzdutého moře nevydržely. Výsledek byl katastrofální, po hurikánu Katrina bylo zaplaveno téměř 80 procent města. Aby se v budoucnu podobným katastrofám zabránilo, investuje americká vláda do protipovodňové ochrany New Orleansu miliardy dolarů.

V New Orleansu se nyní uplatňuje nový přístup. Řádění živlů budou čelit předsunuté ochranné stavby. Jednoho dne budou možná podobné systémy chránit před zvýšenou hladinou oceánů pobřežní města po celém světě. Každé přitom bude mít specifické problémy. V případě New Orleansu jsou to staré nánosy sedimentů. New Orleans vyrostl na nejúrodnější půdě ve Spojených státech. Naplaveniny, které sem donesla Mississippi, jsou sice výhodné pro pěstování plodin, ale jen velmi obtížně se v nich zakládají stavby. Náklady na nový systém protipovodňové ochrany New Orleansu se odhadují na 15 miliard dolarů. Stále se však vychází z možných bouřlivých vzdutí hladiny na současné úrovni. Pokud by stou pla o další 2 metry, musely by se za cenu obrovských investic zvýšit i stávající hráze. Ne každá země si však může dovolit utratit takové peníze.

Zranitelný asijský kontinent

V Bangladéši žije 160 milionů obyvatel, mnozí z nich v místech, která jen o málo převyšují úroveň mořské hladiny. Její vzestup o jeden metr by měl na zdejší populaci katastrofální dopad. Ukazuje se, že vůči stoupání oceánů je nezranitelnější asijský kontinent. Říční delty, ve kterých se pěstuje rýže, leží téměř na úrovni mořské hladiny. Kdyby se moře zvedlo o necelý metr, zaplavilo by to polovinu rýžových polí v Bangladéši. V této zemi žilo donedávna asi 120 milionů lidí. Ale zdejší populace neobyčejně rychle roste. Zaplavení rozsáhlých oblastí slanou vodou by zničilo 50 procent úrody. Je to velice prostá matematika. Když se počet obyvatel zvýší o třetinu, a plocha půdy o třetinu sníží, nekouká z toho nic než katastrofa.

Velká část Bangladéše leží v bahnité říční deltě, kterou nelze přehradit. Výraznější vzestup mořské hladiny by měl nedozírné následky. Bez domova by se ocitly možná desítky milionů lidí. Sousední Indie se už na budoucí exodus připravuje a na hranici mezi oběma státy vybudovala ochrannou zeď. Bangladéš patří mezi nejhustěji osídlené státy na světě. V Asii však nalezneme dalších 18 velkých říčních delt, kde se pěstují životně důležité potraviny. Všechny by byly vzestupem mořské hladiny do značné míry zasaženy. Do konce století začne přímořská města ohrožovat nezadržitelný živel. Všude se budou stavět hráze a další protipovodňové konstrukce.

Stoupání hladiny moří se však nezastaví. V následujícím století pravděpodobně nabere ještě vyšší obrátky. Odhadované odtávání ledovců v Grónsku a Antarktidě neponechá městům čas na budování účinné obrany. Určitou představu o rychlosti zdvihu mořské hladiny si můžeme vytvořit na základě poznatků o poslední době ledové. Zvyšování světových teplot způsobilo tání ledového příkrovu planety. Hladina moře stoupala stále rychleji. Nakonec se zdvihla o více než 100 metrů. Otázkou je, jak rychle k tomu došlo. Odpověď by nám umožnila odhadnout, jakou rychlostí může moře stoupat v příštím století a kolik času nám ještě zbývá.

Profesor Rick Mortlock patří v tomto oboru mezi světovou špičku. Spolu se svými kolegy sbírá zkamenělé korály z mořského dna. V laboratoři se pak porovnává stáří vzorků s hloubkou, ve které byly nalezeny. Z výsledků vyplývá vcelku jednoznačně, že hladina stoupala 4 metry za jedno století. Pokud by se měla tato situace někdy v budoucnu opakovat, byly by naše vyhlídky více než chmurné. Když nesnížíme emise skleníkových plynů, poroste hladina moří stále rychleji. Nebude to o 1,5 nebo o 2 metry jako v minulém století, bude to mnohem víc. A odhaduje se, že do roku 2200 by to mohlo být skoro o 6 metrů. Už v roce 2100 by potom byla většina pobřežních měst odsouzena k záhubě. Kdyby hladina oceánů stoupala předpokládaným tempem, nejvíce ohrožená místa by zřejmě ani nestihla přijmout protiopatření.

Přehrada Golden Gate

Zvýšení o 4,5 metru za 100 let by znamenalo zánik i New Orleansu a potom i Miami. Tato dvě města na tom budou nejhůře. S největší pravděpodobností se zcela vylidní. Jižní Floridu zřejmě moře úplně pohltí. Zápas o přežití však čeká i řadu dalších oblastí v dosahu moře. Mezi nimi i okolí Sanfranciského zálivu. Kdyby moře za 100 let stouplo o předpokládaných 4,5 metru, v okolí zálivu by o domov přišly statisíce lidí. Pro záchranu San Franciska by bylo nutné začít se stavbou mohutných hrází. Mělo by to však i svou kladnou stránku. Vznikla by tak spousta pracovních míst. Protipovodňová opatření do roku 2100 zaměstnají ohromné množství lidí po celém světě. Bude to další článek evoluce.

Sanfranciský záliv by musely obklopovat hráze po celé délce pobřeží. Delta řek Sacramento a San Joaquin by však zůstala nechráněná. Zčásti leží pod úrovní moře. Tamní zemědělská půda patří ve Spojených státech k nejúrodnějším. Dostatek potravin má klíčový význam. Je až neuvěřitelné, jak velká část zemědělské produkce pochází z oblastí ležících na úrovni mořské hladiny. Nemusejí se nacházet bezprostředně u pobřeží, ale i ve vnitrozemí v dosahu moře. I když moře stoupne jen o několik desítek centimetrů, všechna pole v jeho blízkosti budou znehodnocena zasolenou podzemní vodou. Kdyby moře deltu zaplavilo, zásobování Kalifornie potravinami by bylo vážně ohroženo. Tato oblast zároveň patří mezi největší zdroje pitné vody na Západním pobřeží Spojených států. Vodu z tohoto ústí pije 26 milionů lidí.

Ale možná existuje způsob, jak Sanfranciský záliv ochránit. Řešení je velmi snadné, i když radikální. Vysokou hrází přehradit celou úžinu pod mostem Golden Gate. Moře je v těchto místech hluboké zhruba 40 metrů. Stavba přehrady by proměnila záliv ve sladkovodní lagunu. V době rychlého zvyšování hladiny oceánů by se to však dalo považovat za menší ze dvou zel. Stavitelé by používali špičkovou techniku. Obří sací bagry by mohly odsávat písek z mořského dna v okolí a ukládat ho jako základ hráze. Zakřivení přehradní zdi by zajišťovalo maximální stabilitu během zemětřesení a snadno by vzdorovalo vlnám valícím se z oceánu. Uvnitř by byly instalovány výkonné pumpy. Jejich úkolem by bylo přečerpávat říční vodu ze zálivu do moře. Přehrada Golden Gate by i s plavebními komorami stála 2,5 miliardy dolarů. V budoucnu by se dala podle potřeby ještě zvýšit. San Francisco a okolí zálivu by byly zachráněny.

Největší přehrada na světě

Inspiraci z amerického zápasu s mořským živlem mohou čerpat také ve Středomoří. Na březích Středozemního moře leží země s tisíciletou historií. Jaké důsledky by tady mělo zvýšení hladiny o 4,5 metru? Španělsko je proslulé svými přímořskými letovisky. Podíl turistického ruchu na ekonomice přesahuje 11 procent. Kdyby byly pláže zaplaveny a turisté se vydali jinam, způsobilo by to zdejším podnikatelům nedozírné škody. Na španělskou ekonomiku by to mělo katastrofální vliv. Podle modelových výpočtů by se v příštím století pod vodou ocitlo celé centrum Barcelony. Podobný osud by potkal i mnoho dalších měst na středomořském pobřeží. Určitou naději by mohl skýtat Gibraltarský průliv.

Mořská úžina oddělující Iberský poloostrov od Afriky je široká od 15 do 45 kilometrů. Stoupající hladinu Atlantiku by bylo možné zadržet mohutnou přehradou. Plán postavit mezi Gibraltarskou skálou a Marokem vysokou hráz se zrodil už po druhé světové válce. Dnes se to jeví jako jeden ze způsobů, jak v budoucnu Středomoří ochránit. Ale tento návrh má zásadní slabinu. Hladina Středozemního moře v důsledku odpařování každoročně klesá o 60 centimetrů. Úbytek se vyrovnává vodami z Atlantiku. V případě přehrazení Gibraltarské úžiny by se přerušilo přirozené proudění z Atlantského oceánu. Pak by se cyklus nahrazování odpařené vody úplně zastavil a hladina moře by trvale klesala. Po určité době by se Středozemní moře proměnilo v nehybné slané jezero. A nakonec by vyschlo úplně.

Petr Jansen je předním nizozemským odborníkem na protipovodňovou ochranu. Jansenovo první řešení bylo použít stejný postup jako v úžině Golden Gate. Přehrada by byla dlouhá 35 kilometrů a tyčila by se do výšky 380 metrů. Jansen dále navrhl zachovat přirozenou cirkulaci vody v úžině. Z Atlantiku by se do Středozemního moře vpouštěla povrchová voda. Naopak slanější hlubinné vody by se přečerpávaly zpátky do oceánu. Náklady na vybudování největší přehrady na světě se včetně vybavení odhadují na 275 miliard dolarů. Celková cena je v porovnání s nedozírnými účinky na pobřežní města v oblasti Středozemního moře přijatelná. Mohlo by to být řešení. Gibraltarská přehrada by se stala největší stavbou svět a, svým objemem by odpovídala tisícovce Velkých pyramid.

Zkušení Nizozemci

Jedním ze států, které jsou odhodlány bojovat o přežití je Nizozemsko. Jeho situace je vážná. Velká část jejich území už teď leží pod úrovní moře. Systém hrází, který je obklopuje, svědčí o tom, že jsou si tohoto nebezpečí vědomi a jsou odhodláni mu čelit. Nizozemci se poučili v roce 1953, kdy jejich obranný val poničil bouřlivý příliv. Značná část země byla zaplavena a téměř 2000 lidí přitom zahynuly. Od té doby proměnili své pobřeží v pevnost. Nizozemci mají v tomto oboru asi nejvíce zkušeností. Zdaleka přitom nejde o „obyčejné“ hráze v klasickém slova smyslu. Ty dnešní jsou mnohem důmyslnější. Nový druh hrází zabraňuje prosakování podzemní slané vody. Jejich konstrukce umožňuje zvýšení, takže by je neměl ohrozit ani vzestup hladiny očekávaný v příštím století. Na takto rozsáhlou výstavbu však mnohde nezbývá dostatek času. Je pravděpodobné, že se do 23. století tempo tání ledového příkrovu zvýší a hladiny oceánů porostou ještě rychleji.

Na vině je z velké části hlad světové populace po levné energii. Největší problém bude v rostoucí populaci. Všichni lidé chtějí dobře bydlet, jíst a také někam cestovat. I kdyby každý ze sedmi miliard lidí snížil emise skleníkových plynů o třetinu, tak jakmile se populace o třetinu zvýší, budeme zase tam, kde jsme byli. Podle některých odhadů se může objem oxidu uhličitého v příštích stoletích zvýšit až čtyřikrát. To by odpovídalo hodnotám v době před 50 miliony let. Tehdy nebyl na planetě žádný led a hladina moře byla o 70 metrů výše než dnes. V nejhorším případě, pokud budeme tak pošetilí a spálíme veškerá fosilní paliva, se koncentrace oxidu uhličitého zvýší na více než 1000 promile, tedy tisíc částic v milionu. Potom roztaje všechen led na světě a hladina moře stoupne o 75 metrů. Vliv lidské činnosti je tak silný, že tento vývoj můžeme očekávat v řádu stovek let. Pochmurný scénář vychází z předpokladu, že se hodnoty CO2 ztrojnásobí, globální teplota prudce stoupne a s ní i rychlost tání ledu v Antarktidě.

Dnešní města se staví jako sídla s dlouhou perspektivou. Ale v budoucnu bychom je měli projektovat spíše jako dlouhodobá tábořiště, která budeme muset v určitém okamžiku opustit. Berlín by se mohl během několika století stát pobřežním městem. A po dalších 100 letech by se i on mohl ocitnout pod vodou. Stoupající hladina oceánu by Seinou pronikla až do Paříže. S nadmořskou výškou pouhých 35 metrů by byla francouzská metropole po roztátí všeho ledu na Zemi také zatopena. Bohaté státy by se snažily bránit hranice před přívalem milionů lidí prchajících ze zasažených oblastí. Je obtížné si představit, že by se to obešlo bez krvavých válek. Náš svět by se zásadním způsobem proměnil.

Existuje však cesta, jak se i tak extrémní situaci přizpůsobit. Stavět na vodě. V Nizozemsku už s tím začali. Architekt Koen Olthuis je přesvědčen, že tudy vede cesta do budoucnosti. Při budování plovoucích měst by bylo možné využít nové lehké stavební materiály. Taková sídla nemusíte chránit před přírodou. Naopak s ní dokonale splynou a bude jedno, jak vysoko hladina moře bude. Kromě bydlení bude na vodě prostor i pro volný čas a zemědělství. Zatím se jedná pouze o smělou vizi. Jednoho dne to však může být řešení pro stovky pobřežních měst, kterým bude hrozit zánik.

Určitou naději spatřuje v tom, že svět bude muset spolupracovat. Nebude možné, aby si vlády jednotlivých zemí hrály každá na vlastním písečku. Protože oceán žádné hranice nezná. Měří všem úplně stejně. Ať už padne volba na mohutné hráze nebo na plovoucí města, jedno je jisté. Otázkou není, zda hladina oceánů stoupne, ale jak rychle a o kolik. Hodně to záleží na tom, kolik budeme do ovzduší vypouštět oxidu uhličitého. Zemi hrozí potopa. Lidé musí vyvinout velké úsilí, aby boj o budoucnost zvládli.