Divoká minulost Evropy

Od doby kamenné nás dělí čtyři sta generací. Vyspěli jsme v novém tisíciletí? Nejen přírodopisný cyklus BBC

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

Dvacáté první století znamená pro Evropu 730 milionů lidí. Neúprosná síla změn. Lidé hledají nový způsob soužití s přírodou. Proces změn, který vedl k podobě dnešní Evropy, se neustále zrychloval. Na cestě od doby kamenné k průmyslovému zemědělství se v Evropě vystřídalo na čtyři sta generací. Od vzniku nejhustší silniční sítě na světě se však na jejím území vystřídalo jen sto generací. A pouhých deset generací stihlo vymýtit víc lesů, než všechny předchozí generace dohromady. Ale to není nic proti změnám, které nás čekají v jednadvacátém století. Máme úkol: trvale udržitelný rozvoj soužití s přírodou. Protože v tom všem spočívá jedinečnost našeho kontinentu.

Města jako zvířecí ráje

Neobyčejně leptavý špaččí trus rozežírá stavby, nátěry, kov i kámen, a navíc je kluzký jako mýdlo. Takový Řím každou zimu zatemní hejna 3 milionů ptáků. Město totiž vyzařuje totiž mnohem víc tepla než okolní venkov. Jednak se tu spálí hodně paliva a městské budovy navíc přes den pohltí spoustu slunečního tepla, které se nemůže díky smogu vyzářit zpět do prostoru. Impérium však vrací úder. Obranu města zde berou do svých rukou dobrovolníci vyzbrojení světlomety a megafony vysílajícími špaččím hejnům, kteří město bombardují tunami páchnoucího trusu, děsivé vzkazy. Špačci ale nejsou jedinými ptáky, kteří se obratně přizpůsobili městskému prostředí. Na centrum Vídně zase shlížejí věže Svatoštěpánského chrámu, jedné z nejkrásnějších evropských katedrál, poštolky a holubi. Poštolky i holubi obývají v přírodě nedostupné skalní stěny a podobné stavby je neodolatelně přitahují, gotická architektura jim připomíná vápencové štíty nedalekých Alp. Věže poskytují útočiště i netopýrům. Tyhle zvonice však navštěvují i noční lovci jako kuny skalní, hledající holubí vejce.

Evropa vyprodukuje každoročně více než 2 miliardy tun domovního odpadu, který láká spoustu živočichů živících se odpadem a mršinami. Skládky odpadků však zvířatům neskýtají jen potravu. Liškám obecným nabízejí i spoustu vhodných doupat. Tito velmi přizpůsobiví mrchožrouti se nyní usazují ve městech po celé Evropě, například jen v samotném Londýně žije podle některých odhadů kolem 10 tisíce lišek.

Lesy v okolí Budapešti, Berlína a Vídně jsou plné divočáků. Jejich stavy ve střední, východní a jižní Evropě se díky zvýšené ochraně prudce zvýšily. Mnohá z těchto za běžných okolností plachých lesních zvířat ztratila svůj přirozený strach z člověka, a pořádají nájezdy na vesnice, městská předměstí a zemědělské farmy. Zemědělská výroba už několik tisíciletí neustále roste, a některá divoká zvířata brzy zjistila, že se mohou na práci zemědělců beztrestně přiživit.

Přírodní divočina

Arktická divočina, táhnoucí se od Skandinávie až k severnímu pólu, patří k nejnehostinnějším oblastem, kde dokážou celoročně žít jen ti nejodolnější jedinci. S příchodem léta však zdejší obloha prosvětlená paprsky půlnočního slunce ožívá spoustou návštěvníků. Do těchto nejvzdálenějších zeměpisných šířek se běžný člověk jen tak nepodívá. To samé ale platí třeba i pro Alpy, divoké hory tyčící se v samém srdci kontinentu a tvořící nejvyšší a nejrozlehlejší evropské horské pásmo.

Ovšem za nejbujněji zalesněnou krajinou Evropy se musíme vydat do oblasti ležící mezi Karpatami a Balkánem, kde lidé stále využívají tradiční zemědělské techniky, kdy respektují přírodu. Zemědělci a pastevci se v tomto odlehlém koutě Evropy naučili žít po boku velkých dravců, kterých se lidé v západní Evropě báli a pronásledovali je. Místní lesy jsou důležitou zásobárnou zvířat, která ze zbytku Evropy téměř úplně zmizela.

Tyhle bujné východoevropské lesy byly půl století odříznuté od zbytku kontinentu. Evropu rozdělila na dvě části linie dlouhá 3 tisíce km, začínající na pobřeží Baltu a končící na břehu Černého moře. Železná opona byla smrtící, nelidskou a nepřirozenou hranicí. Byla zajištěna minami, nástražnými výbušnými systémy, elektrickými dráty, strážními věžemi, cvičenými psy a tisíci příslušníků pohraničního vojska a policie, kteří měli rozkaz zabíjet. Dnes už po železné oponě nezbyly téměř žádné stopy. Co však zůstalo, je jedinečný zelený koridor táhnoucí se napříč kontinentem, v němž si příroda přivlastňuje opuštěné budovy a bývalé vojenské základny a vytváří tak zcela nový druh divočiny. Například v Německu se po více než století objevili vlci, kteří si sem našli cestu z východu.

V odlehlé divočině bývalé Jugoslávie žije od nepaměti zdravá populace medvěda hnědého. Několik jedinců si už dokonce našlo cestu zpět na západ do Alp, jenže i navzdory stavbě nových zelených koridorů čeká na tyto medvědy, podobně jako na ostatní zvířata, spousta téměř nepřekonatelných překážek. Zhruba polovina každoročního úhynu zvěře na kontinentu připadá na silniční nehody. Na svůj návrat se pomalu připravuje i rys ostrovid, největší evropská kočkovitá šelma. V západní Evropě byl rys v minulém století na pokraji vyhynutí, dnes jeho populace vzkvétá v rozlehlých zalesněných oblastech Polska a Slovenska.

Moře plastu

Mírné klima a bohatá geologická minulost vytvořily z Evropy jeden z nejúrodnějších kontinentů. Evropské zemědělství je obrovsky výnosným obchodem počínaje rýžovými poli v Itálii a konče květinovými záhony v Holandsku, na nichž se každoročně vypěstují 3 miliardy tulipánů.

V Almerii v jihovýchodním Španělsku se nachází moře plastu, které je vidět i z Měsíce. Pod jeho povrchem panují optimální pěstební podmínky. Počítače regulují přesné množství vody i živin, teplotu a vlhkost vzduchu i množství oxidu uhličitého. Každý den odtud odjíždí 400 nákladních automobilů plně naložených paprikami, okurkami a rajčaty. Řízené klima udělalo z jedné nejchudších oblastí Španělska jednu z nebohatších v Evropě.

Jak vypadá původní říční krajina

Většina Západoevropanů netuší, jak vypadá původní říční krajina. Ve svém přírodním stavu se totiž nacházejí pouhá 2 % všech říčních cest na kontinentu. Dolní tok Dunaje je jediným místem na kontinentu, kde nejsou každoroční záplavy považovány za pohromu, ale naopak za požehnání. V místních lužních lesích doslova bují vodní život: žije tu zhruba 80 druhů říčních ryb a měkkýšů, kteří jsou vyhledávaným zdrojem potravy pro nejpočetnější ptačí společenství na kontinentu – pro téměř 300 různých druhů ptáků. Nejrozlehlejší rákosové porosty na světě slouží jako důležitá hnízdiště pelikánů dalmatských a pelikánů bílých.

Říční koryta Dunaje a Rýna byla násilně vyrovnána, prohloubena a zúžena, obestavěna náspy a přehrazena, a dopravci je vzhledem k přetíženým silničním tahům využívají jako alternativní dálnice. Rýn je díky 200 tisícům plavidel, která každoročně přeplují hranici mezi Německem a Nizozemím, nejrušnější vodní cestou na světě. Největší německá řeka byla v polovině 20. století znečištěna průmyslovým odpadem a kanalizačními splašky. Až do 20. let přitom byl tok Rýna od Severního moře k Alpám rájem komerčního rybolovu, kde nejcennějším úlovkem býval losos. Dnes už se lidé nesnaží řeku přizpůsobovat potřebám velkých lodí, ty postupně nahrazují menší plavidla. Díky přísným zákonům proti znečišťování jsou jezera a řeky po celé západní Evropě podstatně čistší, než před 50 lety.

Vetřelci útočí

Největší evropské přístavy jsou branou mezikontinentální přepravy a obchodu. I navzdory přísným opatřením je při objemu zboží v podstatě nemožné zabránit průniku mimoevropských škůdců na území kontinentu. Každoročně se na evropské pobřeží dostane 150 cizokrajných druhů živočichů. Většina z nich nepřežije, některým se daří krátce přežívat, ale z některých se vyklubou nebezpeční vetřelci.

Krabi říční se dostali do Evropy před několika desetiletími z Asie. Ironií osudu to byla zvyšující se čistota evropských řek, která jim umožnila průnik do vnitrozemí, kde za sebou zanechávají spoušť. Nebezpečí představuje i tesařík druhu Anoplofora, který může ukrývat v kterémkoli dřevěném výrobku z východní Asie, Jeho larvy nepohrdnou žádným dřevem, a pokud se tento drobný brouček dostane do volné přírody, může v lesích napáchat pohromu.

A za vetřelce můžeme označit i některé rostliny. Křídlatka japonská byla přivezena kdysi dávno z Asie k ozdobě evropských zahrad, ale pak se dostala do volné přírody. Její jedovaté kořeny prorůstají půdou až do třímetrové hloubky a její mohutné výhonky přerůstají veškerou domácí konkurenci. Pokud by snad importovaní brouci zničili všechny stromy, minimálně venkov zůstane stále zelený díky invazivním rostlinám.

Divoká budoucnost Evropy?

Globální oteplování může mít pro Evropu dramatické důsledky. Svůj osud do vlastních rukou už v minulých letech musela vzít některá horská střediska. Desetitisíce sněžných děl chrlí na svahy technický sníh, bez něhož by se místní turistický průmysl dávno zhroutil.

Voda z tajících ledovců způsobí zvýšení hladin moří a ohřívající se oceány začnou zaplavovat pobřežní oblasti. Protipovodňové zábrany na Temži měly Londýn ochránit i před výjimečnými přílivovými vlnami. Už dnes je ale jasné, že jsou příliš nízké. Hladina moře může během jednoho století stoupnout o jeden metr, a pokud se nepodaří zastavit globální oteplování, může se anglické hlavní město ocitnout pod hladinou moře. Londýn může i v příštím tisíciletí klidně vypadat jako dnes, ale jen za podmínky, že nepřijde velká přílivová vlna.

Bude-li se však opakovat vzorec z uplynulých dvou milionů let, kdy se teplá období střídala s těmi chladnými, může Golfský proud zase změnit svůj směr. Londýn i Berlín stojí v místech, kde se za poslední doby ledové nacházel okraj pevninského ledovcového štítu. Příští dobu ledovou by lidé mohli trávit pod skleněnou střechou. Území ležící severně od Berlína se na vrcholu poslední doby ledové proměnilo v bílou větrnou pustinu. To ale koneckonců nebylo nic nového. K tomu opakovaně docházelo i předtím. Ale stejně tak je možné, že se Paříž stane součástí tropického deštného lesa, nebo ji pohltí pouštní písek.