Divoká minulost Evropy

Žijeme na dokonalém kontinentu, každé období zde zanechalo svůj nezaměnitelný otisk. Nejen přírodopisný cyklus BBC

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Soudobá Evropa má za sebou dlouhou a složitou historii. Lidé tu po celá tisíciletí přemisťovali svá sídla, vstupovali na dosud neprobádaná území, a nesčetné revoluce a vynálezy měnily prastarou tvář přírody podle lidských potřeb. Lidem se sice podařilo během relativně krátké doby změnit tvář Evropy téměř k nepoznání, ale k událostem, které formovaly podobu současného kontinentu, došlo už zhruba před pěti sty miliony lety. Ještě před osmi tisíci roky by frankfurtské mrakodrapy shlížely na nekonečné pralesy pokrývající území Evropy od Lisabonu až po dnešní Petrohrad.

Evropa před 500 miliony let

V severské přírodě Skandinávie, patřící v Evropě k těm nejdivočejším, vládnou přírodní živly. V létě se Skandinávie koupe v paprscích půlnočního slunce, zatímco v zimě ji ozařují strašidelné pablesky polární záře. A právě tohle bludiště pobřežních fjordů a ostrovů skrývá tajemství nejstarší historie Evropy. Vlny rozbouřeného Atlantiku tu buší do skal patřících k nejstarším na světě – útesy jsou tu staré téměř 3 miliardy let. Místní žulová skaliska se vytvářela v době, kdy Evropa jako kontinent dosud neexistovala. Norské fjordy a hory jsou součástí prastarého horského pásma Kaledonid, táhnoucího se od Islandu a Skotska přes Norsko na sever. Tyhle hory v podstatě vymezují západní okraj kontinentu. Na východě se rozkládá další podobné pásmové pohoří, Ural, které odděluje Evropu od Asie. Obě tato horská pásma se utvářela v nejranějším období Evropy a byla součástí procesů, které započaly před 500 miliony lety.

Evropa byla tehdy ještě rozervaná na kusy. Dnešní Skandinávie se nacházela v jižních oceánech, zatímco Anglie a Nizozemí ležely poblíž jižního polárního kruhu. Většina Evropy se však nacházela nedaleko Jižního pólu. Všechny tyhle izolované části zemské kůry byly ale v neustálém pohybu. Kontinentální desky se sice pohybovaly rychlostí jen několika centimetrů za rok, ale během milionů let se všechny tyhle centimetry nastřádaly. Evropa se skládala postupně, kousek po kousku, jako nějaká gigantická skládačka. Při srážkách zemských desek se vytvářely ohromné deformační zóny, v nichž se hornina ohýbala a lámala jako mezi čelistmi gigantického svěráku. Masy horniny byly současně vytlačovány podél zlomů nahoru, kde vytvářely ohromné horské řetězy. Vznik těchto prehistorických hor byl v podstatě prvním aktem sjednocující se Evropy. Evropský kontinent se od té doby přesunul přes polovinu zeměkoule a před nějakými 300 miliony lety ji protínal rovník. Předhůří nejstarších evropských horských pásem se v teplém a vlhkém tropickém podnebí stalo kolébkou prvních světových lesů.

Třicetimetrové plavuně a vážky o velikosti sokolů

Obyvatelé Paříže by se v té době dusili ve vlhkém klimatu bujného tropického deštného lesa, který pokrýval celý kontinent od západu až na východ. Zkameněliny nám dávají tušit, že zde rostly plavuně dosahující výšky až 30 metrů. Vzácností tehdy nebyly dravé vážky, z nichž některé dosahovaly vskutku obřích rozměrů – například meganeura dorůstala velikosti sokola a rozpětí jejích křídel přesahovalo 60 cm. Lesní podrost byl zase rájem obrovského lezoucího hmyzu: pohybovalo se tu víc než 800 druhů švábů, kteří se stávali kořistí dalších obrů, jako např. těchto sedmdesáticentimetrových štírů s velkým jedovým ostnem. Nalezeny byly i zkamenělé stopy dvoumetrové stonožky

Těmito mokřadními pralesy se potulovali i první zástupci obojživelných obratlovců. Období karbonu mělo pro historii Evropy zásadní význam, protože jeho odkaz se o 300 milionů let později stal klíčovou součástí průmyslové revoluce. Karbon byl také obdobím silné tektonické aktivity. V té době docházelo k opakovaným poklesům zemského povrchu a tyhle rozlehlé pobřežní pralesy občas zalévalo moře. Stromy vyvrácené zuřivými monzunovými bouřemi byly postupně pohřbívány pod vrstvami písku a bahna a tlak usazenin, hromadících se po miliony let nad nimi, je postupně stlačoval do podoby tohoto důležitého nerostu – uhlí. Z mocnosti všech slojí v uhelných revírech od Británie přes severní Francii a Německo, Polsko a Ukrajinu si tak můžeme udělat alespoň přibližnou představu o nesmírné rozloze karbonských pralesů.

Pangea – všechny současné kontinenty v jednom

Evropou, driftující nezadržitelně na sever, otřásaly další série hromadných tektonických srážek, jejichž výsledkem byl superkontinent Pangea. Evropu před přibližně 230 miliony lety obklopila obrovská masa pevniny. Oceán byl náhle daleko a množství dešťových srážek se výrazně snížilo. Bujné tropické deštné lesy pomalu mizely a Evropu pokryl písečný příkrov. Velkou část podloží dnešní východní Evropy tvoří zkamenělé zbytky těchto pouštních dun. Uprostřed ruské zimy si lze jen stěží představit, že tu kdysi panovalo horko a sucho a že se tu potulovala ta neroztodivnější stvoření.

Tou dobou se zde objevil nový živočišný druh: dinosauři. Části Pangey opakovaně zalévalo mělké moře, jeho voda se však postupně odpařovala a zanechávala po sobě vrstvy soli. Tyhle masivní solné uloženiny ukryté hluboko pod zemí v Nizozemí, Polsku, severní Anglii a v rakouských Alpách, se těží už celá tisíciletí.

Rozpadající se superkontinent

Po deseti milionech let vysoušení nemilosrdnými paprsky pouštního slunce se evropské podnebí znovu změnilo. Běžně v moři žili i plazi – ryboještěři, neboli ichtyosauři, kteří se živili rybami, dýchali vzduch a rodili živá mláďata. Ichtyosauři byli vlastně jakýmisi jurskými delfíny. Místa, která kdysi pokrývaly husté pralesy a následně pouštní písek, se nyní stala tropickým rájem s teplými moři a korálovými útesy. Co však spustilo takovéto dramatické změny? Odpověď je jako vždy ukryta v neustálém pohybu kontinentů. Ty do sebe totiž nejenom narážely, ale také se rozpadaly, a přesně to se stalo i Pangee. Vzniklé trhliny okamžitě zaplnila voda, která začala modelovat nová pobřeží a vytvářet nové oceány. Vysvobozená Evropa se stále nacházela v subtropech a okolní mělká moře byla teplá a čistá, přímo stvořená pro korály. Zkamenělé útesy dokazují, že prehistorické moře zaplavilo i řadu míst dnešní Evropy, a zůstalo tam 70 milionů let.

Za některé z nejúžasnějších a nejproslulejších evropských uměleckých i přírodních monumentů vděčíme právě jurským mořím. Například pohádkové věže Oxfordu jsou téměř výhradně z vápence. Místní kameníci při jejich výzdobě často pouštěli uzdu své fantazii, a výsledkem byly sochy bohů či chrliče, znázorňující fantastické nestvůry. Při těžbě vápence však byly objeveny i zbytky opravdových oblud – obrovských dinosaurů. Jejich fosílie se nacházejí po celé Evropě.

V době, kdy prehistorické nebe nad Evropou ovládali plazi, došlo na jejím západním pobřeží k dramatické změně. Rozpad Pangey stále pokračoval, a od Evropy se odtrhla část, tvořící nyní Severní Ameriku. Vzniklý volný prostor okamžitě zaplnily vody jednoho z nejrozlehlejších světových oceánů – Atlantiku. V době jeho vzniku se však na evropském nebi nepohybovali jen pterosauři. Nejvýznamnější důkaz tohoto tvrzení byl nalezen v bavorském Solnhofenu, vesničce známé díky těžbě vápence. V deskách se občas objeví neobyčejné dokonalé „snímky“ staré 150 milionů let. Solnhofenu získal světovou proslulost dokonale zachovaný otisk tvora, který dostal jméno Archeopteryx. Měl sice hlavu a pánev plaza, ale jeho dlouhé přední končetiny už patří jinému živočišnému druhu – zčásti se jedná o plaza a zčásti o ptáka. Archeopteryx představuje jeden z rozhodujících okamžiků evoluce. Byl totiž prapředkem zhruba 9000 známých druhů ptáků.

K další významné evropské události došlo před 100 miliony roky. Důkazy o ní skrývají slavné křídové útesy jihoanglického Doveru. Křída vznikla z lastur a koster prehistorického planktonu. Mrtvá tělíčka mikroskopických mořských tvorů klesala zvolna ke dnu a postupně vytvářela vrstvy, ze kterých vznikly tyhle útesy. Musíme si ale uvědomit, že tehdejší oceán byl zhruba o 300 metrů hlubší. Za katastrofickými záplavami, které způsobily zatopení velké části Evropy, stál vzestup mořského dna a především teplé klima, které způsobilo tání polárních ledovců. Vyhynutí dinosaurů však nezapříčinily stoupající hladiny oceánů, ale událost, k níž došlo o 30 milionů let později na druhém konci světa. Do míst dnešního Mexického zálivu se tehdy zřítil obrovský meteorit. Ničivá síla jeho dopadu se rovnala pěti miliardám hirošimských pum, a Atlantikem se přehnala obří tsunami.

Příchod savců

Vyhynutí dinosaurů ale poskytlo příležitost jiným formám života. Důkazy o tom byly nalezeny na baltském pobřeží: jantar. V téhle zkamenělé pryskyřici prehistorických borovic se občas nachází dokonale zachovaný prehistorický hmyz, který nám pomáhá sestavit obraz tehdejšího světa. V jantaru se občas najde i důkaz znamenající významný pokrok v evoluční biologii – chlup. Ten je důkazem nástupu nové evropské živočišné dynastie – savců. Tehdejší subtropické lesy obývalo značně různorodé společenství živočichů, od masožravců a tapírů, připomínajících klokany, až k mravenečníkům a dokonce miniaturním koním. Vývoj savců se před 15 miliony lety úžasně zrychlil. Na jediném místě v německém Messelu byly vykopány desítky druhů zkamenělých savců.

V době, kdy se vlády ujímala nová evropská zvířena, čekal kontinent další rozhodující krok na cestě k jeho dokončení. Tyto dosud viditelné jsou pozůstatky erupcí prehistorických vulkánů, pokrývající oblast o rozloze tisíců čtverečních kilometrů, jsou důkazem porodních bolestí mladého oceánu.

Severní Amerika se odtrhuje od Evropy

Severní Amerika a Grónsko se definitivně odtrhly od Evropy před 60 miliony lety a v okamžiku odtržení kontinentálních desek se zrodil i severní Atlantik. Tenhle vývoj však ještě není ani zdaleka ukončen. Oceán široký 5 tisíc kilometrů se i nadále rozšiřuje rychlostí růstu lidských nehtů. Tenhle proces probíhá po celé délce Středoatlantického hřbetu a je občas doprovázen erupcemi obrovských podmořských vulkánů. Z bezedných hlubin Země vyrůstají ohromné sopky, jejichž vrcholy se mohou stát ostrovy. Jedním z nich je i Island.

Vody vznikajícího severního Atlantiku postupně formovaly severozápadní pobřeží Evropy, které však na jihu dosud postrádalo některé ze svých charakteristických prvků. Alpy před 60 miliony let dosud neexistovaly a pobřeží Středozemního moře vypadalo úplně jinak. K získání konečné podoby potřeboval kontinent ještě jeden náraz od svého jižního souseda, od Afriky. Africká deska se posouvala po miliony let na sever, kde nakonec narazila na evropskou desku. Při nárazu bylo do výšky vytlačeno obrovské množství horniny. Ta vytvořila hřbety jihoevropských vrásových pohoří: Pyrenejí, Karpat a Alp. Části dna prehistorického oceánu byly vytlačeny do výšky několika tisíc metrů. Alpy pod neúprosným tlakem africké desky stále rostou. Jihoevropské vulkány jsou živou připomínkou obrovských tektonických sil pod zemským povrchem.

Jak vzniklo Středozemní moře?

Při srážce africké a evropské desky však nevznikla jen jihoevropská pohoří. Za svou existenci jí vděčí i Středozemní moře. Je jednou z určujících hranic kontinentu. A svým nádherným pobřežím a průzračnou modrou vodou patří k nejvýznamnějším přírodním pokladům Evropy. Velká část historie Středozemního moře je spojena s úzkou námořní cestou na jeho západním konci. Evropu a Afriku dělí u Gibraltarské skály pouhých 14 km. Tlakem africké desky na jižní okraj Evropy a současným poklesem mořské hladiny se před 6 miliony lety vytvořila obrovská hráz oddělující Středozemí od Atlantiku. Díky žhnoucímu Slunci se ze Středozemního moře každoročně odpařilo kolem 4 tisíc krychlových kilometrů vody. A Středozemní moře bez přísunu vody z Atlantiku pomalu vysychalo. Během pouhého tisíciletí se proměnilo v pouštní kotlinu se solnými pánvemi a jezery plnými žíravě slané vody. Řeky, které kdysi Středozemní moře napájely, se zařezávaly stále hlouběji do skalnatého podloží, obrušovaly ustupující pobřeží a vytvářely bludiště fantastických roklin. Přírodní hráz mezi současným Marokem a Gibraltarskou skálou zadržovala vody Atlantiku desetitisíce let. Středozemní kotlina zůstávala prostorem téměř bez života, vyplněným solí, pískem a vyprahlou půdou. Opakované pohyby africké desky narážející na jižní okraj evropského kontinentu zanedlouho překročily únosnou mez, a pevninský most, oslabovaný navíc sílícím oceánským příbojem, nevydržel obrovský tlak vod Atlantiku, které si začaly prorážet cestu do Středozemní kotliny. Začala asi nejgigantičtější povodeň, jakou kdy svět zažil. V období vrcholící záplavy se vzduch v okolí Gibraltaru chvěl hřměním vodopádů tisíckrát mohutnějších než Niagara a přes bývalý pevninský most se denně převalilo víc než 100 krychlových kilometrů vody. Opětovné naplnění Středozemního moře však této ohromné povodni trvalo víc než jedno století. Na celé události je asi nejúžasnější skutečnost, že k procesu vysušení a opětovného napuštění Středozemního moře nedošlo jen jednou, ale zřejmě desetkrát. Právě tahle potopa z doby před 5,5 miliony lety vtiskla jižnímu pobřeží Evropy jeho konečný tvar.

Skončilo poslední dějství vývoje kontinentu. Evropu během její dlouhé a dynamické historie formoval řetězec neuvěřitelných událostí. Do tváře tohoto jedinečného kontinentu se zapsaly nesmazatelným písmem. Příběh Evropy, mapující její neuvěřitelnou pouť po zeměkouli, začal před miliardami let jižně od rovníku. Různorodá evropská krajina odráží měnící se podmínky, kterými Evropa během své existence prošla. Každé období zanechalo na tomto malém, ale neuvěřitelně komplexním kontinentu, svůj nezaměnitelný otisk. Celé věky řídily vývoj Evropy geologické události, ale v poměrně nedávné době ji začaly formovat nové a zcela odlišné síly. Evropské klima se před 2 miliony let vymklo kontrole a teploty prudce klesly. Povrch kontinentu pokryly ledovce a Evropa vkročila do jednoho z nejextrémnějších období své historie. Začala velká doba ledová.