Santini

Nejstarší dochovaná fotografie panské hospody v Ostrově nad Oslavou

V obci Ostrov nad Oslavou, okresu Žďár nad Sázavou, se přímo v jejím středu nachází objekt bývalého klášterního hostince, který v roce 1720 postavil architekt Jan Blažej Santini-Aichl ve stylu gotizujícího baroka. Jde o ojedinělou barokní, nesakrální stavbu středoevropského významu, která bezesporu náleží do nejcennější části našeho architektonického dědictví. Je příkladem unikátního řešení stavby českého, světoznámého, architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichla. Půdorysně pak tvar budovy představuje písmeno W, anagram stavebníka, opata cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou, Václava Vejmluvy. Památkovou hodnotu této ojedinělé stavby umocňuje skutečnost, že vznikala ve shodné době jako poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře (kulturní památka ze seznamu UNESCO), tedy v době tvorby a vzniku nejvirtuóznějších staveb Santiniho. Vznik klášterního hostince v roce 1720 byl podmíněn dle Viktora Kotrby, 1976, str. 66, 67 jedním "z význačných reprezentantů starých českých klášterů opatem Václavem Vejmluvou ze Žďáru, který byl po dlouhá léta příznivec J. B. Santiniho, a zabýval se ideovým konceptem umělce, se kterým po léta tak intenzivně spolupracoval a vnikl do světa Santiniho tak dokonale, že mohl po smrti umělcově dokonce interpretovat jeho výtvarné záměry, které Santini nemohl již plně realizovat." Jan Sedlák, 1987, str. 25 uvádí: "V roce 1706 se umělec na základě předchozího doporučení objevil u opata cisterciáckého kláštera ve Žďáře nad Sázavou, Václava Vejmluvy. Santini tak navázal nejpozději v tomto roce známost a spolupráci se svým nejvýznamnějším stavebníkem, mecenášem a ideovým inspirátorem. Nikde jinde nedosáhla architektova tvůrčí činnost takového časového a územního rozpětí, takové typologické, ikonografické a stylové rozmanitosti jako právě ve Žďáru nad Sázavou a širokém okolí." Právě tento muž dal v roce 1720 vystavět v Ostrově nad Oslavou klášterní hostinec, který sloužil pro odpočinek církevních hodnostářů při cestě do Žďáru či na Křižanovské panství. Hmoty budovy jsou výrazně pročleněny a odstupňovány. Příčně situovaný vstupní trakt má tři podlaží s horním jako mansardové patro, ostatní bloky jsou přízemní s valbovými střechami. Kompoziční skladby hmot utvářející ostrovské stavební dílo (pronik hranolových hmot do centrálního jádra, spojení nakoso postavených bočních křídel s kubickým jádrem budovy) je pro Santiniho natolik charakteristická, že nemůže být pochyb o jeho autorství. V analogické podobě tento kompoziční princip nacházíme pouze v koncepci zámku Karlova Koruna v Chlumci nad Cidlinou, který podle Santiniho projektu stavěl v letech 1721-1723 František Maxmilián Kaňka pro nejvyššího kancléře Českého království, Františka Ferdinanda Kinského. Podoba mezi zámkem v Chlumci a ostrovskou hospodou je i v půdorysné kompozici. V kompoziční ose, v průniku obou základních hmot, jsou řešena točitá schodiště (v hostinci dnes již pouze do sklepa, původně patrně i do 1. patra). Vzhledem k předpokládanému rozsahu a reprezentativní okázalosti původní stavby lze předpokládat, že hostinec v Ostrově nebyl jen venkovským šenkem či panskou hospodou, ale byl spíše letohrádkem představeného žďárského cisterciáckého kláštera Václava Vejmluvy. Nejstarší písemné doklady o existenci stavby pocházejí z pozemkových knih roku 1771. Dle katastrální skici měl hostinec dvoukřídlou hospodářskou budovu s klenutými chlévy příčně pod dvorem, vozovou kolnu, západní budovu a stodolu s chlévy na jižní hranici dvora. Na hlavní budovu byla pak navázána středová stavba na pilířích a se sedlovou střechou. Dvůr byl obehnán ohradní zdí. V roce 1819 hostinec vyhořel, shořela celá střešní konstrukce, posléze byla nahrazena novou. Adaptací většího rozsahu roku 1938 byly zničeny historické plastické nárožní rustiky fasády. Přes rozsáhlé poškození se zachovaly ryté podkresby šambrán oken na fasádě, které mají unikátní dokumentární hodnotu. Z dílčích nálezů lze také zdokumentovat původní barevnost. Novým pokryvem střechy ve 30. letech 20. století byla stavba alespoň z části uchráněna další rozsáhlé devastaci. V době socialistického zemědělství byly provedeny různé přístavby ve dvoře pro zemědělské využití objektu a totálně zničeny původní zemědělsko hospodářské budovy, neboť v 80. letech 20. století z nich byly sňaty střechy za účelem rekonstrukce (ta pak nebyla z finančních důvodů ani započata) a stavby byly ponechány svému osudu. V současné době se realizuje rozsáhlá rekonstrukce poutního kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou z prostředků Programu záchrany architektonického dědictví ČR. V přímé souvislosti s touto stavbou by bylo velmi vhodné zavázat záchranou panské hospody, další ohrožené Santiniho stavby na Žďársku, která je svým významem, charakteristikou, dobou i místem vzniku přímo spjata se Zelenou horou.

Kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře

Nález domněle neporušeného jazyka sv. Jana Nepomuckého a přípravy k jeho svatořečení byly podnětem opatu Václavu Vejmluvovi k založení kostela zasvěcenému novému světci. Podle tehdejší tradice se Janu Nepomuckému dostalo prvního duchovního vychování v bývalém klášteře v Nepomuku, ze kterého přišli i první mniši do Žďáru. Na pahorku tehdy zvaném Černý les nebo Strmá hora založil opat Vejmluva novému světci poutní kostel. Místo bylo nazváno podle Zelené hory u Nepomuku. Stavbu provedl Santini v letech 1719-1722 a vytvořil tak jedinečné dílo barokní gotiky. Půdorys kostela je odvozen z kruhu, do kterého byl vepsán desetiúhelník. Po obvodu se střídá pět hrotitých kaplí s trojúhelníkovým půdorysem a pět kaplí oválných. Číslo pět bylo zvoleno podle svatojánské legendy, která hovoří o pěti hvězdách, které se objevily nad tělem mrtvého světce. Kaple při vnějším pohledu spolu s hrotitými okny vyvolává dojem gotického opěrného systému. Těmto kaplím odpovídá pět kaplí na pětiúhelníkovému půdorysu začleněných do desetiúhelníkového ambitu. Santini zde přidal "pole poutníků", ambity s kaplemi pro poutnické modlitby. Ve vnitřním prostoru kostela jsou oválné obvodové kaple spojeny s ústředním válcovým prostorem užšími lomenými oblouky. Ústřední prostor je zaklenut kopulí s lunetami, která je nesena deseti pilíři. V prvním patře jsou tribuny odpovídající přízemním kaplím a ve druhém patře je vedena kolem paty klenby desetidílná galerie. Štuková dekorace se omezuje na motivy protínajících se a přesekávaných žeber připomínajících Santiniho síťové klenby. Hlavní oltář na východní straně je umístěn do vysoké arkády. Vrchol oltáře sahá až k zábradlí galerie druhého patra. Plastiky pěti andělů na hlavním oltáři a čtyři evangelisté jsou prací chrudimského sochaře Jana Pavla Čechpauera z let 1725-1727. Tři z andělů na hlavním oltáři nesou kouli (nebeskou klenbu) ozdobenou pěti hvězdami. Na kouli stojí postava sv. Jana Nepomuckého. Tato plastika je dílem Řehoře Thenyho. Jeho prací jsou i reliéfy na nosítkách pro poutní stříbrnou sochu sv. Jana Nepomuckého z roku 1729 od pražského zlatníka J. Diesbacha, která se po roce 1784 ztratila. Kostel sv. Jana Nepomuckého je zařazen do seznamu památek UNESCO.

Kostel ve Křtinách

Křtiny jsou hojně navštěvovaným poutním místem, zasazeným do malebného lesního údolí nedaleko Blanska. Mohutnou centrální stavbu křížového půdorysu s monumentální kupolí a věží nad průčelím vystavěl František Ritz z Brna v létech 1712-1750. Projektantem této stavby byl významný český barokní architekt Jan Blažej Santini-Aichel. Chrám je velmi rozlehlý, je dlouhý 65 metrů, vysoký a široký 35 metrů. Kostel má 73 metrů vysokou věž a osvětluje jej přes 30 oken. Ideovým středem chrámu je volně stojící hlavní oltář, obklopený ušlechtilou sloupovou architekturou. Je na něm milostná socha Panny Marie Křtinské, jíž je vzdávána úcta poutníku. Křtiny mají důstojný barokní interiér. Chrám je vyzdoben freskou J. G. Etgense (1747), autorem sochařské výzdoby je Andreas Schweigl. Hlavní oltářní obraz je dílem Josefa Winterhaltera a pozornost zaslouží také křížová cesta, jejímž autorem je jezuitský malíř Ignác Raab. Vpravo od poutního chrámu je k němu připojen ambit. Zde je kaple sv. Anny, patronky rodiny.

Benediktinský klášter v Rajhradě

Nemovitá kulturní památka přestavěná podle posledního projektu Jana Blažeje Santiniho-Aichela.

Porovnáním dobových kreseb kláštera z roku 1720 a 1689 lze získat představu o rozsahu přestavby podle projektu J. B. Santiniho.

Rychnov nad Kněžnou

Oproti předchozí fázi tentokráte známe architekta, který se další stavby ujal. Byl jím slavný architekt italského původu Jan Blažej Santini-Aichl, který použitím přetvořených gotických prvků vytvořil osobitý styl někdy nazývaný "gotické baroko".
Vstupní průčelí zámku bylo doplněno na obou stranách nárožními hranolovými věžemi spojenými s hlavní budovou krátkými jednopatrovými křídly. Obě věže dosahují výšky římsy nad prvním patrem. Mansardové střechy hlavní budovy obdržely polopatrové nástavce a štítové vikýře. U severozápadního průčelí nad městem vznikla terasa s francouzským parkem a dvěma pavilony. Severovýchodní průčelí obdrželo risality a na ně navazující chodby, které nově uzavřely český dvůr. Podél celé jihovýchodní strany uzavřela další správní budova protáhlé třetí nádvoří. Obě boční křídla byla proražena průjezdy. Jižním se vjíždí do třetího nádvoří, západním průjezdem, vedeným již pod úrovní zámku se svažuje cesta do údolí Kněžny.
Roku 1727 byla tato konečná fáze výstavby celého areálu nazývaného někdy "rychnovské Hradčany" završena stavbou rozlehlé jízdárny, dnes nad silnicí částečně ubourané. Její strop zdobí malba Bitvy na mostě a obrovská kolovratská orlice.

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Sedlci

Klášter zde byl založen již v roce 1142 a byl to první cisterciácký klášter na území Čech a Moravy. Založil jej šlechtic Miroslav z Cimburka, pán na bývalém slavníkovském hradišti v nedalekém Malíně. Ten pozval do Sedlce prvních dvanáct mnichů z cisterciáckého kláštera ve Waldsasenu (Německo) a věnoval klášteru rozsáhlý pozemkový majetek.
Stavba tohoto chrámu začala po roce 1282 za opata Heidenreicha, kdy došlo k ekonomickému růstu kláštera, který vyplýval především z rozvoje dolování stříbra na pozemcích kláštera, které zcela změnilo hospodářské postavení kláštera i celého kraje, a kdy v bezprostředním sousedství kláštera bleskově vyrostlo středověké velkoměsto Kutná Hora. Stavba tohoto chrámu byla dokončena v roce 1320. Chrám se stal první stavbou katedrálního typu a zároveň největší sakrální stavbou na území Čech a Moravy. Byla to mohutná kamenná stavba raně gotického slohu v podobě latinského kříže, jejíž původní podoba se nedochovala, neboť v roce 1421 byl zdejší cisterciácký klášter i chrám vypleněn a vypálen husitským vojskem. Chrám zůstal v troskách 279 let.
Až v roce 1700 za opata Jindřich Snopka došlo k obnově chrámu. Architektem první etapy obnovy byl Pavel Ignác Bayer z Jihlavy, který za dva roky provedl statické zajištění a přisuzuje se mu i koncepce pětilodního uspořádání chrámu. Nástupcem Bayerovým se stal geniální Jan Blažej Santini-Aichl, který realizoval na sedleckém chrámu své ideje barokní gotiky. Jeho dílem je originální řešení hlavního průčelí s předsíní a celková jedinečná úprava chrámového vnitřku s mimořádně působivou klenbou hlavní lodi, presbytáře a ramen příčné lodi (transeptu).
Sochařské práce provedl Matěj Václav Jäckl. Většina originálů těchto soch je nyní umístěna v prostoru chrámu. Obnovený chrám byl v roce 1708 vysvěcen. Období obnovené prosperity však netrvalo dlouho.
Za necelých osmdesát let po obnově, v období panování císaře Josefa II., byl v roce 1784 sedlecký klášter zrušen a jeho majetek vydražen. Z chrámu bylo zřízeno skladiště mouky. V budovách kláštera byla v roce 1812 zřízena tabáková továrna, která je zde dosud. V současnosti je majetkem koncernu Philip Morris. Tento chrám byl vrácen k církevnímu používání v roce 1806, kdy byl zbořen místní kostel sv. Filipa a Jakuba, který stával asi v polovině cesty mezi Kostnicí a tímto chrámem a odkud pochází i část současné výzdoby chrámu.
Chrám je 92 m dlouhý, 29 m široký, výška klenby hlavní lodi 28 m, má 32 toskánských sloupů, 34 pilířů, 106 oken - největší v západním průčelí vysoké 14 m. Chrám je zapsán v seznamu památek UNESCO.

Zbraslav

Původní cisterciácký klášter byl založen Václavem II. roku 1292 na místě staršího knížecího dvorce. Konventní kostel měl funkci nového královského pohřebiště. Sám Václav II. je zde také pohřben. Další stavební etapu podnítila Eliška Přemyslovna. Roku 1420 vypálili klášter husité a teprve po polovině století došlo ke zlepšení poměrů. Později byl vydrancován pasovskými a po roce uherskými vojsky císaře Matyáše. Nový rozvoj nastal až v době baroka, na úpravách pracoval J. B. Santini a později F. M. Kaňka. Okolo roku 1740 byla přestavba dokončena. Vnitřní výzdobu provedl František Xaver Palko. Roku 1785 došlo ke zrušení kláštera, budovy se dostaly do majetku valonského šlechtice Josepha de Souvaige. Ten zde zřídil rafinerii na výrobu cukru. V 1. polovině 19. století získal objekt kníže Fridrich Öttingen-Wallerstein a upravil jej pro potřeby knížecí rezidence. Počátkem 20. století získal objekt průmyslník rytíř Cyril Bartoň z Dobenína, který úpravami pověřil architekta D. Jurkoviče. Od roku 1939 slouží zámek pro výstavní činnost Národní galerie.

Klášter Kladruby

V údolí pradávné řeky Úhlavky, 7 km od města Stříbra se rozkládá bývalý benediktinský klášter, založený na počátku 12. století knížetem Vladislavem I. Dnešní podoba areálu je z třetiny 18. století. Dominantou areálu je klášterní kostel, přestavěný Janem Blažkem Santinim ve stylu barokní gotiky. Ten také navrhl většinu vybavení interiéru, na kterém se dále podíleli bratří Asamové, sochaři z okruhu Matyáše Bernarda Brauna a Karel Legát. Po jižní straně kostela je situován starý konvent, u kterého na východě stojí stará prelatura a na jihu budova nového konventu, jejíž autorství je připisováno Kiliánu Ignáci Dienzenhoferovi.

Chlumec nad Cidlinou

Chlumecký zámek, který nahradil starý hrad stojící jižně od města, je situován uprostřed anglického parku o rozloze 200.000 m čtverečních, na návrší pohledově ovládajícím okolní krajinu. Byl zbudován v letech 1721-1723 jako venkovská rezidence hraběte Františka Ferdinanda Kinského, pozdějšího nejvyššího kancléře Království českého, podle plánů jednoho z nejvýznamnějších architektů českého baroku Jana Santiniho-Aichla, který patrně navrhl i severně stojící kapli Zvěstování Panny Marie. Název Karlova Koruna dostal zámek na počest císaře Karla VI., který tu pobýval v roce 1723, po své korunovaci v Praze.
Ještě v 18. století byly postaveny vedlejší, později upravené obytné budovy, protože samotný zámek nebyl obýván a sloužil jen k reprezentačním účelům. Jednotící architektonická myšlenka se uplatňuje i v širších urbanistických vztazích. Vedle již zmíněné dominantní polohy zámku k ní náleží rozbíhající se aleje vedené v osách úhlů, které svírají křídla zámku. Široké okolí bylo v 18. století loveckou krajinou lesů a rybníků.
Santiniho zámek, členitá ale v účinu jednotná stavba, představuje jedno z vrcholných děl české zámecké barokové architektury. Dispozice objektu s válcovým jádrem a třemi radiálními nakoso připojenými patrovými křídly se čtvercovým půdorysem Santini však tento obecný motiv rozvinul způsobem velmi radikálním a umělecky nesmírně účinným se smyslem pro kontrast i souhru forem až do posledního detailu. Architekt František Maxmilián Kaňka, který stavbu prováděl, dokončil i její vnitřní úpravy. I zde se uplatňuje jednotná vůdčí myšlenka srůstu a průniku těles, podřizující křídla ústřednímu válcovému tělesu: tři místnosti v každém křídle jsou nakoso v přízemí připojeny k vestibulu a v patře se otevírají do převýšeného hlavního sálu v rytmické prostorové soustavě bez chodeb.