Tajemství Bermudského trojúhelníku

Co se skrývá za záhadným prostorem, v němž mizí letadla, lodě i lidé? Americký dokumentární film

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Více než milion čtverečních kilometrů oceánu. Místo, kde se ztrácejí lodě, letadla i lidé. A nikdo netuší proč. Leží mezi Portorikem, Miami a Bermudami. Podle některých názorů se právě tady potopil ztracený kontinent Atlantida, který má nebezpečnou mystickou moc. Jiní zase odkazují na ničivé vlny nebo elektronickou mlhu. Mnohým lidem však běžné vysvětlení nestačí, hovoří o pokřiveném času, kvůli kterému dezorientovaní kapitáni a piloti posílají své lodě a letadla rovnou do zapomnění. Nebývá snadné oddělit pravdu od fikce, ale některá fakta jsou nepopiratelná. Fakt: v tomto trojúhelníku působí extrémní přírodní živly, kterými by se daly mnohé ze záhad vysvětlit. Další fakt: řadu ztracených lodí se podařilo vypátrat, ale místa nálezů jen vyvolávají další otázky. A jiný fakt: některá zmizení stále odporují jakémukoliv vysvětlení. Oceán v tom hraje velkou roli, protože na pevnině se nic podobného neděje. Na pevnině nic jen tak nezmizí. Pravda se ukrývá v oceánu.

Průzkum Bermudského trojúhelníku

Chceme-li Bermudský trojúhelník prozkoumat ze zcela nové perspektivy, potřebuje odstranit vodu a zjistit, co se ukrývá pod ní. Víme zhruba, jak mořské dno vypadá, ale to je tak všechno. Vlastně toho víme mnohem více o Měsíci než o mořském dně. Nejdříve potřebujeme celkový obraz. Díky moderním sonarům a satelitním mapám se dají vytvořit trojrozměrné mapy, které nám umožní prozkoumat Bermudský trojúhelník ode dna až po hladinu. V oblasti trojúhelníku můžeme nalézt některé z nejneobvyklejších rysů Atlantiku, rysů, které prakticky znemožňují nalezení ztracených plavidel.

Začneme u Bermud, kde odstraníme okolní moře. Bermudy vypadají jako spící sopka o výšce hory Saint Helens před jejím výbuchem v roce 1980. Stojí osamoceně na severním vrcholku trojúhelníku. A jdeme na jih. Když překonáme Bermudskou plošinu, která má rozlohu Aljašky a je pokrytá bahnem a usazeninami, nalezneme příkop hluboký více než 8 kilometrů. A tady je seizmický střed trojúhelníku, pro mnohé i místo posledního odpočinku: jižní vrcholek trojúhelníku, Portoriko. Tohle je nejhlubší místo Atlantiku o hloubce více než 8 kilometrů. Kdyby tu ztroskotalo jakékoli letadlo nebo loď, už by je nikdo nenašel. Na západ podél karibských ostrovů se jako náhorní plošina tyčí Blake Escarpment, nejstrmější útesy trojúhelníku, téměř dvacetkrát vyšší než Empire State Building. A tady je kontinentální šelf. Stovky kilometrů pozvolna se svažujících písčin, které v polovině protíná divoký Golfský proud.

Všechny tyto rysy jsou zajímavé, ale stále nevysvětlují, proč má trojúhelník na svědomí tolik obětí v tak alarmujícím počtu. Je zvláštní, že u všech katastrof se opakuje jeden podstatný detail. Nikdo z těch, kteří zmizeli, ani jedno letadlo, ani jedna loď, prostě nikdo nevyslal nouzový signál před potopením nebo zřícením. Prostě zmizeli. Může za tato zmizení rozbouřená příroda? Všude je klid a o 15 až 20 minut později jste uprostřed silné bouře. Záplava blesků, oslepující déšť, prudký vítr. Ale ze záznamů vyplývá, že řada lodí se potopila za jasného počasí a často se zkušenými kapitány.

Zmizení lodi Cyclops

Jedním z nejznámějších případů zmizení v Bermudském trojúhelníku je americká vojenská loď Cyclops. Mnozí ji považují za jeden ze svatých grálů záhady trojúhelníku. Cyclops zůstává největší americkou námořní záhadou v historii. Tato loď zmizela během plavby z Jižní Ameriky, když mířila do Středoatlantické oblasti. Prostě zmizela. Žádné stopy, žádné trosky, žádné oběti, žádná těla, nic. Nedávno byl 320 kilometrů od Miami objeven záhadný vrak. Údaje ze sonaru naznačují, že by jeho rozměry mohly odpovídat lodi Cyclops. Členové riskantní expedice se hodlají potopit do velké hloubky, aby zjistili, co je ona záhadná loď zač. Mají vytipovaných pár lodí a na pomoc si vezmou diagnostické přístroje. Taky využijí archivní informace a pokusí se najít stopy, které loď pomohou identifikovat.

Místní rybáři o vraku vědí už 30 až 4O let, ale netuší, co je zač. Pokud půjde o vrak lodi Cyclops, vyřeší se tím jedna velká záhada trojúhelníku. Loď by sice ležela na místě, kde by být neměla, ale to je pro Bermudský trojúhelník typické. Neexistují zprávy o tom, že by tu někdo ztroskotal. Ať už jde o jakoukoli loď, dostat se k ní nebude snadné. Stejně jako parašutisté i potápěči si musí akci dokonale načasovat, podle proudů. Vrak leží 9O metrů pod hladinou. Bude tam tma, zima, teplota 10 stupňů Celsia a tlak 10krát vyšší než na hladině. Potápěči mají na prozkoumání vraku jen 20 minut, protože návrat na hladinu jim zabere více než hodinu. U dna je čeká dobré znamení. Každý zkušený potápěč ví, že kranas je nenasytný predátor, který požírá menší ryby žijící poblíž vraku. Přímo k potápěčům mířili kranasové, takže věděli, že vrak musí být blízko. Byli až u dna, nechali se unášet proudem a kranasové kolem nich celou dobu plavali. Věděli, že vrak už je hodně blízko. Po několika trýznivých minutách ve velké hloubce se špatnou viditelností a nedostatkem kyslíku konečně zásah! Našli vrak.

Nejdříve ho změřili. A pak hledali značky, štítky, či jakékoli jiné stopy. Koráli všechno pokryjí. Proto je velmi náročné najít důkaz, který potřebujete k identifikaci vraku. Lodě často nevypadají jako lodě a pokusit se najít něco, čím byste je identifikovali, je velmi, velmi náročné. Část mozaiky se ukrývala v nákladovém prostoru. Roztavená ruda svědčící o silném požáru. Nákladový prostor je hlavní stopou, se kterou pracují. Roztavená zkroucená ruda vypadá pozoruhodně, skoro jako velký kus olova. Další stopa následovala. Palubní dělo na zádi. Jak je u Bermudského trojúhelníku obvyklé, tento objev jen zkomplikuje celou situaci. Cyclops měl totiž čtyři děla na boku, ale žádné na zádi. To může znamenat jediné: tato loď není Cyclops. Další záhada, která čeká na vyřešení. A protože jsme v Bermudském trojúhelníku, se záhadami ještě není konec. Ví se pouze o jediné potopené lodi, která měla na zádi dělo.

Síla Golfského prudu

Umtata, britská nákladní loď z druhé světové války. Ke dnu ji poslala německá ponorka u pobřeží Miami v roce 1942. O lodi Umtata se ví, že v době zmizení měla na palubě rudu, což by vysvětlilo roztavený kov na vraku. Jenomže je tu problém… Umtata se potopila stovky kilometrů odsud. Jak se sem tento vrak dostal? Jednu ze záhad Bermudského trojúhelníku možná umíme vysvětlit i pojmenovat. Golfský proud je obří vír, který cirkuluje s celým severním Atlantikem. Když jím proplouváte, zasáhne vás to jako tuna cihel. Úplně vás to odhodí. Zkuste si představit obří řeku proudící podél amerického východního pobřeží. Nemůžete plout proti proudu, musíte plout s ním. Bermudský trojúhelník většinou svou oběť pohltí. Nenávratně. Tentokrát možná budou mít badatelé štěstí, tohle je rarita. Vrak lodi ve středu trojúhelníku. Přesto vrak neleží tam, kde by měl být. Proč?

Když odstraníme oceán, dokážeme odhalit jedno z tajemství Bermudského trojúhelníku. Smrtící mořskou obludu zvanou Golfský proud. Obří vír cirkuluje celým severním Atlantikem. Přichází z Mexického zálivu skrze Floridský průliv. Je stlačen mezi ostrovy Florida Keys a Kubu, a přesně tam začíná Floridský průliv. Přímo v tomto místě je hluboké údolí, které má přes 900 metrů. Veškerá voda jím proudí jako trychtýřem a její proud se tím nesmírně zesiluje. Nejrychlejší proud Atlantiku. Golfský proud je jednou z nejmocnějších sil přírody. Golfský proud se nachází velmi blízko jižního pobřeží Floridy. Zkuste si ho představit jako obří řeku proudící podél amerického východního pobřeží. Pokud zachytí nějaký předmět, může jej po 10 hodinách přenést až o 50 kilometrů dál, po dvou dnech by to mohlo být o 160 kilometrů dále na sever. Je neuvěřitelné, že než se osmi tisícitunová loď Umtata potopila, silný Golfský proud ji nesl 320 kilometrů. Teprve pak skončila na dně trojúhelníku. Ukazuje se, jak je Golfský proud silný a jak moc ovlivňuje jižní Floridu. Někdy leží poklad jinde, než tvrdí mapa. Pomůže to nějak vyřešit záhadu trojúhelníku? Na této mapě vidíme místa posledních 250 případů zmizení. Téměř třetina leží na trase Golfského proudu. Že by právě tato přírodní síla měnila běžné nehody na záhady tím, že by přesouvala vraky na vzdálená místa? A nutila nás tak věřit, že trojúhelník opravdu existuje?

Ničivá vlna

Severoatlantický proud nemůže vysvětlit všechna zmizení. Záhady přetrvávají. Existuje jeden úkaz, který v sobě spojuje rychlost a sílu, dost velkou na to, aby zničila loď dříve, než posádka stihne zareagovat. Tento obludný zabiják má i jméno. Ničivá vlna. Je desetkrát vyšší než okolní vlny a přiřítí se bez varování. Experti kdysi stavěli tyto monstrózní vlny na úroveň mořských panen a chimér. Ale to je minulost. Ničivá vlna je postrachem nejhlubších oceánů. Dokáže v mžiku stáhnout loď pod vodu.

V roce 1984 plula kolem Bermud trojstěžňová briga jménem Marqués. Zasáhla ji mimořádná vlna neuvěřitelné síly a výšky. Během 45 sekund 37metrová loď zmizela spolu s 19 z 28 členů posádky. Jaká nečekaná síla může způsobit, že se z oceánu stane zabiják? Oceánologové Hans Graber a Brian House se pokoušejí odhalit záhadu ničivých vln. Jednoduchý experiment prováděný v nádrži by mohl rozluštit tajemství trojúhelníku. Běžné vlny v oceánu způsobuje tření větru o hladinu. Zvýšení rychlosti větru představuje základní princip. Čím silnější vítr, tím silnější vlny. Hodně to stříká, jak se vlny lámou. K daleko větším turbulencím dochází nad hladinou než pod ní. Typická vlna při bouři je pomalá. Ale ničivá vlna je jiná. Graber ve své nádrži vytváří opravdového zabijáka. Unikátní řetězec událostí směřujících k legendární ničivé vlně. Nejdříve malá pomalá vlna, následovaná většími rychlejšími. Když se střetnou, vznikne ničivá vlna.

O těchto zabijáckých vlnách se tradovalo, že jsou vzácné. Ale Graberův experiment přináší nová děsivá fakta. V otevřeném oceánu čekají miliony ničivých vln a trojúhelník je jednou z oblastí, ve kterých k podobným smrtícím událostem dochází nejčastěji. Ještě jedenkrát odstraníme vodu. Uvidíme pozůstatky starodávné mořské sopky, která leží osamocena 1100 kilometrů od kontinentu. Bermudské ostrovy. Při bouřích v severním Atlantiku se tvoří obrovské vlny, které míří na jih a tříští se o ostrovy. Za ostrovy se znovu sloučí a právě v této oblasti mohou vzniknout opravdu velké ničivé vlny. Ničivé vlny možná objasní část záhady. Lodě, které zmizely v trojúhelníku. Rozhodně však nevysvětlí, proč zmizelo 150 letadel. Trojúhelník už pohltil téměř 500 životů. Tito lidé za jasného počasí zmizeli beze stopy. Jde o stovky lidí, kteří mířili z místa A do místa B a nikdy se nevrátili. Co se jim stalo?

Zmizení letu 19

Touto otázkou se vyšetřovatelé zabývají už od zmizení 5 torpédových bombardérů a jednoho záchranného letounu v roce 1945. Nyní už snad věda konečně dokáže vysvětlit legendární zmizení slavného letu 19. Bermudský trojúhelník ukrývá svá tajemství v rozbouřeném oceánu. Ale nic z toho, co leží pod hladinou, nedokáže vysvětlit zmizení letadel. Hledání odpovědí uvnitř Bermudského trojúhelníku nás zavede na křižovatku faktů a fikce. Budeme totiž zkoumat legendu, která celou záhadu odstartovala: 5. prosince zmizel let č. 19

Cvičný let amerických torpédových bombardérů typu Avenger. Každý stroj s doletem 1600 kilometrů měl tříčlennou posádku. Už bylo provedeno 18 letů, když se na start připravovalo 5 Avengerů letu 19. Počasí bylo příznivé. Let 19 byl rutinní cvičný let nad oceánem. Letadla odstartovala ve 14 hodin 10 minut. Měla letět 200 kilometrů na východ, tam shodit cvičné bomby a vrátit se. Let měl trvat něco přes dvě hodiny, takže posádce zbývala více než hodina denního světla na návrat. Letouny se však už nevrátily. Nikdo nepřežil. Nikde žádní svědci. Existují však záznamy radiokomunikace. Podle nich byli piloti zmateni. Letadla kličkovala nad oceánem, protože navigační přístroje selhaly.

Pilot instruktor poručík Charles Taylor se snažil letět podle vizuálních orientačních bodů. Taylor si myslel, že někde uvidí Key West a že míří k jižní Floridě, a zatím letěl 22 minut severovýchodně přímo nad Atlantik. Základna ve Fort Lauderdale v 17 hodin 5 minut zachytila radiokomunikaci, ve které jeden z pilotů tvrdil, že je Taylor navádí mimo kurz na oceán. O 20 minut později let zachytila námořní základna poblíž Smyrna Beach. Zdá se, že letka téměř hodinu mířila na západ a pak se znovu obrátila na východ. Podle námořních záznamů toto rozhodnutí zpečetilo osud letu 19. Kompletní letka zmizela a už se nikdy nevrátila. Námořnictvo se domnívá, že prostě kličkovali sem a tam, na východ a na západ přes Atlantik, až se nakonec zřítili do oceánu, když jim došlo palivo. Letěli do zapomnění.

Když tuto legendu podrobně rozebereme, objevíme poněkud odlišnou teorii. Hodinu poté, co se měl let 19 zřítit, došlo k něčemu zdánlivě nemožnému. Letadlová loď Solomons něco zachytila u pobřeží Floridy. Mohl to být let 19? Zachytili 4 až 6 letounů bez identifikace ve vzdálenosti asi 1500 metrů poblíž pobřeží Flagler Beach. Přesně tam by se let 19 dostal, kdyby udržel západní kurz. O 60 minut později, kdy už více než 100 lodí a letounů zoufale hledalo na moři let 19, zachytily radarové stanice další neidentifikovaný let nad pevninou. Tady mezi Brunsvickem, Jacksonvillem a bažinami Okefenokee velitelství dopravního letectva zachytilo 5 neidentifikovaných letounů. Letouny se nikdy nepodařilo identifikovat. Nacházely se však na západní letové dráze letu 19. Zdá se, že let navzdory námořním záznamům pokračoval na západ a zřítil se nikoli nad mořem, ale v bažinách Jižní Georgie.

Je to až moc velká náhoda. V jeden konkrétní večer tři různé stanice nahlásí 5 neidentifikovaných letounů, o kterých nic nevědí. S jistotou můžeme říci, že se letoun 19 nezřítil do moře, ale skončil v bažinách Okefenokee. Bizarní zmizení letu 19 a legenda o 14 mužích, kteří se ztratili v Bermudském trojúhelníku může být ve skutečnosti dílem lidského selhání. Co když námořnictvo jednoduše hledalo na nesprávném místě? Možná už víme, kde se zřítilo 5 bombardérů Avenger. Přesto je pravděpodobné, že je nikdy nenajdeme. Největší paradox je, že se let nezřítil do moře v Bermudském trojúhelníku, ale do nepřístupných bažin. A to nikdo netušil. Je pravdivý příběh Bermudského trojúhelníku zahalen legendou i z jiných důvodů? Avenger měl dva kompasy. Jeden magnetický a jeden gyroskopický. V případě, že by jeden systém selhal, další by ho měl nahradit. Přesto ze záznamu radiokomunikace víme, že navzdory odlišným principům fungování selhaly oba Taylorovy kompasy. Proč?

Let Bruce Gerdona

Zkušený pilot Bruce Gernon tvrdí, že na vlastní kůži zažil tajemnou sílu trojúhelníku, když v prosinci roku 1970 spolu se dvěma pasažéry letěl z Baham na Floridu. „Plánovali jsme let z ostrova Andros na Bahamách do Bimini a pak na mezinárodní letiště v Palm Beach. Odstartovali jsme přesně v 15 hodin.“ Počasí: lehký opar. Ale to se brzy změnilo. 160 kilometrů od Miami se nad Golfským proudem vytvořila silná bouře. Gernon ji chtěl obletět, ale nešlo to. Pokoušel se dostat na jasnou oblohu a přímo před sebou uviděl v mracích malou mezeru, která vypadala jako tunel. „Letěl jsem na plný výkon a ještě jsem zrychlil směrem k mezeře. V tu chvíli se stalo něco zvláštního. Jakmile se letadlo dostalo do tunelu, utvořila se kolem něj podivná spirála.“ Když se Gernon ocitl v tunelu, mraky začaly kroužit kolem letadla. „Zároveň jsem měl zvláštní pocit, jako by zmizela gravitace. Trvalo to asi jen 10 sekund. Zdálo se mi, že mě něco vtahuje vpřed skrze prostor, a přesto jsem se zároveň vznášel.“

Gernon byl v pasti. Jen 15letá zkušenost s létáním jej udržela při životě. „Tunel byl dlouhý asi 16 kilometrů, takže jsem jím měl proletět asi tak za tři minuty, ale bylo to mnohem méně, trvalo to snad jen 20 sekund.“ Další záhada následovala. Kontrolní věž v Miami nahlásila, že na radaru nevidí Gernonův stroj. „Miami nás nemohlo najít, protože jsme byli obklopeni elektronickou mlhou. Náš rádiový odpovídač přes ni nemohl proniknout, takže se nedala udat poloha. Tehdy jsem zjistil, že ani navigační přístroje nefungují. Bylo to moc zvláštní.“ Gernon se konečně dostal do bezpečí na jasnější oblohu, ale něco nebylo v pořádku.“ Jakmile jsem vyletěl z tunelu, modrá obloha se najednou změnila na podivně šedou. Všechno bylo jakoby mlhavé, žlutavě šedé.“ Poté co Gernona obklopila mlha, zachytil přes rádio zprávu z kontrolní věže, naprosto nečekaně byl přímo nad Miami. „Byl to šok, když jsem zjistil, že jsem nad Miami Beach. Nedávalo to smysl. Časově to nesedělo.“

Kontrolní věž v Miami se musela mýlit, Gernon měl být stále nad Golfským proudem, jinak by musel proletět 160 kilometrů za tři minuty, což by znamenalo rychlost 3200 kilometrů za hodinu. Jak bych mohl letět tak rychle, když moje maximální rychlost je 320 kilometrů za hodinu? Musel bych letět rychlostí 3200 kilometrů za hodinu. Z historie víme, že Gernon nebyl prvním letcem, který zažil podivnou magnetickou mlhu. V roce 1927 jiný zkušený pilot prohlásil, že mu ve zvláštní mlze selhaly přístroje včetně kompasů. Tím mužem byl Charles Lindbergh. Lindbergh v roce 1927 letěl z Kuby. Letěl v noci a chtěl dorazit až do Saint Louis. Když se dostal nad Floridský průliv, asi 65 kilometrů od místa, kde se mi to stalo, vletěl do zvláštní mlhy a napsal o tom ve své poslední knize. Nikdy to nikomu neřekl. Asi proto, že to nedokázal vysvětlit. Může být elektronická mlha pravým viníkem, který v Bermudském trojúhelníku posílá kapitány do podmořských hrobů? Jak vlastně tento fenomén vzniká?

Podle některých názorů mlha vychází z tajného zdroje energie ukrytého v Bermudském trojúhelníku. Když odstraníme vodu a zamíříme až ke kořenům Bermudského trojúhelníku, najdeme několik vysvětlení pro bizarní mizení. Ničivé vlny, které zaplaví loď. Či Golfský proud unášející trosky na velké vzdálenosti. Ale nic z toho nevysvětluje zmizení 5 bombardérů Avenger ani kontroverzní let Bruce Gernona skrze smrtící vír. Podle některých názorů se odpověď ukrývá mimo náš svět. Přesněji na průsečíku mořského dna a přírodních sil v centru naší Sluneční soustavy. Jde o přírodní úkaz, elektromagnetický úkaz. Zatím nevíme, jak vzniká. Mluví se o slunečních bouřích, které nás bombardují nabitými částicemi. Při teplotě 80 milionů stupňů má sluneční bouře sílu 10 milionů sopečných výbuchů. Může však skutečně ovlivnit lodě a letouny v Bermudském trojúhelníku? Slunce je samozřejmě velmi horké. Jeho atmosféra se neustále odpařuje a uniká všemi směry, říká se tomu sluneční vítr. Slunce prostě není jen neměnný kotouč, děje se tam toho celkem dost. Můžeme vidět černé skvrny, stejně tak i velmi jasné skvrny, a právě tyto jasné skvrny vybuchují, říká se tomu sluneční erupce. Je známo, že sluneční bouře narušují elektronická zařízení. Je možné, že právě ony zmátly kompas letu 19 a způsobily selhání navigačního zařízení Bruce Gernona?

Zakřivení časoprostoru

Pouhých 25 stupňů nad rovníkem by muselo jít o mimořádnou sluneční bouři, aby mohlo v Bermudském trojúhelníku dojít k narušení magnetického pole a následnému selhání kompasu či vzniku elektronické mlhy. Co se týká magnetických bouří, Bermudský trojúhelník není nijak výjimečnou oblastí v žádném směru. Magnetické bouře mají mnohem silnější efekt ve vyšších polohách. Jakmile míříte do nižších poloh, jejich efekty slábnou. Něco však muselo způsobit, že úkaz ovlivnil Gernona, Lindbergha a další. Tady se však vyšetřování dostává do roviny čirých spekulací. Zažil jsem jakýsi druh pokřivení časoprostoru. Existuje vůbec něco takového jako pokřivení času? Mohlo by jej způsobit silné magnetické pole?

Tato teorie není tak přitažená za vlasy, jak by se mohlo zdát. Když odstraníme oceán, uvidíme místa s neobvyklou magnetickou aktivitou. Někteří vědci spekulují, že křemen v zemském plášti vytváří přechodné magnetické pole, které dokáže zmást kompas. Křemen, který se vyskytuje v přírodě, způsobuje magnetické poruchy. V trojúhelníku jsou dva bohaté zdroje křemene. Mrtví mořští živočichové se rozkládají a dně oceánu se tak vytváří vrstva křemene, hlavně na Bermudské plošině uprostřed trojúhelníku. Existuje však i další ještě bohatší zdroj křemene. Uniká ze zemské kůry kvůli seizmickým pohybům. Když znovu odstraníme oceán, uvidíme na dně oblast silné tektonické aktivity, zejména na jižním vrcholku trojúhelníku. Na západě je Karibská deska, na východě Severoamerická deska. Posuvem těchto dvou desek vznikl Portorický příkop. Působí zde značné seizmické síly a podle některých názorů právě ony způsobují magnetické poruchy, které ovlivňují navigační přístroje.

Pomocí geologie můžeme vysvětlit některé elektromagnetické anomálie. Třeba přechodné magnetické pole, které ovlivňuje kompas. Určitě je to součást záhady. Stále to však nevysvětluje nejpodivnější událost. Únik z tunelu, záhadnou mlhu, zmatenou střelku kompasu. Podobně jako let 19 i Gernon volá o pomoc a zjišťuje, že je nad Miami, protože uletěl 160 kilometrů za pouhé 3 minuty, což by znamenalo rychlost téměř 3200 kilometrů za hodinu v letadle s maximální rychlostí 320 kilometrů za hodinu. Jak mohl Bruce Gernon se svým malým letadlem popřít zákony prostoru, času a fyziky? Jde o hrubou chybu ve výpočtu letového času? Nebo se dají fyzikální zákony pozměnit? Čím více se blížíme k rozluštění záhady trojúhelníku, tím více nás to táhne do vesmíru. A to doslova. Bermudský trojúhelník se vzpírá jednoduchým teoriím a odvádí nás z oblasti vědy ke kontroverzi. Už jsme mluvili o ničivých vlnách a Golfském proudu. Nyní nás Bruce Gernon zavede ze středu Bermudského trojúhelníku až na pokraj časoprostoru. Gernon se nacházel západně od ostrova Andros, když se dostal do potíží podobně jako kdysi let 19. Mohla by v obou případech hrát zásadní roli oblast, nad kterou letěli?

Profesor meteorologie David Pares se domnívá, že toto místo je opravdu klíčové, protože zde vznikají silné bouře. Asi 87 procent ztracených letadel se před zřícením ocitlo ve stejných meteorologických podmínkách, šlo o rozhraní vysokého a nízkého tlaku nad Floridou, v oblasti přechodu. V těchto oblastech vznikají silné bouře s deštěm a blesky. Elektrická energie by mohla být příčinou mlhy, která zahalila Gernonův letoun. Ale jak mohlo letadlo s maximální rychlostí 320 dosáhnout rychlosti téměř 3200 kilometrů za hodinu? Šlo snad o pokřivení prostoru? Pokřivení prostoru bychom si mohli vysvětlit pomocí virtuálního listu papíru na obrazovce: bod A, bod B. Teď papír vezmeme a přeložíme, čímž spojíme bod A a bod B. Rozhodně jsou si tyto dva body blíž, než když byl papír natažený. A to je de facto princip pokřivení prostoru. Jde vlastně o stlačení prostorové struktury. Zatím se pohybujeme spíše v oblasti vědecké fikce než vědeckých faktů.

Teoretický fyzik Miguel Alcubierre je přesvědčen, že s dostatečným množstvím energie bychom mohli cestovat větší rychlostí než světlo, pokud pokřivíme prostor. Einstein tvrdil, že se nic nemůže pohybovat rychleji než světlo, ale pak vědci objevili temnou energii, záhadnou vesmírnou sílu, která by mohla vysvětlit nevysvětlitelné. Temná energie je síla, která narozdíl od gravitace nepřitahuje, ale vytlačuje. Je to sice teoretická síla, ale má reálné vesmírné účinky. Alcubierre tvrdí, že pokud byste dokázali kolem lodi vytvořit bublinu, za kterou uměle zvýšíte temnou energii, časoprostor se rozšíří. A pokud před lodí uměle vytvoříte zápornou temnou energii, časoprostor se zhroutí. Takže stroj bude zezadu odtlačován a zepředu přitahován.

Na této prostorové vlně se člověk ve stroji může posouvat vpřed. Tato kontroverzní teorie vysvětluje, proč se Gernonův letoun ztratil z radaru a přistál s větším množstvím paliva, než měl. A samozřejmě proč letěl rychleji, než je jeho limit. Když Gernon popisuje, jak ho po vletu do tunelu něco zatlačilo do sedadla a jak pocit mírného zrychlení vystřídal pocit beztíže, koresponduje to s fungováním pokřivení prostoru. Opravdu se Gernon dotkl vesmírného okraje temné energie? Někteří vědci poukazují na slabinu této teorie. Alcubierrovo pokřivení prostoru vyžaduje počáteční energii 10 na 45. joulu. To je síla dvou kvadrilionu vodíkových bomb.

Doktor Gerald Clever pochybuje, že by u Gernonova letounu mohlo jít o takovou energii. Množství energie, která se při průletu letadla uvolnila, odpovídalo tak jedné miliontině kvadrilionu jednoho procenta potřebné energie. Je to sporné a vždycky bude. Dokud to nepotvrdíme experimentem se skutečným letadlem ve stejné situaci, a dokonce i tehdy budou lidé pochybovat. Konvenční věda teorii pokřivení časoprostoru odmítá, ale Pares v ní vidí nejlepší řešení záhady Bermudského trojúhelníku. V případě Bermudského trojúhelníku si můžeme být jisti jediným: pokaždé, když už si začínáme myslet, že mu přicházíme na kloub, něco nevysvětlitelného nás postaví před další, ještě komplikovanější, teorii. V Bermudském trojúhelníku je člověk cizincem, v tom lepším případě. V tom horším je vetřelcem. Trojúhelník střeží svá tajemství a tato tajemství navždy zůstanou v hlubinách.