Neandrtálský kód

Pátrání po tom, zda neandrtálci byli našimi předky, nebo skončili ve slepé uličce dějin, bylo korunováno významným vědeckým objevem. Britský dokument

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

Domovem neandtrálců byla především evropská údolí. Žili v krasových jeskyních, jako je třeba Vindija v severním Chorvatsku, klasická lokalita s nálezy jejich pozůstatků. Vědci už prozkoumali kosti neandrtálců ze všech stran. Stále však hledají další důkazy a informace, a tak obrátili pozornost k DNA. Mezinárodní tým genetiků se pokouší rozluštit neandrtálský kód a poodhalit, jací naši předkové ve skutečnosti byli a zda jejich geny dosud žijí v našich buňkách.

V 17. století skládal farář Joachim Neander své kostelní písně během vycházek do údolí nedaleko Düsseldorfu, později na jeho památku pojmenovaném Neandrovo údolí – Neander Tal. V roce 1856 tu dělníci při lámání vápence narazili na skrytou jeskyni a umožnili tak úžasný archeologický objev. Nalezli šestnáct lidských kostí – podivných, jakoby zdeformovaných. Nález přišel na úsvitu evoluční teorie, kdy vědci hledali důkazy, že člověk se vyvinul z původnějších forem, a tyto kosti se jimi staly. Pravěký, vyhynulý člověk byl pojmenován podle místa nálezu - Homo neandertalensis. A tak začal spor o neandrtálce, během něhož se vědci přeli nad každým novým nálezem. Spor, který trval 150 let.

V roce 1908 byla ve francouzském La Chapelle-aux-Saints objevena téměř úplná kostra neandrtálce. Antropolog Marcellin Boule dostal jedinečnou možnost studovat kompletní pozůstatky pravěkého člověka. Jedním z výsledků jeho zkoumání byla ilustrace, na níž neandrtálec vypadá spíše jako lidoop, a obraz propastného rozdílu mezi nimi a mezi námi tak vstoupil do širokého povědomí. Během následujícího století však archeologové odkryli na čtyři sta dalších koster, které přinesly zcela jiné informace. Neandrtálci podle všeho stáli vzpřímeně a pohybovali se stejně jako my. Byli ovšem zavalitější, s mohutnějším hrudníkem, který byl pravděpodobně adaptací na chlad.

Víme, že neandrtálci byli silní, fyzicky zdatní lidé, dobře přizpůsobení prostředí Evropy během ledových dob. Jaká ale byla ve srovnání se současnými lidmi jejich inteligence? Žádný fosilní mozek se nám nedochoval, zato několik lebek ano. Z průzkumů vyplývá, že mozek neandrtálce byl o 10 % větší než náš. Čím více se dozvídáme o chování neandrtálců, tím víc nám připadají vynalézavější a inteligentnější. Nález jeskyně poseté stovkami kousků burelu, oxidu manganičitého, který podle vědeckých poznatků býval využíván jako černý dekorativní pigment, naznačuje, že si neandrtálci mohli pro maskování nebo vzájemnou identifikaci malovat tváře. A pěstní klín je skutečný technický zázrak a i dnešní kameníci mají potíže s výrobou jeho replik.

Už 150 let trápí vědce záhada: proč tak silný a dobře přizpůsobený druh jako neandrtálec zmizel?

Hypotéza mitochondriální Evy

Dlouho jsme na neandrtálce pohlíželi jako na nedokonalý druh, slepou vývojovou větev. Dnes odborníci naopak zdůrazňují jejich podobnost s lidmi moderního typu. V osmdesátých letech vznikla teorie, že neandrtálci jsou prostě součástí lidstva. Obecně přijímaná byla, dokud nepřišla hypotéza mitochondriální Evy. Ta vznikla v roce 1987 při zkoumání DNA lidských mitochondrií. Na základě analýzy ze vzorků lidí z celého světa vědci sledovali historii našeho druhu až na samý počátek a došli tak k hypotetické ženě, která žila před 200 000 lety v Africe a byla společným předkem nás všech.

Teorie lidské evoluce

Nové genetické důkazy podporují také teorii lidské evoluce, známou jako Out of Africa, „Ven z Afriky“. Ta předpokládá, že současný člověk se vyvinul na poměrně malém území ve východní Africe asi před 200 000 lety. Původní populace rostla a lidé se rozšířili z Afriky a obsadili postupně celý svět. Ian Tattersall, jeden z předních světových antropologů, míní, že moderní lidé museli ve tvorech, se kterými se setkali v tom novém světě, vidět odraz sebe samých, konkurenty. Pokud se někde setkali s místními lidskými druhy, nesmísili se s nimi, ale nahradili je. V Evropě tedy zaujali místo neandrtálců. Podle této teorie dorazili do Evropy asi před 40 000 lety a během asi 12 000 let nakonec zabrali celý kontinent.

Teorie hybridizace

Podle teorie hybridizace se oproti tomu moderní lidé od neandrtálců zase tolik nelišili. Antropolog John Hawks říká, že při vzájemném setkání neprojevovali naši předkové ani tak nepřátelství, jako spíše zvědavost. Nevylučuje, že mezi nimi možná nevypukla válka, ale spíš láska, díky čemuž si rozdílné druhy si navzájem vyměnily své geny. Za důkaz hybridizace bývají považovány objevy v jeskyni Vindija v severním Chorvatsku. Nalezené lidské kosti se podobají neandrtálcům, kteří žili o 100 000 let dříve v nedaleké Krapině, jsou mezi nimi ovšem jemné rozdíly. To napovádá, že zde mohlo dojít k mezidruhovému křížení s lidmi moderního typu, kteří byli tehdy jejich sousedy.