Ramesse II. — Česká televize

Příběh největšího panovníka egyptských dějin. Francouzský dokument

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Pozoruhodný příběh začal v Egyptě před více než 3200 lety. V roce 1213 před Kristem, 18. dne prvního měsíce období záplav, se egyptského lidu zmocnil smutek. Ramesse II., ten, jehož zdobil titul „Velké slunce Egypta“, právě zemřel. Bylo mu 92 let. Pi-Ramesse, 1213 před Kristem Po 67 letech oslňující vlády se faraon připojil ke svému otci, bohu Reovi, stvořiteli vesmíru. V předvečer honosného pohřbu oslavoval celý Egypt velkolepý život tohoto neobyčejného panovníka, jehož mocný stín dopadal na veškerou historii Egypta. Právě tady, v „Domě balzamování“, daleko od zvědavých pohledů, se odehrávalo balzamování zemřelého faraona. Jakmile bylo tělo zbaveno vnitřností a mozku, nechalo se 70 dní dehydratovat v natronu. Pak se naplnilo rostlinnými látkami, a nakonec omotalo pásy, mezi které se umísťovaly různé druhy amuletů a také smotky papyru, které měly mít čarovnou moc. Celý rituál probíhal za přítomnosti Anupa, boha mrtvých. Ten měl za úkol ochránit tělo před rozkladem. On také doprovázel zemřelého před Božský soud, který jediný rozhodoval o dalším životě v jiném světě. V Království spravedlivých je to právě on, kdo spojuje všechny tři složky osobnosti: životní sílu, tělo a spirituální světlo, nezbytné pro posmrtný život.

Když skončily přípravy těla zesnulého panovníka, vydal se pohřební průvod do města Théby, střediska náboženských obřadů. Již dlouhou dobu se nechávali faraoni Nové říše pohřbívat na tomto místě, a ne pod pyramidami, jako jejich předkové. Zvolili hrobky vyhloubené ve skalách. Právě zde, na západním břehu, ve stínu skutečné přírodní pyramidy tyčící se nad Údolím králů, bude Ramesse II. pohřbený. Za svítání onoho dne se průvod opět dal do pohybu, aby dorazil do místa věčného odpočinku Ramesse II. To se nachází v blízkosti hrobky jeho otce, faraona Sethiho I. Kouzlo rituálů a fantastický pohřební arzenál, které jej budou doprovázet, mu pomohou zahnat démony a vznést se směrem k „Nebi pod Zemí“ , aby tam žil svůj nový život. Na konci chodby se nachází pohřební místnost, kde bude umístěna zlatá rakev. Kolem ní se shromáždí zásoby a faraonova výbava. Obrazy a sbírky náboženských textů namalované na zdech mají zesnulému zajistit nesmrtelnost. Faraon však může žít v jiném světě pouze když jeho tělo a jeho hrobka zůstanou navždy zachovány. Tak začala před 3200 lety v temnotách jeho posledního příbytku velká cesta Ramesse II.

Archeologické výpravy

V době starého Říma pronikli do hrobky Ramesse II. návštěvníci, dokonce tu nechali i svoje jména. A teprve později nastalo velice dlouhé ticho… To bylo zapříčiněno především tím, že hrobka Ramesse II. byla celá zasypaná usazeninami, které přinesly přívalové deště, jež zasáhly celé území Údolí králů. Hrobka vystoupila ze zapomnění až v 19. století, po vojenském tažení Napoleona Bonaparta v Egyptě v roce 1792. Tažení mělo za cíl vymanit osmanský Egypt ze jha Mameluků, vojenských jednotek osvobozených otroků. Napoleon tak chtěl tváří v tvář royalistické Velké Británii potvrdit nadvládu revoluční Francie na Středomořském východě. Francouzská armáda ve své misi selhala. Vědecké expedice, které ji následovaly, však odhalily světu nádheru faraonské civilizace. Vydání Popisu Egypta, kterou si v roce 1809 Napoleon I. objednal, vyvolalo v Evropě do té doby nevídanou „egyptománii“. Přitáhla k břehům Nilu diplomaty, finančníky, dobrodruhy, starožitníky i pracovníky muzeí. Velice brzy se projevilo i soupeření britských a francouzských archeologů, které odráželo boj o vliv těchto dvou mocností u egyptského místodržícího, Muhammada Aliho.

V roce 1817 došlo poprvé k prohlídce hrobky Ramesse II. konzulem Velké Británie, Henrym Saltem. Salt se pochopitelně snažil nalézt sarkofág Ramesse II. a jeho poklad. Dělníky ale čekal nesnadný úkol. Chodba byla totiž zcela zatarasena obrovským množstvím staletých usazenin. Potom však už nemohl tyto rozsáhlé práce dokončit. Nechal tak svým následníkům možnost v nich pokračovat. Týkalo se to především francouzsko-toskánské výpravy Champolliona a Roselliniho, kteří přijeli v letech 1828-1829. Ve Francii už bylo patnáct let po pádu prvního císařství a země stála těsně před druhou restaurací pod vládou Karla X. Ten také spolu s velkovévodou toskánským financoval vědeckou výpravu do Egypta. Výpravu vedl Jean-Francois Champollion, který se proslavil rozluštěním hieroglyfů, a také Ippolito Rosellini, mladý italský vědec. Oba muži navštívili památky v Thébách a Údolí Králů. A nějakou dobu se zdrželi u hrobky Ramesse II. Měli dvojí cíl. Získat hieroglyfy a dostat se do slavné faraonovy „Zlaté komnaty“.

Champollion chtěl na egyptském území vidět ještě množství jiných věcí. Z toho vyplývá, že samozřejmě neměl čas zcela vyprostit hrobku Ramesse II. Bylo tedy nutné vyčkat na další expedice, především na výpravu Lepsia, který přijel do Théb o patnáct let později a vydal se do Údolí králů. Egyptolog Karl Richard Lepsius se do země faraonů vydal v roce 1843 na žádost pruského krále Fridricha Viléma IV. Vzděláním byl lingvista, byl také průkopníkem právě vznikající fotografie. Pruský vědec byl jedním z prvních, kteří se snažili o záchranu odkazu faraonů. Vydal se po stopách Champolliona a Roselliniho a od roku 1844 se pustil do hledání hrobky Ramesse II. Lepsius se usadil v domě na úpatí thébské hory, odkud podával pravidelně zprávy pruskému králi.

Když se Lepsius dal do hledání hrobky Ramesse II., bylo jeho hlavním cílem zjistit, jestli je faraonův sarkofág stále na svém místě. „Zlatá komnata“ však byla vzhůru nohama a mumie Ramesse II. zmizela! Nesmíme zapomínat, že obrovským přínosem Lepsiovy práce byl detailní plán hrobky. Jeho plán je nejpodrobnější, jaký máme z té doby o hrobce Ramesse II. k dispozici. Zachycuje nejenom všechny chodby a místnosti, ale také části hrobky, které do té doby nikdo ještě nespatřil. Když v roce 1845 Karl Richard Lepsius vstoupil do slavného hlavního sálu hrobky Ramesse II., definitivně vzal veškerou naději hledačům pokladů. Svým následníkům však zanechal dílo velké důležitosti, jehož nejcennější částí byl detailní plán hrobky. Co se však stalo s faraonovou mumií?

Nález mumií

Od Lepsiova objevu pohřební místnosti Ramesse II. uběhlo už téměř 40 let. V květnu 1881 se Gaston Maspero, bývalý profesor College de France, stal nástupcem Augusta Marietta, slavného francouzského egyptologa. Maspero byl znepokojen objevením dosud neznámých faraonských památek na mezinárodním trhu se starožitnostmi, a tak se rozhodl pracovat v Káhiře, kudy tyto předměty procházely. Vyšetřováním pověřil svého zástupce, Emila Brugsche, kterému byl nápomocen inspektor Kamal. Jejich pátrání je zavedlo na stopu Ramesse II. Před deseti lety hlídali Mohamed a Ahmed stádo. Mladíci si dělali plány do budoucna. Najednou se jim jedna koza zaběhla. Oficiální verze hovoří také o tom, že koza vylezla tak vysoko, že se Ahmed musel odvážit až na vrcholky hor, které obklopují Dér el Bahrí. Jaké bylo jejich překvapení, když objevili asi čtyřicet královských mumií obklopených jejich pohřebními poklady? Neobyčejný nález bratři Abd el-Rasúlové chytře využívali celých deset let. Prodávali jen drobnosti. Maspero se na místo samotné vydal až o rok později, ale vydal okamžitý rozkaz skrýš vyprázdnit a vše převézt do Káhiry. Královské mumie vystoupily ze zapomnění, ve kterém spaly více než 3000 let! Jedna z rakví přitom nesla jméno Ramesse II.

Jejich slavný nález v roce 1871 však ihned vyvolal další otázky. Kdy, jak a z jakého důvodu byly mumie přeneseny z jejich původních hrobek, aby se nakonec ocitly na dně jámy, dnes nazývané „skrýš v Dér el Bahrí“? A především, je skutečně mumie uložená uvnitř rakve s nápisem Ramesse II. opravdu mumií velkého faraona? Od odhalení slavného nálezu bratrů Abd el-Rasúlových uplynulo pět let. Královské mumie i jejich pohřební výbava byly převezeny do muzea v Bulaku na předměstí Káhiry, aby je tu mohli prostudovat. Přesto, že na jedné z dřevěných rakví byl nápis Ramesse II., chedív Egypta Muhammad Tawfíq Paša, chtěl, aby mu potvrdili identitu mumie, která se v této rakvi nacházela. Proto nařídil rozbalení mumie faraona. Obřad se odehrál 1. července 1886 v 9 hodin ráno. Řídil jej Gaston Maspero za přítomnosti vysokých představitelů království. Mumie nalezená v sarkofágu tedy skutečně byla mumií slavného panovníka. Rozluštění nápisů na sarkofágu mimo jiné pomohlo pochopit kdy a z jakých důvodů se mumie nacházela v této skrýši, daleko od své původní hrobky. Odpověď se skrývala v minulosti.

Théby, kolem roku 1000 před Kristem. Musíme se vrátit v čase a ocitneme se v Thébách dvě staletí po pohřbu Ramesse II. Egypt prožíval těžkou ekonomickou, společenskou i politickou krizi, která předznamenávala konec jeho Zlatého věku. V Thébách byla situace podstatně komplikovanější, a to zvláště od doby, kdy se chopili moci kněží Amonovi. Již několik desetiletí tu bylo běžné vykrádání hrobek, a stále ho přibývalo. Proto se tomu někdy mezi lety 979 a 960 před Kristem rozhodl thébský velekněz Pinodžem I. zabránit, a nařídil přesun toho, co zbylo, na bezpečné místo. Skrýš v Dér el Bahrí, mezi lety 979 a 960 před Kristem. Tři noci trvalo, než byly ve vší tajnosti mumie i pohřební vybavení přestěhovány. Mumie Ramesse II. tedy zůstala ve slavné skrýši Dér el Bahrí zhruba tři tisíce let.

Na počátku 20. století se faraonova mumie stala atrakcí mezinárodního významu. Z muzea v Bulaku se přestěhovala do muzea v Gíze. Od roku 1902 byla mumie Ramesse II. vystavena v novém Muzeu starověkých památek v Káhiře. Na počátku 20. století mumie opět zmizela. Teprve v roce 1936 ji znovu objevil kanovník Etienne Driotton, tehdy čerstvě jmenovaný ředitelem oddělení starých památek. Nalezl ji v sarkofágu, ve stoje, ve služebním bytě svého předchůdce! Muzeum v Káhiře – 1975 Vedení oddělení starých egyptských památek se rozhodlo znovu vystavit královské mumie. Mumie Ramesse II. tak byla vystavena na plném světle. Stále více ji napadali ničiví paraziti. Bylo zapotřebí rychle jednat! Tehdy vstoupila na scénu archeoložka Christiane Desroches Noblecourtová, první žena, která v Egyptě vedla vykopávky. Byla hlavní kurátorkou Oddělení památek starého Egypta v Louvru. V roce 1976 se rozhodla zorganizovat v Paříži výstavu zasvěcenou právě velkému faraonovi. 26. září 1976 tedy Ramesse II. přistál na palubě letadla francouzské armády na letišti v Paříži, kde jej přivítali s poctami hodnými panovníka jeho velikosti.

Prostudování mumie

V Antropologickém muzeu byla mumie Ramesse II. pod vedením profesora Baluta svěřena asi stovce vědců a techniků, kteří se pokusili v těch nejlepších podmínkách o její záchranu. Odborníci měli několik úkolů: prostudovat samotnou mumii a diagnostikovat její stav, aby bylo možné určit to nejvhodnější ošetření. Detailní zkoumání umožnilo především lépe poznat balzamovací techniky prováděné v Nové říši a zaznamenat jejich vliv na mrtvé tělo. Když mrtvé tělo zbavili vnitřností, bylo prvním krokem tělo vysušit. Balzamovači si byli velice dobře vědomi skutečnosti, že pokud by v mumii zůstala nějaká vlhkost, shnila by. To jim bylo jasné. Prvotním cílem tedy bylo vysušení těla. Používali bikarbonát sodný v malých sáčcích. Nějakou dobu nechali tedy mrtvé tělo vysušit. To zabralo nějaký čas. Mrtvé tělo pak jakoby zeštíhlelo, kůže se stáhla kolem kostry. Po určité době, o které ještě stále nemáme jasno, řekněme tak kolem čtyřiceti dní, odstranili sáčky s natronem. Dovnitř těla pak dali různé věci. Kousky tkaniny, pryskyřici, různé masti… Uvnitř mumie se tedy nacházely rozličné rostlinné zbytky. Bylo tam obrovské množství heřmánku. Objevily se také listy nikotiany. Hodně také používali různé masti, různé směsi, které obsahovaly živici, pryskyřici, včelí vosk a tuky. Studium mumie rovněž umožnilo odhalit anatomické zvláštnosti Ramesse II.

Na svou dobu to byl rozhodně velký člověk. Samotná mumie měřila 172 centimetrů. Když zohledníme určité zmenšení po balzamování, dostaneme se na metr sedmdesát pět. Byl to člověk nepochybně z mediteránské oblasti, rozhodně bílý, v porovnání se společností, ve které žil, a měl bílé vlasy. Tedy stařec s bílými vlasy. Další otázka vyvolala také četné polemiky. Kolik bylo faraonovi let, když zemřel? Když připočteme k jeho 67 letům vlády ještě 25 let, které předcházely jeho nástupu na trůn – což je doloženo písemnými prameny – dostaneme 92 let! Zemřít tehdy ve dvaadevadesáti bylo skutečně něco zcela výjimečného. Naděje na to, že se lidé dožijí dvaceti let, byla tehdy jedna ku pěti, jedna ku čtyřem. K přesnému určení patologií Ramesse II. a k identifikaci příčin jeho smrti byla použita moderní medicínská technologie 70. let 20. století. Měl patologické nálezy starého člověka. Našli jsme klasické patologie, jako u každého jiného starého člověka, stejné jako dnes. Měl arteriosklerózu. Objevilo se i to, co lze nazvat patologií, léze na úrovni ramene, což je v tomto věku normální. Dále měl artrózu, možná dokonce trpěl i postižením páteře. U takto starého člověka lze hovořit o Bechtěrevově chorobě, tedy chorobě, kdy se osifikují vazivové části a páteř se stává nehybnou. Mluvilo se rovněž o jeho chrupu. Měl hrozný chrup, ale nic neobvyklého u devadesátiletého člověka ve starém Egyptě.

Analýza mumie tedy pomohla získat cenné informace. Hlavním úkolem však bylo zbavit mumii ničivých zárodků. Viníkem byla hlavně velice vzácná houba. Bylo tedy potřeba najít způsob, jak ji zničit, přitom nijak neohrozit faraonovu mumii a zároveň zajistit, aby byla následně uchovávaná ve sterilním prostředí. Těmto požadavkům dokonale odpovídaly parametry záření gama. V zájmu vyloučení jakéhokoliv rizika bylo před samotným zákrokem nutné otestovat a navrhnout přesnou dávku záření. Pod vedením profesora Baluta byl testy pověřen jaderný fyzik z institutu v Grenoblu, Christian de Tassigny. V Paříži v laboratoři kryptogamních rostlin Antropologického muzea tedy sejmuli několik hub nalezených na mumii. Poté je kultivovali a připravili dva vzorky. Jeden kontrolní a druhý určený k ozáření. Výsledky pokusů se shodovaly s předpoklady vědců. Ozařování mumie Ramesse II. mohlo začít. Po ošetření se mumie velkého panovníka opět mohla vrátit do Egypta! Mumie byla i se sarkofágem umístěna do speciální vitríny. Všechno pak bylo uzavřeno v pružném, nepropustném izolátoru.

Pařížská záchranná akce přinesla své ovoce. Rychle postupující zkáza mumie se zastavila. Mumie Ramesse II. je od roku 1881 středem pozornosti celého světa. Jeho hrobka však zůstala pro širokou veřejnost na sto let uzavřená z důvodů špatného stavu a nedostatečné bezpečnosti. Teprve v roce 1991 začaly práce na posledním příbytku velkého panovníka, a to pod vedením Christiana Leblanca. Tento archeolog, dobře si vědom všech omezení spojených s turistickým využitím takové hrobky, zde pracuje od roku 2000. Vede francouzsko-americkou výpravu, která se snaží naplnit neobvyklý a novátorský projekt. Chtěli by přemístit všechny královské mumie do hrobek v Údolí králů. Pokud bude jeho mumie navždy zachována, a v jeho hrobce se znovu obnoví téměř původní výzdoba, budou konečně splněny dvě podmínky jeho věčného života…