Apollo 17 — Česká televize

Jméno Neila Armstronga, prvního člověka, který vstoupil na povrch Měsíce, se stalo legendárním. Ne všichni by si však vzpomněli na Eugena Cernana a Harrisona Schmitta, astronauty Apolla 17, kteří zatím stále zůstávají „posledními lidmi na Měsíci“. Americký dokument

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

25. května 1961 oznámil prezident Spojených států amerických John Fitzgerald Kennedy zahájení programu Apollo. Odstartoval tím největší technicko-výzkumný projekt v dějinách lidstva. Lunární program vyvrcholil v červenci roku 1969. Posádka Apolla 11 se odpoutala od Země. Jejím úkolem bylo vystoupit na povrch Měsíce. Prvním člověkem, který vstoupil na povrch Měsíce, se stal Neil Armstrong. Bylo to 21. července 1969. Tento vzácný okamžik na krátkou chvíli sjednotil všechny obyvatele naší planety. V dalších dvou letech přistály na Měsíci ještě další čtyři moduly s lidskou posádkou. Ale zájem veřejnosti i politiků opadal. NASA musela program zkrátit. Jako poslední tak v roce 1972 odstartovalo Apollo 17. Závěrečný let absolvovali astronauti Eugene Cernan, Harrison Schmitt a Ronald Evans. Tito stateční muži se zapsali do dějin vesmírných výprav a jsou oceňováni v úzkém kruhu odborníků. Nikdy se jim však nedostalo takového veřejného uznání, které by si právem zasloužili. A to přesto, že jejich výprava celý lunární program korunovala.

Apollo 17 překonalo mnoho rekordů. Na měsíčním povrchu prožili 3 dny. Během osmihodinových „procházek“ urazili téměř 34 kilometrů. Apollo 17 představuje konec jedné éry. Od té doby nikdo tak daleko necestoval. Je to skrytá perla amerického lunárního programu. Všichni vědí, kdy program Apollo začal, ale jen málokdo tuší, jak skončil. Byla jím završena první etapa výzkumu Měsíce ve jménu míru a všeho lidstva.

Začátky projektu Apollo

V roce 1961 uplynuly teprve čtyři roky od začátku kosmického věku. Závazek vyslat člověka do nekonečné pustiny vesmíru si vynutila tehdejší mezinárodně politická situace. Amerika naléhavě potřebovala předvést svou technickou převahu, aby přesvědčila svět, že dokáže Sověty udržet v patřičných mezích. Američané dlouho považovali Rusko za velmi zaostalý stát. A potom najednou 12. dubna 1961 vzlétl Jurij Gagarin jako první člověk do vesmíru. Ve Spojených státech vypukla doslova panika. Je zcela jisté, že jenom díky tomuto sovětskému úspěchu zvedli Američané hozenou rukavici. A projekt Apollo byl opravdu velkolepou odpovědí. Národní úřad pro letectví a vesmír postupně shromáždil 400 tisíc špičkových vědců a odborníků. Ti během 7 let vyvinuli nové technologie potřebné k přistání člověka na Měsíci.

Vize prezidenta Kennedyho se stala skutečností v červenci roku 1969. Na povrchu Měsíce přistála posádka Apolla 11 a dosáhla tak nejvýznamnějšího úspěchu v dějinách objevitelských cest. Záběry otisků v měsíčním prachu oblétly celý svět. Spojené státy si upevnily pozici světové velmoci. Z politického hlediska to bylo vítězství. Ale vědecká část programu Apollo stála teprve na počátku. V následujících dvou letech astronauti získávali zkušenosti a připisovali si jeden úspěch za druhým. Navzdory přesvědčivým výsledkům však byl v roce 1970 lunární program zkrácen. Na Měsíc se vydala poslední posádka, Apollo 17. Výpravy astronautů už lidem jaksi zevšedněly, prostě se jim zdálo, že se opakuje pořád to samé, a počáteční euforie vyprchala. A když ochabl zájem veřejnosti, ochabla i podpora vlády. Z vědeckého hlediska je to veliká škoda. Zrušené výpravy číslo 18, 19 a 20 by bezpochyby prohloubily naše znalosti jak o Měsíci samotném, tak i o historii celé Sluneční soustavy.

Přípravy Apolla 17

Při posledním letu chtěla NASA plně využít všech dosavadních zkušeností. Výprava se proto měla stát nejpřínosnější částí celého lunárního programu. Apollo 17 bylo v mnoha ohledech výjimečné. Astronauti překonali několik rekordů. Na měsíčním povrchu strávili 3 dny. Během osmihodinových „procházek“ urazili delší vzdálenost než kdokoliv před nimi. Bohužel v prosinci roku 1972 to ve Spojených státech zajímalo už jenom odbornou veřejnost.

Velitelem letu byl bývalý letec a zkušený astronaut Eugene Cernan. Jako jediný z trojice se vydal k Měsíci už podruhé. V květnu 1969 zastával na palubě Apolla 10 funkci pilota lunárního modulu. Byla to závěrečná prověrka před prvním přistáním. Od povrchu Měsíce ho tehdy dělilo pouhých 15 kilometrů. Nakonec musel počkat tři roky, než na něm opravdu stanul. Cernan byl zkušený astronaut. Měl přirozenou autoritu a celá posádka perfektně spolupracovala. Všichni věděli, že jsou na dlouhou dobu zřejmě posledními, kdo se vydávají k Měsíci. Pilot velitelského modulu Ronald Evans přešel k lunárnímu programu rovnou z bojového nasazení ve Vietnamu. Apollo 17 bylo jeho prvním a zároveň posledním letem do vesmíru. Lunární modul měl původně řídit Joe Engle. Když byly další lety zrušeny, ocitla se NASA pod tlakem odborných kruhů, které žádaly, aby na Měsíc vyslala vědeckého pracovníka. Proto byl povolán Harrison Schmitt, kterému všichni říkali Jack. Stal se jediným geologem, který kdy stanul na měsíčním povrchu. Svou nominaci vnímal jako poctu. A práci na programu Apollo obětoval všechny ostatní aktivity. Do posádky byl vybrán naprosto zákonitě. Zásadním způsobem totiž ovlivnil geologický výcvik astronautů.

6. prosince 1972 bylo zahájeno odpočítávání před startem. Na rampě v Kennedyho vesmírném středisku se tyčila mohutná raketa Saturn 5. Dodnes zůstává největším prostředkem, který dopravil člověka do vesmíru. Vážila více než 3000 tun a první stupeň měl tah 3460 tun. Byl to pozoruhodný stroj. Byl to jediný noční start rakety Saturn. Plameny motorů byly na temné obloze vidět až ze vzdálenosti 800 kilometrů. Tato úchvatná podívaná se stala důstojným završením celého programu.

Ze vzdálenosti 45 tisíc kilometrů pořídila posádka jednu z nejslavnějších fotografií všech dob. Takzvaná „modrá skleněnka“ je první snímek plně osvětleného povrchu Země. Žádný člověk ještě něco takového nespatřil. Pro lidstvo se tím otevřela úplně nová perspektiva. A možná právě v té chvíli si mnozí uvědomili, jak je Země zranitelná. Od té doby se žádný člověk nedostal tak daleko, aby mohl takový záběr pořídit. Kdo je vlastně autorem slavného snímku, se dodnes přesně neví. Jisté však je, že tento pohled navždy změnil pocity a myšlení pozemšťanů.

Přistání na Měsíci

Pro přistání Apolla 17 byla vybrána malá kotlina v pohoří Taurus-Littrow. To leží na okraji pánve, která vznikla před více než třemi miliardami let následkem srážky s asteroidem nebo s kometou. O geologický průzkum tohoto místa měla NASA mimořádný zájem. Tato přistávací plocha byla vybrána úmyslně. Ležela totiž v blízkosti rozhraní údolí a horského terénu. A nezapomeňme, že hlavním průzkumníkem posádky byl geolog. Takže Harrison Schmitt musel být na panenském měsíčním povrchu doslova ve svém živlu. Během čtyř dnů urazila vesmírná loď 380 tisíc kilometrů. Posádka ji podle plánu navedla na oběžnou dráhu Měsíce. Účastníci programu Apollo byli úplně prvními lidmi, kteří se ocitli v gravitačním poli jiného kosmického tělesa. Neměli žádnou záruku, že se vrátí. Ale definitivně přetrhli pouto, které nás váže k Zemi, a otevřeli cestu ke kolonizaci vesmíru.

Pilot velitelského modulu Ronald Evans se věnoval pokusům na oběžné dráze. Eugene Cernan a Harrison Schmitt se mezitím chystali přistát na povrchu Měsíce. Technici kontrolující jednotlivé systémy lunárního modulu dávají souhlas s přistáním. 11. prosince 1972 v 19 hodin a 54 minut dosedl lunární modul Challenger na povrch Měsíce. Přistání v údolí Taurus-Littrow bylo nejnebezpečnějším manévrem v celém programu Apollo. Ale značné riziko vyvážila možnost odebrat mnohem rozmanitější geologické vzorky než při všech předchozích výpravách. Odebrané vzorky obsahovaly horniny nejrůznějšího stáří a původu. Nedaleko od místa přistání se nacházejí výrazné skalní bloky, Severní a Jižní masív. Orbitální záběry, pořízené posádkou Apolla 15 v roce 1971, odhalily veliké balvany, které se svalily z úbočí hor a zanechaly na nich dlouhé a hluboké rýhy. Napříč tímto údolím prochází také drobná zlomová linie nazývaná příkop Lee-Lincoln. Jeho dno pokrývá jasně zbarvená hornina, která se sesunula z velkého Jižního masívu. Byl to velice zajímavý terén a díky lunárnímu vozidlu byl pro astronauty celkem pohodlně dostupný.

Geologické výzkumy a pokusy

Cernan a Schmitt měli kromě geologického průzkumu uskutečnit sérii pokusů. Čtyři z nich měly být na měsíčním povrchu provedeny úplně poprvé. Jedním z experimentů, které si na Měsíci odbyly premiéru, bylo měření koncentrace plynů v lunárním vakuu pomocí hmotového spektrometru. Měli tam i gravimetr. To je citlivý přístroj na měření intenzity gravitačního pole. Dokáže zaznamenat i velmi slabé seismické otřesy. Instalovali také zařízení na monitorování dopadu drobných meteorických částic na povrch Měsíce. A při svých jízdách lunárním vozidlem rozmístili několik náloží výbušnin, které byly později odpáleny ze Země, pochopitelně až po odletu posádky. Rázové vlny vyslané do měsíčního povrchu poskytly informace o rozložení jednotlivých vrstev. Posádka Apolla 17 během tří dnů stihla vedle výjezdů do terénu a odebírání vzorků provést pozoruhodné množství měření.

Lunární rover se jako průzkumné vozidlo skvěle osvědčil. Vážil 210 kilogramů, ale uvezl více než dvojnásobek své hmotnosti. Dosahoval rychlosti 11 kilometrů za hodinu. Během prvního výstupu na povrch ale způsobil Cernan malou nehodu. Ve vnější kapse skafandru nesl kladivo a nešťastnou náhodou s ním uhodil do zadního blatníku. Blatníky zabraňovaly tomu, aby se rozviřoval všudypřítomný měsíční prach. Při jízdě vyšší rychlostí ho za roverem byla celá mračna. Astronauty pak pokrýval od hlavy až k patě. Problém byl v tom, že ten prach byl tmavý. Původně bílé skafandry zešedly a ztmavly. A ve vzduchoprázdnu, kde byli muži vystaveni přímému slunečnímu svitu, se rychle přehřívaly. Takže tato zdánlivá drobnost mohla výrazně omezit vyjížďky po lunárním povrchu a tím i vědeckou činnost celé výpravy.

Zpočátku to vypadalo, že provizorní oprava lepicí páskou byla úspěšná. Přežila čtyři hodiny jízdy se zastávkami na odebírání vzorků. Pak ale astronauti vjeli do drsnějšího terénu. Blatník se znovu ulomil a následoval nový problém. Baterie vozítka se pokryly silnou vrstvou prachu, který absorboval sluneční teplo. Hrozilo, že se akumulátory přehřejí. Technici NASA si uvědomovali vážnost situace. Bylo nutné nalézt řešení během noci, kdy budou astronauti spát. Jinak by se následující den mohli pohybovat pouze v blízkosti lunárního modulu. Úkolu se ujal letový velitel Apollo 16 John Young. John strávil v Houstonu ve skafandru celou noc. Dlouho si s tím lámal hlavu, ale nakonec to vymyslel. Použil igelitové obaly na dokumenty a spojil je lepicí páskou. Plochu ohnul do oblouku a dvěma malými svorkami ji přichytil k rámu vozidla. Když se posádka ráno probudila, řídící středisko jí předalo návod na opravu. Nový blatník vydržel po zbytek expedice, tedy ještě 15 hodin jízdy. Vědecký program Apolla 17 tedy zachránila obyčejná lepicí páska.

Lunární vozidlo umožňovalo astronautům překonávat značné vzdálenosti. Ale při sběru vzorků a instalaci přístrojů se museli pohybovat pěšky. Na šestkrát menší měsíční gravitaci si zvykli kupodivu docela rychle. Během druhé vycházky navštívili astronauti kráter Shorty. Ten budil u vědců na Zemi velký zájem. Je totiž obklopen pruhem půdy, která je o poznání tmavší než okolní terén. Na konci sedmikilometrové vyjížďky si Schmitt všimnul zvířeného prachu pod svýma nohama. V té chvíli učinil jeden z nejvýznamnějších objevů celé výpravy. Měsíc je sinavě šedý i na barevných fotografiích. A najednou v této jednobarevné pustině objevili astronauti oranžovou půdu. Všichni přesvědčeni, že byl nalezen nezvratný důkaz o sopečné činnosti. To byl ostatně také jeden z důvodů, proč byla pro přistání vybrána právě tato lokalita. Mikroskopická analýza ukázala, že substrát tvoří sklovité částice o velikosti několika desítek mikronů, které byly pravděpodobně vyvržené žhavým výronem. Ačkoliv to jsou nejmladší vzorky z této oblasti, pořád jsou staré 3,5 miliardy let. Původně se předpokládalo, že jakýmsi hnacím motorem těchto erupcí byl oxid uhličitý. Později však byly objeveny důkazy, že to mohla být i voda. Oranžová hornina tak zůstává dodnes poněkud záhadnou kapitolou lunární vědy.

Během poslední vycházky se astronauti vydali na průzkum obrovských balvanů, které se sesunuly ze severního svahu údolí. Ron Evans mezitím ve velitelském modulu na oběžné dráze pomocí panoramatické kamery a laserového výškoměru soustavně dokumentoval lunární povrch. Ve spojení s dalšími vědeckými přístroji přispěla tato data k přesnému zmapování Měsíce.

Návrat na rodnou Zemi

Let Apolla 17 byl v mnoha ohledech mimořádný. Během tří dnů na Měsíci strávili Eugene Cernan a Harrison Schmitt na lunárním povrchu 22 hodin. V údolí Taurus-Littrow najezdili 34 kilometrů a rozmístili nejpočetnější soustavu vědeckých přístrojů. Nasbírali a zdokumentovali 110 kilogramů hornin a vzorků měsíčního prachu. Pořídili více než 2400 fotografií. Potom však nadešel čas návratu. Veliteli posádky Apollo 17 Eugenu Cernanovi bylo přisouzeno, aby pronesl závěrečné věty, které by zakončily první sérii pilotovaných letů na Měsíc. Trochu se obával, zda nalezne dostatečně silná a výmluvná slova. Nepochybně je našel. Zanechali na Měsíci plaketu připevněnou na podstavci lunárního modulu, který byl po tři dny jejich domovem, níž stojí: „Na tomto místě lidé v prosinci roku 1972 završili první průzkum Měsíce. Přišli jsme do těchto míst v míru a v míru také odtud odcházíme. Nechť tento mír provází životy všech národů na Zemi. Toto je poselství pro naše následovníky. Pro ty, na kterých už dnes leží naše budoucnost, pro ty, kteří budou jednou pokračovat v cestě započaté programem Apollo.“

Návrat na oběžnou dráhu a spojení s velitelským modulem proběhl bez problémů. Na orbitu strávili ještě další tři dny. Byli posledními lidmi, kteří na vlastní oči viděli onen slavný „východ Země“. Během zpátečního letu vystoupil Ron Evans do volného prostoru. Z kamer umístěných na vnějším plášti přinesl kazety s exponovaným filmem. O tři dny později vstoupili do atmosféry. V jednu chvíli dosáhlo přetížení 7G. Velitelský modul se pohyboval rychlostí 43 tisíc kilometrů za hodinu. Sedm a půl kilometru nad zemí se uvolnily stabilizační padáky a ve třech tisících se otevřely ty hlavní. Do vody přistávali rychlostí asi 5 metrů za sekundu.

Let Apolla 17 zůstal poněkud ve stínu těch předchozích. Když kabina s posádkou dosedla do vln Tichého oceánu, nezavršil se tím jenom jeden program, ale celá jedna epocha. Lety Apolla naprosto změnily naše nazírání na Měsíc, na jeho historii a jeho význam. Vzorky lunárních hornin i přístroje, které na jeho povrchu dodnes fungují, jsou podhoubím budoucích objevů. Ten program stál hodně peněz. Ale o jeho smyslu svědčí také skutečnost, že z něj vědci při formulování nových myšlenek a teorií čerpají i po 40 letech. Úspěchy generace Apolla výrazně prohloubily vědomosti o rané historii Země. Přispěly k poznání nových energetických zdrojů pro naši planetu a otevřely cestu k budoucímu osídlení Sluneční soustavy. Než se lidé vydali na Měsíc, věděli o něm pouze to, co se dalo spatřit dalekohledem. Lunární lety umožnily přímý průzkum jeho povrchu. A kromě mnoha jiného se potvrdilo, že ho s naší Zemí spojuje osudová společná historie.

Dnes před námi stojí podobná výzva, a tou je cesta člověka na Mars. Nejde přitom o pouhý průzkum, ale i zajištění budoucnosti lidstva. Už od počátku dějin nás pohání potřeba postupovat stále dál a rozšiřovat své obzory. Jednou se budeme muset od své kolébky odpoutat. Bez ohledu na to, co přinese budoucnost, je jedno jisté. Ohromný vědecký přínos Apolla poskytl zcela nový pohled na Měsíc, na Zemi i na vzdálený vesmír. Před mnoha lety se britského badatele George Malloryho zeptali, proč chce zdolat Mount Everest. Odpověděl: „Protože existuje.“ Totéž platí o Měsíci, o planetách i o blízkém vesmíru. Skrývá se v nich naděje, poznání a víra.