10 vrcholných egyptologických objevů

Za dvě století pátrání byly odhaleny úžasné nálezy a neuvěřitelná tajemství. Americký dokument

Litujeme, ale video není dostupné

Litujeme, ale video není dostupné

Egypťané stavěli v takovém měřítku, jakému se po tisíce let nikdo nevyrovnal. Nikdo přesně neví, jak tito lidé, pouze s pomocí jednoduchých nástrojů a vlastního úsilí, dokázali postavit tak ohromující stavby. Po třicet staletí dokázala tato kultura přežít opakované nájezdy. Přežila všechny své protivníky. Egypťané měli tak silně vyvinutý cit pro kulturu, tak dlouhou historii, že skutečně spíš oni měnili ty, kteří je napadli, a ne naopak. Vytvořili nesmírně mocnou říši, která vládla déle, než kterákoli jiná v historii.

Hrobka faraóna Setiho I.

V pozdním létě roku 1817 dorazil do Údolí králů italský průzkumník Giovanni Belzoni, pozorně zkoumal geologické podloží a díky tomu objevil během 2 týdnů 8 hrobek. Třetí týden své objevy více než zdvojnásobil, nicméně teprve v říjnu učinil objev nejzásadnější: našel jednu z největších egyptských hrobek, hrobku faraóna Setiho I.

Je vytesána více než 91 metrů hluboko ve skále a nachází se v ní jedna z nejkrásnějších ukázek umění celého starého Egypta. Dech vyrazí nejenom krása formy, ale také malby s neuvěřitelnou živostí používaných barev. Právě z důvodu ochrany maleb na stěnách před vlhkostí je hrobka veřejnosti uzavřená, archeologům ale poskytuje množství cenných informací o vztahu starých Egypťanů k posmrtnému životu.

Staří Egypťané vnímali okolní svět v porovnání s naším dnešním pohledem velice odlišně. Věřili mnoha věcem, které se nám mohou zdát podivné, jako například, že se z faraónů stanou bohové, a že duše mohou být na dvou místech současně. Malby znázorňují, že úkolem Setiho po jeho smrti bylo spojit se s bohem v jeho boji.

Ztracený chrám v Achmímu

Některé teorie tvrdí, že staří Egypťané vytvořili mnohem více staveb, než se původně myslelo. Tuto teorii potvrzují třeba pozůstatky obrovského chrámu v Achmímu ve středním Egyptě, asi 322 kilometrů jižně od Káhiry. Jsou však pohřbeny pod živoucím moderním městem, které se budovalo celé tisíciletí, tudíž jeho starodávné srdce bylo pohlceno urbanistickým vývojem.

Když se na místě rozhodli v roce 1980 postavit novou poštu, začali kopat a narazili na 55 metrů vysokou sochu Ramesse Velikého, jednoho z nejmocnějších egyptských faraónů. Kousek odtud byla objevena i socha Ramessovy manželky Meritamon, která platí za největší a nejzachovalejší staroegyptské zpodobnění ženy.

Měřítko obou soch je ukazatelem toho, jak velký chrám mohl být. Pokud z chrámu zbylo ještě něco, leží to pod dnešním moderním městem. To však archeologové musí objevit bez kopání. První stopou jsou zápisky cestovatelů z doby před několika tisíci lety, dalším vodítkem ohledně velikosti budovy byla skutečnost, že chrámy byly stavěny podle ustáleného plánu.

Díky analýzám uspořádání chrámu boha Amon-Rea v Luxoru mohou archeologové stanovit, kde jsou podle nich zbytky Achmímu. Porovnáním umístění achmímských soch se velikost chrámu odhaduje na ekvivalent 4 až 5 fotbalových hřišť.

Chrám v Abú Simbel

Jedním z nejtypičtějších chrámů a největších chrámů starého Egypta leží v Abú Simbel. Chrám je klíčem k vyřešení dilematu, kterému čelil každý faraón: jak vládnout jako člověk a jako bůh. Umělecká díla na stěnách vyprávějí příběh, jak blízko byl velký faraón Ramesse II. tomu, aby ve svém poslání selhal. Ve skále jsou vytesané čtyři obrovské sochy a každý centimetr zdí chrámu je pokrytý malbami oslavujícími triumfy faraóna.

Chrám v Abú Simbel byl pomníkem největšímu egyptskému staviteli, válečníkovi a faraónovi, který Vládl přes 67 let a proměnil egyptskou zemi v otevřené muzeum svých velkých činů. Tento svatostánek postavil, aby oslavil sám sebe jako boha.

V roce 1871, kdy sem dorazil egyptolog Giovanni Belzoni, byl chrám zakrytý pískem. Po čtyřletém boji konečně objevil vchod a stal se prvním člověkem, který po několika staletích vkročil dovnitř.

Podrobné zkoumání nástěnných maleb, reliéfů a soch ukazuje dvojí roli egyptských faraónů: první funkcí je být ochráncem národa, druhá role se týká víry. Faraónova autorita a moc vždy závisely na tom, jak se mu dařilo tyto role plnit. Ramesse byl ale tak úspěšný coby král válečník, že mu došli nepřátelé, což v důsledku oslabovalo jeho vládnoucí pozici. Nakonec šel do druhého extrému a soustředil se na svou roli v oblasti víry.

Tajemství zmizelých mumií

Většina ze 63 hrobek egyptských faraónů v Údolí králů byla po otevření prázdná. Necelých 5 kilometrů odtud se ale nachází další údolí, o němž se všichni dlouho domnívali, že neskrývá žádné tajemství. Až v roce 1890 tudy procházel pastevec a v trhlině jednoho útesu nalezl vchod do jeskyně. Za ním se skrývala 61 metrů dlouhá chodba, vytesaná ve skále, na jejímž konci ležely ostatky více než 50 pohřbených těl, mezi nimi i mumie největších faraónů.

Místo bylo původně skrýší. V chrámu v Luxoru byli kněží, kteří se považovali za strážce egyptského náboženství, chrámů a hrobek faraónů, a ti se rozhodli zde mumie ukrýt a ochránit před rabováním. Velké sucho, boje mezi znepřátelenými politickými frakcemi a cizí nájezdy totiž přivedly zemi na pokraj anarchie, což vedlo ke kolapsu celého systému. Lidé čelili chudobě a potřeba zlata je přivedla do hrobek faraónů – na jediné místo, o kterém věděli, že tu zlato najdou. Faraónové byli pohřbeni s poklady nesmírné ceny, při nálezech však žádná mumie u sebe nic cenného neměla. Tato těla tak byla okradena metodicky samotnými kněžími: lidé, kteří mumie zachránili, nejspíš odstranili zlato a šperky, které jim ještě zůstaly.

Tento objev také umožnil náhled do společnosti ve starém Egyptě, společnosti na pokraji anarchie. Jakmile se dostala do úpadku, ostatní říše rychle této výhody využily. Egypt tak čekaly stovky let cizích nájezdů. Egyptská kultura však měla takovou sílu, že nájezdníci nakonec přijali egyptské zvyky a víru za své.

Údolí zlatých mumií

Na počátku archeologických výzkumů objevili tehdejší první egyptologové velké množství hřbitovů, avšak vykopané mumie vyhazovali. Prvními náznaky toho, že Oáza Baharíja v západní poušti je neobvyklým místem a že zde tyto mumie mohou ležet, byly kostry ležící přímo na písku, které zde vyhrabala divoká zvířata. K zásadnímu objevu došlo náhodou v roce 1994, když se v poušti ztratil osel. Majitel ho potom našel, jak stojí na místě a civí do díry uprostřed pouště. Když se podíval dovnitř, uviděl mumie.

Mumie pohřbené v tomto údolí patří Římanům, kteří před 2000 lety napadli Egypt, tehdy jednu z nejbohatších zemí u Středozemního moře s množstvím zlata a obilí, a usadili se tu. Studie ale dokazuje, že egyptskou kulturu nemohlo zničit nic. Egypťané měli tak silně vyvinutý cit pro kulturu a dlouhou historii, že oni měnili ty, kteří je napadli, ne naopak.

Mumie ale skrývají ještě jedno tajemství. Část jich proto byla vyzvednuta a převezena na místo, kde je očistili a upravili. Zde se ukázalo, že masky nabízejí ještě hlubší pohled do egyptské kultury. Jsou totiž pokryty zlatem, což v tehdejším světě byla jedna z nejcennějších věcí. A také to potvrzuje tezi, že Egypťané věřili, že těla bohů jsou ze zlata.