2. světovou válku rozpoutali dospělí. Konflikt se dotkl obyvatel všech bojujících států, ale těmi, kdo nejvíce utrpěli, byli ti nejmenší. Německý dokument
00:00:03 Byli příliš mladí na to, co viděli.
00:00:07 Na to, co vytrpěli.
00:00:10 A na to, co dělali.
00:00:13 Česká televize uvádí německý dokumentární film
00:00:16 DĚTI VE VÁLCE II. část
00:00:23 Nikdo je nepřipravil na bomby a na zbořené domy.
00:00:32 Ani na hlad, strach a smrt.
00:00:44 Všude bylo cítit, že se blíží vlna násilí.
00:00:48 Hlad, zima, bomby - a to všechno dohromady.
00:00:53 Kdo to nezažil, ten to nikdy nepochopí.
00:00:58 V zimě jsme strašně mrzli.
00:01:01 Vždycky jsem říkal, že se bojím tří věcí -
00:01:04 hladu, Rusů a mrazu.
00:01:08 Čtrnáctiletý Karl Heinz Mehler byl evakuován na venkov,
00:01:13 na takzvaný dětský ozdravný pobyt.
00:01:16 V říjnu roku 1944 popsal ve svém deníku náladu mezi kamarády.
00:01:24 Často jsme si říkali -
00:01:27 my tady jen tak sedíme ve škole, ale fronta se pořád přibližuje
00:01:31 a tak by bylo přece lepší, kdybychom mohli taky bojovat,
00:01:35 a ne dřepět se založenýma rukama.
00:01:38 Rok 1944 byl oficiálně prohlášen za "rok válečných dobrovolníků".
00:01:44 Tito chlapci doufali,
00:01:47 že konečně budou moci svému Vůdci dokázat věrnost,
00:01:50 na níž tolikrát přísahali.
00:01:52 Filmové týdeníky uváděly zářné příklady.
00:01:57 "Východní Prusko!
00:01:59 Hlásíme 9482 válečných dobrovolníků Hitlerjugend."
00:02:06 Jedním z dobrovolníků byl i Arthur Führer.
00:02:11 Učitelé nešetřili chválou. Ti chlapci jsou od nás ze školy!
00:02:14 Vidíte, takové žáky jsme vychovali!
00:02:17 Jsou ochotni dobrovolně
00:02:19 bojovat za Vůdce, za národ a za vlast!
00:02:24 Holky, která si mě dřív ani nevšimly,
00:02:27 teď ve mně viděly hrdinu.
00:02:31 Letité vymývání mozků stále přinášelo své ovoce.
00:02:37 I když jedno německé město za druhým
00:02:41 zanikalo v krupobití spojeneckého bombardování -
00:02:44 vůle k obraně byla stále ještě nezlomná.
00:02:50 Místem dobrodružných dětských her se nyní stávaly hory sutin.
00:03:00 Tradiční hlášení o úspěších
00:03:02 pořád ještě rozptylovala pochybnosti o "konečném vítězství".
00:03:10 Ta hlášení jsme slýchali denně.
00:03:13 Nikdy se v novinách nebo ve filmových týdenících
00:03:17 neobjevilo - že by Němci ustupovali.
00:03:21 Právě naopak.
00:03:24 Navzdory ústupu jsme pořád vítězili.
00:03:30 Přesto začínal Gerhard Krohne o vítězství trochu pochybovat.
00:03:37 Měli jsme stále naději -
00:03:40 že německé hranice jsou pevnou hrází.
00:03:43 A že nakonec bude nasazena zázračná zbraň,
00:03:46 která nepříteli zasadí drtivý úder.
00:03:50 V létě roku 1944 usmrtily takzvané "zázračné zbraně",
00:03:55 rakety V-1 a V-2
00:03:58 jenom v Londýně více než deset tisíc lidí.
00:04:01 S těmito útoky už nikdo nepočítal.
00:04:08 Ani Louise Griffithová.
00:04:10 Už v roce 1939 ji v obavě před německými nálety
00:04:14 evakuovali do Cornwallu.
00:04:17 A do Londýna se vrátila v červnu 1944.
00:04:22 Brzy po mém příjezdu začaly nálety německých raket -
00:04:26 říkaly jsme jim "doodle bugs".
00:04:30 Padaly na nás i několikrát za den.
00:04:35 A vždycky to přišlo úplně nečekaně.
00:04:44 Jeden takový útok jsem zažila na vlastní kůži.
00:04:48 Zrovna jsem začala pracovat jako sekretářka v jedné továrně
00:04:53 a naše kanceláře byly zasaženy raketou V-1.
00:04:59 Zabila mnoho děvčat,
00:05:01 se kterými jsem se seznámila teprve před několika dny.
00:05:05 Já jsem spadla pod velký dubový stůl.
00:05:08 Prakticky se mi nic nestalo, jen jsem se třásla po celém těle.
00:05:15 Od roku 1941 byli "méněcenní" lidé, tedy především Židé,
00:05:20 transportováni do vyhlazovacích táborů na východě.
00:05:23 Jak se fronta přibližovala,
00:05:26 všichni doufali, že je Spojenci zachrání.
00:05:28 Z koncentračního tábora Terezín
00:05:31 bylo v říjnu 1944 deportováno přes 20 000 osob do Osvětimi.
00:05:35 Mezi nimi i Hella Wertheimová a její matka.
00:05:44 Řekli nám, že pojedeme do jiného tábora.
00:05:49 No a my doufaly, že to bude nějaký pracovní tábor.
00:05:53 Na to jsme byly zvyklé už z Terezína -
00:05:56 ale že se bude provádět na rampě selekce, to jsme nevěděly.
00:06:03 Na nádraží naskočil do našeho vagonu
00:06:06 nějaký vězeň v pruhovaném mundůru.
00:06:09 A já jsem sebrala odvahu a zeptala se ho:
00:06:11 "Jak to tady vypadá, jaké to tady je?"
00:06:15 A on odpověděl: "Napravo život, nalevo smrt."
00:06:19 Víc neřekl.
00:06:20 Otočil se a byl pryč.
00:06:24 Matka musela doleva.
00:06:26 Hella chtěla jít za ní, ale strážný ji zastavil.
00:06:32 Vytrhla jsem se mu a znovu jsem se za ní rozběhla
00:06:36 a volala jsem: "To je moje máma."
00:06:40 A on mě chytil za rameno a povalil mě na zem.
00:06:43 "S matkou se zase uvidíš."
00:06:45 To řekl.
00:06:48 Ale toho dne viděla Hella Wertheimová svou matku naposledy.
00:06:56 Vězni v koncentračních táborech doufali v rychlý postup Spojenců,
00:07:01 naděje upínali především k východní frontě.
00:07:09 Rudá armáda byla v létě 1944 už před Varšavou.
00:07:15 A proto Armija Krajowa zahájila odpoledne 1. srpna 1944
00:07:21 povstání proti německým okupantům.
00:07:24 Po pěti letech brutálního útlaku chtěli Němce konečně vyhnat.
00:07:34 Toho dne se Blandyna Lewinská vracela z městské knihovny
00:07:39 a najednou se ocitla uprostřed bojujících stran.
00:07:43 Nemohla se vrátit domů a tak žila několik týdnů u cizích rodin.
00:07:48 Bylo to peklo, neměli jsme co jíst.
00:07:53 Všude byla spousta raněných - nevěděli jsme, kam je uložit.
00:07:58 Domy byly rozbité, všechno v plamenech.
00:08:02 Bylo to peklo.
00:08:04 Ve Varšavě se tvrdě bojovalo osm týdnů,
00:08:08 potom bylo povstání potlačeno. Poláci museli složit zbraně.
00:08:13 Desetitisíce byly deportovány do Říše.
00:08:16 A mezi nimi i čtrnáctiletá Blandyna Lewinská.
00:08:20 Po třech dnech jízdy v dobytčím vagóně
00:08:23 dojela do vestfálského Soestu.
00:08:32 A tam musela vykonávat nejtěžší práce.
00:08:38 Nevěděla, co se stalo s jejími rodiči.
00:08:41 Byla sama, daleko od vlasti.
00:08:44 Tak jako statisíce dalších Poláků, Ukrajinců a Rusů
00:08:48 otročila v německé zbrojovce.
00:08:52 Měla jsem za úkol odebírat z běžícího pásu hlavice střel
00:08:56 a stavět je na otočný talíř, na kterém se natíraly.
00:09:01 Směna trvala dvanáct hodin a po celou dobu jsem musela stát.
00:09:06 Byla to strašná dřina, byla jsem nemocná a tak unavená,
00:09:10 že jsem už nemyslela na nic jiného,
00:09:12 než že si večer půjdu lehnout a budu spát.
00:09:16 Ale druhý to všechno začalo znova.
00:09:22 Bez nuceně nasazených
00:09:25 by se německý zbrojní průmysl už dávno zhroutil.
00:09:30 Na sklonku roku 1944 už byla Blandyna na konci svých sil.
00:09:36 Na Štědrý večer jsem se rozhodla.
00:09:39 S ukrutnou bolestí se mi vybavily vzpomínky na Vánoce u nás doma,
00:09:43 na krásnou rodinnou atmosféru.
00:09:48 Vzala jsem si provaz a vyšla ven.
00:09:51 Chtěla jsem ho uvázat na nějaký strom.
00:09:56 A v tu chvíli - se stalo něco nečekaného -
00:09:59 ze tmy jsem zaslechla zpívat známou melodii -
00:10:03 němečtí strážní zpívali vánoční píseň -
00:10:06 byla to Tichá noc, Heilige Nacht.
00:10:17 Když jsem tu melodii slyšela,
00:10:19 myslela jsem, že mi žalem pukne srdce.
00:10:22 Celý svět se kolem mě zatočil - nevěděla jsem, co se to děje.
00:10:26 Bože můj, já byla tak dojatá.
00:10:34 Strašlivě jsem se rozplakala a už jsem se nechtěla oběsit.
00:10:39 Řekla jsem si, že moje maminka na mě určitě čeká.
00:11:01 Vánoce 1944 -
00:11:04 ve Třetí říši ještě panovala zimní idyla.
00:11:07 Ale co se stane, když Německo válku přece jen prohraje?
00:11:11 Nacisté prohlašovali -
00:11:14 buď zvítězíme nebo zemřeme jako otroci.
00:11:16 Lidé kolem říkali:
00:11:18 "Budeme rádi, když to ve zdraví přežijeme
00:11:21 a Rusové nás nepobijí."
00:11:23 Maria Pohlmannová žila se šesti sourozenci
00:11:26 na statku ve Východním Prusku. O politiku se příliš nestarala.
00:11:31 To se však rázem změnilo,
00:11:34 když se setkala s jedním vojákem, který přijel na dovolenou.
00:11:42 Šli jsme spolu do kina
00:11:45 a pak jsme si o tom filmu trochu povídali.
00:11:48 Byl mi docela sympatický.
00:11:50 A po představení se zeptal, jestli mě smí doprovodit domů.
00:11:55 Byla jsem ráda, protože ulice byly temné a opuštěné.
00:12:00 Bylo to od něj milé.
00:12:03 A on mi cestou začal říkat:
00:12:05 "Tahle válka je ztracená. Prohrajeme ji.
00:12:08 A prohrát ji musíme,
00:12:11 jestli na světě existuje nějaká spravedlnost."
00:12:14 A pak řekl: "Udělali jsme hrozné věci."
00:12:17 Potom začal mluvit o zabíjení Židů v Rusku,
00:12:21 o hromadných popravách.
00:12:23 Líčil mi to do nejmenších podrobností.
00:12:26 A řekl, že to má každou noc před očima, že už nemůže spát.
00:12:33 Potom mě prosil, abych o tom s nikým nemluvila.
00:12:43 Od té chvíle - jsem tušila - že nás nečeká - nic dobrého.
00:12:54 A že to tak - musí být.
00:12:59 V lednu 1945 zahájila Rudá armáda zimní ofenzivu.
00:13:04 Každý den postupovala o dvacet až třicet kilometrů.
00:13:08 Za všeobecného chaosu a paniky
00:13:11 začaly miliony Němců z Východního Pruska
00:13:14 prchat na západ.
00:13:16 Když se jejich povozy vydaly na cestu, udeřily kruté mrazy -
00:13:20 bylo až pětadvacet pod nulou.
00:13:22 Zasněžené cesty byly beznadějně ucpané.
00:13:25 V ledovém vichru byli uprchlíci den ode dne zoufalejší.
00:13:39 Všichni na sebe navlékali všechno co měli.
00:13:42 Kolony se stále trhaly.
00:13:44 Mnohé děti viděly své matky a sourozence naposledy.
00:13:49 Desetitisíce zmrzly, zemřely hlady nebo je postříleli stíhači.
00:13:54 Poslední záchranu nabízela cesta přes zamrzlý mořský záliv.
00:14:00 Po mnoha dnech jsme se k němu konečně přiblížili.
00:14:05 Ale než jsme směli vjet led, prošel každý povoz kontrolou.
00:14:09 A když někdo vezl nějaké zbytečné věci,
00:14:12 tak mu to bez řečí shodili na zem.
00:14:15 Na břehu se vršily hromady židlí, stolů, nádobí -
00:14:19 prostě se zahazovalo všechno, co nebylo životně důležité.
00:14:28 Někteří se báli na tu ledovou plochu vůbec vyjet.
00:14:36 Tvořily se tam dlouhé praskliny.
00:14:40 Vojáci vytyčili trasy - a smělo se jet jen po nich.
00:14:45 Mezi těmi povozy se pořád musely dodržovat rozestupy.
00:14:49 Už ani nevím, kolik to bylo metrů.
00:14:53 A pak jsme vyrazili. Na ledě to klouzalo -
00:14:57 a tak jsme našeho koně z obou stran trochu podpírali.
00:15:02 Kdyby upadl a zlomil si nohu, tak jsme byli ztraceni.
00:15:06 Tak jako ti, kteří lemovali naši cestu z obou stran.
00:15:12 V podvečer - ale někdy i ve dne -
00:15:16 jsme slyšeli, jak se k nám blíží letadla.
00:15:23 Byly to ruské stíhačky.
00:15:27 A piloti pak začali pálit.
00:15:30 Stříleli na všechno, co bylo pod nimi.
00:15:35 Led začal pukat, povozy se rozlámaly a potopily.
00:15:39 Děti křičely, koně řehtali - všechno mizelo pod vodou.
00:15:44 Nemohli jsme je zachránit, nemohli jsme jim pomoci.
00:15:48 Takže tak to bylo.
00:15:54 Vojáci se pak vždycky znovu snažili vytyčit novou trasu.
00:15:59 Byl to neuvěřitelný chaos,
00:16:02 celou cestu nás provázel strašný strach, zoufalství a křik.
00:16:06 Ani nevím, jak jsme se konečně dostali na břeh.
00:16:17 Dlouhá léta se mi zdávalo, že musím utíkat před Rusy.
00:16:21 Pořád a pořád.
00:16:25 A když bylo nejhůř - tak jsem se probudila.
00:16:30 Ty noční můry mě pronásledovaly po mnoho let -
00:16:36 pak nakonec zmizely.
00:16:40 Ale když dneska vidím v televizi nějaké utečence -
00:16:49 tak se mi to vrací.
00:16:56 Nejvíce postižené byly děti,
00:16:59 které na útěku přišly o své nejbližší -
00:17:01 o matku, otce, sourozence.
00:17:04 Ze dne na den byly odkázány jenom samy na sebe.
00:17:07 Zcela bezbranné a bez ochrany.
00:17:14 Jedenáctiletá Jutta Hartwigová
00:17:17 žila v Mohrungen ve Východním Prusku.
00:17:20 Rudá armáda se rychle blížila. Všichni sousedé už uprchli,
00:17:24 ale její matka se stále nemohla rozhodnout.
00:17:30 Tahala jsem mámu za ruku: "Mami, už musíme jít,
00:17:35 Rusové jsou tady. Copak je neslyšíš?"
00:17:39 Ale ona řekla: "To jsou naši vojáci."
00:17:44 Klečela v obývacím pokoji a smotávala koberec.
00:17:49 Znovu jsem ji přemlouvala a prosila.
00:17:54 Vzala jsem ji za ramena a říkala: "Mami, musíme pryč."
00:18:01 Byla jsem neodbytná, a ona mi nakonec řekla:
00:18:05 "Tak běž napřed!" A já šla.
00:18:11 Zoufalá Jutta doběhla na nádraží.
00:18:15 Tam byl připraven k odjezdu poslední vlak.
00:18:18 Malého dítěte se ujal strojvůdce.
00:18:25 Rozbrečela jsem se a říkám mu: "Doběhnu ještě pro mámu."
00:18:30 Ale on řekl: "Ne, už nemůžu čekat."
00:18:33 A vytáhl mě nahoru. A pořád říkal:
00:18:37 "Neboj se, zase se setkáte, máma přijede příštím vlakem."
00:18:45 Matka Jutty Hartwigové zahynula po příchodu Rudé armády.
00:18:52 Uprchlíci z Východního Pruska táhli nekonečným proudem na západ.
00:18:57 Procházeli Pomořanskem i Slezskem.
00:19:00 Zanedlouho musely prchat děti i z těchto oblastí.
00:19:10 Většina z nich strádala po cestě hladem a žízní.
00:19:14 Ale některé měly štěstí
00:19:16 a na nádražích se o ně postarala děvčata ze Svazu německých dívek.
00:19:20 Jako třeba dvanáctiletá Jutta Hoffmannová.
00:19:26 I ona poznala na vlastní oči krutost válečné vřavy.
00:19:37 Německý Červený kříž nás posílal na nádraží,
00:19:41 kam přijížděly první vlaky s utečenci.
00:19:46 Ale tehdy to byly ještě normální osobní vagony.
00:19:52 My jsme měly těm dětem nalévat teplý čaj
00:19:55 a nějak se o ně trochu postarat. A to mi bylo dvanáct let.
00:20:09 Ty děti vypadaly strašně, plakaly a měly hlad.
00:20:15 Stále opakovaly - bylo to zlé, moc zlé.
00:20:19 A tak jsem se tehdy poprvé setkala s válkou,
00:20:23 a to velice zblízka.
00:20:25 Do té doby jsem si něco takového neuměla vůbec představit.
00:20:32 Z čeho měli jedni strach, to dávalo druhým naději.
00:20:37 27. ledna 1945
00:20:40 osvobodila Rudá armáda v Osvětimi tyto děti.
00:20:44 Ale další na osvobození stále čekaly.
00:20:48 Jako třeba Hella Wertheimová.
00:20:55 Když se přiblížila fronta, říkaly jsme si:
00:20:59 "Teď už se konce války určitě dožijeme."
00:21:02 Ale nakonec jsme si ještě musely kopat hroby.
00:21:06 Kolem nás pobíhal takový tlustý hnědý hajzl v uniformě SA.
00:21:11 A ten nás nutil, ať kopeme rychleji.
00:21:15 A my si lámaly hlavu: Pro koho ty hroby budou?
00:21:19 Byly pro nás!
00:21:22 Ale na poslední chvíli se na ně usmálo štěstí.
00:21:26 5. května 1945 američtí vojáci jejich tábor osvobodili.
00:21:35 A já jsem si tehdy najednou uvědomila -
00:21:38 jsem na svobodě, ale co se mnou bude dál?
00:21:43 Zůstala jsem na tomto světě úplně sama - bez rodiny.
00:21:49 V březnu 1945 překročili Spojenci Rýn.
00:21:53 Od té chvíle dobývali obec za obcí, město za městem.
00:21:58 Karl Heinz Mehler byl stále na dětském ozdravném pobytu
00:22:02 v městečku na jihozápadě Německa.
00:22:05 Situace v říši nevypadala dobře,
00:22:07 a to i z pohledu přesvědčených členů Hitlerjugend.
00:22:11 Někteří z nich se proto chtěli vzdát se Američanům.
00:22:16 Ale já jsem byl přesvědčen,
00:22:19 že musíme bojovat až do poslední hodiny.
00:22:22 Byl jsem naprosto oddán systému, ve kterém jsem vyrostl,
00:22:26 a postoj svých kamarádů
00:22:27 jsem považoval za zbabělost a zradu našich ideálů.
00:22:33 20. dubna 1945
00:22:35 složil patnáctiletý Mehler vojenskou přísahu.
00:22:40 Byla to samozřejmě velká sláva a k tomu i velká slova:
00:22:45 "Jste poslední nadějí Německa!" nebo "S vámi zvítězíme!"
00:22:51 Také patnáctiletý Arthur Führer byl odveden.
00:22:58 Před nástupem prošel bleskovým výcvikem.
00:23:04 V první frontové linii musíte dávat pozor hlavně na negry.
00:23:08 Neřekli černochy, ale negry.
00:23:11 A ti negři mají mezi zuby mačetu a v ruce zbraň.
00:23:15 Když nepoužijete bajonet, tak vás okamžitě zamordují.
00:23:20 Arthur Führer nebyl žádný zapálený bojovník,
00:23:23 ale složil přísahu a tak na frontu musel.
00:23:26 Žádné výjimky neplatily.
00:23:32 Máma mě nechtěla pustit.
00:23:38 Bála se, že se už nevrátím.
00:23:43 Řekl jsem - že mi už brzy bude šestnáct -
00:23:47 a že na sebe budu dávat pozor.
00:23:52 Máma za mnou ještě vyběhla ke vrátkům,
00:23:56 držela mě za ruku, nechtěla mě pustit.
00:24:00 A já se jí vytrhl a řekl jsem, že už musím jít.
00:24:06 A ona se rozplakala,
00:24:08 měla takovou zástěru a dala si ji před obličej
00:24:12 a já jsem to už nemohl vydržet a řekl jsem:
00:24:16 "Mami,dobře to dopadne,neboj se."
00:24:23 Poslední zálohy vyrazily do války naprosto nepřipravené.
00:24:34 Spojenci už dobyli většinu Německé říše.
00:24:37 Dětští vojáci s pancéřovými pěstmi
00:24:40 teď dostali za úkol zastavit jejich další postup.
00:24:49 Jedním z nich byl i Gregor Dorfmeister.
00:24:52 Bylo mu šestnáct let.
00:24:54 Musel zaujmout postavení v lese nedaleko města Bad Tölz.
00:24:58 On a jeho stejně staří kamarádi měli ničit americké tanky.
00:25:05 Amíci zaujali výhodné postavení na protějším kopečku
00:25:10 a spustili na nás příšernou palbu.
00:25:13 Ani nevím, kolik našich kluků to koupilo.
00:25:19 Teprve nyní si ti chlapci uvědomili,
00:25:22 jak vypadá opravdová válka.
00:25:26 Viděl jsem kamarády s utrženou hlavou,
00:25:29 s rozdrcenýma nohama, vyhřezávaly jim vnitřnosti.
00:25:33 A k tomu všemu strašný křik.
00:25:36 Ale oni nekřičeli "Pomoc", křičeli "Mami!"
00:25:39 Hrdinství z válečných filmových týdeníků vypadalo úplně jinak.
00:25:45 Pak už jsem na ty mrtvé vůbec nemyslel,
00:25:48 myslel jsem už jenom na sebe, na svůj vlastní život.
00:25:53 Modlil jsem se.
00:25:56 Ale ne Otčenáš, protože ten bych celý neodříkal.
00:26:00 Modlil jsem se:
00:26:03 "Panebože, pomoz mi!"
00:26:06 Kašli na válečné dobrovolnictví.
00:26:08 Zapomeň na nějaké "Za Vůdce, za národ, za všechno..."
00:26:13 Teď si zachraň život.
00:26:15 Takhle tedy dopadlo naše válečné tažení.
00:26:18 Pak jsme už jen opakovali -
00:26:21 Chci se dožít šestnácti.
00:26:24 Arthur Führer a Gregor Dorfmeister naštěstí včas utekli domů.
00:26:32 Zazvonil jsem, máma otevřela -
00:26:35 dívala se mě -
00:26:41 a pak mi s pláčem padla kolem krku.
00:26:45 Potom se mě vyptávala -
00:26:49 ale já jsem na nic nechtěl odpovídat.
00:26:54 Strhl jsem ze sebe nacistickou uniformu -
00:26:59 zalezl do postele -
00:27:03 přetáhl si deku přes hlavu -
00:27:06 a chtěl všechno zaspat.
00:27:11 O Velikonocích roku 1945
00:27:15 postupovali američtí vojáci na bádenskou vesničku Boxberg.
00:27:20 V ní našla dočasné přístřeší Heidi Hummlerová
00:27:23 se svou matkou a třemi sourozenci.
00:27:27 Z nepřátelských vojáků měla panickou hrůzu.
00:27:35 Stejně jako mnoho jiných dětí
00:27:37 ji ovlivnila nacistická propaganda o nepřátelských lidožroutech.
00:27:44 Pak jsem spatřila černé Američany - černošské vojáky.
00:27:48 Tak tihle nás porazili, říkala jsem si,
00:27:51 to snad není možné.
00:27:53 Vždyť nás přece učili, že je to - podřadná rasa.
00:27:58 Helfried Israel žil v saské Žitavě.
00:28:01 Příchod Rudé armády očekával s velkou obavou.
00:28:09 Bylo to v nás.
00:28:12 Měli jsme takový strach - že jsme si skutečně mysleli,
00:28:15 že když potkáme nějakého Rusa, tak nás ihned zastřelí.
00:28:23 Bylo to tak zlé -
00:28:25 že nám rodiče přichystali malé lahvičky s jedem a řekli nám:
00:28:30 "Kdybychom museli utíkat -
00:28:34 a vy jste padli Rusům do rukou -
00:28:38 tak to vypijte."
00:28:40 Ale vítězové si kupodivu počínali jinak.
00:28:47 Děti nechávali na pokoji. Chovali se k nám docela mile.
00:28:55 A když jsme šli kolem nich, tak na nás jeden přátelsky zamával -
00:29:00 kývl na nás -
00:29:01 a my jsme si říkali, že to nemůže být Rus -
00:29:05 to určitě není Rus!
00:29:08 Stejně se nám ulevilo, když nás nechali v klidu projít.
00:29:13 A pak jsme si mezi sebou říkali -
00:29:15 ve škole nás přece učili něco jiného -
00:29:18 že jsou to vrazi a hrdlořezi?
00:29:23 Ale dívky a ženy se jich bály plným právem.
00:29:26 Ani v úkrytu nebyly před postupujícími vojáky v bezpečí.
00:29:36 Jednou k nám do bytu přišel nějaký ruský voják
00:29:40 a řekl nám, že ho poslali aby zkontroloval naše zavazadla.
00:29:48 Do několika z nich se podíval -
00:29:51 a pak se zeptal, který kufr je můj.
00:29:54 Ukázala jsem mu ho -
00:29:56 a on ho otevřel a navrchu ležela podprsenka.
00:30:02 Potom si ji takhle přidržoval a otáčel se před námi.
00:30:08 Všichni jsme seděli celí ztuhlí.
00:30:10 A já jsem už tušila, co bude následovat.
00:30:16 Byl to prostě voják, který chtěl ženskou
00:30:20 a tak si mě vytáhnul ze sklepa.
00:30:24 Tátovi tekly po tvářích slzy.
00:30:29 Na to v životě nezapomenu,
00:30:32 podívali jsme se na sebe, musela jsem projít kolem něho,
00:30:36 drželi ho, vmáčkli mu samopal do břicha a přitlačili ho ke zdi.
00:30:44 A já jsem věděla,
00:30:47 že když se pokusím o útěk nebo se budu vzpouzet,
00:30:50 tak by s mým tátou udělali krátký proces.
00:30:54 Takže nešlo to jinak,
00:30:56 musela jsem s tím vojákem jít do postele.
00:31:03 Byla jsem ještě panna, dokonce nepolíbená.
00:31:07 Prostě jsem to nějak přetrpěla.
00:31:10 A když mě pak nechal a odešel do lesa,
00:31:13 tak jsem tam zůstala sedět sama.
00:31:18 Všude byl takový klid a mír, ptáčci zpívali
00:31:21 a nebe bylo modré a sluníčko tak krásně svítilo.
00:31:27 A já jsem měla pocit -
00:31:30 že ve mně všechno umřelo, zůstalo jen prázdno.
00:31:35 A nejhorší na tom bylo -
00:31:37 že to nebyla žádná zrůda -
00:31:39 byl to naprosto normální mužský -
00:31:42 úplně normální chlap - navíc byl pohledný, byl urostlý -
00:31:48 ten to přece neměl zapotřebí.
00:31:50 Já vlastně vůbec nevím, co se to v nich dělo.
00:31:53 Proč to dělali?
00:31:55 A proto jsem zůstala po celý život trochu nedůvěřivá.
00:32:00 Už jsem věděla - že něco takového může udělat kdokoliv.
00:32:07 Mnozí chlapci, kteří do poslední chvíle bojovali jako dobrovolníci,
00:32:11 padli do zajetí. Přežili, ale nyní zjišťovali,
00:32:14 že se s nimi nejedná jako s dětmi, ale jako se všemi ostatními vojáky.
00:32:25 V zajateckém táboře myslel každý jenom na sebe,
00:32:29 na svoje nejzákladnější potřeby.
00:32:32 Kde seženu něco k jídlu a k pití?
00:32:36 Kde budu spát, aby mi nebyla zima?
00:32:40 Vládl tam jenom ryzí pud sebezáchovy. Jinak nic.
00:32:46 Karl Heinz Mehler doufal,
00:32:49 že ho jako patnáctiletého brzy pustí domů.
00:32:51 Ale místo toho byl odvezen spolu dalšími zajatci
00:32:55 do jihofrancouzského města Tulle.
00:33:03 Vyvedli nás z nádraží a tam už čekal dav -
00:33:07 který se na nás vrhnul.
00:33:10 Stráže střílely do vzduchu.
00:33:14 Pak nastalo peklo.
00:33:17 Tloukli nás holemi, hadicemi, násadami,
00:33:20 z oken na nás lili výkaly -
00:33:24 a hnali nás ulicemi jako zvěř.
00:33:29 Zajatci byli přiděleni na zemědělské usedlosti.
00:33:32 Karl Heinz Mehler neviděl rodiče dva roky.
00:33:37 Pro Brity válka v Evropě skončila. Lidé jásali a oslavovali.
00:33:42 Konečně je mír.
00:33:48 Slavili jsme na ulicích,
00:33:50 my děti jsme dostávali kousky čokolády a cukrátka.
00:33:56 Lidé přinesli gramofony, ty měly tenkrát ještě pohon na kliku,
00:34:01 černé desky se otáčely - a všude se zpívalo a tančilo.
00:34:10 A pro nás, děti, rozdělali slavnostní oheň.
00:34:13 Každý dělal ohně,
00:34:15 ale pro děti byl obzvláště velký na rohu ulice.
00:34:20 A to trvalo několik týdnů. Takže večer jsme seděli u ohně
00:34:24 a druhý den jsme ve městě sháněli dřevo na další táborák.
00:34:28 Samozřejmě tam byl vždycky nějaký dospělý,
00:34:31 který na nás dohlížel.
00:34:34 Doris Pailsové a jejím přátelům v Coventry se ulevilo.
00:34:39 Ale těžké časy nedostatku
00:34:41 musely anglické děti snášet ještě několik let.
00:34:50 I když válka skončila -
00:34:53 některé věci se měnily jenom pomalu.
00:34:56 Už sice nepadaly bomby,
00:34:59 ale třeba potraviny byly pořád jenom na lístky.
00:35:03 Ačkoli byl mír, přesto bylo skoro všechno na příděl.
00:35:07 A to trvalo až do roku 1954.
00:35:13 Nastoupila jsem u jedné potravinářské firmy
00:35:17 a tehdy už máslo sice na příděl nebylo
00:35:20 ale v obchodech ho bylo málo.
00:35:22 A my, holky z kanceláře,
00:35:24 jsme se jednou dostaly na podnikovou recepci,
00:35:26 kde rozdávali malé vzorky másla a sušenek.
00:35:30 A tam jsme si trošku toho másla a sušenek štíply
00:35:33 a říkaly jsme: "No není to skvělý?"
00:35:36 Jinak jsme se k máslu vůbec nedostaly.
00:35:41 Také v Německu si děti teprve pomalu zvykaly na nezvyklý mír.
00:35:51 Byl to takový zvláštní pocit, když jsme si mohli říct:
00:35:56 "Teď začne nový život.
00:35:59 Teď bude všecko probíhat klidně a spořádaně."
00:36:04 Říkali jsme si:
00:36:05 "Teď už bude líp, když válka skončila."
00:36:08 To ano.
00:36:10 Ale ne, že by vládlo nějaké nadšení,
00:36:13 protože všechno bylo vzhůru nohama.
00:36:25 Teprve tehdy na nás pořádně dopadly těžké časy -
00:36:29 bylo málo jídla, nebylo čím zatopit.
00:36:34 Po válce bloudily Německem miliony lidí bez domova.
00:36:38 Hledaly rodinné příslušníky, střechu nad hlavou
00:36:41 nebo něco k jídlu.
00:36:44 Hodně dětí se stalo mistry v takzvaném "organizování" -
00:36:47 to znamenalo umění opatřovat, sbírat, shánět ale i krást
00:36:51 všechno, co pomáhalo rodině přežít.
00:36:55 Nic jiného jim prostě nezbývalo.
00:37:02 Bylo tomu tak i v rodině Dietera Hallervordena.
00:37:12 Chodili jsme po polích kolem Quedlinburgu a paběrkovali.
00:37:17 Procházeli jsme vyorané řádky
00:37:20 a hledali jsme nějaké zapomenuté brambory,
00:37:23 dloubali jsme je ze země.
00:37:25 A taky jsme sbírali hrachové nebo fazolové lusky
00:37:28 a nosili jsme všechno domů.
00:37:30 Pamatuji si, že jsme si dokonce doma na půdě sestrojili jakýsi lis
00:37:34 a na něm jsme vymačkávali olej z makovic,
00:37:38 to se tehdy ovšem nesmělo.
00:37:41 Ale myslím si, že právě v těchto letech nouze a strádání
00:37:46 se celá naše rodina neuvěřitelně stmelila dohromady.
00:37:54 Kupodivu mnozí pamětníci dodnes vzpomínají na léto 1945
00:37:59 jako na krásné období svého života.
00:38:06 Hodně chlapců se nechtěně stalo
00:38:09 doma nejstaršími mužskými členy rodiny.
00:38:12 Snažili se vystupovat jako opravdoví chlapi,
00:38:15 ale často tím jen zakrývali velikou nejistotu,
00:38:18 která v nich po válce zůstala.
00:38:21 Stále častěji - jsem přemýšlel o tom,
00:38:24 jak je možné, že jsem mohl něčemu takovému uvěřit.
00:38:28 A pak jsem si řekl, že jsem ničemu jinému věřit nemohl,
00:38:32 protože jsem nic jiného neznal.
00:38:37 A tak se mi tehdy zhroutil celý můj dosavadní svět.
00:38:42 A najednou jsem nevěděl kudy kam.
00:38:47 Také Heidi Hummlerová pozorovala převratnou změnu ve svém okolí.
00:38:52 Ze všech starých nacistů tu zbyl jenom náš učitel.
00:38:56 Toho jsme dřív museli zdravit takhle.
00:38:59 Když jsme ruku při hajlování pořádně nezvedli, tak nám vynadal.
00:39:03 A teď se kolem nás jenom tak plížil
00:39:06 a já vždycky zvedla ruku a zařvala na něj Heil Hitler.
00:39:10 Takhle jsem ho provokovala.
00:39:13 A pak Američani vyvěsili na naší radnici
00:39:16 fotografie z koncentračních táborů.
00:39:19 Máma mi říkala: "To není nic pro tebe."
00:39:23 Ale já jsem tam šla, stála tam a koukala se na ty hrozné obrázky.
00:39:31 A tenkrát mi to došlo: Takhle mě obelhávali.
00:39:37 Už nikdy v životě nesmím nikomu tak hloupě a slepě věřit.
00:39:44 Osvobozené vězně z koncentračních táborů
00:39:47 rozmístili Spojenci po válce v záchytných táborech.
00:39:50 Bylo tam o ně dobře postaráno,
00:39:53 ale nikdo z nich nevěděl, co ho v budoucnosti čeká.
00:39:57 Sedmnáctiletá Židovka Hella Wertheimová
00:40:00 přežila Terezín, Osvětim a Mauthausen.
00:40:03 Jako jediná z celé rodiny.
00:40:11 Léto 1945 strávila na ostrově Reichenau na Bodamském jezeře.
00:40:18 Francouzská vojenská správa ji ubytovala v místním sanatoriu.
00:40:23 Francouzi ostrov vyklidili a my ho měli celý jen pro sebe.
00:40:29 A můžete mi věřit, že to byly opravdu nejkrásnější
00:40:32 a nejbezstarostnější dny mého života.
00:40:37 Starali se o nás, v klášteře nám vydali nové oblečení -
00:40:41 směli jsme se volně pohybovat, toulat se po celém ostrově.
00:40:47 Ten kontrast mezi nesvobodou a svobodou byl naprosto úžasný.
00:40:57 Ale ty krásné dny skončily a odvezli nás do Kostnice na vlak.
00:41:06 A po dlouhé jízdě půlkou Evropy - přes Švýcarsko, Francii, Belgii -
00:41:11 jsme dojeli až do Holandska.
00:41:16 Jako německá státní příslušnice byla později z Nizozemska vykázána
00:41:21 a dostala se do dolnosaského Bentheimu.
00:41:26 Tam se seznámila se svým budoucím mužem.
00:41:30 I on přežil koncentrační tábor.
00:41:34 S manželem jsme pak o těch minulých letech často mluvili
00:41:38 a asi nám to hodně pomohlo.
00:41:42 Dvacet let jsem vážila jenom pětačtyřicet kilo,
00:41:46 víc jsem nepřibrala.
00:41:48 Měla jsem vážnou poruchu štítné žlázy.
00:41:54 Po válce Spojenci rozhodli,
00:41:56 že Německo musí odstoupit svá bývalá východní území.
00:42:00 Pro utečence nastaly těžké časy.
00:42:07 Jutta Hoffmannová se s matkou a s malým bratrem
00:42:11 vrátila po válce do slezské Legnice.
00:42:13 Jenže v jejich bytě už bydlela polská rodina.
00:42:21 Ti Poláci byli vlastně taky vyhnanci,
00:42:24 Rusové je odsunuli dál na západ a byl to teď jejich nový domov.
00:42:30 Takže když jsme tam přišli - náš byt byl obsazen.
00:42:35 Máma pak od nich dostala nějaké naše osobní věci a fotografie.
00:42:41 Já jsem si chtěla vzít svůj kočárek pro panenky -
00:42:48 ale ten Polák řekl, že ne, že ho chce pro svou malou dcerku.
00:42:55 Tak jsem ho nedostala a hodně jsem tehdy plakala.
00:43:01 Nakonec je k sobě vzala jedna polská rodina.
00:43:05 Jutta Hoffmannová se ve svých jedenácti letech
00:43:08 stala jedinou živitelkou rodiny.
00:43:10 Až do vypovězení pracovala u jednoho polského pekaře.
00:43:22 Od té doby na mně pořád ležela obrovská odpovědnost.
00:43:31 Některé děti však ještě zůstaly v okupovaném Východním Prusku.
00:43:36 Přišly o své blízké a neměly kam jít.
00:43:39 Žily bez jakékoliv právní ochrany.
00:43:41 Musely být pořád ve střehu, přežívaly v ustavičném strachu.
00:43:54 Bojovali jsme o holé přežití,
00:43:57 první rok ještě zbyly nějaké zásoby ve sklepích -
00:44:01 ale pak tam přišli Rusové i s rodinami a to byl konec -
00:44:05 pronásledovali nás, bili, kopali do nás.
00:44:12 Vždycky jsem se bál tří věcí - hladu, Rusů a mrazu.
00:44:18 Žili jsme v domě bez oken a bez dveří,
00:44:22 spali jsme v jedné posteli a zahřívali se, abychom nezmrzli.
00:44:26 V noci jsme se střídali.
00:44:29 Kdo ležel uprostřed, musel na kraj a naopak.
00:44:32 A takhle jsme přežili dvě zimy.
00:44:35 Všichni etničtí Němci byli do roku 1948
00:44:39 vykázáni z bývalých východních území do Německa.
00:44:43 Utečenci nebyli nikde vítáni.
00:44:45 Do provizorních, stísněných táborů přicházelo stále více lidí.
00:44:49 Pracovat nemohli a jen stěží přežívali z přídělů.
00:44:59 Vzpomínám si na dny, kdy jsme neměli k jídlu vůbec nic -
00:45:05 a já jsem tehdy šla ven
00:45:08 a před naším barákem byla hromada polen -
00:45:11 a já z nich loupala kůru a snědla jsem ji -
00:45:14 protože jsem měla tak strašný hlad.
00:45:19 Neměli jsme ani co na sebe.
00:45:22 Jeptišky nám pak darovaly nějaké staré šaty a boty.
00:45:26 Ale my jsme se v nich styděli vyjít ven,
00:45:29 protože hned na nás bylo vidět, že jsme - chudí utečenci.
00:45:35 Většina uprchlíků pak byla poslána na venkov,
00:45:38 kde bylo přece jenom více jídla. Nebyly tam rozbombardované domy
00:45:42 A v zemědělství chyběly pracovní síly.
00:45:52 Rodina Marie Pohlmannové
00:45:55 se dostala na jeden statek v Horním Švábsku.
00:45:59 Po příjezdu jsme šli za sedlákem,
00:46:02 u kterého měli teď moji bratři pracovat,
00:46:05 a zeptali jsme se ho,
00:46:07 jestli by nám nedal balík slámy, abychom měli na čem spát.
00:46:12 A on řekl: "Ách,já nemám dost slámy ani pro vlastní dobytek.
00:46:17 Nemůžu vám nic dát."
00:46:22 Takže jsme hned věděli, na čem jsme.
00:46:25 Hrozně mě to naštvalo hlavně kvůli rodičům,
00:46:29 protože jsem si říkala,
00:46:31 že tam stojí jako žebráci, kteří o všecko přišli,
00:46:33 a prosí o trošku slámy, a ani tu nedostanou.
00:46:39 Bylo to drsné.
00:46:42 Hodně drsné.
00:46:45 V létě 1945 byl Karl Heinz Mehler
00:46:49 nasazen jako válečný zajatec na jednom francouzském statku.
00:46:53 Byla to pro něj sice nezvyklá práce,
00:46:56 ale měl náramné štěstí na prvního zaměstnavatele.
00:47:01 Když jsem přišel,tak mi hned řekl: "Sundej si tu uniformu!
00:47:06 Už tady nechci žádnou vidět!"
00:47:09 Dal mi civilní šaty a k tomu ještě baret.
00:47:12 A rázem jsem vypadal jako Francouz.
00:47:16 Jmenoval se Roger Svara.
00:47:18 Každý večer po práci jsme spolu debatovali.
00:47:23 A díky němu jsem brzy pochopil, že existuje ještě jiný svět,
00:47:28 než ten, ve kterém jsem vyrůstal já.
00:47:31 Vyprávěl mi o francouzském odboji i o koncentračních táborech.
00:47:36 On se mě nesnažil o něčem přesvědčovat,
00:47:39 ale právě proto jsem jeho slovům uvěřil.
00:47:43 Karl Heinz Mehler pak ještě pracoval i u jiných statkářů.
00:47:47 V roce 1947 se konečně směl vrátit domů.
00:47:53 V té době se na svobodu dostávali
00:47:56 mnozí z milionů německých válečných zajatců.
00:48:00 Děti po letech odloučení
00:48:02 konečně zase viděli otce, strýce a bratry.
00:48:11 Ale jiné děti doufaly marně.
00:48:16 Na stole ležel list papíru -
00:48:20 a máma mi ho podala a já jen četla:
00:48:24 "... zemřel ve Frohnloh."
00:48:28 V hlavě se mi všechno roztočilo -
00:48:31 to přece není možné - aby tatínek zemřel.
00:48:35 To musí být nějaký omyl.
00:48:41 A pak - jsem najednou byla dospělá.
00:48:48 V poválečném Německu hledalo své rodiče více než 300 000 dětí.
00:49:00 Mnohé žily v dětských domovech a mohly jen doufat,
00:49:04 že se jednoho dne se svými blízkými zase setkají.
00:49:22 Těm šťastnějším se tajné přání vyplnilo.
00:49:26 Ale mnoho dětí muselo vyrůstat v pěstounských rodinách.
00:49:32 Tak jako Jutta Hartwigová.
00:49:37 Ta rodina se mě ujala - a chovala se ke mně celkem slušně.
00:49:42 Netrpěla jsem hladem a měla jsem střechu nad hlavou.
00:49:47 Ale nějakou vřelost nebo něhu jsem nikdy nepoznala.
00:49:59 Miliony válečných dětí vstoupily do nového života.
00:50:03 Ale ty strašlivé vzpomínky zůstávaly. Zůstávají dodnes.
00:50:09 Je to ve mně.
00:50:11 Nikam to nezmizelo.
00:50:15 Po válce jsme nemohli jít k psychologovi jako dneska.
00:50:19 To by museli mít těch psychologů miliony.
00:50:22 To bylo naprosto nemožné.
00:50:24 Všechny problémy jsem si musel vždycky vyřešit sám.
00:50:30 Musel jsem se sám probíjet životem -
00:50:34 sám se rozhodovat -
00:50:36 co je dobré - a co ne.
00:50:39 Nikdo mi nepomáhal.
00:50:43 Ten pocit osamění mě už asi do smrti neopustí.
00:50:50 Ze všeho nejhorší je vyrůstat bez rodičů.
00:50:54 Dítě je úplně bezbranné -
00:50:58 je naprosto vydané napospas cizím lidem.
00:51:03 Chudoba je zlá - ale osiření je mnohem horší.
00:51:09 V mé duši zůstala hluboká jizva a nikdo ji už nezhojí.
00:52:06 Titulky: Marie Luzarová Česká televize 2011
Válečné osudy dětí z několika evropských zemí (Německo, Polsko, Francie, Velká Británie, SSSR) se staly předmětem zájmu německých dokumentaristů. Pamětníci, kterým bylo v letech 2. světové války pět až deset let, vzpomínají na údobí, jež je fatálně poznamenalo. Války rozpoutávají dospělí, ale skutečně nevinnými obětmi bývají děti. Nepochopitelné jednání dospělých. Strach z náletů, strach o rodiče a sourozence. Mrtví. Hlad a zima. Přechod fronty a mnohdy hořká realita konce války. To jsou stigmata dětí, které válku zažily doslova na vlastní kůži.