2. světovou válku rozpoutali dospělí. Konflikt se dotkl obyvatel všech bojujících států, ale těmi, kdo nejvíce utrpěli, byli ti nejmenší. Německý dokument
00:00:02 Byli příliš mladí na to, co viděli.
00:00:07 Na to, co vytrpěli.
00:00:11 A na to, co dělali.
00:00:13 Česká televize uvádí německý dokumentární film
00:00:16 DĚTI VE VÁLCE I. část
00:00:22 Nikdo je nepřipravil na bomby a na zbořené domy.
00:00:32 Ani na hlad, strach a smrt.
00:00:45 Kdyby naše děti zažily jen polovinu z toho, co my -
00:00:50 tak bych trnula hrůzou, co z nich bude až vyrostou -
00:00:54 raději na to nemyslet.
00:00:57 Dodnes mám ošklivé sny, často se mi zdá,
00:01:01 že mě někdo přepadl a chce mi ublížit,je to hrozné.
00:01:06 Ty noční můry neodcházejí, stále mě provázejí.
00:01:12 Kdo prožil válku jako dítě, nikdy nezapomene.
00:01:18 1. září 1939.
00:01:23 Tento den změnil osudy miliónů lidí na celém světě.
00:01:28 "Od 5 hodin a 45 minut opětujeme palbu." (rádio)
00:01:35 Na začátku války bylo Wolfgangu Pickertovi devět let.
00:01:39 Prožíval bezstarostné dětství uprostřed harmonické rodiny.
00:01:44 Ještě nevěděl, co je to letecký poplach.
00:01:47 Ale z rozhlasu už slýchával zlověstná slova.
00:01:54 Jak to tehdy Hitler říkal?
00:01:58 "Od pěti hodin zahájíme odvetnou palbu!"
00:02:02 To znamenalo, že střílet začali ti druzí.
00:02:05 A my musíme bránit národ a vlast.
00:02:08 Jako kluk jsem tomu naprosto věřil.
00:02:14 (rádio) "Na jejich bomby odpovíme našimi bombami!"
00:02:21 Na 1. září 1939 si pamatuji dobře.
00:02:26 Ve městě se rozezněly zvony
00:02:29 a na ulici pod našimi okny hrála hudba a jásaly tam davy lidí.
00:02:34 Jásaly a taky volaly: "Je válka!"
00:02:37 jako by to byla nějaká velice radostná zpráva.
00:02:42 Tak to tehdy přijímali hlavně mladí muži.
00:02:45 A moje maminka pak odešla od okna a plakala.
00:02:48 Zeptala jsem se jí: "Mami, proč pláčeš?"
00:02:52 A ona řekla: "Válka, dítě moje, válka je něco moc hrozného."
00:02:57 Pro mnoho dětí to hned od počátku znamenalo,
00:03:00 že ztratily své tatínky.
00:03:05 Otec odešel s armádou do Polska.
00:03:07 Pořád to mám před očima -
00:03:11 v koutě obývacího pokoje stálo křeslo -
00:03:16 v něm seděla maminka, myslím, že měla na sobě
00:03:20 takový červený župan nebo něco podobného -
00:03:24 a usedavě plakala, protože táta musí odejít na frontu.
00:03:28 A já jsem klečel u ní a utěšoval ji.
00:03:33 To je vlastně ten nejpodstatnější obrázek,
00:03:36 který si spojuji se začátkem války.
00:03:40 Bolestná loučení a radostná nálada v ulicích se navzájem prolínaly.
00:03:46 Nikdo zatím netušil, kam tito muži vlastně odcházejí.
00:03:50 Neměl jsem ani ponětí, co takový voják vlastně dělá.
00:03:55 Prostě to byl tehdy pro mě jakýsi ideální hrdina.
00:04:00 Otec měl na sobě uniformu
00:04:02 a úplně se změnil, jako by to byl jiný člověk.
00:04:05 A co bude dál,o tom jsem samozřejmě nepřemýšlel.
00:04:09 Prohlížel jsem si ho a byl jsem na něj hrozně pyšný.
00:04:14 V první vlně bylo v Německu zmobilizováno
00:04:18 téměř pět milionů mužů.
00:04:20 A v lidech, žijících jen o pár set kilometrů dál na východ,
00:04:23 měli už zanedlouho vyvolávat strach a hrůzu.
00:04:30 Válka znamenala pro polské děti
00:04:33 od prvního dne život poznamenaný terorem a smrtí.
00:04:38 Už od rána prvního září
00:04:40 začaly na jejich města padat německé bomby.
00:04:48 V Poznani utíkal jedenáctiletý Zenon Malec do úkrytu.
00:04:52 V panice se ztratil matce.
00:05:00 V tom krytu bylo čtyři sta lidí, možná i víc.
00:05:03 Během dvaceti minut na nás dopadly dvě bomby,
00:05:07 jedna na dvůr a druhá na náš dům.
00:05:17 Když jsem po náletu vyšel ven,
00:05:19 viděl jsem na ulici ležet nějakého chlapce.
00:05:24 Obličej měl úplně spálený - k nepoznání.
00:05:28 Přeskočil jsem ho a schoval jsem se naproti
00:05:31 do průjezdu za veliká vrata.
00:05:40 Dlouhé hodiny se zděšeně krčil v úkrytu -
00:05:43 celý ochromený strachem z dalšího náletu.
00:05:48 Máma mě šla hledat.
00:05:52 Vyšla ven a uviděla tam ležet toho chlapce.
00:05:56 Měl na sobě stejné kalhoty i stejnou košili jako já,
00:05:59 ale tvář byla k nepoznání.
00:06:02 A ona si myslela, že jsem to já.
00:06:06 Po několika hodinách jsem se vrátil domů
00:06:10 a když mě máma uviděla, začala mě mlátit.
00:06:14 Za to, že jsem přežil, jsem dostal největší nářez v životě.
00:06:19 Řezala mě hlava nehlava.
00:06:25 Máma viděla toho mrtvého kluka a myslela si,že jsem to já.
00:06:32 Protrpěla pět dlouhých hodin a já si pak přijdu s úsměvem,
00:06:35 protože jsem byl rád, že jsem zase doma.
00:06:39 Nějak se musela odreagovat.
00:06:44 A to byl jediný výprask,
00:06:46 který jsem v životě od matky schytal.
00:06:51 Polské děti slyšely o porážce vlastní armády
00:06:54 a byly pak svědky rychlého postupu německých vojsk.
00:07:01 V Německu samotném ovšem zavládl všeobecný jásot
00:07:05 nad dosaženým vítězstvím.
00:07:08 Chlapci a děvčata byli fascinováni kultem chrabrého vojáctví
00:07:12 a nadšeně vítali navracející se vojenské oddíly.
00:07:16 Válka pro ně zatím byla velice vzdálená
00:07:19 a velice napínavá událost.
00:07:25 Viděla jsem ty mladé muže v uniformách
00:07:28 a opravdu jim to moc slušelo.
00:07:30 Všichni o nich mluvili jako o hrdinech.
00:07:35 Takže zpočátku měla strach z války zřejmě jen moje máma.
00:07:41 Bylo to všude kolem nás - ta všeobecná euforie.
00:07:45 Proto i děti každou chvíli vykřikovaly "Heil Hitler!"
00:07:49 a "Sieg Heil!"
00:07:51 Vůbec jsme o tom nepřemýšleli.
00:07:54 Rychlá vítězství pak jakoby potvrzovala
00:07:57 oprávněnost nacistického režimu.
00:07:59 O zbytek se postaralo důkladné vymývání mozků.
00:08:03 Německý národ -
00:08:05 německá říše -
00:08:07 my jsme ti velcí -
00:08:10 jsme pány světa, tedy budoucími pány světa.
00:08:13 O tom se nepochybovalo.
00:08:16 A v takové atmosféře jsme vyrůstali.
00:08:22 Válka se přenesla i do škol.
00:08:25 Na mapách se vyznačovala postupující fronta
00:08:28 a při hodinách se vyprávělo o válečných hrdinech.
00:08:32 Žáci si museli vystřihovat obrázky a články o armádě.
00:08:38 Ale devítiletý Helfried Israel požadovanou horlivost neprojevoval.
00:08:46 Všichni jsme si museli pořídit takzvaný válečný deník.
00:08:50 Do nového sešitu jsme si pak měli pravidelně každý den
00:08:54 nalepovat novinové výstřižky o vítězném postupu Wehrmachtu.
00:08:59 Jednou jsem měl deník ukázat ve třídě,
00:09:02 ale zapomněl jsem ho doma.
00:09:05 No nic, řekl učitel, přineseš ho příště.
00:09:08 Jenže příště jsem ho zase zapomněl,
00:09:12 a učitel mi nařídil, abych si pro něj zašel domů.
00:09:15 Tak jsem ten sešit přinesl -
00:09:17 a on se podíval na první stránku, tam byl obrázek,
00:09:21 pak na druhou - tam taky byl obrázek,
00:09:24 ale dál už nebylo nic.
00:09:26 A ten učitel mi pak za každou prázdnou stránku
00:09:30 ubalil pořádnou facku.
00:09:33 Před celou třídou mě zmlátil.
00:09:38 Straně věrní učitelé kontrolovali a agitovali děti všeho věku.
00:09:49 Většina školáků trávila volný čas
00:09:52 v nacionálně-socialistických mládežnických organizacích.
00:09:57 Jejich písně oslavovaly především kolektivního ducha
00:10:00 a kult Vůdce.
00:10:02 Jedna z nich zní v uších dodnes skoro všem:
00:10:05 "Naše vlajka před námi vlá... da... da... da... dam...
00:10:07 do zítřka spolu jdem... da... da... da... dam..."
00:10:11 Za Hitlera nocí i nouzí my s vlajkou mládeže jdem,
00:10:14 za svobodu a chléb...
00:10:22 Naše vlajka, toť nový čas.
00:10:24 Vlajka do věčnosti vede nás, naše vlajka je více nežli smrt.
00:10:30 Jo, vlajka byla víc než smrt.
00:10:33 (zpěv) Hm, di da da...
00:10:40 Pro Hitlerjugend byla nejvyšší metou absolutní oddanost.
00:10:44 Chtěli se stát hrdiny Třetí říše.
00:10:50 Jedno však německé děti nevěděly.
00:10:53 Tažení do Polska vůbec nebylo hrdinské.
00:10:56 Po náletech bombardérů bezohledně nastoupila pozemní vojska.
00:11:01 Okupanti všude terorizovali domácí obyvatelstvo.
00:11:10 Zenon Malec dodnes vzpomíná na noční razie
00:11:14 a deportace celých rodin.
00:11:19 Nejhorší nebylo to,
00:11:21 že zastavili u nějakého domu a odváželi lidi,
00:11:24 ale ta jejich krutá hra -
00:11:27 zastavili, znovu se rozjeli, couvali, zajeli, zastavili -
00:11:33 a pokaždé před jiným domem.
00:11:39 Lidi stáli za dveřmi ochromeni hrůzou a říkali si:
00:11:43 "Teď jsme na řadě my."
00:11:46 A oni zas odjeli.
00:11:48 Byla to vše prostupující hrůza,
00:11:53 byla to nelítostná hra s lidským strachem.
00:11:59 Nakonec sebrali třeba jen jednu rodinu,
00:12:03 ale tři sta dalších rodin prožilo peklo.
00:12:15 Moje čtyřletá sestřička jednou řekla:
00:12:19 "Mami, dneska budu spát obutá,
00:12:21 protože bych se možná nestihla obout
00:12:24 a pak bych musela jít bosá."
00:12:27 Čtyřleté dítě!
00:12:29 A jak hluboko se ten strach zaryl do její duše.
00:12:34 Ale o tom se německé děti nedozvídaly.
00:12:40 Ty si ještě mohly bezstarostně hrát.
00:12:48 Starší chlapci v Hitlerjugend
00:12:51 zase v přírodě pořádali divoké bojové hry.
00:12:56 Jednu takovou zažil i devítiletý Dieter Hallervorden.
00:13:03 Jednou nás vedoucí našeho oddílu
00:13:06 vyvedl za město na takovou velikou louku.
00:13:10 Tam už byla nejméně tisícovka lidí, tedy kluků jako já -
00:13:14 a na povel si každý musel najít soupeře
00:13:17 a s ním se prát a přeprat ho.
00:13:20 Já jsem se jako dítě pral nerad
00:13:23 a moc se mi do toho nechtělo ani teď.
00:13:26 A najednou jsem kolem sebe viděl dvojice kluků,
00:13:29 kteří do sebe mlátili -
00:13:32 a já jediný jsem zůstal sám.
00:13:34 To znamenalo, že jsem byl lichý a od té doby mám rád lichá čísla.
00:13:47 Byly to divoké rvačky, při kterých se jeden vrhl na druhého,
00:13:51 snažil se ho složit na zem a pak mu strhnout stužku.
00:13:59 A komu stužku urvali, tak byl mrtvý a vypadl ze hry.
00:14:04 Tak nás tehdy připravovali na to - co nás čeká.
00:14:12 Tady šlo o čest.
00:14:14 Takže jsme bojovali urputně.
00:14:17 Věděli jsme, že někde daleko od nás je nějaká fronta,
00:14:21 na které se opravdu bojuje, a jako děti jsme to napodobovali.
00:14:26 Měli jsme mít ještě dřevěné puštičky a dělat pifpaf.
00:14:30 Ale my jsme se zuřivě prali.
00:14:32 K militarismu nás tedy vychovávali už od malička.
00:14:39 Také děvčata byla zapojena do válečné mlýnice.
00:14:43 Psaní dopisů a balení balíčků určených vojákům na frontě
00:14:47 bylo věcí cti.
00:14:53 I Rosemarie Erdmannová, členka Svazu německých dívek,
00:14:57 se snažila prospět Vůdci, národu a vlasti.
00:15:02 Hitler se o mládež programově zajímal.
00:15:06 A my jsme to braly jako poctu a chtěly jsme se mu zavděčit.
00:15:11 Nebyly jsme jenom nějaký holčičí spolek,
00:15:14 ale patřily jsme k té části německé mládeže,
00:15:18 na kterou byl náš Vůdce tolik hrdý.
00:15:22 Jednou jsme pochodovaly za vlajícím praporem,
00:15:26 byl krásný den,
00:15:28 ale já jsem se najednou hrozně lekla,
00:15:30 protože na chodníku stáli mí rodiče.
00:15:33 A oni byli jako opaření, když slyšeli svou dcerunku,
00:15:37 která křičí: "Hoďte bomby na Anglii!"
00:15:41 Velká Británie byla od září roku 1939 s Německem ve válce,
00:15:46 ale na ostrovech zatím vládl mír. Byl to však mír jenom dočasný -
00:15:51 všude panoval strach z německého bombardování.
00:15:55 Děti sice chodily dál normálně do školy,
00:15:58 ale téměř každý den byl vyhlašován protiletecký poplach.
00:16:05 Plynové masky bývaly upocené a zaprášené.
00:16:10 A když jsme si je nasadili, tak nás hrozně svědily tváře.
00:16:15 A my jsme v těch odporných maskách
00:16:17 museli zůstat sedět ve třídě dlouhých dvacet minut -
00:16:21 a tak jsem si vsunul prst pod masku, abych tu gumu povytáhl
00:16:28 a nadechl se trošku čerstvého vzduchu.
00:16:31 A tu slyším: "Hochu, copak to děláš?"
00:16:34 Panebože, to byly vážně strašné věci.
00:16:38 I ve Francii už znalo podobná cvičení každé dítě.
00:16:48 V květnu 1940 přišly první německé nálety.
00:16:53 20. května překvapily bombardéry Luftwaffe
00:16:57 obyvatele strategicky důležitého města Abbeville.
00:17:00 Uprostřed toho inferna bylo i tříleté děvčátko.
00:17:05 Pamatuji se jenom,
00:17:07 jak mě nějací lidé přenášeli ze sklepa do sklepa,
00:17:10 a že na mě hořely vlasy.
00:17:12 A když pak dopadly další bomby,
00:17:14 ti lidé zmizeli a nechali mě samotnou.
00:17:18 Stephanie utrpěla těžké zranění a přežila jen zázrakem.
00:17:23 Její starší sestra a matka zemřely těsně vedle ní.
00:17:27 Otec zmizel beze stopy.
00:17:37 V nemocnici jí museli amputovat levou paži.
00:17:43 Ze začátku jsem se pořád ptala,
00:17:46 proč je máma tak černá, a proč je cítit kouřem?
00:17:49 Řekli mi, že maminka odešla do nebe.
00:17:52 A protože to byla církevní nemocnice
00:17:55 a měli tam velkou sochu Panny Marie, tak mi řekli,
00:17:58 že i matka Boží je v nebi. Ale to se mi nelíbilo.
00:18:01 V nebi byly dvě mámy a já neměla žádnou.
00:18:10 Jednoho dne se otevřely dveře
00:18:13 a do našeho pokoje se belhal nějaký muž.
00:18:16 Vypadalo to, že někoho hledá - A já jsem poznala svého tátu.
00:18:21 Natáhla jsem se jako psíček,
00:18:23 nohy jsem v posteli opřela o tyčky pelesti
00:18:26 a začala jsem volat: "Tatínku! Tatínku!"
00:18:32 Ale on se na mě upřeně podíval, chvíli koukal a potom se zastavil.
00:18:37 A mě najednou napadlo -
00:18:40 Proboha, já jsem teď jako rozbitá panenka,
00:18:43 rozbitá panenka, kterou každý odhodí,
00:18:46 a tatínek už možná nechce rozbitou holčičku,
00:18:49 která má jenom jednu ruku.
00:18:53 Začala jsem si pahýl hladit, byl ještě zabalený do obvazů,
00:18:57 a říkala jsem:
00:18:59 "Víš, ona je hrozně hodná, ta moje malá ruka."
00:19:02 Táta pak ke mně došel a rozplakal se.
00:19:16 Válka zničila během několika minut Stephanii celý dosavadní život.
00:19:21 Zůstal jí jen tatínek.
00:19:24 Po třech měsících ji propustili z nemocnice.
00:19:27 Tou dobou byla Francie už obsazená.
00:19:35 Při pohledu na Adolfa Hitlera před Eiffelovou věží
00:19:38 se dětem v Německu rozbušila srdce.
00:19:43 Vzpomínám si, jak jeden učitel chodil po třídách
00:19:47 a všude vykřikoval: "Máte volno! Dobyli jsme Paříž!"
00:19:51 Samozřejmě jsme všichni jásali.
00:20:02 Pořád jsme vítězili a vítězili
00:20:05 a já jsem dostala od táty mapu, kterou jsem si už dlouho přála.
00:20:11 A pak jsme na ní zapichovali špendlíky s barevnými hlavičkami
00:20:15 a vyznačovali postupující frontu.
00:20:20 Hnali jsme se dopředu, hlavně ve Francii,
00:20:23 bylo to něco fantastického.
00:20:28 Byli jsme tehdy upřímně nadšeni.
00:20:34 Hitler vítězí!
00:20:38 Můžete si o tom myslet, co chcete, ale prostě to tak bylo.
00:20:42 Kdybychom byli starší,
00:20:44 tak bychom možná měli víc rozumu a přemýšleli jinak -
00:20:48 ale my jsme byli malé děti.
00:20:53 Válka na stříbrném plátně
00:20:56 byla jedním velikým příběhem o hrdinství.
00:20:58 Nadšení holobrádci hltali žurnály o posledních vítězstvích.
00:21:08 V německých zábavních parcích bylo oblíbenou kratochvílí
00:21:11 svrhávání bomb na nepřátelská území.
00:21:15 Ale v létě 1940 začala nad Anglií skutečná letecká válka.
00:21:27 "Naši piloti shazují na Londýn ve dne v noci tisíce bomb.
00:21:34 Dole pod námi leží Anglie."
00:21:41 Jekot sirén se stal realitou všedního života.
00:21:45 Trpěly zejména londýnské děti.
00:22:01 Kdo neměl bezpečný sklep,
00:22:04 utíkal do přeplněných protileteckých krytů
00:22:06 nebo do tunelů metra.
00:22:13 Prožívali jsme válku z bezprostřední blízkosti -
00:22:17 na vlastní oči.
00:22:20 Celou východní část Londýna ozařovala tmavě rudá barva
00:22:25 a tou samou rudou barvou byl asi týden zahalen londýnský přístav.
00:22:29 Večer jsme na západě viděli zapadající slunce a na východě -
00:22:34 hořící doky.
00:22:39 Bomby dopadaly každý den.
00:22:41 Nikdo nevěděl, kdy bude zasažen jeho dům.
00:22:48 Jednou přišel táta domů z práce - a ve dveřích se rozplakal.
00:22:55 V té době muži neplakali! Nikdy! To se neslušelo.
00:23:00 Ani malí chlapci neplakali, to nebylo zvykem.
00:23:04 Maminka mu nalila šálek čaje a odvedla ho vedlejšího pokoje -
00:23:09 asi abych neviděl jeho slzy.
00:23:13 A pak mi řekla: "Táta chce s tebou mluvit."
00:23:19 A on mi vyprávěl, co viděl -
00:23:23 viděl ulici plnou mrtvých dětí,
00:23:26 ležely tam na zemi a přes ně byly přehozené deky
00:23:30 a všude kolem ležely i jejich hračky, koloběžky, panenky.
00:23:36 A táta řekl: "Ale neboj se, tobě se to nestane!"
00:23:41 Jako statisíce jiných dětí byl i malý Kenneth
00:23:45 z nebezpečného Londýna evakuován k příbuzným na venkov.
00:23:49 Konečně byl v bezpečí před německým pumovým terorem.
00:23:58 Pro polské děti však žádný únik před válkou neexistoval.
00:24:03 Na podzim roku 1940
00:24:06 začali Němci svážet židovské obyvatelstvo do ghett.
00:24:09 Ve Varšavě v té době
00:24:11 přežívalo za vysokou zdí asi půl milionu lidí.
00:24:14 Vládly tam nesnesitelné životní podmínky.
00:24:18 Zvláště zlé to bylo pro malé děti.
00:24:20 Jan Karpinski to zažil na vlastní kůži.
00:24:30 Ani se mi tom nechce povídat.
00:24:37 Prostě jsme měli pořád strašný hlad
00:24:40 a pořád jsme sháněli něco k jídlu.
00:24:47 Děti se snažily z ghetta proklouznout
00:24:50 a opatřit potraviny zvenčí, ale většinou neúspěšně.
00:24:55 Blandyna Lewinská žila v té době hned vedle varšavského ghetta.
00:25:00 Bylo jí tehdy deset let.
00:25:03 Všichni tam hrozně hladověli. Viděla jsem malinké děti,
00:25:08 které prolézaly pod zdí a žebraly o jídlo.
00:25:11 Byly to lidské kostřičky.
00:25:14 Byl to strašný pohled, bylo mi jich tolik líto.
00:25:17 Plakala jsem a hladila je.
00:25:20 Přinesla jsem z domova jídlo a rozdala jsem jim ho.
00:25:23 Ale to byla jenom kapička v moři bídy.
00:25:26 Teprve v té chvíli jsem začala chápat,
00:25:29 co vlastně znamená válka
00:25:31 a jaké nezměrné utrpení přinesla německá okupace.
00:25:35 Na vlastní oči jsem viděla,
00:25:37 jak se ti nadlidé chovali v naší zemi.
00:25:41 Ale strašný hlad nebyl jedinou hrozbou.
00:25:56 Stále více lidí bylo deportováno do vyhlazovacích táborů.
00:26:06 Nebylo úniku.
00:26:13 Jedna moje vzpomínka se týká docela obyčejného holuba.
00:26:18 Díval jsem se, jak sedí na komíně a rozhlíží se kolem.
00:26:23 Záviděl jsem mu, protože byl svobodný.
00:26:27 Ale já jsem neuměl lítat -
00:26:30 nemohl jsem uletět.
00:26:32 A vtom na mě zavolal jeden vozka: "Naskoč si."
00:26:36 Já jsem toho člověka viděl poprvé v životě.
00:26:41 Vylezl jsem na korbu -
00:26:44 on na mě hodil nějaké staré pytle a hadry
00:26:48 a já jsem se do nich zachumlal.
00:26:52 Vyjeli jsme z ghetta
00:26:55 a asi za hodinu vozka najednou zastavil a křiknul:
00:26:58 "Seskoč!"
00:27:02 Slezl jsem dolů -
00:27:05 a v tu chvíli jsem si vzpomněl na toho holuba -
00:27:09 i já jsem byl ghetta venku.
00:27:12 Ale dodnes nevím, proč to ten člověk udělal.
00:27:16 Jan Karpinski přežil jenom šťastnou náhodou.
00:27:19 Své rodiče už nikdy nespatřil.
00:27:27 Ale od roku 1940
00:27:30 mohly už i německé děti vidět válku na vlastní oči.
00:27:33 Britské bombardéry začaly pravidelně létat
00:27:37 nad území Třetí říše.
00:27:39 První nálety směřovaly na Berlín.
00:27:41 Ale zásahy byly zpočátku ještě spíše ojedinělé.
00:27:48 Vybombardovaný dům jsem v Berlíně ještě nikdy předtím neviděla.
00:27:53 Takže vůbec první, který jsem spatřila -
00:27:57 byl ten náš.
00:28:00 A musím říct, že to nebyl příjemný pohled.
00:28:07 A mělo být hůř.
00:28:09 Britské bombardéry útočily i na další velká německá města.
00:28:16 Sirény houkaly pořád -
00:28:21 stále nedokážu zapomenout -
00:28:25 na ten hrozný zvuk.
00:28:28 Nejhorší to bylo v noci, uprostřed spánku.
00:28:33 Nálety postihovaly především průmyslová centra
00:28:37 v západní části Německa. Počet obětí každým dnem vzrůstal.
00:28:47 Já jsem byla tehdy ze všeho hrozně vystrašená
00:28:51 a při každém zahoukání jsem se začala třást.
00:28:55 Chodili jsme spát v šatech,
00:28:57 protože při těch častých náletech bychom se ani nestačili obléknout,
00:29:01 prostě jsme vyskočili z postele a utíkali do krytu.
00:29:08 Letecká válka měla také zastrašovat a demoralizovat
00:29:12 civilní obyvatelstvo.
00:29:25 Někdy jsme ze sklepa nevylezli celé dny,
00:29:28 celkem jsme tam prožili snad stovky hodin.
00:29:32 Seděli jsme namačkaní na sebe, byli jsme úplně bezmocní,
00:29:36 jenom jsme čekali, kdy dostaneme zásah a všechny nás to zasype.
00:29:47 S počtem náletů narůstal i počet obětí.
00:29:50 Mezi zraněnými a mrtvými bylo také hodně dětí.
00:29:55 Proto byly organizovány takzvané dětské ozdravné pobyty.
00:30:00 Z ohrožených velkoměst byly do bezpečného zázemí
00:30:04 odvezeny celkem dva miliony dětí.
00:30:07 Někdy odjížděly celé třídy i s učiteli.
00:30:11 Byl mezi nimi i tehdy sedmiletý Walter Zierold
00:30:15 z Kolína nad Rýnem.
00:30:17 Máma mě k sobě naposledy přitiskla,
00:30:20 pak se otočila a odešla a už se ani neohlédla.
00:30:24 Nechápal jsem, co se stalo.
00:30:30 Mí spolužáci na tom byli stejně.
00:30:34 Snažili jsme se nebrečet, ale ono to prostě jinak nešlo.
00:30:39 Ale potom se to trochu zklidnilo -
00:30:42 a my jsme se s tou situací nějak smířili -
00:30:46 stejně se nedalo nic dělat.
00:30:51 Po čtyřech dnech cesty dorazil chlapec z Kolína nad Rýnem
00:30:55 na odlehlou selskou usedlost ve Východním Prusku.
00:31:00 Bylo mi smutno a cítil jsem se hrozně opuštěný.
00:31:05 Bylo toho na mě prostě moc.
00:31:08 Najednou jsem se ocitnul v nějakém cizím světě -
00:31:12 a vůbec jsem nevěděl proč. Nechápal jsem to.
00:31:18 Malý Manfred Kühn musel odjet z Berlína
00:31:22 ke svým příbuzným do Gery.
00:31:27 Sedával jsem tam pod noční oblohou -
00:31:32 a někdy jsem viděl padat hvězdy.
00:31:35 Člověk si může něco přát, ale nesmí to říkat nahlas,
00:31:39 ale já vždycky říkal: "Ať mí rodiče přežijí."
00:31:45 To jsem si přál.
00:31:56 Jiné děti zase žily v neustálém strachu a nejistotě
00:32:00 kvůli říšským rasovým zákonům.
00:32:08 Günter Kunert byl to, čemu se říkalo položid.
00:32:12 Jeho otec byl "árijec" - ale matka Židovka.
00:32:19 Kvůli smíšenému manželství
00:32:21 nebyl takový muž hoden vojenské služby.
00:32:24 Rodina sice zůstávala pohromadě,
00:32:27 ale každý nálet provázel strach o otce "árijce",
00:32:30 který představoval jejich životní pojistku.
00:32:34 Kdyby se mému tatínkovi něco stalo,
00:32:37 tak bychom se opět sešli až někde v nebi.
00:32:40 Protože tehdy platilo,
00:32:42 že když takzvaná árijská část, tedy můj otec,
00:32:45 v takovém manželství zemřela,
00:32:47 tak ti, co zůstali, byli hned deportováni.
00:32:53 Při pohřbu árijské části - bylo gestapo už připraveno
00:32:58 a pozůstalou židovskou část rodiny odvezlo rovnou ze hřbitova.
00:33:07 Bombardovací svazy však nepovažoval za své nepřátele.
00:33:12 Letci, kteří létali tam někde nahoře v oblacích,
00:33:15 byli vlastně mými spojenci a zachránci a doufal jsem -
00:33:21 že jednoho dne nacisty porazí a já budu svobodný.
00:33:27 Válečné nadšení spolužáků mu bylo cizí.
00:33:30 Ve škole stál vždy stranou.
00:33:35 Nikdo se o mě v podstatě nezajímal.
00:33:38 Ale jeden nový učitel chtěl vědět, co jsem vlastně zač.
00:33:42 Jsem míšenec prvního stupně, odpověděl jsem.
00:33:45 Aha, tak si zase sedni!
00:33:48 A děti se chechtaly,
00:33:50 protože si myslely, že jsem něco jako nějaké psí plemeno,
00:33:53 protože míšence znaly jen u psů.
00:33:58 Ale nikdo se na nic neptal. Vůbec je to nezajímalo.
00:34:05 Ve škole se děti ovšem už dozvídaly,
00:34:07 že existují lepší a horší lidské rasy.
00:34:12 Mysleli jsme si, že jsme něco extra
00:34:16 a že všichni ostatní jsou méněcenní.
00:34:19 A mladý člověk snadno uvěří čemukoliv,
00:34:22 když mu to ustavičně vtloukají do hlavy.
00:34:27 Při takových přednáškách
00:34:30 jsem vždycky stála jako model pro germánskou rasu.
00:34:34 Měřili mi hlavu z obou stran
00:34:37 a pak nos, jestli je předpisově rovný,
00:34:40 předváděla jsem chůzi i celkové držení těla.
00:34:45 Byla jsem prostě vzorová Germánka.
00:34:51 A pořád dokola nám opakovali: "Východní rasa,
00:34:55 tedy všichni ti Slované, ti Rusové a Poláci a další,
00:35:01 to je rasa podřadná."
00:35:06 A já si vždycky říkala - to mi nějak nesedí!
00:35:10 Protože moje nejlepší kamarádka
00:35:12 byla typickou ukázkou východní rasy.
00:35:15 Měla oválný obličej a buclaté tváře
00:35:18 a trošku asiatské oči -
00:35:21 a v počtech byla lepší než já!
00:35:24 Z takovéto výuky si člen Hitlerjugend Wolfgang Pickert
00:35:28 vyvodil správné závěry:
00:35:31 Ti druzí jsou špatní a proto je musíme porazit.
00:35:34 Potřebujeme nový životní prostor a tak musíme vyrazit na východ.
00:35:38 Zpívali jsme si oblíbenou píseň: "Na východ, tam míří cesta naše".
00:35:43 My jsme upřímně věřili, že musíme osídlit východní krajiny,
00:35:47 protože tam žijí jenom podlidi a my tam nastolíme pořádek.
00:35:53 Po napadení Sovětského svazu v létě 1941
00:35:57 začala bezohledná "rasová a vyhlazovací válka".
00:36:01 Obětmi se velmi často staly děti.
00:36:07 Michailu Kolikovi bylo tehdy dvanáct let.
00:36:11 Vpád německých vojsk zažil v celé jeho krutosti.
00:36:17 Nedaleko nás bydlela židovská rodina.
00:36:20 Přišli tam opilí Němci v uniformách.
00:36:24 A všechny postříleli.
00:36:25 Chápete to?
00:36:27 S jejich synem jsem chodil do jedné školy.
00:36:30 A oni ho zavraždili jenom tak z rozmaru, pro zábavu.
00:36:35 Ve filmových týdenících se válka jevila
00:36:38 jako nová kapitola germánské hrdinské ságy.
00:36:42 Člen Hitlerjugend Arthur Führer
00:36:44 sledoval válečné úspěchy s nadšením.
00:36:48 Když jsme na plátně viděli,
00:36:51 jak naši vojáci obsadili další vesnici -
00:36:54 a zvedali poklopy tanků a koukali z nich ven,
00:36:57 jako by říkali:
00:36:59 Ach, to je teď naše území, zase jsme něco dobyli.
00:37:04 Všichni se usmívali a já jsem si říkal -
00:37:07 to je panečku parádní výkon,
00:37:09 ten Wehrmacht si vede opravdu skvěle.
00:37:16 Filmové týdeníky uváděly samozřejmě jenom naše úspěchy.
00:37:20 Ukazovaly pouze vítězící německé vojáky.
00:37:24 A ti stříleli na nepřátele, kteří ustupovali a umírali.
00:37:28 Takže my jsme stále útočili a vítězili
00:37:31 a nám se to moc líbilo.
00:37:34 Divákům se předváděly nekonečné zástupy sovětských zajatců.
00:37:43 To, co vidět nemohli,
00:37:45 byly záběry nesmírného utrpení válkou postižených dětí.
00:37:58 Vypálili spoustu našich vesnic.
00:38:02 To všechno jsem viděla na vlastní oči.
00:38:05 To mi nikdo nevyprávěl.
00:38:07 To není z nějakého filmu, to jsem sama zažila.
00:38:12 Taťáně bylo dvanáct,
00:38:15 když do jejich vesničky Čuda dorazili Němci.
00:38:20 Všude kolem sebe viděla pouze násilí a bezohledné drancování.
00:38:24 Vojáci prohledávali vesnice pod záminkou, že hledají partyzány.
00:38:29 Přišli k nám 26. srpna za úsvitu.
00:38:33 Otce vytáhli z postele, vyvedli ven a rovnou zastřelili.
00:38:40 Maminka a sestra musely vykopat jámu,
00:38:43 máma při tom upadla a tak ji mlátili pažbami.
00:38:47 Když vykopaly takový mělký hrob,
00:38:50 daly tatínkovi na obličej jeho čepici.
00:38:58 Stála jsem tam s bratrem a dívali jsme se na tu hrůzu.
00:39:05 Brzy nato odvedli Taťánu na práci do vojenského lazaretu.
00:39:10 Dvanáctiletá dívka musela ošetřovat těžce zraněné německé vojáky.
00:39:26 Některé přivezli bez nohou nebo bez rukou,
00:39:30 jiné s otevřeným břichem.
00:39:32 Musely jsme je omývat, ale ne vodou.
00:39:35 Dávali nám na to takový speciální roztok.
00:39:40 Bylo mi jich líto. Naříkali a bědovali.
00:39:44 Nebyla jsem na ně zlá.
00:39:46 Naopak.
00:39:47 Bylo mi jich jenom líto.
00:39:51 Na východní frontě umíralo stále více vojáků.
00:39:56 Stručnou zprávu o otcově smrti,
00:39:59 který padl za "Vůdce, národ a vlast",
00:40:03 dostal Karlheinz Kuba v zotavovně.
00:40:09 Zavolali mě k vedoucí
00:40:12 a ta mi pak řekla, že mi musí sdělit smutnou zprávu.
00:40:18 Že můj táta padl -
00:40:21 ale že bych měl být přesto pyšný, protože obětoval život za Německo,
00:40:26 takže je to hrdina a zemřel hrdinskou smrtí.
00:40:32 Já jsem se rozbrečel a ona na mě vyjela -
00:40:36 Co to má znamenat? Německý chlapec přece nepláče!
00:40:43 Jediné, co devítiletému synovi zbylo, byla rodinná fotografie,
00:40:47 kterou otec pořídil při poslední dovolence.
00:40:55 O skutečných hrůzách východního tažení
00:40:59 se děti dozvídaly jen z dopisů posílaných přímo z fronty.
00:41:06 Táta nám psal: "Vidím tady hrozné věci."
00:41:12 A jindy zase napsal: "Vidím v Rusku tolik bezpráví.
00:41:17 Jestli nám to jednou oplatí,
00:41:20 tak už jako národ přestaneme existovat."
00:41:25 Obzvláště silně dolehla válka na obyvatele Leningradu.
00:41:31 Město bylo v září roku 1941 obklíčeno
00:41:35 a ke kapitulaci mělo být přinuceno vyhladověním.
00:41:38 Hladem trpěli všichni, ale především 400 000 dětí.
00:41:44 Příděl chleba byl jenom 125 gramů na osobu -
00:41:48 příliš málo na přežití.
00:41:50 Už v listopadu 1941 začaly hlad a mráz kosit tisíce lidí denně.
00:42:00 Marii Joffeové bylo tehdy devět let.
00:42:04 Na tu dobu nedokáže zapomenout.
00:42:07 Byla to zoufalá situace.
00:42:10 K jídlu jsme neměli nic, vůbec nic.
00:42:15 Vzpomínám, jak se doma dělil chleba.
00:42:18 Táta ho krájel na takovéhle kousíčky.
00:42:21 To bylo strašné.
00:42:23 A byla velká zima. To bylo taky strašné.
00:42:27 A pak jsme začali nacházet mrtvé lidi.
00:42:30 Ti nebožáci umírali na chodbách i na chodnících.
00:42:35 Někdy jich bylo i deset tisíc za den.
00:42:41 Tamara Gračevová byla ještě dítě,
00:42:44 přesto byla pověřena zvláštním úkolem.
00:42:49 Chodili jsme po bytech. I když byl dům vybombardovaný,
00:42:54 zůstávalo tam často několik nepoškozených bytů.
00:42:58 A v nich jsme hledali jejich obyvatele - živé i mrtvé.
00:43:03 Nejdříve umírali muži, potom jejich ženy,
00:43:07 protože i tu trochu jídla co měli, dávali přednostně svým dětem.
00:43:11 Takže mnohé z nich přežily a my jsme je odváděli -
00:43:15 aby tam nezahynuly také.
00:43:18 Děti samozřejmě hrozně plakaly a křičely,
00:43:21 některé měli v náručí panenku, jiné objímaly maminku -
00:43:27 ale ta máma už byla studená.
00:43:30 Tak takové děti jsme hledali.
00:43:36 Představte si, že na podlaze leží mrtvá matka.
00:43:41 Po ní leze plačící dítě a křičí - Mami!
00:43:46 Několik dalších spalo vedle. Byly podvyživené a vychrtlé,
00:43:50 tulily se k sobě, aby se trochu zahřály.
00:43:55 Pro dvanáctiletou dívku to byly otřesné zážitky.
00:44:03 A já jsem se najednou vedle nich cítila už jako dospělý člověk.
00:44:08 Těm dětem nebylo tehdy víc než pět let
00:44:11 a takový je postihl osud.
00:44:13 Já jsem prožila aspoň kousek dětství před válkou.
00:44:18 Ale ony neměly žádné.
00:44:23 Situace se stále zhoršovala.
00:44:27 V zimě 1942 už nebylo čím topit. Jenom slunce trochu hřálo.
00:44:33 Pak popraskaly vodovody a byly přerušeny dodávky vody.
00:44:37 Všude po městě leželi mrtví.
00:44:45 Když jsem ty mrtvé balila do plachty,
00:44:48 viděla jsem na jejich tělech hluboké řezné rány.
00:44:52 Když jsem je otočila na bok, tak jim chybělo maso na hýždích -
00:44:56 měkké tkáně prostě někdo vyříznul.
00:45:02 Hlad, zima, bomby - kdo to nezažil, tak to nepochopí.
00:45:09 Tamara Gračevová musela přežít devět set strastiplných dnů.
00:45:14 Blokáda skončila až v lednu 1944.
00:45:18 Jiní měli větší štěstí.
00:45:21 Nebezpečnými cestami se podařilo z Leningradu evakuovat
00:45:25 na tři sta tisíc dětí. Jejich životy byly zachráněny.
00:45:33 Ale zkáza se už rozlévala do všech koutů Evropy.
00:45:37 Walter Zierold se na jaře 1942
00:45:40 vrátil z dětského ozdravného pobytu
00:45:43 do rodného Kolína nad Rýnem. Byl to drsný návrat -
00:45:46 britské bombardéry tam během jediné noci
00:45:49 změnily tři tisíce domů v ruiny.
00:45:53 Bylo to velmi depresivní.
00:45:55 Zmizely ulice, kudy jsem chodil do školy.
00:45:58 A hned večer se poplašné sirény rozječely znova.
00:46:05 Ty, co nálet přežili, čekala venku strašlivá podívaná.
00:46:08 Do odstraňování trosek byly zapojeny i mládežnické organizace.
00:46:12 Dokonce i devítiletý Walter musel pomáhat odklízet mrtvoly.
00:46:18 Pohled na lidi popálené fosforem byl hrozný.
00:46:23 Leželi tam všude kolem. Dostali jsme rukavice
00:46:26 a pak jsme ty ostatky ukládali do zinkových rakví.
00:46:31 Bylo to ošklivé.
00:46:34 Tehdy jsem zažil šok.
00:46:37 A od té doby nemám jedinou fotografii,
00:46:40 na které bych se usmíval.
00:46:42 A když mi někdo řekne, tak se přece zasměj,
00:46:45 podaří se mi vyloudit jen křečovitý úsměv.
00:46:48 Prostě se nemůžu a nedovedu smát.
00:46:51 Prostě mi to nejde.
00:47:00 Bylo to šílené -
00:47:03 už to trvalo dva roky -
00:47:05 nebo tři -
00:47:06 a nemohu si vzpomenout, že bych se za tu dobu v noci vyspal.
00:47:10 Všichni jsme si říkali:
00:47:12 Chceme spát, chceme se konečně pořádně vyspat.
00:47:22 Samozřejmě, že jsme měli na ty zatracené letce,
00:47:25 kteří na nás házeli bomby, ukrutný vztek.
00:47:29 A i když od té doby uběhlo už hodně času -
00:47:33 dodnes chápu ty lidi, kteří se tenkrát vrhali
00:47:37 na sestřelené americké nebo anglické letce -
00:47:41 a na místě je zastřelili nebo umlátili.
00:47:46 Dovedu to pochopit, protože - je to lidské.
00:47:54 Zvědavost přivedla čtrnáctiletého člena Hitlerjugend
00:47:58 Arthura Führera na místo, kam se zřítil americký bombardér.
00:48:02 Bylo to totiž hned za jejich vesnicí.
00:48:05 A tam jsem viděl něco ležet.
00:48:10 Šel jsem blíž a ještě kousek -
00:48:15 a byl to člověk -
00:48:17 ležel tam s úplně rozpolcenou hlavou.
00:48:21 A oči - jedno oko viselo ven, viselo takhle na rameno,
00:48:28 a to druhé bylo vyrvané z důlku a leželo vedle na zemi,
00:48:32 pořád ještě na vlásku. Byl to strašlivý pohled.
00:48:37 Musím vám říct, že jsem se rozbrečel.
00:48:41 Ještě dneska mě to v noci děsí.
00:48:45 A říkal jsem si - takhle tedy vypadá válka.
00:48:54 Ale většina chlapců se už nemohla dočkat,
00:48:57 až se konečně stanou pomocníky u protiletecké obrany.
00:49:04 Ve velkých průmyslových závodech ohrožených nálety
00:49:07 stojí mladší ročníky Hitlerjugend
00:49:10 s radostí a nadšením vedle vojáků u protiletadlových zbraní.
00:49:19 Mladí hrdinové byli dekorováni řády
00:49:22 a ve filmových týdenících oslavováni jako zářný příklad.
00:49:32 Mezi vyznamenané patřil také Wolfgang Pickert z Berlína.
00:49:36 Bylo mu třináct, když si vysloužil válečný záslužný kříž s meči.
00:49:41 Jako člen protipožární hlídky
00:49:43 pomohl zachránit z hořícího domu čtyři lidské životy.
00:49:49 Hnali jsme se nahoru po schodech
00:49:53 a pak jsme se rozbitými dveřmi dostali dovnitř bytu
00:49:56 a vytáhli jsme odtamtud nějaké dítě a ještě tři lidi.
00:50:00 Všechny jsme pak snesli po schodech dolů.
00:50:03 Sami by se ven už určitě nedostali a tam nahoře by uhořeli.
00:50:20 V těch válečných měsících jsem určitě hodně vyzrál.
00:50:25 Stejně jako mí kamarádi ze školy. Už jsme nebyli malí kluci,
00:50:29 měli jsme úplně jiný přístup k životu.
00:50:32 A měli jsme taky docela jiné zkušenosti,
00:50:35 které dneska v takovém věku nemůžete mít.
00:50:41 Nebylo proto divu, že takovíto hoši z Hitlerjugend
00:50:45 se hromadně hlásili do vojenské služby.
00:50:48 S planoucím srdcem chtěli položit své mladé životy
00:50:51 za Vůdce a za vlast.
00:50:55 O válce jsme předtím vlastně jenom slyšeli,
00:50:59 znali jsme ji z obrázkových časopisů
00:51:02 nebo ji viděli ve filmovém týdeníku.
00:51:06 A pak se dostanete na frontu, na přemýšlení není čas,
00:51:10 mašírujete s kamarády a bojujete do posledního muže.
00:51:20 Až po válce jsem si říkal: Proč mi táta tenkrát neřekl,
00:51:25 že jsem úplný blázen, když se hlásím dobrovolně?
00:51:29 To je něco, co jsem nechápal.
00:51:33 Ale stejně by mi v tom nezabránil. I tak bych se přihlásil.
00:51:38 Chtěli jsme prostě -
00:51:40 být u toho.
00:52:28 Titulky: Marie Luzarová Česká televize 2011
Válečné osudy dětí z několika evropských zemí (Německo, Polsko, Francie, Velká Británie, SSSR) se staly předmětem zájmu německých dokumentaristů. Pamětníci, kterým bylo v letech 2. světové války pět až deset let, vzpomínají na údobí, jež je fatálně poznamenalo. Války rozpoutávají dospělí, ale skutečně nevinnými obětmi bývají děti. Nepochopitelné jednání dospělých. Strach z náletů, strach o rodiče a sourozence. Mrtví. Hlad a zima. Přechod fronty a mnohdy hořká realita konce války. To jsou stigmata dětí, které válku zažily doslova na vlastní kůži.
