Na sklonku léta 1942 se schylovalo k rozhodující bitvě o Severní Afriku. Rommelův africký expediční sbor se střetl u malé egyptské pobřežní vesnice El Alamein s britskou 8. armádou vedenou generálem Montgomerym. Němci dlouhým tažením zeslábli, ale stále mysleli na vítězství. Kanadský cyklus dokumentárních rekonstrukcí

Litujeme, ale video není dostupné
Litujeme, ale video není dostupné

Tanky v tomto díle

Bitva u El Alamein (1. července – 2. listopadu 1942)

Klikněte pro větší obrázek Libye, leden 1942. Už víc než rok před tímto datem se tato oblast proměnila v bojiště, na kterém se rozhodovalo o tom, kdo ovládne Severní Afriku. Na jedné straně stály německé a italské tankové jednotky, jejichž cílem bylo ovládnout ropná naleziště na Středním východě. Hitler potřeboval zajistit dostatek paliva pro válečnou mašinérii Třetí říše. Proti nim stála dobře zásobená britská 8. armáda spoléhající na početní převahu a silnou obranu. Ale proti Britům stál jeden z nejpopulárnějších velitelů druhé světové války, generál-plukovník Erwin Rommel přezdívaný Pouštní liška. Začátkem roku 1941 zaskočil Brity sérií překvapivých útoků. Ale v listopadu toho roku už byla Rommelova armáda vyčerpaná a spojenci zahájili protiúder. Během 6 týdnů zatlačili Němce přes Libyjskou poušť, o 800 kilometrů na západ.

Koncem ledna Rommelovi zbývalo už jen 228 tanků. 139 typu Panzer III a Panzer IV a 89 italských tanků, kterým se posměšně říkalo plechové rakve. Britové měli k dispozici přes 400 tanků, z toho asi 160 pěchotních tanků Valentine, a 230 rychlých tanků Crusader. Spojencům se zdálo, že Němci melou z posledního. Ale Rommel ještě neskončil. Později to popsal ve svých pamětech: „Bylo zřejmé, že se nás Britové pokusí zničit všemi prostředky, které mají k dispozici. Naše levé křídlo bylo odkryté a oni měli na výběr celou řadu možností, jak na nás udeřit. Naše zásobovací linie byly přetížené a zranitelné. Ale Britové svou příležitost nevyužili. Proto jsem se rozhodl udeřit první.“ Plán byl jednoduchý. Vyrazit na jihovýchod, projet neobsazenou pouští, potom se stočit na sever a udeřit na přetížené britské křídlo. Do čela Rommelova útoku byly nasazeny formace nových tanků Panzer III typu J. Tento tank byl určen pro protitankový boj. Čelní pancíř měl sílu 50 mm. Ale největší předností byl nový kanon ráže 50 milimetrů s hlavní v délce 60 ráží. Jeho průbojná munice dokázala vyřadit nepřátelský tank na 650 metrů. Na začátku roku 1942 neměla britská 8. armáda tank srovnatelných výkonů.

Klikněte pro větší obrázek Rommel předpokládal, že jeho 228 tanků Panzer III a IV dokáže více než 400 britských tanků porazit. 21. ledna 1942 zaútočil. Ale ani nové tanky Grant nedokázaly Rommelovu ofenzívu zastavit. Jeho útok na křídlo jednotky 8. armády překvapil. Následujících 5 měsíců postupoval Rommel dál na východ. Němci dobyli klíčový spojenecký přístav Tobruk a obsadili všechna dříve ztracená území. Koncem června dosáhl Afrika Korps Egypta a blížil se k pobřežní osadě El Alamein. Rommelovi chybělo k dosažení Suezského průplavu pouhých 300 kilometrů. Vítězství se zdálo na dosah. Britové ale přichystali Rommelovi u El Alameinu nepříjemné překvapení. Na 60kilometrové frontě shromáždili početné tankové síly a byli rozhodnuti zastavit tankovou armádu Afrika za každou cenu. Schylovalo se k první bitvě u El Alameinu.

První bitva u El Alameinu

1. července 1942 pokračoval Rommel v útoku. Z pamětí Erwina Rommela: „Hlavně jsem se chtěl vyhnout tomu, aby se u El Alameinu postup zastavil. Aby mechanizovaná válka přešla ve statickou frontovou linii. Chtěl jsem prorazit linii u El Alameinu a rozprášit zbytky ustupující 8. armády dřív, než stačí zaujmout obranu.“ Boje pokračovaly 26 dní. Ale Rommel nedokázal britskou obranu prorazit. První bitva u El Alameinu uvázla na mrtvém bodě. Útok vyšel Rommela draho. Jeho tanková armáda zoufale potřebovala posily, techniku a zásoby. Německá armáda u El Alameinu mlela z posledního. V poušti bylo největším problémem zásobování vodou. Vody byl vždy nedostatek. Ale u El Alameinu to bylo nejhorší. Nejbližší vodojem byl 1500 kilometrů daleko.

Klikněte pro větší obrázek Rommelův rychlý postup způsobil, že byl odkázaný na dlouhé a velmi zranitelné zásobovací linie. Posily, palivo, munici, jídlo i vodu přepravovaly do prvních linií nákladní automobily po trase dlouhé 2000 kilometrů. Koncem července přišli Němci v důsledku spojeneckých leteckých útoků o 80 procent zásob. Proti tomu 8. armáda dostala v srpnu půl milionu tun zásob, včetně 368 nových tanků. Dostala i nového velitele generál-poručíka Bernarda Montgomeryho. Čas pracoval proti Rommelovi. S rychlým zásobováním spojeneckých jednotek nedokázal držet krok. 30. srpna se pokusil o poslední útok. Doufal, že se mu podaří Brity překvapit a donutit k ústupu. Byla to nevydařená akce od samého počátku. 256 německých tanků, které zaútočily na pozice britské 7. tankové divize, uvízlo v minovém poli.

Rommel se znovu pokusil obejít Brity po křídle. Nařídil svým tankům postupovat na severovýchod a zaútočit na hřeben Alam Halfa. Na hrotu útoku postupovalo 27 úplně nových tanků Panzer IV typu G. Panzer IV typ G vyzbrojený kanonem ráže 75 milimetrů s vysokou úsťovou rychlostí byl nejvýkonnějším tankem na bojišti. Čelní pancíř silný 50 milimetrů poskytoval osádce dobrou ochranu, zvyšoval však hmotnost tanku na 23 tun a denní spotřeba paliva dosahovala 470 litrů benzínu. Veškeré palivo muselo být dopravované po dlouhých a zranitelných zásobovacích liniích. Rommel doufal, že díky novým tankům a lepší taktice manévrového boje dosáhne hřebenu dřív, než spotřebuje poslední zásoby paliva. Ale Montgomery byl připraven. Měl k dispozici asi 400 tanků a 200 protitankových kanonů. Z pamětí Bernarda Montgomeryho: „Klíčem k celému Alameinu byl hřeben Alam Halfa. Nemohl jsem připustit, aby tudy prorazily nepřátelské tanky. Museli jsme hřeben Alam Halfa udržet a nechat Němce na něm vykrvácet.“

Klikněte pro větší obrázek 2. září toho měl Rommel dost. Přišel o 50 tanků a neměl je čím nahradit. Nařídil ústup. Na další útok mu chyběly síly. Německé jednotky začaly budovat obranu. U El Alameinu došlo ke zlomu v charakteru bojů. Mobilní válka v Severní Africe se změnila v poziční. Celá fronta se posunula. Frontová linie se táhla od mešity v El Alameinu po Katarskou proláklinu. Byla dlouhá 60 kilometrů. Němci obsadili u El Alameinu ideální obranné pozice. Na severu se opíraly o Středozemní moře, které jim chránilo levé křídlo. Na jihu jim pravé křídlo chránila Katarská proláklina. 26 000 čtverečních kilometrů hlubokého, jemného písku. Terén pro tanky prakticky neprostupný. Rommelovy jednotky začaly budovat obranné pozice, včetně rozsáhlých protitankových minových polí, která se táhla podél celé frontové linie.

Druhá bitva u El Alamieinu

Rommelovy pošramocené a vyčerpané jednotky budovaly u El Alameinu obranné linie, zatímco na druhé straně země nikoho, Montgomery své jednotky neustále posiloval. Shromáždil celkem 10 pěších divizí, více než 1000 tanků, dostatek jídla, vody, munice a paliva. Montgomery byl připraven s Němci definitivně skoncovat. 23. října 1942. Jednotky 8. armády generál-poručíka Bernarda Montgomeryho zahájily ostřelování pozic tankové armády Afrika generála-polního maršála Erwina Rommela. Potom na 3 hlavních směrech vyrazilo do útoku 700 Montgomeryho tanků. Střední a jižní směry útoku byly klamné a měly vázat bojem hlavní síly německé tankové armády. Montgomeryho hlavní síly útočily na německé linie na severu. Jejich cílem bylo ovládnout pobřežní silnici a klíčový hřeben Kidney Ridge.

Klikněte pro větší obrázek Německá obranná linie na Kidney Ridge byla slabá. 600 pěšáků, 18 protitankových kanonů a 47 tanků. Zatímco Britové útočili s podporou 150 tanků 2. tankové brigády. Rozkaz byl prorazit. Navzdory britské převaze měli Němci jednu výhodu. Protiletadlové kanony ráže 88 milimetrů. Byla to jedna z nejobávanějších dělostřeleckých zbraní za druhé světové války. Osm-a-osmdesátka byl upravený, velmi přesný protiletadlový kanon. Průbojné střely s vysokou úsťovou rychlostí dokázaly probít pancíř spojeneckých tanků na vzdálenost přes 2000 metrů. Na konci prvního dne bitvy dosáhly Montgomeryho tankové jednotky jen drobných úspěchů, za cenu ztráty 1600 mužů a 120 tanků. Kidney Ridge zůstával nadále v německých rukách. Montgomery se rozhodl pro další, ještě mohutnější útok.

První nasazení tanku Sherman

25. října 1942. Spojenecká ofenzíva u El Alameinu vstupuje do 3. krvavého dne. Ztráty na obou stranách jsou obrovské. Navzdory všem ztrátám, žene Montgomery jednu vlnu tankových útoků za druhou, přímo proti oslabeným německým obranným liniím. První bojové nasazení nového středního tanku M4 Sherman. S čelním pancířem silným 51 milimetrů měl Sherman bojovou hmotnost 30 tun. Největší výhodou tanku byl nový 75milimetrový kanon M3, který střílel průbojnou municí do účinné vzdálenosti 800 metrů. Nasazení Shermanů na bojišti u El Alameinu bylo pro Němce nepříjemným překvapením.

Klikněte pro větší obrázek Rommelova vyčerpaná tanková armáda držela obranné linie ještě 5 dní. Ale 1. listopadu se německé síly scvrkly z 500 tanků na pouhých 35. Montgomery nakonec srazil Němce na kolena. Zahájil operaci Super Charge, další mohutný úder, který měl Rommelovy síly rozdrtit jednou provždy. Boje pokračovaly další dva dny. Když už Rommelovi zbývalo posledních 12 tanků, dal konečně rozkaz k ústupu. Druhá bitva u El Alameinu skončila. Šlo o první významné spojenecké vítězství v 2. světové válce. Ale obě strany zaplatily vysokou cenu. Rommelovy ztráty činily: 5000 mrtvých, 8000 raněných a 35 000 zajatých mužů. Montgomery měl: 2300 mrtvých, přes 2200 nezvěstných, 8500 zraněných a přišel o 500 tanků.